10.kapitola
Deset
Podruhé během několika posledních dní se Rhonin probudil mezi stromy. Tentokrát ho však nepřivítala Vereesina tvář, což ho poněkud zklamalo. Místo toho hleděl na tmavnoucí oblohu a všude kolem bylo mrtvolné ticho. V lese nezpívali žádní ptáci a žádné zvíře se nepohnulo v podrostu.
Čaroděj měl zvláštní tušení. Pomalu, opatrně zvedl hlavu a rozhlédl se. Viděl stromy a keře, ale nic víc. Určitě ne žádného draka, a už vůbec ne tak impozantního a proradného jako...
„Ááá, konečně vzhůru..."
Deathwing?
Rhonin se podíval doleva - na místo, kam už se přece jednou díval - a vyděšeně sledoval, jak se jeden z ohromných stínů oddělil od ostatních a rychle nabyl podoby postavy v kápi, která mu byla velice povědomá.
„Krasus?" zašeptal, ale okamžitě si uvědomil, že tohle nemohl být jeho tajemný patron. To, co se nyní blížilo k němu, se pohybovalo s pýchou a zdálo se být skutečnou součástí stínů.
Ne, správná musela být jeho první myšlenka. Deathwing. Ty obrysy se mohly zdát lidskými, ale jestli na sebe drak takovou podobu mohl vzít, nemohl to být nikdo jiný než černý netvor.
Pod kápí se objevila tvář, muž s pěknými a ušlechtilými rysy. Tvář šlechtice... alespoň na první pohled. „Jsi v pořádku?"
„Jsem celý, děkuji."
Koutky úzkých rtů se nepatrně zvedly, takže téměř vytvořily úsměv. „Takže mě poznáváš, člověče?"
„Jsi... jsi Deathwing Ničitel."
Stíny kolem postavy se pohnuly a poněkud vybledly. Tvář, jež částečně připomínala lidskou, částečně elfí, byla nyní zřetelnější. Koutky úst se ještě více zvedly. „Jedno z mých mnoha jmen, čaroději, a stejně přesné i nepřesné, jako všechna ostatní." Mírně naklonil hlavu na stranu. „Věděl jsem, že jsem zvolil dobře; dokonce se ani nezdáš být překvapen, že se ti zjevuji takto."
„Tvůj hlas je stejný. Nikdy bych na něj nedokázal zapomenout."
„Pak jsi důmyslnější než mnoho jiných, můj smrtelný příteli. Jsou lidé, kteří by mne nepoznali, ani kdybych změnil podobu jim přímo před očima!" Postava se zasmála. „Ale kdybys chtěl důkaz, mohu ti tu radost udělat hned."
„Děkuji ti - ale ne." Za čarodějovým hrozným zachráncem mizely poslední zbytky dne. Rhonin přemýšlel, jak dlouho byl v bezvědomí - a kam ho Deathwing vůbec odnesl. Ze všeho nejvíc ale uvažoval nad tím, proč ještě žije.
„Co ode mě chceš?"
„Od tebe nechci nic, čaroději Rhonine. Spíš bych ti chtěl já pomoci s tvým úkolem."
„S mým úkolem?" Nikdo kromě Krasa a rady Kirin Tor nevěděl o jeho skutečném poslání a Rhonin už začal přemýšlet o tom, jestli o něm rada skutečně ví. Vůdci čarodějů dokázali být tajemní a spřádat své vlastní plány skryté před zraky ostatních. Ale jeho současný společník by v žádném případě o podobných věcech neměl mít ani tušení.
„Ó ano, Rhonine, s tvým úkolem." Deathwingův úsměv se najednou nelidsky rozšířil a odhalil ostré špičaté zuby. „Pomohu ti osvobodit velkou Dračí královnu, úžasnou Alexstraszu!"
Rhonin zareagoval instinktivně, stále netušil, jak se drak dozvěděl o jeho misi, ale byl přesvědčený, že se obzvláště Deathwing o ní dozvědět neměl. Deathwing nenáviděl všechny živé tvory, a to včetně draků jiného druhu. Žádný příběh z minulosti ani legenda se ani v nejmenším nezmiňovaly o lásce mezi tímhle netvorem a rudou královnou.
Kouzlo, jež čaroděj náhle seslal, mu během války několikrát dobře posloužilo. Dokázalo doslova vyrvat život z útočícího orka s krví šesti rytířů a čarodějů na jeho ohavných rukách a ve slabší podobě dokázalo dočasně zneškodnit jednoho orkského šamana, než se Rhoninovi podařilo seslat silnější kouzlo, kterým ho
dorazil. Rhonin však neměl zkušenosti s bojem proti drakům. Podle starých svitků by však tohle kouzlo mělo obzvláště dobře sloužit k jejich spoutání...
Kolem Deathwinga se zhmotnily zlaté obruče...
...a temná postava prošla skrz ně.
„Bylo tohle skutečně nutné?" Zpod pláště se vymrštila paže. Deathwing ukázal prstem.
Hned vedle Rhonina ležící kámen začal divoce syčet... a pak se mu přímo před očima roztavil. Vsakoval do půdy, vtékal do každé praskliny, až nakonec beze stopy zmizel stejně rychle, jako se nejprve roztekl. V několika vteřinách.
„Tohle bych s tebou mohl udělat, čaroději, pokud by to byla má vůle. Už dvakrát za svůj život vděčíš mně, mám z toho učinit, jak vy říkáte, třikrát a dost?"
Rhonin moudře zakroutil hlavou.
„Konečně něco rozumného." Deathwing přistoupil blíž a stal se jakoby hmotnějším. Znovu namířil na cosi prstem, tentokrát na druhou stranu od čaroděje. „Pij. Zjistíš, že tě to nesmírně osvěží."
Rhonin se podíval naznačovaným směrem a objevil v trávě ležící měch na víno. Nehledě na skutečnost, že ještě před okamžikem tam žádný nebyl, neváhal, zvedl ho a lačně pil. Nejenže měl ohromnou žízeň, ale drak by si jeho odmítnutí mohl vysvětlit jako další projev odporu. V tomto okamžiku nemohl Rhonin dělat nic jiného než spolupracovat... a doufat.
Jeho černě oděný společník se opět pohnul, na okamžik se jeho obraz rozmazal, téměř jako kdyby ztratil všechnu hmotu. To, že na sebe nejen Deathwing, ale očividně každý drak, mohl vzít lidskou podobu Rhonina naprosto vyvedlo z míry. Co by asi mohla taková zrůda napáchat mezi Rhoninovými lidmi? A jak si vůbec mohl být čaroděj jistý, že už dávno tímhle způsobem nešířil světem temnotu?
Ale kdyby tomu tak bylo, proč by nyní odhaloval svoje tajemství Rhoninovi - pokud neměl v úmyslu čaroděje brzy umlčet navždy.
„Víš o nás tak málo."
Rhoninovy oči se rozšířily. Copak mezi Deathwingovy schopnosti patřilo i čtení myšlenek?
Drak se usadil po člověkově levici tak, že to vypadalo, jako by seděl na židli nebo na nějakém velkém kameni, který však Rhonin neviděl pod jeho dlouhým pláštěm. Zpod kápě barvy nejtemnější noci se na Rhonina upřely oči a aniž by mrkly, donutily Rhonina uhnout pohledem.
Když čaroděj sklopil zrak, Deathwing zopakoval svá předchozí slova. „Víš o nás tak málo."
„Není... není mnoho knih o dracích. Většina vědců byla sežrána."
Přestože se Rhoninovi jeho vlastní pokus o vtip nezdál příliš povedený, Deathwinga velmi pobavil. Smál se. Hlasitě a upřímně se smál. Smál se tak, že by to většina náhodných pozorovatelů považovala za smích na hranici šílenství.
„Už jsem zapomněl, jak zábavná vaše rasa dokáže být, můj malý příteli! Tak zábavná!" Na jeho tvář se vrátil ten příliš široký a zubatý úsměv s celou svou hrůznou majestátností. „Ano, na tom něco bude."
Rhonin se před děsivou postavou necítil příliš dobře i vzhledem k tomu, že stále ještě ležel, a posadil
se. Asi by pokračoval a vstal, ale jediný Deathwingův pohled mu dal jasně najevo, že by to nemusel být ten nejlepší nápad.
„Co ode mne chceš?" zeptal se znovu Rhonin. „K čemu jsem ti dobrý?"
„Jsi způsob, jak vše ukončit, způsob, jak dosáhnout cíle dlouho nedosažitelného... zoufalý čin zoufalého tvora..."
Rhonin zprvu nerozuměl. Pak uviděl v drakově výrazu pocit marnosti. „Ty... jsi zoufalý?"
Deathwing znovu vstal a roztáhl paže, téměř jako by se chystal odletět. „Co vidíš, člověče?"
„Postavu připomínající temný stín. Draka Deathwinga v cizím těle."
„To je jasné, ale copak nevidíš víc, můj malý příteli? Nevidíš věrné legie mého vlastního druhu? Nevidíš tu spoustu černých draků... nebo třeba rudých, kteří se kdysi dávno, ještě před příchodem lidí nebo elfů, vznášeli vysoko na nebi?"
Rhonin si nebyl zcela jistý, kam Deathwing míří, a tak jen zavrtěl hlavou. Jen jedinou věcí si začínal být jistý. V mysli této stvůry neměla příčetnost příliš jisté postavení.
„Nevidíš je," začal drak a jeho kůže i postava nyní o něco víc připomínaly draka. Oči se zešikmily a zuby vyrostly a zašpičatěly se. Celá postava se zvětšila a zdálo se, že pod pláštěm se co nevidět objeví křídla. Deathwing opět víc připomínal pouhý stín než skutečného tvora, magickou bytost uprostřed ohromné proměny.
„Nevidíš je," začal znovu a krátce zavřel oči. Křídla, oči, zuby - vše se vrátilo do podoby před několika okamžiky. Deathwing znovu získal kontrolu nad svým tělem i jeho lidskou podobou, „...protože už neexistuji."
Posadil se, pak zvedl ruku dlaní nahoru. Nad ní se najednou objevily obrazy. Malé dračí postavičky se vznášely nad světem plným zelené nádhery. Draci zářili snad všemi barvami duhy. Vzduch naplňovala vše prostupující radost, zasahující dokonce i Rhonina.
„Svět byl náš a my jsme se o něj dobře starali. Magie byla naše a my jsme ji dobře hlídali. Život byl náš... a my jsme jej dobře žili."
V obraze se však objevilo cosi nového. Čaroději trvalo několik sekund, než si uvědomil, že ty malé postavičky na zemi jsou elfové, nikoli však elfové podobní Vereese. I tihle byli svým způsobem krásní, ale byla to chladná, povýšená krása, která ho nakonec začala odpuzovat.
„Ale přišli jiní, nižší tvorové, co žili jen minuty. Nerozvážně a zbrkle se vrhli do věcí, o kterých jsme věděli, že znamenají příliš velké riziko." Deathwingův hlas byl nyní téměř stejně chladný jako krása temných elfů. „A ve své pošetilosti k nám přivedli démony."
Rhonin se bezmyšlenkovitě nahnul nad obraz. Každý čaroděj studoval legendy o démonické hordě, kterou někteří nazývali Plamenná legie, ale on sám nikdy nenašel žádný důkaz, jestli tak strašlivé bytosti skutečně kdy existovaly. Většina těch, kdo tvrdili, že ano, se nakonec ukázala být jen pochybnými blázny.
Ale když se čaroděj pokusil alespoň krátce zachytit
pohledem jednoho z démonů, Deathwing náhle zavřel dlaň a celý výjev zmizel.
„Nebýt draků, tento svět by už neexistoval. Ani tisíc orkských Hord se nemůže rovnat s tím, čemu jsme museli čelit, proti čemu jsme se museli obětovat! V těch dobách jsme bojovali jako jeden! Na bitevním poli se mísila naše krev, jak jsme hnali démony z našeho světa..." Temná postava na okamžik zavřela oči. „...a během toho jsme ztratili kontrolu nad tím, co jsme chtěli zachránit. Věk našeho druhu skončil. Elfové, potom trpaslíci a nakonec lidé, každá z těchto ras si dělala nárok na budoucnost tohoto světa. Naše řady prořídly, a co hůř, bojovali jsme mezi sebou. Zabíjeli jsme se navzájem."
To Rhonin věděl. Každý věděl o nenávisti mezi pěti dračími letkami, obzvláště mezi rudými a černými. Kořeny této nenávisti byly ztraceny v minulosti, ale snad se čaroděj nyní dozví tu strašlivou pravdu. „Ale proč jste mezi sebou bojovali poté, co jste společně tolik obětovali?"
„Rozdílné názory, špatná komunikace... tolik faktorů, že bys tomu nerozuměl, i kdybych měl čas ti to vysvětlit." Deathwing si povzdechl. „A kvůli těmto neshodám nás zůstalo tak málo." Jeho pohled se změnil, nyní byl daleko intenzivnější. Jeho oči se zabodávaly do Rhoninových. „Ale to je minulost! Budu se zodpovídat z toho, co musí být učiněno... co já musím udělat, člověče. Odčiním všechno bezpráví, jehož se draci dopustili na sobě i na ostatních. Pomohu ti osvobodit Dračí královnu, Alexstraszu."
Rhonin spolkl svou okamžitou odpověď. Nehledě na uvolněnou atmosféru, na masku, stále seděl před nejstrašlivějším z draků. Deathwing možná předstíral přátelství, ale jediné špatné slovo mohlo Rhonina odsoudit ke strašlivé smrti.
„Ale..." pokusil se nyní opatrně vybírat slova, „...vy jste nepřátelé."
„Kvůli stejným malicherným důvodům, kvůli kterým spolu naše druhy tak dlouho bojují. Všichni jsme udělali chyby, člověče, ale já je nyní odčiním." Jeho oči vtáhly čaroděje mezi sebe, do sebe. „Alexstrasza a já bychom neměli být nepřáteli." S tím musel Rhonin souhlasit. „Jistě že ne." „Kdysi jsme byli největšími spojenci, přáteli a tak to může znovu být, nemyslíš?"
Čaroděj neviděl nic než dvě vše prostupující oči.
„Ano."
„A ty sám jsi přece na cestě zachránit ji." Rhonina zaplavil podivný pocit a on se pod Deathwingovým pohledem najednou cítil nepříjemně. „Jak ses... jak jsi to zjistil?"
„To teď není důležité, nebo ano?" Jeho oči se znovu zavrtaly hluboko do čaroděje.
Nepříjemný pocit zmizel. Pod tím upřeným dračím pohledem vše mizelo. „Ne, asi ne."
„Sám bys to nedokázal. O tom není pochyb. Ani já nedokážu pochopit, jak ses vůbec dostal tak daleko! Ale nyní s mou pomocí můžeš učinit i nemožné, příteli. Osvobodíš Dračí královnu!"
Deathwing natáhl ruku, na které ležel malý stříbrný medailon. Rhoninovy prsty po něm zdánlivě samy od sebe sáhly, uchopily ho a přidržely mu jej před očima.
Podíval se na něj, prohlížel si runy vyryté po obvodu i černý krystal uprostřed. Význam některých run znal, jiné nikdy v životě neviděl, přestože cítil jejich sílu.
„Ty budeš schopen osvobodit Alexstraszu, má malá loutko," roztáhl drak svůj nelidský úsměv ještě víc. „Protože s tímhle budu moci řídit každý tvůj krok..."
Jak někdo může ztratit z dohledu draka?
Tahle otázka se drala Vereese i trpaslíkovi na mysl znovu a znovu, ale ani jeden z nich nebyl schopen najít uspokojivou odpověď. Co hůř, nad Khaz Modan se snášela noc a gryfon, už dlouho na pokraji vyčerpání, evidentně nemohl dál.
Deathwing byl celou cestu přímo před nimi, přestože relativně daleko. Ale i Falstadovy oči, zdaleka ne tak bystré jako elfské, byly schopny rozeznat jeho ohromné černé tělo mířící do vnitrozemí. Jen na několik okamžiků, kdy Deathwing vlétl do mraku, se jim ztratil, ale nikdy to nebylo na déle než několik sekund.
Až před hodinou.
Ohromné monstrum se svým břemenem vlétlo do nejbližšího mraku, stejně jako už tolikrát předtím. Falstad držel gryfona v přímém směru a Vereesa i trpaslík bedlivě sledovali oblohu na druhé straně, až se drak znovu objeví. Byl to na míle daleko jediný mrak. Hraničářka i její společník ho viděli úplně celý. Nemohli Deathwinga nevidět vyletět ven.
Ale žádný drak se neobjevil.
Dívali se a čekali, a když už nemohli čekat déle, zamířil Falstad s gryfonem přímo do mraku, přestože riskoval vše, pokud by Deathwing byl ještě uvnitř. Ale temný tam nebyl. Největší a nejstrašlivější ze všech draků zmizel.
„Nemá to smysl, má elfí paní," zavolal nakonec trpaslík. „Budeme muset přistát! Ani já, ani mé ubohé zvíře už nemůžeme!"
Nezbývalo jí než souhlasit, přestože jedna její část by nejraději pokračovala v pronásledování. „Dobře!" Hraničářka se zadívala na krajinu pod nimi. Pobřeží a lesy ustoupily daleko kamenitějšímu a nehostinnému terénu, který, jak věděla, pokračuje až k útesům Grim Batolu. Občas bylo ještě vidět zalesněné místo, ale takových hodně rychle ubývalo. Budou muset přistát mezi kopci, aby tam našli bezpečný úkryt před orky brázdícími oblohu na dracích. „A co támhle?"
Falstad se podíval směrem, kam ukazoval její prst. „Myslíte ty ostré skály, co vypadají jako vousy mojí babičky? Jo, to je dobrá volba! Přistanem tam!"
Unavený gryfon vděčně uposlechl příkazu klesnout. Falstad ho vedl tam, kde byly kopce u sebe nejtěsněji, konkrétně do úzkého údolí. Vereesa se musela při přistání pevně držet, ale její oči už pátraly v okolí po případném nebezpečí. Takhle hluboko v Khaz Modanu museli mít orkové určitě hlídky.
„Sláva Aerie!" zahřměl trpaslík, když sesedli. „Jak miluji svobodu na obloze, tak sedět takhle dlouho na čemkoli se prostě nedá!" Poškrábal gryfona na lví tlamě. „Seš to ale dobré zvíře. Zasloužíš si nakrmit a napojit!"
„Kousek odtud jsem zahlédla potok," nadhodila Vereesa. „A snad v něm jsou i ryby."
„Jestli je bude chtít, tak si je najde." Falstad gryfonovi sundal uzdu a zbytek postroje. „A najde si je sám." Poplácal gryfona po plecích a zvíře se vzneslo do vzduchu, nyní, když na sobě nemělo žádnou váhu, daleko energičtěji.
„Je to moudré?"
„Má drahá elfí paní, takovému zvířeti ryby obvykle jako jídlo nestačí! Lepší je nechat si ho ulovit, co uzná za vhodné. Až se nasytí, vrátí se, a jestli ho někdo uvidí... no, i v Khaz Modanu ještě nějací gryfoni zůstali." Když se nezdálo, že by ji to uklidnilo, Falstad dodal: „Bude pryč jenom chvilku. Myslím, že bude zpátky dřív, než si i my něco ukuchtíme."
Měli s sebou nějaké zásoby, které trpaslík okamžitě rozdělil. Vzhledem k tomu, že Vereesa viděla potok, oba dopili, co ještě zůstalo v měších na vodu. Tak hluboko na orkském území byl oheň nemyslitelný, ale naštěstí to vypadalo, že noc nebude chladná.
Gryfon se skutečně vrátil zanedlouho a s plným břichem. Zvíře se uvelebilo vedle Falstada, který mu jemně položil jednu raku na hlavu, když dojedl.
„Ze vzduchu jsem neviděl nic," řekl nakonec, „ale musíme předpokládat, že orkové jsou blízko."
„Měli bychom střídavě držet hlídky?"
„Asi to bude nejlepší. Mám držet první, nebo chcete vy?"
Vereesa byla až příliš rozrušená, než aby usnula, takže si vzala první hlídku. Falstad neprotestoval a nehledě na okolnosti během několika sekund usnul. Vereesa ho za to obdivovala a přála si, aby se mu v tomhle ohledu mohla vyrovnat.
V porovnání s lesy, jež znala z dětství, jí noc připadala nesmírně tichá, ale hraničářka si uvědomila, že orkové tuhle kamenitou zem už léta ještě víc plení. Musel tu existovat život, protože gryfon cosi ulovil, ale většina tvorů v Khaz Modanu byla asi mnohem opatrnější než ti v Quel´Thalas. Orkové i draci milovali čerstvé maso.
Na obloze se objevilo několik hvězd, ale nebýt výjimečného zraku její rasy, neviděla by téměř nic. Uvažovala, jak se asi daří Rhoninovi, pokud tedy ještě žije. Bloudil i on někde mezi pustinou a Grim Batolem nebo ho Deathwing zanesl dál, snad až do nějaké země, kterou ani hraničářka neznala?
Odmítla uvěřit, že by se mohl čaroděj s temným spojit, ale pokud ne, co s ním měl Deathwing v úmyslu? Mohlo to být i tak, že se s Falstadem hnali za drakem a Rhonin nebyl oním cenným nákladem, jež ten černý obr nesl?
Tolik otázek a žádná odpověď. Hraničářka znechuceně poodešla dál od trpaslíka a jeho zvířete rozhodnutá odvážit se prohlédnout nejbližší okolí. Ani svým výjimečným zrakem však neviděla o moc víc než jen černé tvary okolních stromů. To jen způsobilo, že vše kolem vypadalo ještě daleko nebezpečněji, přestože na míle kolem klidně nemusel být žádný ork.
Vereesa pokračovala dál, meč stále v pochvě. Došla k dvojici zkroucených stromů, stále ještě živých, ale už jen zčásti. Dotkla se jich a cítila jejich únavu, odhodlání zemřít. Cítila také něco z jejich minulosti sahající dávno do dob před příchodem Hordy. Khaz
Modan byl kdysi zdravou zemí, kde, jak Vereesa věděla, spokojeně žili horští trpaslíci i jiní tvorové. Trpaslíci však uprchlí před nájezdy orků ve víře, že se sem jednou vrátí.
Stromy však utéct nemohly.
Elfka cítila, že pro trpaslíky se den jejich návratu blíží, ale pro tyhle stromy a mnoho jiných už bude pozdě. Khaz Modan potřeboval mnoho desítek let, aby znovu ožil - pokud to vůbec ještě je možné.
„Odvahu," zašeptala oběma. „Přijde jaro, slibuji." V jazyce stromů a rostlin jaro neznamenalo jen roční období, ale všeobecně naději a návrat života.
Když elfka poodstoupila, oba stromy se zdály být rovnější a vyšší. Efekt jejích slov jí vykouzlil na tváři úsměv. Větší rostliny znaly způsoby komunikace neznámé dokonce i elfům. Snad se její povzbuzení bude šířit dál. Snad některé stromy nakonec přežijí. Mohla jen doufat.
Krátká epizoda se stromy jí ulehčila od tíhy na srdci i na mysli. Ani ty kamenité kopce už nevypadaly tak nepřátelsky. Elfka se nyní pohybovala jistěji, přesvědčená, že všechno dobře dopadne, dokonce i s Rhoninem.
Konec její hlídky přišel rychleji, než předpokládala. Vereesa dokonce uvažovala, že nechá Falstada spát déle — jeho chrápání dávalo tušit, že spí hlubokým spánkem - ale věděla, že kdyby následkem nedostatku spánku v bitvě selhala, byla by trpaslíkovi jen přítěží. Nakonec zdráhavě zamířila ke svému společníkovi...
...a zastavila se, když ji téměř neslyšitelný zvuk prasklé suché větvičky varoval, že se kdosi blíží.
Neodvažovala se probudit Falstada v obavě, že by ztratila výhodu momentu překvapení, prošla kolem chrápajícího jezdce i jeho gryfona a předstírala zájem o temnou krajinu za nimi. Znovu zaslechla zvuky něčeho pohybujícího se stále stejným směrem. Snad byl jen jeden. Snad, ale možná taky ne. Ten zvuk mohl být způsoben schválně, aby odlákal její pozornost tím směrem a zabránil jí odhalit ostatní nepřátele skrývající se prozatím v temnotě.
Znovu pohyb - následován divokým skřekem, jak vedle ní ze země vyskočilo cosi obrovského.
Vereesa držela v ruce připravenou zbraň dřív, než si uvědomila, že to byl Falstadův gryfon, který ji tak vylekal, a ne to tajemné stvoření v lese. Stejně jako ona i zkušené zvíře zaslechlo onen tichý zvuk, ale na rozdíl od Vereesy nepotřebovalo zvažovat všechny možnosti. Reagovalo zcela instinktivně.
„Co je?" zavrčel Falstad, který na trpaslíka celkem mrštně vyskočil na nohy. V ruce už držel kladivo připravené k boji.
„Něco je mezi těmi starými stromy! Tvé zvíře po tom šlo!"
„No, doufejme, že to nesežere dřív, než se podíváme, co to bylo!"
V neprostupné tmě dokázala Vereesa rozeznat jen obrysy gryfona, nikoli však jeho protivníka. Hraničářka však slyšela další výkřiky téměř přehlušující gryfonovy skřeky. V žádném případě však nezněly příliš bojechtivě.
„Ne! Ne! Jedeš! Jedeš! Nech mě! Já nejsem žrádlo!"
Oba okamžitě vyrazili směrem, odkud se hlas ozýval. Ať již gryfon pronásledoval cokoli, rozhodně to nevypadalo nebezpečně. Ten hlas elfce někoho připomínal, nebyla však schopná říct koho.
„Zpátky!" zavolal Falstad na gryfona. „Zpátky jsem řekl! Poslechni!"
Okřídlený lev nejprve evidentně neměl příliš chuť uposlechnout, jako by měl pocit, že to, co chytil, mu buď patří, nebo že by to neměl pouštět. Z temnoty za hlavou s ohromným zobákem se ozýval nářek. Fňukání.
Copak se tu uprostřed Khaz Modanu procházelo nějaké dítě? To určitě ne. Orkové tohle území přece ovládali už roky! Odkud by se takové dítě vzalo?
„Prosím, prosím, prosím! Zachraňte bezvýznamného ubožáka od téhle příšery - fuj! A smrdí jí z huby!"
Elfka ztuhla. Takhle děti nemluvily.
„Zpátky, zatraceně!" udeřil Falstad gryfona po pleci. Zvíře roztáhlo křídla, vydalo hrdelní skřek a nakonec ustoupilo od své oběti.
Ze země vyskočila malá postavička a okamžitě upalovala na druhou stranu. Hraničářka však byla rychlejší, vetřelce snadno dohonila a chytila ho za cosi, co o něco později identifikovala jako veliké špičaté ucho.
„Au! Neubližovat, prosím! Prosím, neubližovat!"
„Co to tu máš?" zamumlal trpaslík, když k ní došel. „Nikdy jsem nic neslyšel tak strašně pištět. Zavři tomu pusu, nebo to probodnu! Přivolá to všechny orky, co jsou kolem!"
„Slyšel jsi, co říkal?" zvýšila nyní už rozčilená elfka hlas. „Buď zticha!"
Jejich nevítaný společník se konečně utišil.
Falstad sáhl do váčku. „Mám tu něco, co do celé věci vnese trochu světla, má elfí paní, i když myslím, že už vím, co jsme to chytli za potvoru!"
Vytáhl malý předmět, který poté, co odložil kladivo, začal třít mezi svalnatými dlaněmi. Předmět začal vydávat tlumené světlo. O několik sekund později se jeho záře stala jasnější, až nakonec bylo zřejmé, že jde o nějaký magický krystal.
„Dárek od mrtvého kamaráda," vysvětloval Falstad. Namířil zářící krystal na zajatce. „A teď se podíváme, jestli jsem měl pravdu -jo, myslel jsem si to!"
Stejně tak Vereesa. Chytili jedno z nejproradnějších stvoření vůbec. Goblina.
„Špehuješ, co?" zahřměl trpaslík. „Možná bychom tě fakt měli probodnout a byl by klid!"
„Ne! Ne! Prosím! Tenhle hanebný není špeh! Žádný přítel orků! Jen vykonával rozkazy!"
„Tak co tady děláš?"
„Schovávám! Schovávám! Viděl jsem draka jako noc! Draci žerou gobliny, víte?!" Odporné nazelenalé stvoření poslední větu zdůraznilo tak, aby to všem bylo jasné.
Drak jako noc? „Myslíš černého draka?" přitáhla si Vereesa goblina blíž. „Toho jsi viděl? Kdy?"
„Nedlouho! Před setměním!"
„Na nebi nebo na zemi?"
„Na zemi! On..."
Falstad se na ni podíval. „Goblinům nemůžete věřit ani slovo, má elfí paní! Neznají skutečný význam slova pravda!"
„Uvěřím mu, když mi odpoví na jednu otázku. Gobline, byl ten drak sám? A jestli ne, kdo s ním byl?"
„Nechci mluvit o goblinožroutech, dracích!" spustil, ale jediné pobídnutí Vereesiným mečem spustilo další vodopád slov. „Ne sám! Ne sám! Měl s sebou někoho! Možná na jídlo, ale nejdřív na mluvení! Nesposlouchal jsem! Chtěl jsem utéct! Nerad draky a nerad čaroděje..."
„Čaroděje?" Elfka i trpaslík se zamračili. Vereesa se snažila držet své naděje na uzdě. „Vypadal ten čaroděj v pořádku? Nezraněn?"
„Ano..."
„Popiš ho."
Goblin zapištěl a zamával tenkýma ručkama i nohama. Hraničářka se však nedala slabě vypadajícími končetinami nijak ošálit. Goblini dokázali být smrtelně nebezpečnými protivníky, kteří vládli daleko větší silou a lstivostí, než by se mohlo na první pohled zdát.
„Červenovlasý a nafoukaný! Vysoký, v tmavě modrém oblečení! Nevím jméno! Neslyšel jméno!"
Ne příliš vyčerpávající, ale bezpochyby dostatečný popis. Kolik vysokých, rudovlasých čarodějů oblečených do tmavě modré tu asi mohlo být, obzvláště ve společnosti Deathwinga?
„To zní jako tvůj přítel," odpověděl Falstad nasupeně. „Vypadá to, že jste měla nakonec pravdu."
„Musíme jít za ním."
„Potmě? Za prvé, má elfí paní, jste vůbec nespala a za druhé, přestože nás tahle tma kryje, taky kvůli ní zatraceně špatně vidíme cokoli jiného - i třeba draka!"
Vereesa sice nesmírně toužila pokračovat okamžitě v pronásledování, ale věděla, že trpaslík má pravdu. Přesto však nemohla čekat do rána. Drahocenný čas jí protékal mezi prsty. „Potřebuji jenom pár hodin, Falstade. Dej mi je a pak můžeme vyrazit."
„Ale to ještě pořád bude tma... a, jen kdybyste náhodou zapomněla, Deathwing je sice velký, ale taky černý jako - noc!"
„Ale my ho nemusíme hledat," usmála se. „My už víme, kde přistál - tedy alespoň jeden z nás to ví."
Oba se podívali na goblina, který si nyní zjevně přál být někde úplně jinde.
„Jak víme, že mu můžeme věřit? To není žádná fáma, že tihle malí zelení zloději jsou notoričtí lháři!"
Hraničářka namířila ostrý hrot meče na goblinův krk. „Protože bude mít dvě možnosti. Buď nám ukáže, kde Deathwing s Rhoninem přistál, nebo z něj jedinou ranou udělám pro Deathwinga žrádlo."
Falstad se zasmál. „Myslíte, že Deathwing by něco takového strávil?"
Jejich malý zajatec se třásl a jeho nepříjemné žluté oči úplně bez zorniček se strachem rozšířily. Nehledě na meč v bezprostřední blízkosti jeho hrdla začal divoce skákat nahoru a dolů. „Rád ukážu! Opravdu rád! Nemám strach z draků! Zavedu k vašemu příteli!"
„Uklidni se!" hraničářka stiskla pekelné stvoření pevněji. „Nebo ti mám vyříznout jazyk?"
„Omlouvám, omlouvám, omlouvám..." šeptal jejich nový společník. Goblin se ztišil. „Neubližujte bídnému..."
„Pche! To je ubohá výmluva i na tady toho goblina!"
„Hlavně když nám ukáže cestu."
„Tenhle ubožák vás dobře povede, paní! Velmi dobře!"
Vereesa se zamyslela. „Zatím ho budeme muset , svázat..."
„Přivážu ho ke gryfonovi. To toho zatraceného -hlodavce zklidní."
Goblin při tomto posledním návrhu zbledl ještě víc. Tvářil se nyní tak, že ho stříbrovlasé hraničářce bylo dokonce trochu líto. „Dobře, ale ať mu to tvoje zvíře neublíží."
„Pokud se bude dobře chovat," zadíval se Falstad na zajatce.
„Tahle ubohá výmluva se bude chovat dobře, čestně a..."
Vereesa dala hrot meče z goblinova krku a pokusila se ho trochu utěšit. Snad když se k němu budou chovat slušněji, podaří se jim z toho bídného stvoření dostat víc. „Zaveď nás, kam chceme, a my tě pustíme, než nastane nebezpečí, že tě drak sežere. Dávám ti na to své slovo." Odmlčela se. „Máš jméno, gobline?"
„Ano, paní, ano!" Příliš velká hlava v porovnání s tělem rychle kývala nahoru dolů. „Moje jméno je Kryli, paní, Kryli!"
„Dobře, Krylle, udělej, co chci, a všechno bude v pořádku, rozumíš?"
Goblin téměř skákal souhlasem. „Ó ano, ano, rozumím, paní! Ujišťuji, bídný vás zavede přesně, kam potřebujete!" Téměř šíleně se na ni zašklebil. „Slibuji..."
