3.kapitola
Tři
Svět se proměnil v oheň.
Vereesa zaklela, když se oba s čarodějem náhle ocitli pod ohnivou stěnou, kterou na ně znenadání vychrlil rudý drak řítící se ohromnou rychlostí dolů. Kdyby se kvůli Rhoninovi neopozdili, tohle by se nikdy nestalo. Už by byli v pořádku v Hasicu a ona by se s ním rozloučila. Teď to spíš vypadalo, že se oba budou loučit se životem...
Věděla, že orkové z Khaz Modanu neustále posílají dračí jezdce, aby šířili hrůzu jinak pokojnými zeměmi nepřítele, ale proč musela mít zrovna ona se svým společníkům tu smůlu, že na ně jeden z nich narazil? Draků poslední dobou ubývalo a říše Lordaeronu byla ohromná.
Podívala se na Rhonina, který se vnořil hlouběji do lesa. Jistě. Nějak jí to všechno zapadalo do toho, co si myslela o čarodějích. Draci měli daleko citlivější smysly než elfové; a někteří lidé tvrdili, že dokonce do určité míry dokáží vycítit i magii. Tahle katastrofální náhoda musela být vina toho čaroděje. Ten ork se svým drakem si jistě přišli pro něj.
Rhonin si evidentně myslel něco podobného, neboť se snažil dostat se z dohledu draka, jak nerychleji dovedl, a nořil se hlouběji mezi stromy směrem od ní. Hraničářka si odfrkla. Čarodějové se nikdy nehodili do první linie; bylo snadné napadnout někoho ze zálohy nebo z velké dálky, ale když jste se museli svému nepříteli postavit... Jistě, ale tohle byl drak.
Drak sklouzl po křídle směrem k prchajícímu člověku. Bez ohledu na to, co si o něm ona sama myslela, byla by nerada, kdyby viděla čaroděje umřít. Nicméně, když se rozhlédla kolem sebe, neviděla stříbrovlasá dívka žádný způsob, jak by mu mohla pomoci. Její kůň zmizel společně s Rhoninovým a spolu s ním byl pryč i oblíbený luk. Vše, co jí zbylo, byl meč u pasu, což však nebyla příliš vhodná zbraň pro souboj s létajícím obrem. Vereesa se znovu podívala kolem sebe, ale neviděla nic, co by se jí hodilo.
Zbývala jediná možnost. Jako hraničářka nemohla dovolit, aby se čaroději něco stalo, pokud stále ještě byla schopna něco udělat. Aby mu zachránila život, musela Vereesa udělat to jediné, co ji napadlo.
Elfka vyskočila ze svého úkrytu, zamávala rukama nad hlavou a zakřičela: „Tady! Sem, ty přerostlá ještěrko! Tady!"
Dračí samec, Vereese se konečně podařilo určit jeho pohlaví, ji však přes hukot plamenů, které již zachvátily les, neslyšel. Někde v tom pekle se Rhonin pokoušel přežít. Drak se zase snažil ujistit se, že se mu to nepodaří.
Elfka zaklela, rozhlédla se a uchopila těžký kámen. To, co měla v úmyslu, by bylo pro člověka naprosto nemožné. Pro ni jen velmi nepravděpodobné. Vereesa jen doufala, že její ruka je stále ještě tak dobrá jako před několika lety.
Zaklonila se a mrštila kamenem po rudém leviatanovi.
Podařilo se jí přehodit celou vzdálenost, ale drak se najednou pohnul a Vereesa byla přesvědčená, že ho kámen mine. Přestože skutečně nezasáhla hlavu, narazil kámen do konce blanitého křídla. Vereesa nedoufala, že by mohla zvíře zranit - obyčejný kámen byl proti dračímu pancíři skutečně směšnou zbraní šlo jí jen o to upoutat drakovu pozornost.
A to sejí podařilo.
Ohromná hlava se okamžitě otočila směrem, odkud kámen přilétl, a drak zařval vztekem nad nečekaným vyrušením. Ork na svého nosiče něco nesrozumitelně křičel.
Obrovské okřídlené monstrum se zničehonic prudce otočilo a zamířilo přímo na ni. Podařilo se jí odvrátit jeho pozornost od prchajícího mága.
A co teď? hubovala hraničářka sama sobě.
Elfka se otočila a běžela, přestože už teď věděla, že nemá šanci svému pronásledovateli uniknout.
Vrcholky stromů jí nad hlavou vybuchly v plamenech zároveň s tím, jak drak zastínil zem kolem ní. Kolem Vereesy padaly hořící úlomky větví a některé z těch větších jí přehradily cestu. Bez váhání zahnula ostře doleva a vnořila se mezi stromy, které ještě nestačily zachvátit plameny.
Umřeš! oznámila sama sobě. A všechno kvůli tomu
bezcennému čaroději!
Ohlušující řev ji přiměl ohlédnout se přes rameno. Rudý drak už byl přímo za ní a jeden z drápy zakončených pařátů už se po ní natahoval. Vereesa si představila, jak ji drtí nebo v horším případě živou strká do ohromné tlamy, kde bude rozžvýkána nebo spolknuta zaživa.
Když už však byla smrt jen centimetry od ní, drak najednou stáhl pařát k tělu a začal se ve vzduchu zmítat. Drápy se zaryly do jeho vlastního těla a každá končetina se snažila škrábat jiné místo na těle, jako by -jako by draka všechno nesnesitelně svědilo. Ork na jeho hřbetě se snažil udržet nad svým nosičem kontrolu, ale stejně tak by to mohl být on, kdo způsoboval drakovi jeho utrpení, tolik mu byla jeho snaha platná.
Vereesa se zastavila a zírala. Něco takového ještě nikdy neviděla. Drak se točil a svíjel, jak se snažil zbavit se čehokoli, co ho postihlo, ale jeho pohyby se stále víc blížily panice. Jeho orkský jezdec se už držel jen zázrakem. Co asi, uvažovala elfka, mohlo něco takového...
Odpověděla si šeptem sama: „Rhonin?" A jako by ho vyslovením jeho jména vyvolala jako nějakého ducha, čaroděj v tu chvíli stál před ní. Ohnivé vlasy měl rozcuchané a tmavé roucho potrhané a potřísněné blátem, ale on sám vypadal celkem nezasažen peklem, kterým zcela jistě musel projít.
„Myslím, že bychom raději měli zmizet, dokud to jde, co, elfko?"
Nemusel ji dvakrát pobízet. Tentokrát běžel první Rhonin a napůl díky nějaké magické schopnosti, napůl veden instinktem je vedl hořícím lesem. Ani jako hraničářka by si Vereesa sama nevedla lépe. Rhonin je vedl po stezkách, které ani elfka neviděla, dokud po nich neběžela.
Celou tu dobu se jim nad hlavami zmítal drak a drápy si drásal pancíř. Když se po chvíli Vereesa znovu podívala nad sebe, všimla si, že se mu dokonce podařilo zranit se do krve. Dračí drápy byly paradoxně jedna z mála věcí, které se dokázaly dostat přes jejich kůži. Po orkovi už nebylo ani stopy; zelený válečník musel nakonec spadnout. Vereese ho nebylo líto.
„Co jsi to tomu drakovi udělal?" podařilo se jí nakonec zasípat.
Rhonin s úmyslem dostat se co nejdříve z plamenů se ani neotočil. „Něco, co nakonec nevyšlo tak, jak jsem to chtěl! Měl to odnést daleko víc než jenom nepříjemným pocitem!"
Znělo to, jako by byl sám na sebe naštvaný, ale na hraničářku poprvé udělal dojem. Ze zcela jisté smrti bylo nyní relativní bezpečí - tedy za předpokladu, že se dostanou z lesa.
Někde za nimi drak příšerně řval nenávistí vůči celému světu.
„Jak dlouho to bude trvat?"
Konečně se zastavil, aby se na ni mohl otočit, ale jeho pohled ji velice zneklidnil. „Ne dost dlouho..."
Zdvojnásobili své úsilí. Kamkoli se podívali, obklopoval je oheň. Konečně však doběhli ke konci požáru, prosmýkli se kolem posledních plamenů a ocitli se na místě, kde jediné nebezpečí znamenal hustý kouř. Oba se dusili kašlem, jak se v dýmu i snažili popadnout dech, a hledali cestu, kudy by mohli běžet dál proti větru a zároveň nechat plameny i draka i za sebou.
Náhle jimi otřáslo další zařvání, tentokrát v něm však neslyšeli bolest, nýbrž vztek a chuť po pomstě. Čaroděj i hraničářka se otočili a sledovali vzdálenou rudou hrozbu.
„Kouzlo přestalo působit," zamumlal Rhonin, ale nebylo to nutné.
Bezesporu tomu tak bylo a Vereese bylo jasné, že drak přesně ví, kdo je zodpovědný za jeho utrpení. S téměř nadpozemskou přesností se drak otočil k nim a zabral ohromnými kožnatými křídly, aby ti dva zaplatili za jeho bolest.
„Máš další kouzlo?" volala Vereesa a běžela ze všech sil.
„Snad! Ale raději bych ho nepoužíval tady! Mohli bychom to odnést taky!"
Jako by drak nebyl schopen toho samého. Elfka doufala, že Rhonin najde způsob, jak to kouzlo použít, než oba skončí jako žrádlo pro blížící se rudou nestvůru.
„Jak daleko..." čaroděj lapal po dechu. „Jak daleko do Hasicu?"
„Moc daleko."
„Nějaká jiná osada po cestě tam?"
Pokusila se vzpomenout si. Napadlo ji jedno místo, ale nedokázala si vzpomenout ani na jeho jméno, ani na detaily. Věděla jen, že leží asi den cesty odtud. „Nějaká ano, ale..."
Drakův řev jimi oběma znovu otřásl. Nad hlavou se
jim přehnal stín.
„Jestli máš nějaké kouzlo, které by mohlo fungovat, navrhovala bych použít ho hned!" Vereesa znovu zalitovala, že nemá svůj luk. S ním by se mohla alespoň pokusit zasáhnout oko. Mohlo by to stačit, aby tu zrůdu zahnala.
Rhonin se neočekávaně prudce zastavil, aby čelil blížící se hrozbě, takže se oba málem srazili. Zachytil ji na čaroděje překvapivě silnými pažemi a postavil vedle sebe. Jeho oči doslova zářily. Vereesa o něčem takovém už slyšela. Mohlo se to stát, když velmi mocní mágové sesílali náročné kouzlo, ona to však nikdy neviděla.
„Modli se, aby se to neobrátilo proti nám,"
zamručel.
Natáhl paže a konečky prstů namířil na blížícího se
rudého draka.
Začal mumlat slova v jazyce, kterému Vereesa nerozuměla, ale který jí naháněl husí kůži.
Rhonin sepjal ruce a pokračoval v odříkávání...
Z mraků najednou vylétli tři okřídlení tvorové.
Vereesa zatajila dech a Rhonin přestal mluvit, čímž kouzlo zastavil. Vypadalo to, že je připravený proklít samotné nebe, ale pak elfka poznala, co jsou ti tvorové zač.
Gryfoni... ohromná okřídlená stvoření s orlí hlavou a lvím tělem... a s jezdci na hřbetech. Chytila Rhonina za paži. „Nedělej nic!" Udiveně na ni pohlédl, ale přikývl. Oba znovu
zvedli hlavy, protože drak jim už zakryl celou
oblohu.
Tři gryfoni se najednou vyrojili kolem draka, který byl očividně překvapen. Vereesa nyní dokázala rozeznat i jezdce, ne že by to bylo nějak nutné. Jedině trpaslíci ze vzdálené Aerie, nepřístupného hornatého království ležícího až za říší Quel´thalas, dokázali na gryfonech létat. A jedině tihle zkušení válečníci se na svých zvířatech mohli odvážit postavit se drakovi ve vzduchu.
Přestože byli gryfoni mnohem menší než rudý obr, byli schopni tento handicap srovnat ohromnými jako břitva ostrými drápy a zobáky, jimiž dokázali rozervat dračí pancíř. Navíc byli ve vzduchu daleko obratnější a schopni uhýbat v tak prudkých otočkách, že je drak zkrátka nedokázal napodobit.
Ani trpaslíci nebyli jen obyčejnými jezdci na svých zvířatech. Byli sice poněkud větší a štíhlejší než jejich pozemští bratranci, ale v žádném případě ne slabší. Přestože jejich oblíbenou zbraní při nebeských patrolách byla legendární hromová kladiva, tihle tři měli obrovské válečné sekery s dvojitým ostřím a dlouhým topůrkem, kterým se válečníci velmi zručně oháněli. Čepele byly vyrobeny z kovu příbuzného adamantiu a dokázaly prorazit i dračí lebku, chráněnou navíc kostěným pancířem. Říkalo se, že slavný jezdec na gryfonu Kurdran skolil draka ještě daleko většího, než byl tenhle, jedinou dobře mířenou ranou právě takovou sekerou.
Okřídlená zvířata kroužila kolem svého protivníka a nutila ho neustále se otáčet ze strany na stranu, aby se dokázal bránit tam, kde zrovna hrozilo největší nebezpečí. Orkové už se dříve naučili dávat si na gryfony pozor, ale zdálo se, že drak, nyní bez jezdce, neví zcela přesně, co má dělat. Trpaslíci toho okamžitě využili a nechali svá zvířata míhat se drakovi před očima, takže ten se stával čím dál víc nervózním. Dlouhé vousy a do culíku stáhnuté vlasy se trpaslíkům zmítaly ve větru a oni se doslova vysmívali obřímu netvorovi do tváře. Ten smích ho rozzuřil ještě víc, takže nyní zběsile máchal tlapami kolem sebe a chrlil oheň na všechny strany.
„Úplně ho dezorientují," prohlásila Vereesa uchvácená dokonalou taktikou. „Ví, že je ještě mladý a nemá rozvahu potřebnou k plánovanému útoku!"
„Což znamená, že my můžeme jít," odpověděl Rhonin.
„Mohli by potřebovat naši pomoc!"
„Musím splnit úkol," řekl podrážděně. „A oni mají situaci pod kontrolou."
To byla pravda. Zdálo se, že bitva je pevně v rukou jezdců na gryfonech, přestože ještě museli udeřit. Trojice neustále létala kolem rudého draka, který už zcela ztratil pojem o prostoru. Dělal, co mohl, aby se zaměřil na jednoho z útočníků, ale pokaždé se druhým dvěma podařilo znovu odvést jeho pozornost na sebe.
Jen jednou se oheň skutečně přiblížil k jednomu z gryfonů.
Jeden z trpaslíků náhle zvedl ohromnou sekeru a její čepel se zaleskla v zapadajícím slunci. Trpaslík se dostal nad draka a pak, když se přiblížil k obrově hlavě, vrhl se jeho gryfon střemhlav dolů.
Drápy se zaryly do drakova krku. V okamžiku, kdy drak ucítil bolest, rozmáchl se trpaslík a ťal sekerou.
Čepel se zaryla hluboko. Ne tak, aby zabila, ale dost na to, aby drak zařval bolestí.
Reflexivně se otočil a křídlem překvapil trpaslíka i jeho gryfona, takže se ve vývrtce řítili k zemi. Trpaslíkovi se podařilo udržet se, ale sekera mu vypadla z rukou.
Vereesa se otočila směrem, kam asi zbraň dopadla, ale Rhonin ji zadržel. „Říkal jsem, že musíme jít!"
Protestovala by, ale jediný pohled na bojující ji přesvědčil o tom, že by skutečně nebyla nic platná. Zraněný drak se snažil nabrat výšku, ale gryfoni ho nepřestávali obtěžovat. I kdyby Vereesa sekeru našla, mohla by s ní maximálně hrozivě mávat. „Dobrá," zabručela nakonec elfka. Společně spěchali z místa souboje a spoléhali na to, že Vereesa přesně ví, kterým směrem leží jejich cíl. Drak a gryfoni se za nimi proměnili v malé skvrny na obloze, částečně i proto, že se během bitvy pohybovali opačným směrem než prchající dvojice. „Zvláštní..." zaslechla, jak si čaroděj šeptá. „Co?"
„Ty uši nejsou jenom na parádu, že ne?" Vereesa se naježila, přestože už slyšela horší urážky.
Lidé a trpaslíci, žárliví na přirozenou nadřazenost elfské rasy, si často za cíl svých posměšků vybírali právě dlouhé špičaté uši. Už slyšela, že má uši jako osel, prase i, a to bylo snad nejhorší, goblin. I když Vereesa kvůli podobným poznámkám nikdy na nikoho netasila zbraň, často dotyční litovali, že něco podobného vypustili z úst.
Čarodějovy smaragdové oči se zúžily. „Promiň; ty jsi to považovala za urážku? Nemyslel jsem to tak."
Pochybovala, že svou omluvu myslel vážně, ale musela být vděčná alespoň za ten pokus. Potlačila vztek a znovu se zeptala: „Co ti připadalo tak zvláštní?"
„Že se ten drak objevil tak přesně."
„Když přemýšlíš o tomhle, měl by ses zamyslet i nad tím, odkud se vzali ti gryfoni. Nakonec, to oni ho přece odehnali."
Zavrtěl hlavou. „Někdo ho viděl a hlásil to. Ti jezdci jen plnili svou povinnost." Zamyslel se. „Vím, že klan Dragonmaw musí být zoufalý, snaží se zastoupit oba druhé klany i své orky v táborech, ale takhle to přeci nejde."
„Kdo může vědět, co si orkové myslí? Tohle byl jasně jenom náhodný záškodník. Nebyl to určitě první podobný útok na Alianci, člověče."
„Ne, ale říkám si, kdyby..." Rhonin se dál nedostal, protože náhle jejich pozornost upoutal nějaký pohyb v lese... pohyb všude kolem.
Hraničářka zažitým pohybem vytasila meč z pochvy. Rhoninovy ruce zmizely v záhybech jeho roucha. Bezpochyby se připravoval na kouzlo.
Verresa nic neříkala, ale přemýšlela, jak by byl asi
užitečný v otevřeném boji muže proti muži. Radši by se měl stáhnout a nechat první útočníky na ní.
Příliš pozdě. Z lesa vyrazilo šest urostlých jezdců na koních a obklíčilo je. I v zapadajícím slunci jejich zbroj stříbrně zářila. Elfce na hruď mířilo dlouhé kopí.. Rhonin měl na své hrudi hrot druhého, a navíc ještě jeden mezi lopatkama.
Tváře útočníků byly skryty pod hledím helem tvarem připomínajících lví hlavu. Jako hraničářka Vereesa žasla nad tím, jak se někdo může v takové zbroji vůbec pohybovat, natož vést válku, ale těch šest sedělo v sedlech, jako by je kovové pláty vůbec netížily. Dokonce ani jejich koně, rovněž napůl skryti pod masivním brněním, nevypadali, že by nesli nějakou neobvyklou váhu.
Útočníci neměli žádnou vlajku a jediným znakem jejich identity se zdál být znak ruky sahající k nebesům na kyrysu. Vereesa věděla, s kým má tu čest, ale nijak ji to neuklidnilo. Naposled, když se elfka s podobnými lidmi setkala, byla jejich zbroj jiná, s rohy po stranách helmice a symbolem Lordaeronu na štítu a na hrudi.
A pak se z lesa pomalu vynořil sedmý jezdec. Tenhle už na sobě měl tradičnější zbroj, kterou Vereesa zprvu čekala i na ostatních. Pod helmou bez hledí rozeznávala silného muže - na člověka staršího a moudřejšího na pohled díky napůl šedivým vousům. Symboly Lordaeronu i svého řádu měl nejen na kyrysu a štítu, ale i na helmici. Stříbrná spona ve tvaru lví hlavy držela kožený řemen, za kterým bylo zastrčeno jedno z těch mocných válečných kladiv, která používali takoví jako on.
„Elfka," zamručel poté, co si ji prohlédl. „Tvá silná paže je vítána." Nepochybně velitel ostatních šesti se puk otočil k Rhoninovi a s otevřeným opovržením prohlásil: „A ztracená duše. Drž ruce tak, ať je vidíme, a nebudeme mít chuť ti je useknout."
Zatímco se Rhonin zcela zřejmě snažil potlačit vztek, Vereesa se zmítala mezi pocity úlevy a nejistoty. Byli zajati lordaeronskými paladiny — proslulými rytíři Řádu stříbrné ruky.
Ti dva se setkali na místě plném stínů, na místě, kam se dostane jen několik vyvolených, dokonce i mezi takovými, jako byli oni. Bylo to místo, kde se sny minulosti znovu a znovu vracely a kde se v mlze historie mysli pomalu pohybovaly nezřetelné obrysy podivných postav. Ani ti dva, kteří se zde potkali, nevěděli, jak velká Část této říše skutečně existovala a kolik z ní bylo jen v jejich myšlenkách. Každopádně ní byli jistí tím, že je tu nikdo neuslyší.
Snad.
Oba byli vysocí a štíhlí, tváře skryté pod kápí. V jednom bylo možno rozeznat čaroděje, jehož znal Rhonin jako Krasa; druhý by, až na nazelenalý odstín jinak šedého čarodějného roucha, mohl být jeho dvojčetem. Teprve až když promluvili, bylo jasné, že na rozdíl od kancléře Kirin Tor je tenhle člověk bezpochyby muž.
„Ani nevím, proč jsem přišel," řekl ke Krasoví.
„Neboť jsi musel. Neměl jsi jiné volby."
Druhý hlasitě zasyčel. „Pravda, ale nyní, když jsem zde, můžu odejít, kdykoli budu chtít."
Krasus zdvihl štíhlou ruku v rukavici. „Alespoň mne vyslechni."
„Z jakého důvodu? Abys mi mohl znovu opakovat, co už jsem od tebe slyšel tolikrát?"
„Abys konečně skutečně vnímal, co ti celou říkám!" Krasovo neočekávané zvýšení hlasu je oba zaskočilo.
Jeho společník zavrtěl hlavou. „Už se kolem nich pohybuješ příliš dlouho. Tvé štíty, magické i osobní, se začínají hroutit. Je načase, abys tenhle beznadějný úkol vzdal... stejně jako my."
„Nevěřím, že je beznadějný." Poprvé bylo v jeho hlase možno rozeznat náznak pohlaví, v hlase najednou daleko hlubším, než by si většina Kirin Tor myslela, že je ho Krasus schopen. „Nemůžu, dokud ji drží v zajetí."
„Co pro tebe znamená, je pochopitelné, Korialstraszi; to, co znamená pro nás, je jen vzpomínka na časy dávno minulé."
„Jestli jsou ty časy pryč, proč jste tedy ty i ostatní stále ještě na svých místech?" odpověděl Krasus klidně. Své emoce měl bezesporu zpět pod kontrolou,
„Protože chceme, aby naše poslední roky byly klidné, plné míru..."
„O důvod víc, abyste se ke mně přidali."
Druhý muž znovu zasyčel. „Korialstraszi, copak se nikdy nepodvolíš nevyhnutelnému? Tvůj plán nás, kteří tě dobře známe, nepřekvapuje! Už jsme malou loutku viděli, skutečně si myslíš, že svůj úkol dokáže splnit?"
Krasus se na chvíli odmlčel, než odpověděl: „Má potenciál to dokázat... ale není to jediné, co mám. Ne, myslím, že to nedokáže. Ale doufám, že jeho oběť nakonec přispěje k mému úspěchu... a kdyby ses ke muč přidal, byla by šance na něj ještě větší."
,,Měl jsem pravdu." Krasův společník zněl velice zklamaně. „Stále stejná slova. Stejné prosby. Přišel jsem jen kvůli alianci, kdysi silné, mezi našimi dvěma frakcemi, ale nyní vidím, že jsem se vůbec neměl obtěžovat. Nemáš za sebou nikoho, nemáš moc. Jsi sám a musíš se skrývat ve stínech..." a gestem ukázal na mlhu, která je obklopovala, „na místech, jako je tohle, než aby ses ukázal ve své vlastní podstatě."
„Dělám, co musím... a co vlastně ještě děláš ty?" Krasův tón už byl zase břitký. „Z jakého důvodu ještě existuješ, starý příteli?"
Druhou postavu tato mysl prostupující otázka zaskočila. Chvíli se díval na svého společníka, pak se náhle odvrátil. Udělal několik kroků směrem do mlhy, zastavil se a znovu pohlédl na čaroděje. Nyní zněl jeho hlas rezignovaně. „Přeji ti hodně štěstí, Korialstraszi. Myslím to vážně. Já... my... prostě nevěříme, že minulost lze vrátit. Ty časy jsou pryč a s nimi i my."
,,Sám sis zvolil." Už se téměř rozloučili, když Krasus najednou zavolal: „Mám jen jediné přání, než se vrátíš k ostatním."
„A jaké?"
Celá mágova postava nyní potemněla a ozvalo se zřetelné zasyčení. Už nikdy mi tak neříkej. Nikdy. Nesmí se o mně mluvit, ani zde ne." „Nikdo by přeci nemohl..."
Něco v Krasově hlase přimělo jeho společníka přikývnout. Pak druhá postava rychle zmizela v prázdnotě.
Čaroděj hleděl na místo, kde ještě před chvílí stál, a přemýšlel, jaké následky může tento rozhovor mít. Kéž by měli alespoň trochu rozumu! Společně měli naději. Každý sám nezmohl téměř nic... a to nahrávalo nepříteli.
,,Blázni..." zabručel Krasus. ,Hloupí blázni...
