4.kapitola
Čtyři
Paladinové je odvedli do pevnosti, která musela být tím místem, o němž Vereesa mluvila. Rhonina ničím nezaujala. Vysoké kamenné zdi obklopovaly funkční, ničím nezdobené sídlo, kde se svatí rytíři, statkáři a malé množství obyčejných lidí pokoušeli relativně skromně žít. Prapory bratrstva vlály vedle vlajek Lordaeronské aliance, kterou rytíři Rádu stříbrné ruky bezmezně podporovali. Nebýt obyčejných lidí, považoval by Rhonin celé místo za vojenský tábor, neboť svatý řád zde evidentně držel vše pevně ve svých rukou.
Paladinové se chovali k elfce velice dvorně a někteří z mladších rytířů přidali ještě poklonu navíc, kdykoli s ní mluvili. S čarodějem se však nebavili, pokud to nebylo nutné. Dokonce mu ani neodpověděli, když se ptal, jak daleko je to ještě do Hasicu. Vereesa se musela zeptat ještě jednou sama, aby se dočkal odpovědi. Nehledě na první dojem však ani jeden z nich nebyl považován za vězně. To nic neměnilo na tom, že se Rhonin mezi rytíři cítil jako vyvrhel. Chovali se k němu slušně, neboť to po nich vyžadovala přísaha králi Terenasovi, ale zůstával pro ně odpadlíkem.
„Viděli jsme draka i gryfony," zahřměl velitel, nějaký Duncan Senturus. „Naší povinností a ctí je okamžitě vyrazit a poskytnout pomoc těm, kdo ji potřebují."
Skutečnost, že boj se odehrával výhradně ve vzduchu, daleko mimo dosah jejich zbraní, jejich svatý entuziasmus nijak nezkalila, pomyslel si Rhonin sarkasticky. Asi si v tomhle budou s tou hraničářkou dobře rozumět. Bylo zvláštní, že čaroděje přepadl slabý majetnický pocit nebo snad žárlivost, že už ji nemá jen pro sebe. Koneckonců byla mu přidělena jako průvodce a měla plnit svůj úkol až do Hasicu.
Bohužel, co se týkalo Hasicu, měl Duncan Senturus rovněž své plány. Jakmile sesedli, nabídl ramenatý rytíř elfce rámě se slovy: „Samozřejmě, bylo by od nás nezdvořilé nedohlédnout na to, abyste se co nejrychleji a nejbezpečněji dostali do přístavu. Vím, že je to úkol, který jste dostala vy, mylady, ale zcela zřejmě si nějaká vyšší moc přála, aby se naše cesty zkřížily. Známe cestu do Hasicu velmi dobře, takže až se slunce vyhoupne na oblohu, vyrazí s vámi malá družina vedená mnou samotným."
Hraničářka se zdála potěšena, ale Rhoninovi se to jen těžko mohlo líbit. Všichni v pevnosti se na něj dívali, jako by se proměnil v nějakého orka nebo goblina. Už musel strpět dost opovržení od čarodějů a nepotřeboval, aby mu ty pocity nějací paladinové přivolávali zpět.
„Je to od vás velice laskavé," skočil jim Rhonin do řeči, ale Vereesa je velice schopná hraničářka. Dostaneme se do Hasicu včas."
Senturovi zkrabatil nos stejně, jak když člověk ucítí něco hodně nepříjemného. Na tváři se mu však podařilo udržet ledový úsměv, když promluvil směrem k elfce. „Dovolte mi osobně vás doprovodit do vašich komnat." Otočil se k jednomu ze svých podřízených. ,,Mericu! Vymysli, kam strčit toho čaroděje..."
„Tudy," zavrčel mohutný mladý rytíř s plnovousem. Vypadal, že není daleko od toho odvést Rhonina za paži, i kdyby to znamenalo, že mu ji přitom zlomí. Rhonin by mu mohl ukázat, jak nesmyslné počínání by to bylo, ale kvůli své misi a udržení míru mezi jednotlivými frakcemi v rámci Aliance rychle vykročil, aby se přidal ke svému průvodci, a celou cestu nepromluvil jediné slovo.
Čekal, že ho odvedou do té nejzatuchlejší díry, do které se ještě dala umístit postel, ale místo toho se ocitl v místnosti pravděpodobně ne o moc horší, než jaké používali sami paladinové. Všude bylo sucho a čisto, zdi byly z hladkého kamene a dveře z masivního dřeva. Rhonin už v minulosti určitě spal na horších místech. Veškerý nábytek se skládal z jednoduché, ale čistě ustlané postele a malého stolku. Pokoj dostatečně osvětlovala olejová lampa. Musela, v místnosti totiž nebylo jediné okno. Rhonin si pomyslel, že by si mohl říct o pokoj s oknem, ale předpokládal, že rytíři skutečně nic lepšího nemají. A kromě toho, alespoň bude ušetřen zvědavých pohledů.
„To bude vyhovovat," řekl nakonec, ale mladý válečník, který ho sem přivedl, už byl na odchodu. Dřevěné dveře se zavřely. Čaroděj se pokusil uvědomit si, jestli byla zvenčí nějaká klika nebo zámek, ale tak daleko snad paladinové zajít nemohli. Rhonin pro ně sice mohl být ztracená duše, nicméně stále byl jeden z jejich spojenců. Myšlenka na to, jak rytíře vyvedl svou přítomností z míry, ho trochu rozveselila. Vždy měl Řád stříbrné ruky za pokrytce.
Jeho nedobrovolní hostitelé ho nechali samotného až do večeře. Posadili ho naproti Vereese, které, jak se zdálo, velitel neustále věnoval svou pozornost, ať již o to stála, či ne. Nikdo kromě elfky s čarodějem nepromluvil víc než několik slov a Rhonin by se krátce po jídle zvedl, kdyby se téma hovoru nestočilo k drakům. Vlastně o nich nezačal nikdo jiný než Senturus.
„V posledních týdnech jsou vzdušné útoky stále častější," oznámil jim rytíř. „Častější a zoufalejší. Orkové vědí, že nemají čas, a tak se snaží šířit hrůzu a zmatek do našich řad, než nadejde den posledního soudu." Usrkl vína. „Osada Juroon byla zapálena dvěma draky před dvěma dny a víc než polovina tamních obyvatel při tom bezbožném řádění zahynula. Tehdy ta monstra i se svými jezdci unikla dřív, než stačili dorazit gryfoni."
„Strašné," zašeptala Vereesa.
Duncan přikývl a v temně hnědých očích se mu zalesklo téměř fanatické odhodlání. „To se však už brzy stane minulostí! Již zanedlouho budeme pochodovat zeměmi Khaz Modanu na samotný Grim Batol a skoncujeme i s těmito posledními zbytky I lordy! Krev orků poteče proudem!"
„A dobří lidé budou umírat," dodal Rhonin téměř neslyšně.
Velitel měl však evidentně stejně dobrý sluch jako elfka, neboť okamžitě upřel pohled na mága. „Ano, spousta dobrých mužů zemře! Ale my jsme přísahali Lordaeronu a všem ostatním zemím, že je osvobodíme od orkské hrozby, a svým slibům dostojíme za každou cenu!"
Čaroděj, zjevně nedojat velitelovým entuziasmem, odpověděl: „Ale nejdřív budete muset udělat něco s těmi draky, že ano?"
„Budou zničeni, kouzelníku, posláni zpět do podsvětí, kam patří. Kdyby ten váš ďábelský řád..."
Vereesa se jemně dotkla velitelovy raky a usmála se na něj tak, že dokonce i Rhonin malinko zažárlil. „Jak dlouho už jste paladinem, Lorde Senture?"
Rhonin s úžasem sledoval, jak se hraničářka proměnila v okouzlující mladou ženu, podobnou těm, které potkával u královského dvora v Lordaeronu. Její proměna pak dál měnila Duncana. Pohrávala si s tím stárnoucím rytířem a zdálo se, že hltá každé jeho slovo. Její osobnost se změnila tak radikálně, že čaroděj nedokázal uvěřit, že je to stejná žena, která mu několik posledních dní dělala ochránkyni.
Duncan ve velmi podrobných detailech líčil své začátky, když se jako syn bohatého lorda rozhodl přidat se k řádu, aby si vydobyl jméno a postavení sám. Přestože ostatní rytíři už jeho příběh museli slyšet několikrát, zdáli se jím velmi zaujatí. Bezpochyby viděli ve svém veliteli zářný příklad a vzor. Rhonin si krátce každého z nich prohlédl a všiml si, že tihle paladinové téměř nemrkali a nedýchali. Tak byli velitelovým životním příběhem pohlceni.
Vereesa se k několika událostem z Duncanova vypravování vyjádřila, vesměs obdivně a pochvalně, takže starý muž se v očích svých podřízených stal ještě statečnějším. Když se Lord Senturus zeptal na její výcvik, velice zlehčila vše, co dosud dokázala, přestože čaroděj si byl z toho, co slyšel, jistý, že by v mnoha ohledech jejich hostitele předčila.
Paladin tím byl však okouzlen a jejich vypravování se nakonec tak protáhlo, že to Rhonin vzdal. Omluvil se - čehož si nikdo nevšiml - a odporoučel se ven, aby nabral trochu vzduchu a vychutnal si samotu.
Nad pevností se rozhostila noc a dokonalá tma bez krajky měsíčního svitu zahalila čaroděje jako jemná deka. Těšil se, až dorazí do Hasicu a vydá se na cestu do Khaz Modanu. Pak už bude mít pokoj od všech paladinů, hraničářů a jiných zbytečných hlupáků, kteří se mu jen pletou do cesty. Rhonin nejraději pracoval sám. Snažil se to všem vysvětlit i před svým posledním debaklem. Tehdy ho ale nikdo neposlouchal a on musel udělat to, co udělal, aby uspěl. Ostatní, kdo s ním byli na této misi, nedbali jeho varování a nepochopili nutnost nebezpečného kouzla. S typickým sebevědomím nenadaných se vrhli přímo do cesty jeho magii... a tak většina z nich zahynula společně se skutečným cílem – skupinou orkských šamanů, kteří se chtěli pokusit oživit toho, o kterém si někteří lidé mysleli, že je to jen démon z legend.
Rhoninovi bylo líto života každého z jeho mužů daleko víc, než kdy přiznal svým nadřízeným z Kirin Tor. Štvali ho stále do dalších, nebezpečnějších misí... a co mohlo být riskantnějšího než osvobodit Dračí královnu. Musel to udělat sám, nejen kvůli slávě, kterou mu to přinese, ale také, jak Rhonin doufal, aby utišil duchy svých zesnulých druhů, duchy, kteří mu nedali ani na chvíli odpočinout. Ani Krasus o nich nevěděl - což bylo asi dobře, neboť by ještě nakonec mohl pochybovat o Rhoninově příčetnosti.
Jak stoupal k hradbám, zvedl se vítr. Na hlídce stálo několik rytířů, ale slovo o jeho přítomnosti se evidentně šířilo velice rychle, takže poté, co ho jeden ze strážných poznal, mohl Rhonin pokračovat dál. Vyhovovalo mu to; rytíři byli pro něj stejně důležití jako on pro ně.
Temné obrysy stromů pod hradbami vytvářely magickou atmosféru. Rhonin byl napůl v pokušení vzdát se sporné pohostinnosti svých hostitelů a najít ni místo ke spánku pod nějakým dubem. Alespoň by nemusel poslouchat narcistické chvalozpěvy Duncana Sentura, který se, podle čaroděje, zajímal o Vereesu daleko víc, než by rytíř svatého řádu měl. Pravda, měla skutečně poutavý pohled a ty šaty jí taky slušely...
Rhonin si povzdechl a vymazal obraz hraničářky z mysli. Jeho nucená samota během trestu na něj zřejmě měla větší vliv, než si připouštěl. Magie byla milenka, první i poslední, a kdyby se Rhonin skutečně rozhodl vyhledat společnost nějaké ženy, dal by jistě přednost nějakému jemnějšímu typu, jako například něžným dámám od dvora nebo jedné z těch nádherných děveček, na které při svých cestách občas narazil v hostinci. Určitě ne arogantní elfské hraničářce...
Ale nejlepší bude věnovat se důležitějším věcem. Spolu se svým nebohým koněm přišel Rhonin i o věci, jež mu dal Krasus. Musel se pokusit navázat s čarodějem kontakt a dát mu vědět, co se stalo. Mladý čaroděj litoval, že to musí udělat, ale dlužil Krasoví příliš mnoho, než aby to alespoň nezkusil. V žádném případě Rhonina nenapadlo se vrátit. To by zmařilo všechny naděje na znovuzískání jeho reputace v očích ostatních, ale i jeho vlastních.
Rozhlédl se kolem sebe. Oči, jež v noci viděly o něco lépe než obyčejné, nezpozorovaly v nejbližším okolí žádné hlídky. Před pohledem muže, jehož míjel naposled, ho chránila strážná věž. Lepší místo si nemohl přát. Asi by mu posloužil i jeho pokoj, ale Rhonin dával přednost volnému prostranství. Venku měl vždy čistší mysl.
Z kapsy hluboko ve svém rouchu vytáhl malý temný krystal. Nebyla to nejlepší volba pro komunikaci na dálku, ale nic jiného mu nezůstalo.
Rhonin podržel krystal proti nejjasnější hvězdě a začal odříkávat kouzlo. Z jádra kamene se začala šířit slabá záře, jež s každým slovem nabírala na intenzitě. Mluvil stále rychleji...
A v tu chvíli hvězdy najednou zmizely...
Rhonin se v polovině věty zastavil a udiveně zíral nad sebe. Ne, hvězdy, na které se zaměřil, nezmizely; teď je přece jasně viděl. Ale... přesto na krátký okamžik, ne delší než mrknutí oka, by přísahal...
Asi to způsobila jeho únava a představivost. Vzhledem k tomu, co všechno dnes zažil, měl být Rhonin už dávno v posteli, ale chtěl se o tohle kouzlo pokusit. Čím dříve skončí, tím lépe. Chtěl být za svítání plně odpočinutý. Lord Senturus jistě nasadí vražedné tempo.
Rhonin znovu pozvedl krystal vysoko nad sebe a začal odříkávat kouzlo. Tentokrát mu žádný oční klam...
„Co tam děláš, kouzelníku?" ozval se hluboký hlas.
Rhonin zaklel zlostí nad již druhým vyrušením, Otočil se k rytíři, který se k němu blížil, a vyštěkl: "Nic, co..."
Prudká exploze roztrhla nejbližší zeď.
Krystal vypadl Rhoninovi z ruky. Neměl čas ho zvednout, měl co dělat, aby nepřepadl přes zeď a nezabil se.
Stráž takové štěstí neměla. Jak se zeď otřásla, spadl rytíř po zádech přes cimbuří. Jeho řev Rhonina mrazil, dokud náhle neustal.
Exploze odezněla, nikoli však její následky. Právě v okamžiku, kdy se čaroději podařilo znovu se postavit na nohy, začala se část zdi, na které stál, hroutit směrem dovnitř. Rhonin skočil směrem ke silážní věži, poněvadž se domníval, že tam budou hradby nejstabilnější. Přistál nedaleko dveří a už vbíhal dovnitř, když se i věž začala povážlivě chvět.
Rhonin chtěl znovu vyběhnout, ale vchod se zhroutil a jediná cesta ven byla zasypána kamením.
Rychle začal s kouzlem, ale už nyní si byl jistý, že je příliš pozdě. Pak na něj spadl strop.
A s ním i jakási obří ruka, jež ho uchopila tak pevně, že Rhonin nemohl dýchat... a omdlel.
Nekros Skullcrusher přemýšlel o osudu, který mu kdysi dávno předpověděly kostky. Prošedivělý ork si bezděčně pohrával se zažloutlým klem, zatímco bedlivě zkoumal zlatý disk, který držel v druhé ruce, a uvažoval, jak někdo, kdo se naučil vládnout takovou mocí, mohl být odsouzen dělat chůvu nějaké nosnici, jejímž jediným smyslem života bylo přivádět na svět potomka za potomkem. Jistě, skutečnost, že to byl největší z draků, mohla hrát svou roli - to a ještě fakt, že s jedinou zdravou nohou nemohl Nekros doufat, že by se stal náčelníkem.
Zdálo se mu, že zlatý disk se mu vysmívá. Vždy to tak vypadalo, ale zmrzačený ork ani na chvíli nepomyslel, že by ho mohl třeba zahodit. S ním se mu alespoň podařilo získat pozici, díky které byl stále ještě uznávaný mezi svými spolubojovníky... přestože úctu k sobě samému už ztratil v okamžiku, kdy mu ten lidský rytíř usekl levou nohu pod kolenem. Nekros toho člověka zabil, ale sám se nedokázal přinutit udělat tu nejčestnější věc. Místo toho nechal ostatní, aby ho odtáhli z bitevního pole, ošetřili ránu a pomohli mu vyrobit protézu, kterou potřeboval, aby byl vůbec schopen se pohybovat.
Oči mu sjely na to, co zbylo z jeho nohy, a na dřevěnou tyč připevněnou ke kolenu. Už žádná skvělá bitva, už žádný odkaz krve a smrti. Druzí válečníci se sami zabíjeli kvůli daleko menším zraněním, ale Nekros to nedokázal. Jen pomyšlení, že by měl studenou čepelí probodnout vlastní hrdlo nebo hruď, ho naplňovalo strachem, se kterým se ostatním nemohl svěřit. Nekros Skullcrusher chtěl hrozně žít, bez ohledu na to, za jakou cenu.
V klanu Dragonmaw byli tací, kteří by ho sami poslali na cestu k ohromným bitevním pláním posmrtného života nebýt jeho šamanských schopností. Jeho talentu si všimli už dříve a on byl proškolen těmi nejlepšími z nejlepších. Cesta orkského černokněžníka* však vyžadovala rozhodnutí, která
*V originále warlock. Orkové používali dva druhy magie: šamanskou a černokněžnickou. Černokněžnická pocházela od samotných démonů a později se mělo zato, že ona může za zkázu orků. Proto se za Thrallovy vlády orkové vrátili k šamanským tradicím (pozn. překl).
nechtěl učinit, temná rozhodnutí, o nichž se domníval, že by nesloužila Hordě, ale naopak pracovala proti ní. Opustil jejich řady a vrátil se k válečníkům, ale čas od času po něm jeho náčelník, velký Šaman, Zuluhed, vyžadoval, aby využil svého talentu -obzvláště v záležitostech, jež většina orků považovala za nemožné, jako třeba chycení Dračí královny, Alexstraszy.
Zuluhed vládl rituální magií starobylého šamanského náboženství, kterou od doby vytvoření Hordy znalo stále méně orků, ale často rovněž potřeboval pro své úkoly daleko temnější síly, ve kterých byl vyškolen Nekros. Způsobem, který moudrý ork svému zmrzačenému druhu nikdy neprozradil, objevil Zuluhed starobylý talisman, o kterém se tvrdilo, že je schopen konat neuvěřitelné skutky. Jediný problém byl, že talisman nereagoval na šamanovy pokusy ho ovládnout, nehledě na to, jak mocné kouzlo použil. To vedlo Zuluheda k tomu obrátit se na jediného černokněžníka, kterému důvěřoval, válečníka loajálního klanu Dragonmaw.
A tak se Nekros dostal k Duši démona.
Zuluhed tak pojmenoval hladký zlatý disk, přestože nejprve druhý ork netušil proč. Nekros jej neustále obracel a už snad posté žasnul nad jeho úžasnou jednoduchou krásou. Byl z ryzího zlata, vytvarován jako ohromná mince. Zářil i v sebenepatrnějším světle a nic jej nedokázalo poskvrnit. Olej, bláto, krev... vše okamžitě sklouzlo dolů.
„Tohle je starší než jakákoli šamanská nebo černokněžnická magie, Nekrosi," řekl mu Zuluhed. „Neumím s tím nic udělat, třeba bys mohl ty..."
Ač skvěle vyškolen, zmrzačený ork pochyboval, že by on, který se vzdal temného umění, dokázal víc než jeho legendární náčelník. Přesto si talisman vzal a pokusil se přijít na jeho účel a způsob použití.
O dva dny později, díky ohromnému úspěchu a Zuluhedově pevnému vedení, dokázali něco, o čem si všichni mysleli, že je nemožné, obzvláště samotná Dračí královna.
Nekros si odfrknul a pomalu vstal. Tam, kde měl ke kolenu připevněnou dřevěnou nohu, ucítil bolest umocněnou ohromnou orkovou váhou. Nekros si o své schopnosti vést nedělal iluze. Byl rád, že se může pohybovat tady po jeskyních.
Byl čas navštívit Její Veličenstvo. Ujistit se, že ví, že musí plnit plán. Zuluhed a pár dalších náčelníků klanu, kteří byli ještě na svobodě, snili o znovusjednocení Hordy a vyburcování těch, které slábnoucí Doomhammer opustil, k povstání. Nekros o jeho snech pochyboval, ale byl loajální a jako takový
musel do puntíku plnit rozkazy svého náčelníka.
S Duší démona sevřenou v jedné ruce se ork belhal temnou jeskynní chodbou. Klan Dragonmaw dělal, co mohl, aby prohloubil systém už tak zasahující hluboko do nitra těchto hor. Spleť chodeb umožnila Dikům daleko lépe se vypořádat se složitým úkolem vychovat a vycvičit draky pro slávu Hordy. Draci zabírali spoustu místa a potřebovali své vlastní oddělené jeskyně, které musely být vykopány.
V posledních dnech bylo samozřejmě draků méně,
což Nekros čím dál častěji slýchal právě od Zuluheda a ostatních. Potřebovali draky, jestli jejich zoufalá snaha měla mít naději na úspěch.
„A jak to mám asi udělat, aby rodila rychleji?" zabručel si Nekros sám pro sebe.
Proti němu kráčela dvojice mladších urostlých válečníků. Museli mít přes dva metry a širocí v ramenou byli nejméně stejně jako lidští paladinové. ()ba krátce sklonili hlavy na znamení své nižší hodnosti. Za pasem měli ohromné válečné sekery. Byli to dračí jezdci, noví. Úmrtnost jezdců byla přibližně dvakrát tak vysoká jako jejich zvířat, zejména kvůli tomu, že se velmi často neudrželi na jejich hřbetě. Byly i chvíle, kdy si Nekros říkal, jestli klanu náhodou nedojdou jezdci dřív než draci, ale nikdy to před Zuluhedem otevřeně neřekl.
Zmrzačený ork se belhal dál, až už podle sluchu poznal, že Dračí královna je blízko. Slyšel namáhavé dýchání, jež se rozléhalo kamennými chodbami, jako by z hlubin země vycházela pára. Nekros věděl, co takové oddechování znamená. Přišel právě včas.
U vchodu do ohromné dračí jeskyně nestály stráže, přesto se Nekros zastavil. V minulosti čelili několika pokusům královnu osvobodit, nebo ji dokonce zabít, ale všechny skončily strašlivou smrtí odvážlivců. Samozřejmě ne ze strany rudého obra, neboť ten by své vrahy s úlevou přivítal, nýbrž ze strany talismanu v Nekrosově ruce.
Ork přimhouřil oči a zadíval se do zdánlivě prázdného vstupního tunelu. „Vyjdi!"
Vzduch v ústí tunelu najednou vzplál. Kdoví odkud se v něm objevily miniaturní ohnivé koule a začaly se spojovat. Pomalu nabíraly humanoidní podobu, jež vyplňovala celý vchod.
Tam, kde měla být hlava, zformovalo se cosi vzdáleně připomínajícího hořící lebku. Na těle, které svou velikostí zastínilo i urostlého orka, se objevila zbroj z hořících kostí. Nekros z těch pekelných plamenů necítil žár, ale věděl, že i kdyby se ho stvoření stojící před ním byť jen nepatrně dotklo, prostoupila by ho bolest, jakou nikdy v životě nepocítil.
Mezi orky se šeptalo, že Nekros Skullcrusher| vyvolal jednoho ze starých démonů. Nijak se nesnažil to vyvracet, přestože Zuluhed věděl, že to není pravda.
Ohromný netvor hlídající stejně strašlivého draka neměl vlastní nezávislé myšlení. Ve snaze odhalit schopnosti záhadného artefaktu vyvolal Nekros něco jiného než démona. Zuluhed tomu říkal ohnivý golem snad nějaká esence démonických sil, ale dozajista ne tahle mytická bytost samotná.
Ať již byl její původ nebo důvod existence jakýkoli, sloužil golem jako dokonalá stráž. I ti nejostřílenější válečníci si od něj drželi odstup. Jedině Nekros mu mohl poroučet. Zuluhed se o to pokoušel, ale artefakt, ze kterého golem vzešel, byl nyní nějakým způsobem připoután k jednonohému orkovi. „Vstoupím," řekl ohnivému stvoření. Golem ztuhnul... a roztříštil se na tisíce rychle hasnoucích jisker. Přestože Nekros už jeho odchod viděl nesčíslněkrát, vždy poněkud ucouvl a neodvažoval se projít, dokud poslední ze žhavých zbytků golema zcela nezhasl.
V okamžiku, kdy ork vstoupil, ozval se hlas: „Věděla... jsem... že... brzy... přijdeš..."
Nenávist, se kterou spoutaný drak ke svému žalářníku mluvil, se ho vůbec nedotýkala. Už od královny za ty roky slyšel daleko horší věci. Sevřel talisman v dlani a přešel k její hlavě, která musela být přikována k zemi. V jejích čelistech už skončil jeden ošetřovatel a neradi by přišli o dalšího.
Železné řetězy a okovy byly samy o sobě dost silné, aby ohromného leviatana udržely, ale přesto byly ještě zesíleny mocí zlatého disku. I kdyby se snažila sebevíc, nemohlo se Alexstrasze podařit uniknout. To ovšem neznamenalo, že se o to neustále nepokoušela.
„Potřebuješ něco?" Nekros se neptal proto, že by s ní cítil. Musel ji zkrátka udržet naživu kvůli potřebám Hordy.
Pancíř rudé Dračí královny zaplál jako rozžhavené železo. Jeskyně jí stále byla plná, ale pod hrubou kůží bylo možno rozeznat žebra a její hlas zněl ztrápeně. Nehledě na její zubožený stav, planula jí ve zlatých očích nenávist a ork věděl, že kdyby se náhodou někdy dostala na svobodu, byl by první, koho by usmažila na škvarek. Ale vzhledem k tomu, že šance na něco takového byla nulová, nedělal si Nekros s něčím podobným starosti.
„Smrt by byla fajn..."
Zavrčel a obrátil se k ní zády. Jednu dobu během svého dlouhého zajetí se pokusila sama sebe vyhladovět k smrti, ale jednoduchá taktika s rozbíjením jednoho jejího vejce po druhém přímo jí před očima stačila, aby si to rozmyslela. Přes vědomí, že každý její potomek bude vycvičen, aby terorizoval nepřátele Hordy a pravděpodobně tak zemřel, uchovávala si zcela zřejmě Alexstrasza naději, že jednou bude znovu volná. Rozbití každého vejce bylo, jako by jí před očima rozbili kousek té naděje. O jednoho draka, který by se mohl stát svým vlastním pánem, méně.
Nekros, jako vždy, prohlédl poslední snůšku. Tentokrát pět vajec. Celkem slušný počet, ale většina z nich byla menší než obvykle. To mu dělalo starosti. Náčelník si už všiml nedochůdčat z poslední snůšky, přestože i takový nedorostlý drak byl stále ještě několikrát větší než ork. Nekros bezpečně uložil disk do váčku u pasu a ohnul se pro jedno z vajec. Ztráta nohy nijak neoslabila jeho horní polovinu těla, a tak ho bez větších problémů zvedl. Všiml si, že váha byla dobrá. Pokud i ostatní vejce budou stejně těžká, budou mladí draci alespoň zdraví. Nejlepší bude, když je okamžitě přemístí do jeskyně, která sloužila jako ohromný inkubátor. Vulkanický žár, jenž tam panoval, je udrží v ideální teplotě pro líhnutí.
Jak Nekros pokládal vejce zpět na zem, dračice řekla: „Tohle už je zbytečné, smrtelníku. Vaše malá válka je u konce."
„Možná máš pravdu," zavrčel a bezpochyby ji svou upřímností zaskočil. Prošedivělý ork se otočil zpět ke svému ohromnému vězni. „Ale my budeme bojovat až do úplného konce, ještěrko."
„Pak to však budete muset zvládnout bez nás. Můj poslední partner umírá, to víš. A bez něj už žádná další vejce nebudou." Její hlas, už tak slabý, byl nyní sotva slyšitelný. Dračí královna si namáhavě oddechla, jako by ji tahle konverzace až příliš vyčerpala.
Nekros přimhouřil oči a hleděl do těch jejích, plazích. Skutečně věděl, že poslední z Alexstrasziných partnerů umírá. Začali se třemi, ale jeden zahynul při pokusu o útěk přes moře a druhý na zranění, která mu způsobil ten prokletý drak Deathwing, když ho překvapil ve vzduchu. Třetí z nich, nejstarší, zůstal po boku své královny. Byl však o několik staletí starší než Alexstrasza a ta staletí si nyní spolu s téměř smrtelnou nemocí vybírala svou daň. „Najdeme ti jiného."
Podařilo se jí si odfrknout. Následná slova je zašeptala. „A jak... byste to chtěli dokázat?"
„Najdeme ho..." nevěděl, jak jinak jí odpovědět, ale
nepřežil by, kdyby té ještěrce dopřál radost z vítězství.
Frustrace a vztek dlouho potlačované uvnitř v něm
začínaly vyvěrat na povrch. Obořil se na ni: „A co se týká tebe, ty ještěrko..."
Nekros se odvážil přiblížit na několik metrů k hlavě Dračí královny vědom si toho, že díky očarovaným poutům nemůže chrlit plameny ani ho spolknout. O to víc byl šokován, když se náhle Alexstraszina hlava otočila směrem k němu a zabrala celé jeho zorné pole. Dračí chřtán se rozevřel a orkovi se naskytl víc než zneklidňující pohled hluboko do útrob monstra, které se chystalo se ho dát k svačině.
Povedlo by se jí to nebýt Nekrosovy bleskurychlé reakce. Sevřel váček, kam před tím uložil Duši démona, a vyslovil jediné slovo jako rozkaz.
Jeskyní otřásl řev způsobený hroznou drakovou bolestí tak, že ze stropu začaly padat kameny. Rudé monstrum stáhlo hlavu zpátky, jak nejdál mohlo. Obojek kolem jeho krku nyní zářil tak jasně, že si ork musel zakrýt oči.
Vedle něj se zhmotnil ohnivý služebník talismanu a černými očními důlky se díval na Nekrose v očekávání dalších rozkazů. Orkský čaroděj však pro něj neměl žádné další využití. Samotný disk stačil, aby se dostal z velice prekérní situace.
„Odejdi," rozkázal ohnivému golemovi. Když stvoření opět zmizelo ve spršce žhavých jisker, odvážil se zmrzačený ork znovu k dračici přiblížit.
Jeho odporná tvář se zamračila a vztek z toho, že tak hloupě naletěl, v Nekrosovi ještě víc rozdmýchal nenávist k ohromnému leviatanovi.
„Pořád to zkoušíš, co, ještěrko?" Hleděl na obojek, který Alexstrasza musela velmi dlouho uvolňovat ze zdi. Nekros si uvědomil, že kouzlo v jejích poutech nesahalo až do kamene, ke kterému byly okovy připevněny. Tahle chyba ho mohla stát život.
To, že přežil, však bude něco stát ji. Nekros upřel oči na nyní zcela skutečně zraněného draka.
„Odvážný trik..." vyštěkl. „Velmi odvážný, ale hloupý." Zvedl zlatý disk tak, aby ho viděla. „Zuluhed přikázal, abych tě udržoval v co nejlepším stavu, ale můj náčelník mi zároveň nařídil trestat tě, kdykoli to bude nutné." Nekros sevřel talisman, který nyní jasně zářil, pevněji. „A teď je..."
„Omluvte vyrušení bídného červa, ó vznešený pane," ozval se z jeskyně nepříjemný hlas, „ale přichází slova, co musíte slyšet, ó ano, musíte!"
Nekros málem talisman upustil. Otočil se, jak nejrychleji s jednou nohou dovedl, a hleděl na skutečně zbídačenou malou postavičku s netopýříma ušima a sadou ostrých zubů odhalených v šíleném úšklebku. Nekros nevěděl, co ho rozčiluje víc, jestli to stvoření jako takové nebo skutečnost, že se mu podařilo dostat se do dračí sluje, aniž by mu v tom zabránil ohnivý golem.
„Ty! Jak ses sem dostal!" Uchopil malého tvora za krk a zdvihl ho do výše. Všechny myšlenky na potrestání Dračí královny byly nyní pryč. „Jak?" Přestože se skrček téměř dusil, nepřestával se šíleně usmívat. „P-prostě jsem vešel, ó v-velký p-pane! P-prostě vešel!"
Nekros uvažoval. Goblinovi se muselo podařit vstoupit, když přivolal golema na pomoc do jeskyně. Goblini byli velice vychytralá stvoření a často si našli cestičku na místa jinak neprostupně zajištěná, ale nebyla jiná možnost, jak by se sem ta malá potvora mohla dostat.
Pustil goblina na zem. „Dobře! Proč jsi tady? Jaké novinky neseš?"
Goblin si třel zhmožděný krk. „Ty nejdůležitější, moc důležité, opravdu!" Zubatý úšklebek se ještě roztáhl. „Už jsem vás někdy zklamal, obdivuhodný pane?"
Přestože někde hluboko uvnitř Nekros cítil, že goblini mají daleko menší smysl pro čest než slimáci, musel přiznat, že v tomhle se zatím nikdy nezklamal. V nejlepším případě byli tihle goblini pochybnými spojenci, kteří si hřáli až příliš vlastní polívčičky, ale vždy plnili mise, které jim Doomhammer a před ním Blackhand zadali. „Tak mluv a stručně!"
Ďábelský imp několikrát horlivě přikývl. „Ano, Nekrosi, ano! Přicházím vám říct, že se podniká plán, a ne jeden, osvobodit..." zaváhal a pak kývl hlavou směrem k Alexstrasze, „totiž, způsobit velké neštěstí a zmařit sny klanu Dragonmaw!"
Ork pocítil nepříjemné mrazení v zádech. „Co tím myslíš?"
Goblin znovu ukázal hlavou směrem k Dračí královně. „Snad někde jinde, šlechetný pane?"
To stvoření mělo asi pravdu. Nekros se otočil na svou zajatkyni, která se zdála být v bezvědomí z bolesti a vyčerpání. Ale raději by si na ni měl dát pozor. Jestli mu ten špeh přináší zprávy, které si myslí, určitě by nebylo dobré, kdyby Dračí královna slyšela detaily.
„Dobře," zavrčel. Nekros odkulhal směrem k východu z jeskyně a hlavu už měl plnou zpráv, které asi za chvíli uslyší. Goblin poskakoval vedle něj a zubil se od ucha k uchu. Nekros měl chuť mu ten škleb vyrvat z tváře, ale teď ho ještě potřeboval. Kdyby však měl sebemenší záminku... „Být tebou, mělo by to být důležité, Krylle. Rozumíš?"
Kryli přikývl a jak spěchal nahoru, poskakovala mu hlava jako nějaké rozbité hračce. „Věřte mi, pane Nekrosi! Věřte mi..."
