5.kapitola
Pět
Stěmi explozemi neměl nic společného," trvala na svém Vereesa. „Proč by něco takového dělal?"
„Je to čaroděj," odpověděl suše Duncan, jako by to mluvilo za vše. „Nezajímá je nic, co se týká životů ostatních."
Vereesa si byla dobře vědoma předsudků, které svatý řád měl vůči magii, a nesnažila se na toto téma nijak přít. Jako elfka vedle magie vyrostla, a dokonce ji sama dokázala částečně použít, takže nenahlížela na Rhonina ze stejného úhlu jako paladinové. I když Rhonin bezpochyby byl lehkomyslný, nezdálo se, že by byl tak sobecký a nestaral se o životy ostatních. Copak jí nepomohl při boji s drakem? Proč by se jinak obtěžoval a riskoval vlastní život? Klidně se mohl dostat do Hasicu sám.
„A pokud to není jeho vina," pokračoval Lord Senturus, „kam potom zmizel? Proč po něm není v sutinách ani stopy? Jestli je v tomhle nevinně, mělo by jeho tělo být společně s našimi dvěma bratry, které kouzlo zahubilo..." Rytíř si prohrábl vousy. „Ne, tahle zlotřilost je jeho vina, dejte na mě."
Takže ho budete štvát jako zvíře, pomyslela si. Proč by jinak Duncan svolal deset svých nejlepších mužů, aby se s ním vydali hledat ztraceného čaroděje? To, co Vereesa původně považovala za záchrannou akci, se rychle změnilo v cosi docela jiného. Když ona i ostatní uslyšeli tu explozi a prohledali ruiny, ucítila elfka, jak se jí sevřel žaludek. Nejen že nedokázala splnit úkol a udržet svého společníka naživu, ale on i další dva muži zemřeli zcela zbytečně. Duncan to však od samého začátku viděl zcela jinak, obzvláště když bližší ohledání ukázalo, že Rhoninovo tělo nikde kolem není.
Jako první ji napadli goblinští minometčíci, nechvalně známí schopností proniknout do pevnosti a nastražit smrtící výbušné pasti, ale velitel paladinů trval na tom, že jeho oblast byla dokonale vyčištěna od všech zbytků Hordy i jejich přívrženců, obzvláště pak goblinů. I když ta malá zlá stvoření skutečně vlastnila několik fantastických a zcela nepochopitelných létajících strojů, nikdo žádné v blízkosti pevnosti neviděl. Mimo to, jakýkoli létající objekt by se musel pohybovat rychlostí světla, aby si ho hlídky nevšimly. A toho okurku připomínající vznášedla goblinů jistě nebyla schopna.
Cožsamozřejměznamenalo,ženejpravděpodobnější příčinou výbuchu byl Rhonin.
Vereesa nevěřila, že by toho byl schopen, obzvláště proto, že viděla, jak je svému poslání oddán. Doufala jen, že jestli čaroděje najdou, bude schopna zabránit paladinům, aby se na něj vrhli, než budou mít šanci zjistit pravdu.
Prohledali okolní krajinu píď po pídi a nyní mířili směrem, kterým ležel Hasic. Přestože většina mladších rytířů poznamenala, že Rhonin pravděpodobně použil magii a teleportoval se až na místo, Duncan Senturus neměl evidentně o čarodějových schopnostech takové mínění, aby podobné připomínky bral vážně. Pevně věřil, že se jim podaří vystopovat toho proklatého mága a předvést ho před soud.
A jak den stárl a slunce se pomalu valilo dolů směrem k obzoru, dokonce i Vereesa začínala o Rhoninově nevině pochybovat. Copak skutečně tohle všechno způsobil a pak z místa činu utekl?
„Brzy budeme muset rozbít tábor," prohlásil o něco později Lord Senturus. Chvíli si prohlížel okolní houstnoucí les. „I když neočekávám potíže, bylo by nám k ničemu bloudit temnotou a nechat si kořist proklouznout mezi prsty."
Vereesin zrak byl lepší než oči paladinů, proto chvíli uvažovala, že bude pokračovat na vlastní pěst, nakonec si to však rozmyslela. Kdyby rytíři Řádu stříbrné ruky objevili Rhonina bez ní, měl by čaroděj jen malou šanci na přežití.
Jeli ještě kousek dál, ale na nic zvláštního nenarazili. Slunce sklouzlo za horizont a nechalo jim na cestu svítit jen mdlou rudou záři. Přesně jak slíbil, zavelel Duncan zastavit pátrání a utábořit se. Vereesa sesedla, ale očima neustále prohledávala nejbližší okolí beznadějně doufajíc, že se rudovlasý čaroděj brzy ukáže.
„Nikde kolem není, Vereeso."
Otočila se a zaklonila, aby viděla veliteli paladinů do tváře. Byl zde jediný s takovou postavou, aby musela něco takového udělat.
„Nedokážu přestat hledat, můj pane."
„Brzy toho ničemu najdeme."
„Nejdřív bychom měli vyslechnout jeho verzi, Lorde Senture. Bylo by to spravedlivé."
Rytíř pokrčil rameny, jako by to pro něj nemělo význam. „Dostane příležitost k pokání, jistě."
Po kterém by s největší pravděpodobností Rhonina odvedli v řetězech nebo popravili přímo na místě. Rytíři Řádu stříbrné ruky snad jsou svatým řádem, ale jsou také pověstní svým radikálním přístupem ke spravedlnosti.
Vereesa se omluvila, protože nevěřila sama sobě, že by paladina v nejbližších chvílích neurazila. Zavedla koně mezi stromy na okraji tábořiště a vklouzla do lesa. Zvuky z tábora se za ní stávaly stále méně srozumitelnými, jak se nořila hlouběji do prostředí jí nejpřirozenějšího.
Znovu pocítila nutkání pokračovat v hledání sama. Bylo pro ni tak snadné pohybovat se neslyšně lesem a vyhýbat se spadlým větvičkám i suchému listí.
„Neustále máš chuť jít sama a zvládnout vše svým neopakovatelným stylem, že, Vereeso?" zeptal se jí její pivní učitel jednoho dne krátce poté, co nastoupila výcvik hraničářů. Sem byli vybíráni jen ti nejlepší.
„S takovou netrpělivostí ses měla narodit člověkem. Chovej se tak dál a nebudeš mezi hraničáři dlouho..."
Přesto, nehledě na skepsi nejednoho ze svých učitelů, Vereesa vytrvala a nakonec patřila k nejlepším ve skupině. Nemohla nyní celý výcvik lehkomyslně hodit za hlavu.
Slíbila si, že se k ostatním po pár minutách odpočinku v lese vrátí, opřela se o jeden ze stromů a zhluboka se nadechla. Takový jednoduchý úkol a už podruhé málem neuspěla. Jestli Rhonina nenajdou, bude si muset vymyslet něco, co řekne svým velitelům, nemluvě o Kirin Tor z Dalaranu. V žádném případě to nebyla její chyba, ale...
Náhlý poryv větru ji málem shodil na zem. Elfce se na poslední chvíli podařilo zachytit se stromu, ale v dálce slyšela zoufalé volání rytířů a divoký rámus volně poletujících předmětů.
Jak rychle vítr udeřil, tak najednou ustal. Vereesa si odhrnula rozcuchané vlasy z tváře a spěchala zpět do tábora v obavě, že Duncan a ostatní byli napadeni nějakým strašlivým monstrem podobným draku, se kterým se museli vypořádat dříve. Naštěstí už když se blížila do tábora, slyšela, jak se paladinové baví o nutných opravách tábora, a v okamžiku, kdy se ocitla mezi nimi, viděla, že kromě pokrývek, kotlíků a jiných předmětů rozházených všude kolem, nikdo neutrpěl větší újmu.
Lord Senturus kráčel směrem k ní, v očích upřímné obavy. „Jste v pořádku, mylady? Nestalo se vám nic?"
„Nic. Jenom mne překvapil ten vítr, to je všechno."
„Překvapil nás všechny." Prohrábl si vousy a hleděl do temného lesa. „Normální vítr ale takhle nefouká..." Otočil se k jednomu ze svých mužů. „Rolande! zdvojnásobte stráže! Té podivné bouři možná ještě není konec!"
„Rozkaz, mylorde!" volal v odpověď štíhlý rytíř s bledou pokožkou. „Christoffe! Jakobe! Pojď..."
Jeho volání bylo uťato tak náhle, že se Duncan, který se mezitím otočil zpět k elfce, i Vereesa obrátili, jestli toho muže neskolil nějaký šíp nebo střela z kuše. Místo toho ho uviděli, jak zírá na tmavý balík ležící mezi pokrývkami. Balík s nohama přitaženýma k tělu a rukama založenýma na prsou, téměř jako mrtvola v příliš malém hrobě.
Tmavý balík, který náhle identifikovali jako Rhonina.
Vereesa a ostatní rytíři se shlukli kolem něj, jeden z mužů nad ním přidržel louči. Elfka se sklonila, aby tělo prohlédla. V mihotavém světle louče vypadal Rhonin bledý a zcela nehybný a nebylo zřejmé, jestli dýchá nebo ne. Vereesa mu sáhla na hrudník...
A čarodějovy oči se dokořán otevřely, takže všichni kolem polekaně ucukli.
„Hraničářko... rád tě... zase vidím..."
Pak oči znovu zavřel a usnul.
„Hlupáku jeden čarodějný!" vyštěkl Duncan Senturus. „Nebudeš si tady mizet, poté co stateční muži zemřou, a znovu se objevovat, jen abys pak opět usnul!" Chtěl vzít Rhonina za paži s úmyslem ho vzbudit, ale v okamžiku, kdy se prsty dotkl čarodějova roucha, překvapeně vykřikl. Paladin zíral na vlastní ruku v kovové rukavici, jako by ho něco ošklivě kouslo. „Obklopuje ho nějaký neviditelný ďábelský] oheň! I přes rukavici jsem měl pocit, že držím žhavý uhlík!"
Nehledě na varování se Vereesa musela přesvědčit. Sice cítila nepříjemný pocit, když se její prsty dotkly Rhoninova oblečení, ale nic tak strašlivého, jak to popisoval Lord Senturus. Nicméně hraničářka ucukla a přikývla na souhlas. Neviděla důvod, proč by měla paladinům oznámit, že cítila něco jiného.
Vereesa najednou za sebou uslyšela skřípot oceli, jak někdo tasil meč z pochvy. Rychle vzhlédla směrem k Duncanovi, který už ale kroutil hlavou na nevyřčenou rytířovu otázku. „Ne, Wexforde, rytíř Řádu stříbrné ruky nesmí zabít nepřítele, který se nemůže bránit. Byl by to příliš velký prohřešek proti naší přísaze. Myslím, že musíme postavit stráže, a uvidíme, co se s naším čarodějem stane ráno." Lord Senturus se poněkud ušklíbl. „Tak či tak, spravedlnosti bude učiněno zadost, jakmile se vzbudí."
„Zůstanu u něj," přerušila ho Vereesa. „Nikdo jiný tu být nemusí."
„Odpusťte mi, mylady, ale váš vztah k..."
Napřímila se a zadívala se paladinovi do očí, jak nejupřeněji dokázala. „Vy zpochybňujete slovo hraničářky, Lorde Senture? Zpochybňujete mé slovo? Chcete tím naznačit, že bych mu dovolila uprchnout?"
„Jistě že ne!" Duncan pokrčil rameny. „Pokud to takhle chcete, ať je po vašem. Máte mé svolení. Ale přesto, celou noc bez chvíle odpočinku..."
„Je to má volba. Udělal byste něco jiného, kdyby vám zůstal jen jediný muž?"
Vereesa ho měla, kde ho chtěla mít. Lord Senturus zavrtěl hlavou, otočil se k ostatním válečníkům a začal vydávat rozkazy. V několika okamžicích byla hraničářka s čarodějem sama uprostřed tábora. Rhonina nechali ležet na dvou přikrývkách, protože ní nebyli jistí, jestli by je mohli odstranit, aniž by se spálili.
Prohlédla spícího mága, jak nejlépe dovedla, aniž by se ho musela dotknout. Rhoninovy šaty byly na několika místech potrhané a rovněž na tváři měl spoustu odřenin a modřin. Jinak však vypadal nezraněn. Jeho výraz však mluvil o velikém vyčerpání a námaze.
Snad to bylo i kvůli tmě, ve které si ho nyní prohlížela, ale Vereesa si pomyslela, že ten člověk nyní vypadá daleko zranitelnější, dokonce sympatický. Musela rovněž připustit, že na něm něco je, přestože elfka rychle všechny podobné myšlenky zapudila. Vereesa se pokusila zjistit, jestli by spícího mága mohla nějak dostat do pohodlnější polohy, ale jediný způsob, jak to provést, by vyžadoval, aby přiznala, že se ho může dotknout. To by však jistě znamenalo, že ji Lord Senturus požádá, aby Rhonina lépe zajistila, což by bylo proti jejímu poslání.
Vereesa nemohla nic dělat. Sedla si tudíž vedle bezvládného těla a rozhlížela se kolem sebe, aby případně odvrátila hrozící nebezpečí. Rhoninovo
náhlé objevení pro ni bylo stále záhadou a stejně tak pro Duncana, přestože o tom nemluvil. Rhonin se nezdál být schopen teleportovat se doprostřed tábora. Takový čin by sice vysvětloval, proč nyní leží téměř v bezvědomí, nezdálo se však, že by to mohla být pravda. Vereesa si pomyslela, že spíš vypadá jako člověk, kterého někdo unesl a pak odhodil, poté co s ním únosce provedl, co měl v úmyslu.
Jedinou otázkou zůstávalo - kdo něco tak neuvěřitelného mohl udělat... a proč?
Probudil se s vědomím, že jsou všichni proti němu.
Tedy, snad ne všichni. Rhonin přesně nevěděl, jak na tom s elfkou je. Logicky by její přísaha dovést ho v bezpečí do Hasicu znamenala, že ho musí bránit i proti těmhle zbožným rytířům, ale člověk nikdy neví. V jeho družině při poslední misi byl rovněž elf, hraničář jako Vereesa, jen o něco starší. Tenhle hraničář se však k Rhoninovi choval podobně jako Duncan Senturus, jen bez taktu postaršího paladina.
Rhonin tiše vydechl, aby nedal všem najevo, že už je vzhůru. Byl jen jediný způsob, jak zjistit, co si o jeho zmizení ostatní myslí, ale potřeboval ještě pár chvil, aby si utřídil myšlenky. Jedna z prvních otázek, kterou dostane, bude na jeho podíl v celém neštěstí a co se s ním stalo pak. Něco z té první poloviny otázky by jim snad mohl říct. Co se týkalo té druhé, věděl asi tolik jako oni.
Nemohl to již déle odkládat. Rhonin se zhluboka nadechl a protáhl se, jako by se teprve nyní budil.
Vedle sebe ucítil nepatrný pohyb.
S hranou nenuceností otevřel čaroděj oči a rozhlédl se. Ke své úlevě a - překvapivě - potěšení vyplnila jeho zorné pole ustaraná Vereesina tvář. Hraničářka se nad ním sklonila a její neuvěřitelně modré oči si ho zblízka prohlížely. Ty oči jí sluší, napadlo ho... pak tu myšlenku rychle zapudil, když zaslechl řinčení oceli, to jak ostatní zaregistrovali, že je vzhůru.
„Zpátky mezi živými, co?" zahřměl Lord Senturus. „Uvidíme, jak dlouho ti to vydrží..."
Štíhlá elfka okamžitě vyskočila na nohy a zastoupila paladinovi cestu. „Teprve otevřel oči! Dejte mu šanci dát se dohromady a trochu se najíst, než se ho budete plát!"
„Neupřu mu jediné ze základních práv, mylady, ale odpovídat bude během snídaně, nikoli po ní."
Rhonin se zvedl na loktech, aby uviděl Duncanovu zamračenou tvář a zjistil, že ho rytíři Řádu stříbrné ruky mají za nějakého zrádce, nebo dokonce vraha. Vyčerpaný mág si vzpomněl na nebohou hlídku, která se jistě zabila pádem z hradeb, a napadlo ho, že obětí mohlo být i víc. Někdo bezpochyby ohlásil Rhoninovu přítomnost na hradbách a hluboce zakořeněné předsudky svatého řádu udělaly své. Odpověď, kterou si dali dohromady, byla samozřejmě jako obvykle špatně.
Neměl v úmyslu s nimi bojovat. Stejně pochyboval, že by se mu podařilo seslat víc než jedno dvě slabší kouzla, ale jestli ho budou chtít usvědčit z toho, co se stalo v pevnosti, bude se bránit.
„Odpovím, jak nejlépe budu moci," odpověděl čaroděj a odmítl pomoc, kterou mu Vereesa nabízela, když se zvedal na nohy. „Ale ano, teprve až budu mít v žaludku nějaké jídlo a vodu."
Obvykle planá strava rytířů připadala Rhoninovi skvělá a sladká. Dokonce i teplá voda z jedné z polních lahví mu chutnala jako víno. Rhonin si najednou uvědomil, že má pocit, jako by týden hladověl. Jedl s chutí, vášní, bez ohledu na nějaké způsoby. Někteří z rytířů ho pobaveně pozorovali, jiní, zvláště Duncan, se znechuceně odvrátili.
Přesně v okamžiku, kdy začínal být najeden a uhasil i žízeň, začal výslech. Lord Senturus si sedl přímo před něj a očima ho rovnou soudil. Pak zahřměl: „Nadešel čas pro přiznání, Rhonine Rudovlasý! Nacpal sis břicho, takže nyní musíš ulevit své duši a zbavit ji břímě viny! Pověz nám pravdu o svém zločinu na hradbách..."
Vereesa stála vedle čaroděje s rukou na jílci meče. Zcela jasně se tak postavila, aby u tohoto soudu plnila roli obhájce, a ne, jak si Rhonin myslel, jen kvůli svému poslání. Po jejich zážitku s drakem mu byla zavázána víc než jen přísahou.
„Řeknu vám, co vím, což popravdě není mnoho, můj pane. Stál jsem na hradbách, ale výbuch jsem nezpůsobil já. Slyšel jsem explozi, zeď se otřásla a jeden z vašich válečníků měl tu smůlu, že přepadl přes cimbuří, k čemuž vám musím vyjádřit svou hlubokou soustrast..."
Duncan si ještě nenasadil helmici, takže si nyní prohrábl prošedivělé tenké vlasy. Vypadal, že svádí boj se svými emocemi. „Tvá historka má už nyní díry veliké jako temná propast v tvém srdci, čaroději, a to jsi teprve začal! Jsou i tací, kteří bez ohledu na tvé snažení přežili a kteří tě viděli kouzlit těsně před výbuchem! Tvé lži tě usvědčují!"
„Ne, vy mne usvědčujete, stejně jako usvědčujete všechny jako já už jen z toho, že vůbec žijí," odpověděl Rhonin klidně. Ukousl si z tvrdého chleba a dodal: „Ano, můj pane, kouzlil jsem, ale mé kouzlo mělo sloužit ke komunikaci na velikou dálku. Hledal jsem pomoc u jednoho z našich starších. Radu, jak pokračovat v mé misi, která byla posvěcena nejvyššími mocnáři Aliance... jak vám zde přítomná ctihodná hraničářka jistě dosvědčí."
Vereesa začala mluvit ještě dříve, než se na ni čarodějovy oči upřely. „Jeho slova jsou pravdivá, Duncane. Nevidím důvod, proč by způsobil takovou škodu..." Zvedla ruku, když chtěl rytíř protestovat a bezpochyby zdůraznit skutečnost, že všichni čarodějové jsou ztracené duše od chvíle, kdy vstoupili do učení. „...a postavím se v boji každému muži, včetně vás, pokud to bude vyžadovat vrácení jeho práva na svobodu."
Lord Senturus vypadal při představě souboje s elfkou velice rozladěně. Zadíval se na Rhonina, ale nakonec pomalu přikývl. „Dobrá. Máš neústupného obhájce, čaroději, a kvůli jejímu slovu a přísaze jsem ochoten připustit, že nejsi odpovědný za to, co se stalo." V okamžiku, kdy paladin domluvil, namířil však na Rhonina prst. „Ale chci znát veškeré podrobnosti a, pokud je odněkud z paměti vylovíš, i detaily jak se mohlo stát, že jsi přistál uprostřed našeho tábora, jako bys spadl ze stromu..."
Rhonin si povzdychl. Věděl, že tomu neunikne. „Jak si přejete. Pokusím se říct vám, co vím."
Nebylo toho o mnoho více, než co jim pověděl už dříve. Znovu jim řekl o cestě na hradby, o svém rozhodnutí spojit se se svým patronem a náhlé explozi, kvůli které se celá část hradeb zhroutila.
„Jsi si jistý tím, co jsi slyšel?" zeptal se ho okamžitě poté, co domluvil, Duncan Senturus.
„Ano. Přestože to nemohu tvrdit s naprostou jistotou, znělo to, jako by někdo odpálil nálož."
Samotná exploze ještě neznamenala, že by za ni museli být zodpovědní goblini, ale za léta války zakořenily některé představy v hlavě každého čaroděje. Nikdo sice nehlásil přítomnost goblinů v této části Lordaeronu, ale Vereesu něco napadlo. „Duncane, třeba ten drak, co nás napadl, přenesl jednoho nebo dva gobliny. Jsou malí, lehcí a jistě schopní skrýt se na den či dva. To by mnohé vysvětlovalo."
„To skutečně ano," souhlasil paladin neochotně. „A pokud ano, musíme být dvojnásobně ostražití. Goblini neznají nic než zlo a zkázu. Určitě by zaútočili znovu."
Rhonin pokračoval ve vyprávění tím, jak uskočil do relativního bezpečí strážní věže, jen aby se na něj za chvíli zřítila. Zde ovšem zaváhal, neboť věděl, že jeho další slova budou Senturovi znít přinejmenším pochybně.
„A pak mě... něco... uchopilo, můj pane. Nevím, co to bylo, ale zvedlo mne to jako hračku a odneslo pryč z celé té zkázy. Bohužel jsem nemohl dýchat, protože mne to drželo příliš pevně, a když jsem znovu otevřel oči..." Čaroděj se podíval na Vereesu. „Uviděl jsem její tvář."
Duncan čekal víc, ale když bylo jasné, že jeho čekání je zbytečné, plácl rukou na své brněním zakryté koleno a zařval: „A to je všechno? Všechno co víš?"
„To je všechno."
„U ducha Alonsa Faola!" vyštěkl paladin vzývající jméno arcibiskupa, jehož odkaz vedl Uthera Lightbringera k vytvoření svatého řádu. „Nic jsi nám neřekl, nic, co by za něco stálo! Kdybych si to byl jen o něco déle rozmyslel..." Vereesin nepatrný pohyb ho přiměl nepokračovat. „Ale dal jsem své slovo a přijal slovo druhého. Dostojím svému původnímu rozhodnutí." Vstal, očividně bez chuti nadále setrvávat v přítomnosti čaroděje. „Učiním i další rozhodnutí. Už jsme na cestě do Hasicu. Nevidím důvod, proč bychom neměli vyrazit, jak nejrychleji to půjde, a dopravit tě na tvou loď. Ať si s tebou poradí, jak uznají za vhodné! Vyrážíme za hodinu. Ať jsi připraven, čaroději!"
S tím se Lord Senturus otočil a odkráčel. Jeho věrní rytíři ho okamžitě následovali. Rhonin byl nyní sám, až na hraničářku, která přešla před něj a posadila se. Její oči spočinuly na jeho. „Budeš schopen jet?"
„Kromě vyčerpání a pár zhmožděnin jsem asi celý, elfko." Rhonin si uvědomil, že jeho slova zněla ostřeji, než měl v úmyslu. „Omlouvám se. Ano. Budu schopen jet. Cokoli, abych se dostal do přístavu včas."
Opět se zvedla. „Připravím zvířata. Duncan vzal s sebou jednoho koně navíc pro případ, že bychom tě našli. Postarám se, aby byl nachystaný, až skončíš."
Když se hraničářka otočila, zaplavil unaveného čaroděje dosud neznámý pocit. „Děkuji ti, Vereese"
Vereesa se ohlédla přes rameno. „Starat se o koně je součást mých povinností jako tvé průvodkyně."
„Myslel jsem to, jak ses mne zastala u toho, co se lehce mohlo zvrhnout v inkvizici."
,,I to je součást mých povinností. Přísahala jsem svým nadřízeným, že tě doprovodím až do přístavu." Nehledě na její slova jí však koutky úst zacukaly, jako by se bránila úsměvu. „Raději se připrav, mistře Rhonine. Tohle nebude žádná vyjížďka. Musíme dohnat velké zpoždění."
Nechala ho jeho myšlenkám. Rhonin se díval do hasnoucího ohně a přemýšlel o všem, co se až doteď stalo. Vereesa ani netušila, jak blízko byla pravdě. Cesta do Hasicu opravdu nebude romantická vyjížďka, ale nejen kvůli časové ztrátě.
Nebyl k rytířům úplně upřímný, ani k elfce. Pravda, Rhonin nevynechal žádnou část svého příběhu, ale nechal si pro sebe některé své závěry. Tam, kde šlo o paladiny, necítil žádnou vinu, ale Vereesina oddanost jejich úkolu a jeho bezpečnosti v něm vyvolávala pocit viny.
Rhonin netušil, kdo odpálil tu nálož. Pravděpodobně goblini. To ho skutečně nezajímalo. Co ho zajímalo, bylo spíš to, co ve své výpovědi jen tak přešel. Když mluvil o tom, že byl vyzdvihnut z padající věže, neřekl jim, že to byla s největší pravděpodobností nějaká ohromná ruka. Zřejmě by mu stejně nevěřili. Nebo, v případě Sentura, by to považovali za důkaz jeho spojení s démony.
Ale Rhonina skutečně zachránila gigantická ruka, a nikoli lidská. I ta malá chvíle, kdy byl při vědomí, mu stačila, aby rozeznal šupinatou kůži a ostré zahnuté drápy delší než celé jeho tělo.
Čaroděje od jisté smrti zachránil drak... a Rhonin neměl tušení proč.
