6.kapitola
Šest
Takže, kde je? Nemám čas tady pobíhat po těchhle rozpadlých sálech!"
Už snad po tisící král Terenas potichu napočítal do deseti, než Gennu Greymaneovi odpověděl. „Lord Prestor zde zanedlouho bude, Genne. Víš přece, že nás chce v této záležitosti dát dohromady."
„O ničem takovém nevím," zavrčel mohutný muž v černošedé zbroji. Genn Greymane ze všeho nejvíc králi připomínal medvěda, který se naučil oblékat, i když poněkud primitivně. Zdálo se, že každou chvíli musí ze své zbroje doslova vystřelit, a pokud si dá ještě jeden korbel piva nebo jedno z těch tučných lordaeronských jídel, určitě k tomu dojde.
Nehledě na Greymaneovu medvědí postavu a hlučné arogantní chování, král tohoto válečníka z jihu nepodceňoval. Greymaneovy politické manipulace byly legendární, včetně jeho poslední.
Jakým způsobem se mu podařilo vložit Gilneas do problému, který se tohoto vzdáleného království ani zdaleka netýkal, Terenase neustále udivovalo.
„To bys také klidně mohl poručit větru, aby přestal kvílet," ozval se z protější strany ohromné síně daleko kultivovanější hlas. „Budeš mít daleko větší úspěch, než když se budeš pokoušet tohle stvoření alespoň na chvíli umlčet."
Dohodli se, že se sejdou v královské síni, na místě, kde se v časech dávno minulých, uzavíraly a podepisovaly nejdůležitější smlouvy a dohody Lordaeronu. Díky své bohaté historii a starobylé, nicméně stále královské, výzdobě dodávala síň zvláštní pocit důležitosti každé otázce, která zde byla projednávána... a otázka Alteracu byla sama o sobě bezesporu pro další fungování Aliance velice důležitá.
„Jestli se vám nelíbí můj hlas, Lorde admirále," zabručel Greymane, „dá se kouskem dobré oceli zařídit, že už ho nikdy neuslyšíte - ani nic jiného."
Lord admirál Daelin Proudmoore se jediným energickým pohybem postavil. Štíhlý vrásčitý námořník sáhl po meči, jenž obvykle míval po boku, kdykoli si oblékl zelenou námořnickou uniformu, ale pochva byla prázdná. Stejně tak ovšem pochva Genna Greymanea. Jediná věc, kterou více či méně ochotně všichni odsouhlasili jako první, byla, že hlavy jednotlivých zemí s sebou najednání nesmí brát zbraně. Odsouhlasili rovněž — dokonce i Genn Greymane - že se nechají prohledat vybranými hlídkami rytířů Řádu stříbrné ruky, jediných vojenských jednotek, kterým všichni důvěřovali, nehledě na jejich otevřenou loajalitu k Terenasovi.
Jedním z hlavních důvodů, proč se něco podobného podařilo schválit, byl samozřejmě Prestor. Vládci největších říší se společně setkávali jen velmi zřídka. Obvykle spolu komunikovali prostřednictvím svých diplomatů a kurýrů a občas poctili svého souseda oficiální návštěvou.
Jedině úžasný Prestor mohl přesvědčit Terenasovy spojence, aby zanechali osobní služebnictvo a ochranku venku a promluvili si všichni společně.
Kdyby tak už jen mladý šlechtic sám dorazil...
„Pánové!" Král, nyní už zoufale toužící po jakékoli pomoci, se podíval na zářivou postavu stojící u okna, oděnou navzdory relativnímu teplu do kůže a kožešin. Ohnivě rudý plnovous a orlí nos bylo to jediné, co Terenas z obličeje Thorase Trollbanea viděl, ale věděl, že navzdory Thorasově zájmu o to, co se dělo venku, ať už to bylo cokoli, hltal král Stromgardu každé slovo svých společníků. To, že neudělal nic, aby Terenasovi pomohl, mu jen připomnělo propast, jež se mezi nimi rozevřela v okamžiku, kdy se dostali do současné situace.
Zatracený Lord Perenolde! pomyslel si král Lordaeronu. Kéž by se nebyl nechal k tomuhle přemluvit!
Přestože rytíři svatého řádu stáli připraveni zasáhnout v případě, že by mezi panovníky došlo na pěsti, nebál se Terenas ani tak fyzického střetu jako rozbití naděje na spojenectví lidských království. Ani na chvíli se nenechal ukolébat pocitem, že by snad orkská hrozba byla navždy zažehnána. Lidé museli zůstat jednotní, obzvláště v těchto těžkých dnech. Přál si, aby Anduin Lothar, regent uprchlíků ze ztraceného království Azeroth, byl tady s nimi. To však nebylo možné a bez Lothara mu zbývala jen jediná možnost...
„Pánové! No tak, no tak! Takhle se přece nikdo z nás nechová!"
„Prestore!" vydechl Terenas. „Buď pozdraven!"
Ostatní se otočili k vysoké robustní postavě právě vstupující do velké síně. Neuvěřitelné, jaký efekt ten muž má dokonce i na mocné krále, pomyslel si Terenas. Vejde do místnosti a všechny hádky ustanou! Protivníci složí zbraně a opět spolu mluví v míru a pokoji!
Ano, skutečně ta pravá volba pro nahrazení
Perenolda.
Terenas sledoval, jak jeho přítel prochází síní a zdraví všechny přítomné, jako by to byli jeho nejlepší přátelé. Snad opravdu byli, neboť Prestor by snad nebyl schopen někoho urazit. Ať již jednal s drsným Thorasem nebo s úlisným Greymanem, zdálo se, že ví přesně, jak s každým z nich má mluvit. Jedině snad čarodějové z Dalaranu ho neobdivovali lak jako ostatní, ale to byli zkrátka čarodějové.
„Omluvte mé zpoždění," začal mladý šlechtic. „Trochu jsem si dnes vyjel a neuvědomil jsem si, jak dlouho mi bude trvat návrat."
„Netřeba se omlouvat," odpověděl laskavě Thoras Trollbane.
Další příklad Prestorovy téměř magické aury.
Přestože byl Thoras přítel a všemi respektovaný spojenec, nikdy s nikým takhle laskavě nemluvil, aniž by mu to činilo očividné potíže. Měl tendence mluvit v krátkých přesných větách a opět se vrátit k mlčení. Terenas postupně zjistil, že tohle jeho mlčení v žádném případě nebylo myšleno jako urážka. Thoras zkrátka nebyl přítelem dlouhých rozhovorů. Snad to bylo i tím, že se narodil v chladném hornatém Stromgardu, že dával přednost činům před slovy.
O to raději byl král Lordaeronu, že Prestor konečně dorazil.
Prestor se rozhlížel po místnosti a jeho oči se setkaly s pohledem všech přítomných, než konečně řekl: „Je to úžasné znovu vás všechny vidět! Doufám, že tentokrát se přeneseme přes všechny rozdíly v názorech, takže každé naše další setkání bude už jen setkání dobrých přátel a spolubojovníků..."
Greymane téměř nadšeně přikývl. Proudmoore měl ve tváři spokojený výraz, jako by šlechtic vyslyšel jeho tajné modlitby. Terenas neříkal nic a umožnil tak svému talentovanému příteli, aby se zhostil vlády nad celým setkáním. Čím více se Prestor zviditelní, tím snadnější bude pro krále přednést svůj návrh.
Sesedli se kolem nádherně zdobeného slonovinového stolu, který dostal Terenasův děd jako dar od svých severních vazalů po úspěšných vyjednáváních s elfy z Quel´Thalasu o tamní hranici. Stejně jako to dělal vždy, položil král razantně obě ruce na desku stolu, čímž chtěl získat pomoc od svého předka. Jeho pohled se na chvíli setkal s Prestorovým, jenž seděl proti němu. Při pohledu do jeho hlubokých ebenových očí se monarcha uklidnil. Prestor bezesporu zvládne vše, co by se tu dnes mohlo přihodit.
A pak začaly samotné rozhovory. Nejprve klidnými úvodními slovy, jež následně vystřídala daleko plamennější. Pod Prestorovým vedením však za celou dobu nevznikl ani náznak nějakého vážnějšího konfliktu. Několikrát sice musel některé účastníky diskuse vzít za raku a promluvit si s nimi o samotě, ale tyto rozhovory pokaždé končily úsměvem na Prestorově tváři a velkým pokrokem směrem k upevnění svazků v Alianci.
Jak se summit chýlil ke konci, sám Terenas absolvoval podobný pohovor. Zatímco Greymane, Thoras a Lord admirál Proudmoore pili královu nejlepší brandy, Prestor a král stáli bok po boku u okna a shlíželi dolů na město. Terenas tenhle výhled miloval, neboť odtud viděl, jak se jeho lidem dobře daří. Dokonce i nyní během shromáždění myslel na jejich povinnosti a životy. Jejich víra v něho zalévala jeho unavenou mysl živou vodou a on byl přesvědčen, že všichni pochopí rozhodnutí, které dnes udělá.
„Nevím, jak jsi to udělal, hochu," zašeptal svému společníkovi. „Ukázal jsi ostatním pravdu, přiměl jsi je pohlédnout jí do očí. Sedí si tady, v této síni, a naprosto nevázaně hovoří nejen mezi sebou, ale i se mnou! V jednu chvíli jsem si myslel, že Genn a Thoras budou trvat na mém odchodu!"
„Nemusel jsem vynaložit téměř žádné úsilí, abych je uklidnil, můj pane, ale děkuji za tvá laskavá slova." Terenas zavrtěl hlavou. „Laskavá slova? To sotva!
Prestore, chlapče můj, vždyť ty jsi úplně sám zvládl celou Alianci a zachránil ji před rozbitím na malinkaté střípky! Co jsi jim všem říkal?"
Na krásné tváři jeho společníka se objevil spiklenecký úsměv. Naklonil se ke králi, oči upřené do jeho. „Trochu toho, trochu onoho. Pár slibů admirálovi, že bude dál vládnout mořím, i kdyby to znamenalo ovládnout Gilneas silou. Greymaneovi budoucí námořní kolonie v blízkosti pobřeží Alteracu a Thoras Trollbane si myslí, že dostane východní polovinu království... vše, když se stanu jeho právoplatným vládcem."
Král na několik chvil lapal po dechu, ne zcela jistý, jestli slyšel dobře. Hleděl do Prestorových uhrančivých očí a čekal, že se vše ukáže být hloupým vtipem. Když se však nic nedělo, pronesl Terenas nakonec tichým hlasem: „Copak jsi zešílel, chlapče? Dokonce i žertování o podobných věcech je troufalé a..."
„A vy si z toho nebudete pamatovat vůbec nic." Lord Prestor se naklonil ke králi a očima fixoval jeho pohled. „Stejně jako si nikdo z těchhle nebude pamatovat, co jsem jim řekl. Vše, na co si budete potřebovat vzpomenout, má pompézní malá loutko, je, že jsem vám zařídil politickou výhodu, která vyžaduje pouze mé jmenování vládcem Alteracu. Chápete to?"
Terenas nechápal nic. Prestor se musel stát novým vládcem problematického království. Bezpečnost Lordaeronu a stabilita Aliance to vyžadovaly.
„Vidím, že ano. Dobře. Takže teď se vrátíte a v okamžiku, kdy se konference bude chýlit k závěru, uděláte své moudré prohlášení. Greymane už ví, že bude ze všech nejzdrženlivější, ale během několika dnů bude i on souhlasit. Proudmoore udělá vše, co řeknete, a po zvážení celé situace rovněž Thoras Trollbane přistoupí na mé jmenování."
V králově paměti se cosi ozvalo. Cosi, co ho přimělo promluvit. „Ne... žádný vládce nemůže být dosazen na trůn bez souhlasu Kirin Tor..." Bojoval sám se sebou, aby svou myšlenku dokončil. „A rovněž někteří členové Aliance..."
„Ale kdo má těm čarodějům věřit?" namítl Prestor. „Kdo ví, co mají za lubem? Proto jsem vás přiměl vynechat je z této záležitosti, nemám pravdu? Čarodějům se skutečně nedá věřit... a nakonec si s nimi stejně musíte poradit."
„Poradit si s nimi... máš pravdu, jistě."
Prestorův úsměv se rozšířil a odhalil větší počet zubů, než jaký by se zdál u člověka normální. „Vždy mám pravdu." Položil Terenasovi ruku kolem ramen v téměř chlácholivém gestu. „Nyní je načase, abychom se vrátili k ostatním. Jste spokojený s mým postupem. Za několik minut přednesete svůj návrh... a od něj se pak bude odvíjet další jednání."
„Ano..."
Štíhlá Prestorova postava odvedla krále zpět k ostatním vládcům a v tu chvíli se Terenasovy myšlenky vrátily k projednávané záležitosti. Prestorova hrozivější slova nyní ležela pohřbena hluboko v králově podvědomí, kam je mladý šlechtic nasměroval.
„Chutná vám brandy, přátelé?" zeptal se Terenas ostatních. Poté co přikývli, usmál se a řekl: „Jedna bedna odcestuje domů s každým z vás, můj dar za vaši návštěvu."
„To je šlechetný důkaz přátelství, nemyslíte?" vymáhal si Prestor souhlas ostatních.
Přikývli, Proudmoore dokonce pozvedl číši na zdraví vládce Lordaeronu.
Terenas splácl ruce. „A díky zde našemu mladému společníkovi si myslím, že se dnes rozejdeme jeden druhému daleko bližší než kdy dřív."
„Ještě jsme nepodepsali žádnou dohodu," připomněl mu Genn Greymane. „ Ani jsme se vlastně nedohodli, jak celou situaci vyřešit."
Terenas zamrkal. Dokonalý začátek. Proč tedy s tím skvělým návrhem ještě otálet?
„Co se tohoto týče, přátelé," řekl král, vzal Lorda Prestora za paži a přivedl ho do čela stolu, „myslím, že jsme dospěli k řešení, které bude přijatelné pro nás všechny..."
Král Terenas z Lordaeronu se krátce usmál na svého mladého společníka, který nemohl mít ani tušení, jaké pocty se mu nyní dostane. Ano, pro tuto roli dokonalý muž. S Prestorem jako vládcem Alteracu je budoucnost Aliance zajištěna.
Pak se konečně budou moci vypořádat se zrádnými čaroději z Dalaranu...
„To není správné!" vybuchl nejtěžší z mágů. „Nemají právo nás z tohohle vynechat!"
„Ne, nemají," odpověděla starší žena. „Ale už to udělali."
Mágové, kteří se již dříve sešli ve Vzdušné síni, tam byli nyní znovu. Tentokrát jich však bylo jen pět. Ten, jehož by Rhonin poznal jako Krasa, na svém místě nebyl, ostatní však byli příliš znepokojeni událostmi ve vnějším světě, než aby na něj čekali. Králové neobdařených se sešli, aby prodiskutovali významnou věc bez vedení kohokoli z Kirin Tor. Přestože většina z tohoto shromáždění uznávala krále Terenase i některé další panovníky, znepokojilo je, že král Lordaeronu tak neočekávaně svolal summit ve složení, v jakém se dosud nikdy nesešel. Vždy v minulosti byl při něm přítomen alespoň jeden z užšího kruhu Kirin Tor. Zdálo se to spravedlivé vzhledem k tomu, že Dalaran vždy stál v popředí obrany Aliance.
Nyní to však vypadalo, že časy se mění.
„Alteracská otázka už mohla být vyřešena dávno," zdůraznil elfský čaroděj. „Měli jsme trvat na tom, abychom v celé záležitosti hráli významnější roli."
„A začali tak další konflikt?" odpověděl vousatý mág zvýšeným hlasem. „Copak sis nevšiml, jak se nás v poslední době ostatní království straní? Téměř jako by se nás báli, teď když jsme orky zahnali do Grim Batolu!"
„Absurdní! Neobdařeni byli vždy vůči magii zdrženliví, ale naše víra v jejich věc je neoddiskutovatelná!"
Starší žena zavrtěla hlavou. „A od kdy na tom těm, kdo se báli našich schopností, záleželo? Teď, když byli orkové rozprášeni, začnou si lidé znovu všímat, že nejsme jako oni; že jsme jim v každém směru nadřazení..."
„Tohle jsou nebezpečné myšlenky, dokonce i pro nás," ozval se klidný Krasův hlas. Čaroděj bez tváře stál znovu na svém místě.
„Bylo na čase, aby ses ukázal!" otočil se k nově příchozímu vousatý mág. „Zjistil jsi něco?"
„Velmi málo. Setkám bylo bez ochrany... přesto vše, co jsem byl schopen přečíst, byly jen povrchové myšlenky. Ty by nám neřekly nic, co bychom už dávno nevěděli. Musel jsem se uchýlit k jiným metodám, abych dosáhl alespoň částečného úspěchu."
Mladší žena se odvážila promluvit. „A dospěli k rozhodnutí?"
Krasus zaváhal, pak zvedl ruku. „Pohleďte..."
Uprostřed síně, přímo nad symbolem vytesaným do podlahy, se zhmotnila vysoká lidská postava. Po všech stránkách vypadala zcela skutečně, pokud ne ještě víc, než přítomní mágové. Jeho majestátní držení těla, elegantní tmavé šaty a pěkné rysy šest čarodějů na chvíli zcela umlčely.
„Kdo je to?" zeptala se znovu mladší z obou čarodějek.
Krasus pohledem přelétl přes své společníky a teprve potom odpověděl: „Vzdejte hold novému vládci Alteracu, králi Prestorovi Prvnímu."
„Cože?"
„To je neslýchané!"
„Tohle nemohou udělat bez nás - nebo ano?"
„Kdo je ten Prestor?"
Rhoninův patron pokrčil rameny. „Nižší šlechtic ze severu, zbaven trůnu bez možnosti návratu. Přesto si, jak se zdá, získal přízeň nejen Terenase, ale všech ostatních včetně Genna Greymanea."
„Ale učinit ho králem?" vyštěkl vousatý čaroděj. „Na první pohled to není zase až taková strašná volba. Učinila totiž z Alteracu znovu nezávislé království. A předpokládám, že ostatní vládci k němu chovají velkou úctu. Zdá se, že zcela sám zachránil Alianci od rozpadu."
„Takže ho schvaluješ?" zeptala se starší žena. Krasus jako odpověď dodal: „Rovněž to vypadá, že nemá žádnou minulost, a s největší pravděpodobností je i důvodem, proč jsme nebyli na shromáždění přizváni. Nejzvláštnější ze všeho však je, že když se ho dotkne magie, zdá se být zcela prázdný."
Ostatní si mezi sebou začali o nových zprávách cosi šeptat. Pak se elfský mág, zjevně stejně zmatený jako ostatní, zeptal: „Co tou poslední větou myslíš?"
„Myslím tím, že jakýkoli pokus prozkoumat ho skrz magii neodhaluje nic. Vůbec nic. Jako by Lord Prestor neexistoval... a přesto zcela zjevně musí. Schválit ho? Myslím, že z něj mám strach."
Vzhledem k tomu, že tato slova přišla od nejstaršího z přítomných, měla ohromný účinek. Na okamžik nad hlavami všech přeletěly mraky, rozpoutala se bouře a den přešel v temnou noc, vládci Kirin Tor však stáli v naprostém tichu, každý si v hlavě srovnával získaná fakta po svém.
První přerušil mlčení mladý mág. „Takže je to čaroděj, ne?"
„To by se zdálo být logické," odpověděl Krasus a mírně kývl hlavou na znamení souhlasu.
„Mocný," zašeptala elfka.
„Rovněž logické."
„Pokud je tomu tedy tak," pokračovala elfka, „kdo? Jeden z nás? Odpadlík? Čaroděje s takovými schopnostmi přeci musíme znát!"
Mladší žena se poněkud naklonila směrem k obrazu. „Jeho tvář nepoznávám."
„To mne vůbec nepřekvapuje," odsekla její starší kolegyně. „Vzhledem k tomu, že každý z nás si sám může nasadit tisíce masek..."
Krasovým tělem projel blesk, ten si toho však nevšiml. „Formální prohlášení bude za dva týdny. Potom, pokud si to jeden z ostatních vládců nerozmyslí, bude tenhle Lord Prestor o měsíc později korunován králem Alteracu."
„Měli bychom podat protest."
„Začátek. Nicméně, co skutečně musíme udělat, alespoň podle mne, je zjistit pravdu o Lordu Prestorovi, prohledat každý archiv do poslední knihy a zjistit jeho minulost, jeho skutečné jméno. Do té doby si nemůžeme dovolit proti němu otevřeně vystoupit, neboť má jistě za sebou všechny členy Aliance kromě nás."
Starší žena přikývla. „A ani my se nemůžeme postavit spojeným silám ostatních království, pokud by se jim náhodou zachtělo zbavit se nás."
„Ne, to nemůžeme."
Krasus mávnutím ruky odvolal obraz Lorda Prestora, ale tvář mladého šlechtice už byla vypálena hluboko do mysli každého z Kirin Tor. Nehledě na nastalé ticho všichni souhlasili s důležitostí svého nejbližšího úkolu.
„Musím znovu odejít," řekl Krasus. „Navrhuji, abyste všichni udělali to co já a usilovně o celé záležitosti přemýšleli. Jděte po každé stopě, nehledě na obtížnost možných překážek nebo nemožnost pokračovat dál. Ale jděte po nich rychle. Pokud na trůn Alteracu usedne tato záhadná bytost, troufám si tvrdit, že Aliance nebude mít dlouhého trvání, bez ohledu na to, jak jsou její členové nyní zajedno." Nadechl se. „A obávám se, že kdyby k tomu došlo, padl by Dalaran mezi prvními."
„Kvůli jedinému člověku?" vyhrkl vousatý čaroděj.
„Ano, kvůli němu."
A zatímco ostatním ještě zněla jeho slova v uších, znovu zmizel...
...aby se zhmotnil ve svém příbytku, stále ještě otřesen tím, co objevil. Sžíral ho pocit viny, neboť nebyl ke svým společníkům zcela upřímný. Věděl
nebo spíš předpokládal - že na tomhle Lordu Prestorovi je daleko víc, než jim řekl. Přál si, aby se jim mohl svěřit se vším, ale oni by nejen zpochybnili jeho příčetnost, ale i pokud by mu uvěřili, musel by odhalit příliš mnoho o sobě samém i svých metodách.
Jen stěží si mohl za této zoufalé situace něco takového dovolit.
Jen ať udělají to, co doufám. Když se nyní Krasus ocitl zcela sám ve svém potemnělém příbytku, dovolil si sundat kápi. To jediné, co místnost osvětlovalo, bylo matné světlo bez zřejmého zdroje a v té slabé záři se objevila pěkná mužská tvář, i když poněkud vyzáblá, s vystouplými kostmi. Černé lesknoucí se oči dávaly tušit ještě vyšší věk než prošedivělé vlasy. Po líci se mu jedna vedle druhé táhly tři dlouhé jizvy, jež ho navzdory svému stáří stále bolely.
Čaroděj otočil levou ruku a ukázal tak dlaň skrytou v rukavici. Na ní se náhle zhmotnila bleděmodrá koule. Krasus nad ní projel dlaní druhé ruky a uvnitř se okamžitě začaly objevovat obrazy. Sedl si, aby se na ně mohl lépe podívat, a vysoká kamenná židle se přesunula přesně tam, kde měla být.
Krasus se znovu díval na palác krále Terenase. Skutečně královská kamenná stavba už sloužila vládcům tohoto království mnoho generací. Několik pater vysoké věžičky stály po stranách hlavní budovy vzhledem připomínající malou pevnost. Na obou věžičkách, stejně jako u hlavní brány, vlály prapory Lordaeronu. Vojáci v uniformách královské gardy stáli u brány spolu s několika rytíři Řádu stříbrné ruky. Za normálních podmínek by paladinové nebyli součástí obrany paláce, ale vzhledem k několika záležitostem, které musí ještě vládcové projednat, bylo spolehlivých válečníků stále potřeba.
Čaroděj znovu projel pravou rukou nad koulí. Na levé straně od paláce se objevil obraz jedné ze síní. Mág si ji přesunul doprostřed a zvětšil.
Terenas a jeho mladý chráněnec. Takže, bez ohledu na konec summitu a okamžitý odjezd ostatních vládců, zůstával Lord Prestor se svým králem. Krasus cítil ohromné pokušení pokusit se proniknout do mysli černě oděného aristokrata, ale rozmyslel si to. Ať se o tuhle pravděpodobně nemožnou věc pokusí někdo z ostatních. Takový jako Prestor bude určitě nějakou podobnou akci předpokládat a vyřídí si to s každým, kdo se o ni pokusí. Krasus se navíc ještě nechtěl prozradit.
I když se však nepokusí nahlédnout do myšlenek toho mladého muže, mohl by alespoň prozkoumat jeho zázemí... a kde lépe začít než v zámku, ve kterém našel královský uprchlík nový domov pod královou ochranou? Krasus mávl rukou nad koulí a objevil se nový obraz, tentokrát na něm jistě byla zmíněná budova viděná z velké dálky. Čaroděj ji chvíli zkoumal, ale nezaznamenal nic zvláštního. Přiblížil se tedy.
Když se dostal ke zdi obklopující budovu, zabránilo jeho vstupu malé kouzlo, daleko menší, než jaké by čekal. Krasus ho šikovně obešel, aniž by ho zrušil. Nyní viděl venkovní zdi samotného zámku. Přes svou elegantní výzdobu mu to místo připadalo celkem morbidní. Prestor očividně stál o čistý dům, který však nemusel být nutně příjemný na pohled. To čaroděje příliš nepřekvapilo.
Rychlá prohlídka okolí odhalila další ochranné kouzlo, tohle už propracovanější, ale stále nic, co by Krasus nedokázal odklonit. Vytáhlý čaroděj se jediným gestem dostal kolem Prestorovy práce. Ještě chvíli a Krasus bude uvnitř, kde bude moci...
Koule zčernala.
Temnota dosahovala až k jejím okrajům.
Temnota sáhla po čaroději.
Krasus prudce vyskočil ze židle. Chapadla jakoby stvořená z té nejčistší noci obklopila celý kamenný, trůnu podobný kus nábytku a omotala se kolem něj, jako by tam mág ještě seděl. Když se Krasus znovu postavil na nohy, viděl, jak se chapadla stahují zpět do koule - a po židli není ani stopy.
Zlověstné výběžky se však nestáhly úplně a zamířily na něj spolu s dalšími, které se z magické koule vynořily. Čaroděj ustoupil, snad vůbec poprvé ve svém životě na chvíli zcela neschopen cokoli udělat. Pak se vzpamatoval a vyslovil několik slov, která už několik generací žádná živá duše neslyšela a která on sám ještě nikdy nevyslovil, jen je fascinován četl.
Před ním se zhmotnil mrak a rychle nabýval na hmotě, takže připomínal ohromný chomáč vaty. Okamžitě vyletěl vstříc blížícím se chapadlům, až se s nimi ve vzduchu střetl.
První chapadla, která se mraku dotkla, zapraskala a proměnila se v popel, jenž zmizel v okamžiku, kdy se dotkl podlahy. Krasus si s úlevou oddechl — a pak s hrůzou sledoval, jak se drahá řada chapadel prodírá jeho protikouzlem.
„To není možné..." zašeptal, oči dokořán vytřeštěné. „To není možné!"
Stejně jako to první chapadla udělala s židlí, tato obklopila bělostný mrak a pohltila ho, pozřela.
Krasus věděl, čemu čelí. Takhle se choval jen Nekonečný hlad, zapovězené kouzlo. Nikdy neviděl, že by ho někdo použil, ale každý, kdo studoval magii tak dlouho jako on, jeho temnou přítomnost poznal. Něco však bylo jinak, protože protikouzlo, které zvolil, by za normálních okolností mělo černou hrozbu zastavit. Na chvíli se zdálo, že ano... a pak se stala ta proměna a změnila samotnou podstatu kouzla. Nyní se po něm sápala druhá řada chapadel a Krasus nevěděl, jak je zastavit, aby se nestal jejich dalším chodem.
Zvažoval možnost utéct ze síně, ale věděl, že ta strašlivá věc by ho nepřestala pronásledovat, ať by se schoval kamkoli. To byla ta nejhroznější stránka Nekonečného hladu; jeho neustálý hon za obětí, který končil až v okamžiku, kdy to jednoduše vzdala. Ne, Krasus to musel zastavit tady a teď. Zbývalo mu jediné kouzlo, které by mohlo fungovat. Zcela ho vyčerpá, takže bude několik dní nepoužitelný, ale mělo moc zbavit ho tohoto smrtelného nebezpečí.
Mohlo ho ovšem taky zabít, stejně jako past Lorda Prestora.
Prudce uskočil do strany, jak po něm sáhlo jedno z chapadel. Na přemýšlení už nezbýval čas. Krasoví zbývalo několik sekund, aby kouzlo vyvolal. Hlad už se po něm sápal, aby ho celého obklopil.
Slova, která mág zašeptal, by obyčejnému člověku zněla jako jazyk Lordaeronu, ale převráceně s přízvukem na špatných slabikách. Krasus opatrně vyslovoval každou z nich s vědomím, že sebenepatrnější sklouznutí rtů pro něj znamená záhubu. Vymrštil levou ruku proti blížící se černotě a snažil se namířit přímo doprostřed narůstající hmoty. Stíny se pohybovaly rychleji, než by považoval za možné. Po jazyku mu sklouzlo teprve několik slov, když ho Hlad chytil. Jedno tenké chapadlo se mu omotalo kolem prostředníčku a prsteníčku napřažené ruky. Zpočátku Krasus necítil bolest, ale prsty mu doslova zmizely před očima a zanechaly na ruce prázdné krvácející rány.
Poslední slabiku vyslovil právě v okamžiku, kdy mu tělem projela strašlivá bolest.
V jeho skromném příbytku vybuchlo slunce.
Chapadla se roztekla jako led spadlý na rozpálenou pec. Místnost do posledního rohu a temné škvíry naplnilo světlo tak jasné, že Krasa oslepilo, přestože měl zavřené oči. Čaroděj zalapal po dechu a cítil, jak dopadl zmrzačenou rukou na podlahu.
Na uši mu zaútočilo hrozivé syčení a jeho už tak rychlý puls teď doslova běžel o závod. Horko, strašlivý žár mu spálil kůži. Krasus se už jen modlil, aby konec byl rychlý.
Syčení se změnilo v řev, který nabíral na intenzitě, téměř jako by každou chvíli měla pod ním vybuchnout sopka. Krasus se chtěl podívat, ale světlo bylo stále příliš oslepující. Stočil se do klubíčka a čekal na nevyhnutelné.
A pak... světlo najednou pohaslo a síň se pohroužila do tiché temnoty.
Mág se nejprve nebyl schopen pohnout. Jestli si pro něj Hlad nyní přijde, nebude schopen se mu vzepřít. Ležel tak několik minut a pokoušel se uvědomit si realitu. Pak, když se mu to konečně podařilo, ucítil krev valící se z poraněné ruky. Krasus si ránu stiskl zdravou rukou. Tohle zranění nebude schopen napravit. Nic, čeho se to temné kouzlo dotklo, nebylo možné vrátit.
Konečně si troufl otevřít oči. I neosvětlená místnost se nyní zdála být příliš jasná, ale jeho zrak si postupně přivykl. Krasus rozeznával několik matných obrysů - asi nábytek - nic víc.
„Světlo..." zachraptěl vyčerpaný čaroděj.
U stropu se zhmotnila malá zelená koule a rozprostřela svou mdlou záři po místnosti. Krasus se rozhlížel kolem sebe. Opravdu, stíny, které viděl, byly zbytky jeho nábytku. Jenom po židli nebylo ani stopy. Stejně jako Hlad, nenávratně zmizela. Cena byla příliš vysoká, ale Krasus zvítězil.
Nebo možná ne. Tolik zničeno během několika sekund a on za to neměl vůbec nic. Jeho pokus nahlédnout do zámku Lorda Prestora skončil porážkou.
A přesto... přesto...
Krasus se pomalu postavil na nohy a vykouzlil novou židli, podobnou té první. Zhroutil se do ní a těžce oddychoval. Letmo zkontroloval zmrzačenou ruku, aby se přesvědčil, že krvácení ustalo, a vyvolal nový modrý krystal, se kterým měl v úmyslu ještě jednou pohlédnout na šlechticovo sídlo. Měl hrozné tušení, takové, které po všem, co se před chvílí stalo, mohl potvrdit nebo vyvrátit jediným bezpečným pohledem.
Tam! Stopy po magii byly zcela zřetelné. Krasus je dál sledoval a zkoumal, jak se proplétají. Musel být opatrný, jinak by mohl znovu probudit zlo, kterému právě unikl.
Jeho obavy se naplnily. Moc, se kterou byl vyvolán Nekonečný hlad, komplexnost, se kterou byla jeho podstata změněna, aby byl jeho protiútok neúspěšný - obojí ukazovalo na znalosti a techniku daleko překračující ty, kterými vládli Kirin Tor, nejlepší mágové, jaké měli lidé i elfové k dispozici.
Existovala však ještě jedna rasa, jejíž schopnost ovládat magii byla větší než ta elfská.
„Teď už chápu..." vydechl Krasus a vyvolal obraz pyšného Prestora. „Teď už vím, ať už nosíš, jakou chceš, podobu!" Zakašlal a musel znovu popadnout dech. Souboj ho příliš vyčerpal, ale uvědomění si, proti jaké síle stojí, ho zasáhlo daleko silněji než jakékoli kouzlo. „Poznávám tě - Deathwingu!"
