ŽIJEME WARCRAFTEM

Sedm
 Duncan zastavil svého koně. „Něco tu není v pořádku."
I Rhonin měl ten pocit a spolu s tím, co se mu stalo v pevnosti, se nedokázal ubránit myšlence, jestli to, co viděli, mělo nějakou spojitost s jeho cestou.
V dálce ležel Hasic, ale byl to tichý, mlčenlivý Hasic. Čaroděj neslyšel vůbec nic, ani náznak všudypřítomného ruchu města. Hluk z přístavu, jako byl tenhle, přece musel být slyšet až sem. A přesto kromě několika ptáků nedoléhal k jeho uším žádný projev života.
„Neobdrželi jsme žádnou zprávu o nějakých potížích," oznámil paladin Vereese. „Jinak bychom sem samozřejmě okamžitě vyjeli."
„Třeba jsme jen přecitlivělí z celé té cesty." Hraničářčin hlas byl však tichý a opatrný.
Zůstali na místě tak dlouho, že Rhonin nakonec musel vzít věci do vlastních rukou. K překvapení všech ostatních pobídl koně rozhodnut dorazit do Hasicu s nimi nebo i bez nich.
Vereesa ho rychle následovala a Lord Senturus přirozeně spěchal za ní. Rhonin potlačil pobavený výraz, když viděl, že všichni rytíři Řádu stříbrné ruky najednou následují jeho velení. Snad dokáže jejich aroganci a pompéznost snést ještě o něco déle. Tak či tak se čaroděj se svými nechtěnými společníky v přístavu rozloučí.
Tedy... pokud z přístavu ještě něco zůstalo.
Dokonce i jejich koně jako by reagovali na nezvyklé ticho a byli váhavější. V jednu chvíli musel dokonce Rhonin své zvíře pobídnout, aby jelo dál. Nikdo z rytířů si z jeho potíží naštěstí nedělal legraci.
K úlevě všech, když se přiblížili o něco víc, zaslechli od přístavu nějaké zvuky. Bušení. Několik hlasů. Pohyb vozů. Nic moc, ale alespoň důkaz, že se z Hasicu nestalo město duchů.
Přesto však pokračovali nadmíru obezřetně, vědomi si toho, že vše nebylo, jak má být. Vereesa i rytíři měli ruce na jílcích mečů, zatímco Rhonin se v hlavě probíral vhodnými kouzly. Nikdo nevěděl, co mají čekat, ale čekali to velice brzy.
A přesně v okamžiku, kdy uviděli městskou bránu, všiml si Rhonin tří hrozivých stínů stoupajících na oblohu.
Čarodějův kůň se splašil. Vereesa uchopila otěže místo Rhonina a zvíře uklidnila. Někteří z rytířů tasili meče, ale Duncan jim dal okamžitě signál, aby vrátili zbraně do pochvy. Okamžik později se před družinu snesli tři gigantičtí gryfoni. Dva se usadili na nejsilnější větve mohutných okolních stromů a třetí jim přistál přímo v cestě.
„Kdo míří do Hasicu?" zeptal se jeho jezdec, do bronzova opálený vousatý válečník, který, nehledě na to, že nesahal čaroději ani po ramena, vypadal schopný zvednout nejen jej, ale i jeho koně.
Duncan okamžitě pobídl koně. „Buď pozdraven, jezdče na gryfonu! Jsem Lord Duncan Senturus, rytíř Řádu stříbrné ruky, a vedu tuto družinu do přístavu! Pokud dovolíte otázku, stala se v Hasicu nějaká nehoda?"
Trpaslík se drsně zasmál. Neměl nic z podsaditosti svých pozemních bratranců, naopak spíš připomínal barbara, kterého drak úderem do hlavy zmenšil na polovinu. Tenhle měl ramena snad ještě širší než nejsilnější z rytířů a svaly na celém těle mu jen hrály. Nad neústupnou zavalitou tváří mu divoce vlála hříva rozpuštěných vlasů.
„Jestli říkáte dvěma drakům nehoda, tak jo. Hasic jedna taková postihla! Přiletěli před třemi dny a roztrhali a spálili všechno, co mohli! Nebýt toho, že isme tu s mojí letkou to ráno předtím přistáli, už byste z toho vašeho milovaného přístavu nenašli vůbec nic, člověče! Ještě ani pořádně nezačli, když jsme je sundali z oblohy! Nádherná bitva to byla, i když jsme přišli o Glodina!" Trpaslíci si udeřili pěstí na srdce. „Nechť jeho duch hrdě válčí na věčnosti!"
„Viděli jsme draka," přerušil ho Rhonin v obavě, že by se přílet trojice trpaslíků mohl změnit v jeden z  těch dlouhotrvajících  žalozpěvů,  o  kterých už tolikrát slyšel. „Přibližně ve stejnou dobu. S orkským jezdcem. Pak přiletěli tři z vás a bojovali s ním."
Velitel letky se na něj zamračil hned, jak čaroděj otevřel ústa, ale při zmínce o druhém souboji se trpaslíkovi rozzářily oči a na tvář se mu vrátil široký úsměv. „Jo, to jsme byli taky my, člověče! Vystopovali jsme toho zbabělého plaza a pěkně jsme ho sundali! Taky dobrý souboj a nebezpečný! Molok tam nahoře..." ukázal na silnějšího trpaslíka se začínající pleší na stromě po Rhoninově pravé ruce, „přišel o dobrou sekerku, ale má ještě kladivo, co, Moloku?"
„Rači bych si voholil fousy než přijít vo svoje kladivo, Falstade!"
„Jo, tím děláš na dámy největší dojem, že jo?" odpověděl Falstad se smíchem. Teprve nyní si pravděpodobně trpaslík všiml Vereesy. Hnědé oči mu zazářily. „A jedna pěkná elfská dáma tu je!" Přestože stále ještě seděl na gryfonu, udělal nepovedený pokus
o  poklonu. Falstad Dragonreaver k vašim službám, elfí paní!"
Rhonin si teprve nyní uvědomil, že elfové z Quel´Thalas byli jediným národem, kterému divocí trpaslíci z Aeries plně důvěřovali. To však samozřejmě nebyl jediný důvod, proč se nyní Falstad zaměřil na Vereesu; stejně jako Senturus ji zcela jistě jezdec na gryfonu považoval za velice atraktivní.
„Buď pozdraven, Falstade," odpověděla slavnostně stříbrovlasá hraničářka. „A přijmi mé gratulace k zaslouženě vybojovanému vítězství. Dva draci jsou mnoho na jakoukoli letku."
„Co se mě týče, rutina, prostě rutina!" Poklonil se, jak nejhlouběji to bylo možné. „Ale nebylo nám už dlouho potěšením setkat se tady kolem s nikým z vás, obzvláště ne s tak krásnou paní jako vy! Jakým způsobem vám může být obyčejný válečník k službám?"
Rhonin cítil, jak se mu ježí vlasy na hlavě. Když už ne slova, tak zcela jistě trpaslíkův tón nabízel daleko víc než obyčejnou pomoc. Takové věci by čaroděje neměly zneklidňovat, přesto tomu tak z jemu neznámého důvodu nyní bylo.
Duncan Senturus se pravděpodobně cítil stejně, neboť odpověděl ze všech nejdříve: „Tvá nabídka je šlechetná, ale tvé pomoci nám nebude zapotřebí. Zbývá nám jen dorazit k lodi, jež očekává tohoto čaroděje, aby mohl opustit naše břehy."
Paladinova odpověď zněla, jako by byl Rhonin z Lordaeronu vyhnán. Rozzlobený čaroděj zaskřípal zuby a dodal: „Plním pozorovací misi pro Alianci."
Falstada to zřejmě nijak nezaujalo. „Nemáme důvod bránit ti ve vstupu do Hasicu abys vyhledal svou loď, člověče, ale uvidíte, že po dračím útoku toho moc nezůstalo. Tipl bych si, že ji spíš najdeš na dně!"
Ta možnost už Rhonina napadla, ale když ji nyní slyšel od trpaslíka, připadala mu pravděpodobnější. Nemůže se však vzdát takhle brzy. „Musím to zjistit."
„Tak to vám nebudeme stát v cestě." Falstad pobídl své zvíře, a to se vzneslo do vzduchu. Ohromná křídla zvedla vítr, který mužům vehnal do očí prach, a blízkost gryfona letícího v nejtěsnější blízkosti přinutila i ty nejotrlejší koně ustoupit. Ostatní jezdci se přidali k Falstadovi a všichni tři se rychle zvedli k nebi. Rhonin sledoval, jak jejich neuvěřitelně rychle se zmenšující obrysy míří k Hasicu.
Duncan vyplivl prach; z jeho výrazu bylo zřejmé, že si o trpaslících nemyslel nic lepšího ne?, o čarodějích. „Jeďme. Štěstěna se k nám ještě stále může přiklonit."
Bez dalšího slova zamířili do přístavu. Netrvalo jim dlouho přesvědčit se na vlastní oči, že Hasic utrpěl větší škody, než o jakých mluvil Falstad. První budovy, kolem kterých projeli, stály víceméně netknuté, ale s každým dalším okamžikem se škody stupňovaly. Obilná pole byla spálená a obydlí farmářů rozbitá na třísky. Pevnější stavby z kamene přežily nálet daleko lépe, ale tu a tam viděli i takové domy kompletně zničené, jako by si je jeden z draků zvolil za vhodné místo pro monstrózní pochodeň.
Pach spáleniny byl nejhorší pro citlivé smysly čaroděje. Ne vše, co oba draci spálili, bylo ze dřeva, Kolik obyvatel Hasicu asi nepřežilo jejich šílené běsnění? Na jednu stranu dokázal Rhonin ocenil zoufalý pokus orků, kteří museli vědět, že šance na vítězství v celé válce se rovnají nule, ale na druhou stranu... smrt jako tahle vyžadovala potrestání.
Zvláštní bylo, že oblast kolem přístavu byla zcela nedotčená. Rhonin by čekal, že právě tahle bude postižená nejvíce, ale kromě ztrápenosti dělníků, které viděli, vypadalo vše, jako by město vůbec nebylo napadeno.
„Třeba loď nakonec vydržela," zašeptal Vereese.
     „Myslím, že těžko. Alespoň ne, pokud dopadla stejně."
Podíval se na místo, kam hraničářka ukazovala. Čaroděj přimhouřil oči a snažil se identifikovat, co vlastně vidí.
„Stěžeň lodi, kouzelníku," oznámil mu drsným hlasem Duncan. „Zbytek lodi i s její statečnou posádkou bezpochyby najdeš na dně moře."
Rhonin spolkl nadávku. Když nyní přejížděl zrakem po přístavu, viděl, že na vodě plavou kusy dřeva a jiných materiálů. Podle čarodějova odhadu tak z tuctu lodí. Nyní si částečně uvědomil, proč samotný přístav přežil; orkové museli útok draků směřovat na lodě Aliance, aby náhodou neunikly. Nevysvětlovalo to, proč utrpěly okrajové části Hasicu víc než jeho centrum, ale tyhle škody mohly být způsobeny po příletu jezdců na gryfonech. Nebylo to poprvé, kdy se nějaké město ocitlo uprostřed divoké bitvy a bylo těžce poškozeno. Vše mohlo být ale daleko horší, kdyby se trpaslíci neobjevili. Orkové by nechali své draky srovnat přístav se zemí a zabít všechny v něm.
Jakékoli podobné spekulace však nyní nepomohou vyřešit aktuální problém, jmenovitě skutečnost, že nemá loď, na které by se dostal do Khaz Modanu.
„Tvá mise je u konce, čaroději," prohlásil Duncan Senturus, aniž by k tomu Rhonin viděl sebemenší důvod. „Zklamal jsi."
„Snad tu ještě nějaká loď zůstala. Mám dost prostředků, abych si nějakou najal..."
„A kdo z těchto lidí s tebou pojede do Khaz Modanu jen kvůli tvému stříbru? Myslím, že už zkusili dost. Čekáš, že někdo dobrovolně popluje do země, kterou stále ještě ovládají orkové, stejní orkové, kteří jim způsobili tohle?"
„Nemám jinou možnost, než se to pokusit zjistit. Děkuji vám za váš čas, pane, buďte sbohem." Rhonin se otočil k elfce a dodal: „I tobě sbohem, hrani...Vereeso. Děláš svým lidem čest."
Vypadala překvapeně. „Já tě ještě neopouštím." „Ale tvůj úkol..."
„Neskončil. Nemůžu tě s klidným svědomím nechat tady, když nemáš kam jít. Pokud se stále ještě chceš dostat do Khaz Modanu, udělám vše, co budu moci, abych ti pomohla... Rhonine."
Duncan se najednou napřímil v sedle. „A zcela jistě vás ani my nemůžeme nechat svému osudu! Pokud věříte, že tenhle úkol stojí za to v něm pokračovat, bude ctí mou i mých druhů udělat vše, co je v našich silách, abychom vám zajistili transport!"
Vereesino rozhodnutí s ním prozatím zůstat ho potěšilo, ale bez rytířů Řádu stříbrné ruky by se obešel. „Děkuji ti, pane, ale tady kolem je spousta těch, co potřebují vaši pomoc. Nebylo by nejlepší, kdyby váš řád pomohl dobrým lidem Hasicu vzpamatovat se z toho neštěstí?"
Na chvíli, než se nadechl, skutečně věřil, že se postaršího válečníka zbavil, ale Duncan po zcela zřejmém konfliktu sama se sebou nakonec prohlásil: „Tvá slova dávají konečně zase jednou smysl, čaroději, přesto si myslím, že to můžeme zařídit tak, abys ty i lidé Hasicu mohli těžit z naší přítomnosti. Mí muži pomohou zdejším občanům při nápravě škod, zatímco já se osobně postarám o to sehnat ti nějaký dopravní prostředek! Takhle by to mělo být správné, ne?"
Rhonin poraženecky přikývl. Vereesa po jeho boku zareagovala s větším nadhledem: „Vaše pomoc se bezpochyby ukáže jako neocenitelná, Duncane. Děkujeme vám."
Poté co paladin vydal ostatním rytířům potřebné rozkazy a propustil je, domluvili se krátce s Rhoninem a hraničářkou, jak nejlépe začít s hledáním. Brzy se shodli na tom, že pokud půjdou odděleně, budou mít větší šanci na úspěch. Navečer se pak sejdou a prodiskutují všechny dostupné možnosti. Lord Senturus očividně pochyboval, že kdokoli z nich něco objeví, ale jeho oddanost Lordaeronu a Alianci -a pravděpodobně rovněž zaslepení Vereesinou krásou - ho vedly k rozhodnutí pokusit se o to.
Rhonin si vybral severní část přístavu a hledal jakoukoli loď větší než obyčejný člun. Draci však byli velice pečliví a jak se den chýlil ke konci, neměl nic, co by ostatním prezentoval jako jednu z možností. Pomalu se dostával do situace, kdy nevěděl, co ho znepokojuje víc - jeho vlastní neschopnost najít transport nebo obava, že šlechetný lord rytíř bude tím, kdo nakonec najde odpověď na Rhoninův problém.
Existoval způsob, jakým čaroděj mohl překonat velkou vzdálenost, ale jen takoví jako legendární a zároveň proklínaný Medivh je používali s jistotou. I kdyby se Rhoninovi podařilo kouzlo seslat, riskoval nejen možné odhalení kterýmkoli orkským šamanem poblíž, ale rovněž neočekávané změny v cíli své cesty
způsobené zářením z oblasti, kde ležel Temný portál. Rhonin by se jen nerad zhmotnil nad nějakou činnou sopkou. Ale jak jinak pokračovat v cestě?
Zatímco se pokoušel nalézt odpověď, všude kolem něj se dával Hasic do pořádku. Ženy a děti sbíraly trosky plovoucí na hladině, vybíraly vše, co ještě mohlo být k užitku, a zbytek kupily na hromadu. Zvláštní jednotka městské stráže procházela kolem pobřeží a hledala těla námořníků, kteří se potopili i se svou lodí. Několik z těchto lidí hledělo na zasmušilého temně   oděného  mága  procházejícího  mezi  nimi. Některé matky dokonce braly své děti do náruče, když procházel kolem nich. Všude kolem sebe viděl Rhonin. vyčítavé pohledy, jako by on byl nějak odpovědný za ten strašlivý útok. Dokonce ani za takové situace nebyli  obyčejní lidé  ochotni zapomenout na své předsudky a obavy z takových jako on.
Nad ním přeletěl pár gryfonů, trpaslíci drželi hlídku pro případ dalšího útoku. Rhonin pochyboval, že se tady v nejbližší době nějaký drak ukáže. Poslední útok přišel orky až příliš draho. Falstad a jeho druhové by přístavu prospěli lépe, kdyby přistáli a pomohli těm, kdo přežili, ale čaroděj pochyboval, že by trpaslíci, ne zrovna nejpřátelštější spojenci Lordaeronu, dali přednost zemi před vzduchem. S největší pravděpodobností by dokonce určitě Hasic opustili, kdyby se jim naskytl nějaký důvod... Jiný důvod?
„Jistě..." zašeptal Rhonin. Sledoval, jak obě zvířata se svými jezdci klesají k jihozápadu. Kdo jiný než tihle trpaslíci by podobnou nabídku považoval za lákavou? Kdo jiný byl dost šílený?
Bez ohledu na to, jakou podivnou podívanou asi okolním lidem poskytl, rozběhl se Rhonin za klesajícími gryfony.
Vereesa úplně znechuceně opustila nejjižnější výběžek doků. Nejen že se nesetkala s úspěchem, ale ze všech lidských osad, které navštívila, byl Hasic na prvním místě, co se týkalo zápachu. Nemělo to nic společného s nedávným neštěstím nebo pachem ryb. Hasic prostě smrděl. Většina lidí neměla dobře vyvinutý čich, ale zdejší obyvatelé zcela jistě neměli žádný.
Hraničářka toužila být odtud pryč, vrátit se ke svým lidem, aby dostala nějaký důležitější úkol, ale dokud se neujistí, že pro Rhonina udělala vše, co mohla, nedokázala s čistým svědomím odjet. Přesto neviděla způsob, jak by čaroděj mohl pokračovat ve své misi, která, jak si byla čím dál víc jistá, byla daleko víc než jen pozorovací. Rhonin byl až příliš urputný v rozhodnutí jít dál, než aby šlo o něco tak bezvýznamného. Ne, muselo v tom být ještě něco jiného.
Kdyby tak jenom věděla co...
Čas k večeři se rychle blížil. Hraničářka neviděla ani náznak naděje, takže zamířila zpět na místo setkání. Nehledě na zápach si vybírala ty nejpřímější ulice vedoucí rovnou k cíli. Hasic rovněž udržoval obchodní cesty se svými sousedy, zejména s velkými královstvími jako Hillsbrad a Southshore. Přestože by
trvalo více než týden se do jednoho z nich dostat, byly možná jejich jediná šance. „Nuže... má krásná elfí paní?" Podívala se nejprve špatným směrem, neboť ji napadlo, že s ní mluví jeden z okolních lidí, ale pak si vzpomněla, kdo ji tak naposled nazval. Hraničářka se otočila doprava a sklonila pohled víc k zemi... aby tam uviděla Falstada v celé jeho poloviční kráse. Trpaslíkův divoký pohled plál a ústa měl otevřená v širokém vědoucím úsměvu. Přes jedno rameno měl nějaký pytel a přes druhé své ohromné kladivo. Váha obou by jakéhokoli elfa nebo člověka srazila k zemi, ale Falstad obě nesl s lehkostí vlastní jeho lidu. „Pane Falstade, buď pozdraven." „Prosím! Pro své přátele jsem Falstad! Nejsem pánem ničeho kromě svého úžasného osudu!"
„A já jsem pro přátele prostě Vereesa." Přestože si tenhle trpaslík o sobě zřejmě hodně myslel, něco na něm činilo obtížným nezamilovat si ho, i když ne tolik, jak Falstad v tomto případě doufal. Nijak se nesnažil skrývat svůj zájem o ni. Dokonce nechal své oči každou chvíli sklouznout někam pod její obličej. Hraničářka se rozhodla vyřešit to okamžitě. „A ti pak zůstávají mými přáteli, dokud se ke mně chovají s úctou, kterou jim pak ráda oplatím."
Černé oči pohlédly vzhůru a setkaly se s jejími, ale jinak se Falstad zatvářil jako neviňátko. „A jak pokračuje tvůj úkol dostat toho čaroděje na vodu, má elfí paní? Řekl bych, že moc dobře ne, asi vůbec ne, že?"
„Ne, není to dobré. Vypadá to, že jediné lodě, které
nejsou poškozené, vypluly na moře okamžitě, jak to šlo. Hasic teď jako přístav nemá význam..."
„Škoda, škoda! Tohle bychom měli probrat nad pohárkem něčeho ostřejšího, co říkáte!"
Potlačila úsměv, který se jí dral na tvář z jeho roztomilé neúnavnosti. „Snad někdy jindy. Ještě jsem stále nedokončila svůj úkol a ty..." ukázala Vereesa na pytel, „jak se zdá taky ne."
„Tenhle pytlíček?" S lehkostí zamával těžkým pytlem nad hlavou. „Jenom nějaké zásoby, tak abychom přežili, než z tohohle lidského hnízda vypadnem. Musím je jenom předat Molokovi a pak můžem spolu vyrazit..."
Slušné, ale tentokrát daleko razantnější odmítnutí ani nestačilo opustit Vereesiny rty, když se v dálce ozval rozčilený vřískot jednoho z gryfonů následován zvýšenými hlasy, což ji i Falstada okamžitě vrátilo do reality. Trpaslík se od ní beze slova odvrátil, pustil pytel na zem a uchopil kladivo. Pohyboval se s takovou rychlostí, obzvláště na někoho jeho postavy, že i když Vereesa okamžitě vyrazila za ním, mizel už Falstad ve stínu uličky.
Vereesa tasila zbraň a přidala na tempu. Hlasy sílily a ona měla nepříjemný pocit, že jeden z nich patřil Rhoninovi.
Ulice ji brzy zavedla na otevřené prostranství vytvořené nedávnou nedobrovolnou demolicí. Tady čekali jezdci na gryfonech na svého velitele a tady se čaroděj evidentně rozhodl z nějakého nevysvětlitelného důvodu s nimi zapříst hovor. O čarodějích se často říkalo, že jsou blázni, ale Rhonin musel být úplně šílený, když si myslel, že si může v klidu popovídat s dvěma trpaslíky.
Ve skutečnosti už jeden z nich držel mága za roucho dobrých třicet centimetrů nad zemí.
„Řek sem ti, nech nás bejt, ty hnusáku! Jestli ti už uši nefungujou, tak ti je klidně utrhnu!"
„Moloku!" zařval Falstad. „Co ti ten kouzelník udělal, že tě tak vytočil?"
Druhý trpaslík, který by klidně mohl být Falstadovým dvojčetem nebýt hluboké jizvy táhnoucí se přes celý nos a daleko menší porce veselejších rysů, stále ještě držel Rhonina ve vzduchu, když se otočil ke svému veliteli. „Tendle pošuk sledoval Tupana a vostatní, nejdřív do tábora a pak, když ho setřás a uletěl mu, až sem, kde jsme se měli setkat! Řek jsem mu nejmíň třikrát, aby vodprejsk, ale ten člověk asi nemá rozum! Tak sem si řek, že by mě snad mohl pochopit, kdyby měl možnost podívat se na věci trochu s nadhledem!"
„Kouzelníci..." zabručel velitel letky. „Máš můj nekonečný obdiv, elfí paní!"
„Řekni svému společníkovi, ať ho pustí, nebo mu budu muset ukázat, o co je elfská čepel lepší než to jeho kladívko."
Falstad se otočil a zamrkal. Hleděl na hraničářku, jako by ji viděl poprvé v životě. Pohled mu pomalu sjel na štíhlou zářící čepel a pak znovu do jejích nekompromisních očí.
„Vy byste to fakt udělala, že jo? Bránila byste tuhle zrůdu před těmi, kdo byli přáteli vaší rasy ještě dřív, než se tu nějací lidé vůbec objevili!"
 „Nemusí mě bránit," ozval se Rhoninův hlas. Mág visící stopu nad zemí se zdál být daleko víc rozhořčen svou současnou polohou, než že by se bál. Snad si neuvědomoval skutečnost, že by ho Molok klidně mohl roztrhnou ve dví. „Zatím se ještě ovládám, ale..."      Cokoli by teď řekl, by jistě celý konflikt ještě zhoršilo. Vereesa k němu rychle přiskočila a gestem ruky ho umlčela. Pak se postavila mezi Falstada a Moloka. „Tohle je úplně odporné! Horda ještě ani nebyla úplně zničená a vy už se tady držíte pod krkem. Takhle se chovají spojenci? Ať ho tvůj válečník pustí, Falstade, a podíváme se, jestli by to nešlo vyřešit nějak rozumně, ne v hněvu."
„Dyť je to jenom kouzelník..." zamumlal velitel letky, nicméně přikývl a dal Molokovi znamení, aby Rhonina pustil.
Trpaslík to neochotně udělal. Rhonin si narovnal roucho a s napjatým výrazem si upravil vlasy. Vereesa se modlila, aby zůstal tak klidný jako doposud.
„Co se tu stalo?" ptala se ho.
„Přišel jsem za nimi s jednoduchým návrhem, to je vše. To, že se zachovali přesně tak, jak by člověk od těch barbarů..."
„Chtěl, abychom letěli do Khaz Modanu!" vyštěkl Molok.
„Letci na gryfonech?" Vereesa musela obdivovat Rhoninovu odvahu, pokud to ovšem nebyla bláhovost. Letět přes moře na jednom z těchhle zvířat - a dokonce ne jako jeho jezdec, ale jako někdo, kdo se musí přizpůsobit trpaslíkovu řízení? Rhoninova mise musela být nesmírně důležitá, aby se pokusil přesvědčit Moloka a ostatní k něčemu takovému. Není divu, že ho mají za blázna.
„Měl jsem je za dost schopné a odvážné... ale evidentně jsem se mýlil."
Falstad vybuchl. „Jestli tím chceš naznačit, že jsme zbabělci, člověče, udělám s tebou to, co jsem zabránil udělat Molokovi! Neexistuje statečnější rasa, silnější válečníci než trpaslíci z Aerie! To není kvůli tomu, že bychom se báli orků nebo draků z Grim Batolu, ale protože nechceme snášet dotyk takového jako ty déle, než je nezbytně nutné!"
Vereesa očekávala, že teď vybuchne její chráněnec, ale Rhonin jen sevřel rty, jako by přesně takovou odpověď očekával. Když si uvědomila, jak ona sama smýšlela o čarodějích, bylo jí jasné, že Rhonin musel být za celý svůj život na podobné chování zvyklý.
„Plním misi Lordaeronu," odpověděl čaroděj. „To jediné by vás mělo zajímat... ale jak vidím, nezajímá." Otočil se k trpaslíkům zády a zamířil pryč.
Vereesa, s mečem stále pevně v ruce, dospěla k zoufalému rozhodnutí, ovlivněnému zejména pochybnostmi o Rhoninově takzvané pozorovací misi. „Počkej, čaroději!" Zastavil se, bezpochyby překvapen jejím zavoláním. Hraničářka však nemluvila k němu, ale otočila se zpět k jezdcům na gryfonech. „Falstade, není vůbec žádná naděje, že byste nás mohli vzít co možná nejblíž Grim Batolu? Pokud ne, jsme Rhonin i já v koncích!"
Trpaslíkův výraz byl nyní ještě víc ustaraný. „Myslel jsem, že čaroděj cestuje sám."
Chápavě na něj pohlédla a doufala, že si to Rhonin, který z ní nespustil oči, nevyloží špatně. „A jaké by asi měl šance, kdyby se potkal s několika orkskými sekerami? Jednoho nebo snad dva by zvládl kouzly, ale jakmile by se dostali k němu, chyběla by mu silná paže s mečem."
Falstad se na ni díval, jak si pohrává s ostrou čepelí, a ustaraný výraz z jeho tváře pomalu mizel. „A že to je paže, i bez meče!" Trpaslík se otočil nejprve k Rhoninovi a pak ke svým mužům. Zatahal se za dlouhé vousy na bradě a pohlédl zpět na Vereesu. „Pro něj bych to nedělal, ale kvůli vám - a Lordaeronské alianci samozřejmě - to je něco jiného. Moloku!" „Falstade! To nemůžeš myslet vážně..." Velitel trpaslíků přešel ke svému příteli a položil mu ruku kolem ramen. „Je to kvůli válce, brácho! Představ si, čím se budeš moct chlubit! Třeba se nám po cestě podaří zabít draka nebo dva a vylepšit naše úžasné statistiky, co?"
Molok, kterého to utěšilo jen částečně, přikývl a zabručel: „A tu krásnou paničku si samozřejmě povezeš za zadkem ty, co?"
„Vzhledem k tomu, že elfové jsou naši nejstarší spojenci a já jsem velitel letky, tak jo! Vzhledem ke své hodnosti musím, nebo ne, brácho?"
Tentokrát Molok jen přikývl. Jeho nasupený výraz mluvil za vše.
„Skvělé!" zahřměl Falstad. Otočil se zpět k Vereese. „Trpaslíci z Aerie znovu přichází na pomoc! To chce zapít! Žejdlík piva nebo dva, co?"
Ostatní trpaslíci, dokonce i Molok, se nad tím návrhem rozzářili. Hraničářka viděla, že Rhonin by nejraději vycouval, ale raději to nevyslovil nahlas. Vereesa mu zařídila transport na pobřeží Khaz Modanu a snad i někam do blízkosti Grim Batolu, takže by mohl projevit trochu vděčnosti všem zainteresovaným. Falstad i ostatní by asi taky byli raději, kdyby se Rhonina zbavili, ale Vereesa tiše děkovala, že může mít vedle sebe někoho jiného než jezdce na gryfonech, s kým by se mohla normálně bavit.
„Velmi rádi se k vám přidáme," odpověděla nakonec. „Nebo ne, Rhonine?"
„Ale jistě." V jeho slovech bylo tolik nadšení jako v hlase někoho, kdo právě zjistil, že v botě, kterou si nazul, je něco měkkého a silně páchnoucího.
„Skvělé!" Falstadův pohled se ani jednou nestočil k čaroději. K Vereese řekl: „U Mořského divočáka to pořád funguje a nám tam jsou velmi vděční za naši práci! Mohli bychom tam dostat pár žejdlíků zdarma! Jdem!"
Jistě by trval na tom, že hraničářku sám doprovodí, ale Vereesa se obratně dostala z jeho dosahu. Falstad si toho snad ani nevšiml, neboť na malou chvíli byla jeho pozornost upřena víc směrem k pivu než k elfce. Zamával na své muže a vedl je směrem ke své oblíbené hospodě.
Rhonin se přidal k Vereese, ale když se chtěla vydat za trpaslíky, náhle ji odvedl stranou a výraz jeho tváře potemněl.
„Co tě to napadlo?" zašeptal rusovlasý mág. „Do Khaz Modanu jedu jenom já!"
      „Ale kdybych neřekla, že jedu s tebou, neměl bys nejmenší šanci se tam dostat. Viděl jsi, jak ti trpaslíci reagovali předtím."
„Vůbec netušíš, do čeho se řítíš, Vereeso!"
Postavila se tak, že její obličej byl nyní jen centimetry od jeho, a zaútočila: „A co to teda je? Víc než pozorování Grim Batolu? Máš v plánu něco jiného, že ano?"
Rhonin jí už chtěl odpovědět, ale v tu chvíli na ně někdo zavolal. Oba se otočili a uviděli, jak k nim míří Duncan Senturus.
Elfku něco napadlo. Když se snažila přesvědčit Falstada, aby ji a Rhonina vzal do Khaz Modanu, zapomněla na paladina. Jak rytíře za tu krátkou dobu poznala, měla hrozný pocit, že bude trvat na tom, aby jel s nimi.
To zřejmě nenapadlo ani čaroděje, který byl stále ještě soustředěn na hraničářku. „O tom si promluvíme, až bude větší klid, Vereeso, ale měla bys vědět tohle: jakmile dorazíme do Khaz Modanu, já, jenom já jdu dál! Ty se vrátíš se svým přítelem Falstadem... a kdyby tě náhodou napadlo jít se mnou..."
Jeho oči zaplály. Doslova zaplály. Dokonce ani elfka se neubránila tomu, aby v úžasu necouvla. „...pošlu tě zpátky sám!"