ŽIJEME WARCRAFTEM

Osm
Blížili se ke Grim Batolu.
Nekros věděl, že tenhle den přijde. Už od katastrofální Doomhammerovy porážky a rozprášení větší části Hordy počítal dny do chvíle, než se vítězní lidé a jejich spojenci vydají na tažení na to, co zbylo z orkské říše v Khaz Modanu. Pravda, Lordaeronská aliance musela těžce vybojovat každý centimetr cesty, ale nakonec se jím to podařilo. Nekros už téměř viděl, jak jejích armády překračují hranici.
Ale dřív, než stačili udeřit, chtěli orky ještě víc oslabit. Kdyby mohl věřit slovům Krylla, který tentokrát neměl důvod mu lhát, budou čelit spiknutí na osvobození nebo zabití Dračí královny. Goblin nebyl schopen říct, kolik mužů poslali, ale Nekros předpokládal, že tak důležitá akce jako tahle, spolu s hlášeními o zvýšené vojenské aktivitě na severozápadě,   bude   zahrnovat   nejméně   regiment vybraných rytířů a hraničářů. A jistě taky s sebou budou mít čaroděje, velmi mocné.
Ork si pohrával s talismanem. Ani Duše démona mu nepomůže ubránit jeho doupě a od náčelníka tentokrát nemohl očekávat pomoc. Zuluhed připravoval svá vojska na očekávanou invazi ze severu, ale Nekros jim věřil stejně jako Kryllovým morálnín zásadám. Ne, jako vždy, vše zůstávalo na něm samotném a na jeho rozhodnutích.
Belhal se kamennou chodbou, až přišel k místnostem, kde odpočívali dračí jezdci. Z těch opravdu zkušených už zbývalo jen málo, ale jeden z těch, kterým Nekros věřil nejvíc, stále ještě létal v čele letky do každé bitvy.
Většina urostlých bojovníků seděla kolem hlavního stolu uprostřed místnosti. Tam se vždy hovořilo o bitvách, jedlo, pilo a hrály kostky. Podle zvuků vycházejících z hloučku se někomu zrovna velmi dařilo. Jezdcům by se jeho vyrušení nezamlouvalo, ale Nekros neměl jinou volbu.
„Torgusi! Kde je Torgus?"
Někteří z válečníků se na něj ohlédli a rozzlobenými výrazy mu dávali najevo, že by ve svém vlastním zájmu měl chtít něco hodně důležitého. Zmrzačený ork zaskřípal zuby a svraštil obočí. Nehledě na svou zmrzačenou nohu tu stále ještě byl velitelem a nikdo, ani dračí jezdci, se k němu nebudou chovat, jako by byl něco míň.
„No? Někdo z vás by měl něco říct, nebo začnu Dračí královnu krmit kusy orkských těl!"
„Tady, Nekrosi..." Z hloučku se vynořila ohromná postava, o hlavu vyšší než všichni ostatní orkové. Jeho tvář byla odporná i podle měřítek jeho rasy a nyní upřeně hleděla na Nekrose. Jeden kel byl zlomený a na obou nafouklých tvářích měl jizvy. Ramena, rovněž jednou tak široká, než měl jeho velitel, přecházela v paže stejně silné jako Nekrosovo stehno. „Tady jsem..."
Torgus přešel ke svému nadřízenému a ostatní mu rychle a uctivě uvolnili cestu. Torgus kráčel se sebevědomím orkského šampióna a měl na to plné právo, neboť drak pod jeho vedením způsobil víc škod a zabil víc jezdců na gryfonech než kdokoli z jeho bratří. Pruh kůže, na kterém mu přes rameno visela sekera, zdobily medaile a řády od Doomhammera a Blackhanda, nemluvě o těch ostatních od náčelníků klanů jako Zuluheda a podobných.
„Co chceš, starochu? Ještě sedm a obral bych všechny! Být tebou, tak bych chtěl něco důležitého!"
„Přesně něco takového, kvůli čemu tě tady máme!" vyštěkl Nekros, rozhodnutý nenechat se ponížit ani tímhle obrem. „Teda jestli už nebojuješ jenom u stolu."
Někteří z ostatních jezdců cosi zamručeli, ale Torgus vypadal zaujatý. „Zvláštní poslání? Něco lepšího než upálení pár bezcenných lidských sedláků?"
„Něco, v čem budou hrát roli vojáci a snad i čaroděj nebo dva! Vyhovuje ti tohle víc?"
Brutální rudé oči se zúžily zájmem. „Řekni mi víc, starochu..."
Rhonin měl transport do Khaz Modanu. To vědomí by ho mělo velice potěšit, ale cena za něj byla pro čaroděje příliš vysoká. Dost na tom, že se musel otravovat s trpaslíky, kteří ho zcela otevřeně nesnášeli stejně jako on je, ale to, že Vereesa musela tvrdit, že cestuje s ním, aby vůbec Falstad jeho prosbu vyslyšel, mu zcela zhatilo všechny plány. Bylo naprosto nezbytné, aby jel do Grim Batolu sám - žádní zbyteční společníci, žádné riziko další katastrofy. Už žádná smrt.
A aby vše bylo ještě horší, právě zjistil, že Duncan Senturus nějak přesvědčil jinak neoblomného Falstada, aby ho vzal taky s sebou.
„To je šílenství!" opakoval už poněkolikáté Rhonin. „Už nikoho dalšího nepotřebuji!"
Ale ani teď, když se jezdci na gryfonech připravovali k odletu na druhou stranu moře, ho nikdo neposlouchal. Nikoho nezajímalo, co říká. Dokonce ho napadlo, že kdyby ještě chvíli protestoval, mohl by nakonec být jediným, kdo vůbec neodletí, jakkoli to znělo absurdně. Způsob, jakým se na něj Falstad
díval...
Duncan se sešel se svými muži, předal Rolandovi velení a dal mu potřebné rozkazy. Vousatý rytíř předal svému mladšímu zástupci cosi jako medailon. Rhonin nad tím nepřemýšlel - rytíři Řádu stříbrné ruky měli tisíce různých rituálů pro každou příležitost - ale Vereesa stojící vedle něj mu pošeptala: „Duncan dal Rolandovi pečeť rozkazů. Pokud se staršímu paladinovi něco stane, nastoupí Roland trvale na jeho místo. Rytíři stříbrné ruky neponechávají nic náhodě."
Otočil se, aby se jí na něco zeptal, ale už vedle něj nebyla. Poté, co jí šeptem vyhrožoval, se k němu chovala daleko formálněji. Rhonin se nechtěl nechat donutit udělat něco, aby ji vrátil zpět, ale zároveň by nerad, aby se jí kvůli jeho misi něco stalo. Dokonce nechtěl, aby se kvůli němu něco stalo Duncanu Senturovi, přestože paladinovy šance na přežití v Khaz Modanu byly jistě větší než Rhoninovy.
„Je čas letět!" zavolal Falstad. „Slunce je vysoko a už i staří vstali a pustili se do práce! Jsme konečně připravení?"
„Já ano," odpověděl Duncan s natrénovanou důstojností.
„I já," odpověděl rychle nedočkavý čaroděj, aby si někdo nemyslel, že se čeká kvůli němu. Kdyby bylo po jeho, odletěl by s jedním z jezdců už včera večer, ale Falstad trval na tom, že si zvířata potřebují celou noc odpočinout... a co Falstad řekl, platilo pro trpaslíky jako zákon.
„Tak nasedat!" Trpaslík se na Vereesu vesele usmál a podal jí ruku. „Má elfí paní."
Usmála se a nasedla za něj na gryfona. Rhonin měl co dělat, aby udržel ve tváři nezúčastněný výraz. Byl by daleko radši, kdyby letěla s kterýmkoli jiným trpaslíkem než s Falstadem, ale kdyby něco řekl, vypadal by jako naprostý hlupák. A kromě toho, co na tom vlastně záleželo, s kým hraničářka letí?
„Tak dělej, čaroději!" zavrčel Molok. „Chci to mít za sebou co nejdřív!"
Duncan, nyní v daleko lehčí zbroji, nasedl za jednoho ze zbývajících jezdců.  I kdyby paladina neměli rádi, alespoň ho trpaslíci respektovali jako sobě rovného válečníka. Věděli, jakou roli dokázal svatý řád splnit v každé bitvě, což evidentně ulehčilo Senturovi práci s přesvědčováním, aby ho vzali s sebou.
„Pořádně se drž!" přikázal Molok Rhoninovi. „Nebo skončíš jako žrádlo pro ryby!"
A s těmi slovy trpaslík pobídl svého gryfona, ten se rozběhl... a vznesl. Čaroděj se držel, jak nejlépe uměl, ale nepřirozený pocit v žaludku rozhodně nevypovídal o nějaké bezpečné a pohodlné cestě. Rhonin na gryfonu nikdy neletěl a jak tvorova křídla zvedala jeho tělo nahoru, aby okamžitě opět poněkud kleslo, zapřísahal se, že jestli to přežije, už nikdy nepoletí. S každým mávnutím křídel napůl ptáka, napůl jakéhosi podivného lva kopíroval čarodějův žaludek jeho pohyby. Kdyby existoval jakýkoli jiný způsob, jak se dostat přes moře, Rhonin by ho dychtivě přijal.
Musel však připustit, že se ten tvor pohyboval neuvěřitelně rychle. V několika minutách se družina vzdálila z dohledu Hasicu i celého pobřeží. Ani draci se jim jistě nemohli v rychlosti rovnat, přestože rozdíl by asi nebyl příliš velký. Rhonin si vybavil, jak tři z těchhle menších zvířat kroužila kolem hlavy rudého draka. Až nyní si uvědomil, jak nebezpečný kousek to byl a že zřejmě na světě nebylo mnoho jiných tvorů, kteří by něco takového přežili.
Moře se pod nimi divoce vlnilo. Vítr šlehal Rhonina do tváře a drobné kapičky vody ho donutily stáhnout si kápi hluboko do obličeje, aby se alespoň trochu chránil. Molokovi podobné věci zřejmě nevadily, naopak se zdálo, že se v nich vyžívá.
„Jak... jak daleko do Khaz Modanu?"
Trpaslík pokrčil rameny. „Několik hodin, člověče! Líp to nevodhadnu!"
Čaroděj si nechal své stále temnější myšlenky pro sebe, ještě víc se přikrčil za trpaslíka a snažil se vnímat samotnou cestu co možná nejméně. Myšlenka na ohromné množství vody pod ním ho znepokojovala víc, než si prve dokázal připustit. Mezi Hasicem a Khaz Modanem bylo jediným záchytným bodem v jinak nekonečných vlnách ostrovní království Tol Barad a Falstad už dříve naznačil, že tam nehodlá přistát. Krvavé vítězství Hordy tam totiž nepřežilo víc než nějaký plevel a hmyz. Z ostrova jako by se šířila aura smrti tak silná, že ani čaroděj proti trpaslíkovu rozhodnutí nic nenamítal.
Letěli dál a dál. Rhonin se občas odvážil ohlédnout po svých společnících. Duncan přirozeně čelil živlům typicky, s kamennou tváří a vzpřímeným držením těla, zjevně povznesen nad nějaký vítr nebo vlhkost šlehající ho do vousaté tváře. Alespoň že na Vereese bylo vidět, že cestování tímhle šíleným způsobem jí není příliš po chuti. Stejně jako čaroděj měla hlavu skloněnou a dlouhé stříbrné vlasy jí pod staženou kápí divoce vlály. Byla přitisknutá těsně za Falstada, který, podle Rhonina, si to malé nepohodlí celkem dobře užíval.
Čarodějův žaludek se pomalu uklidnil na snesitelnou míru. Rhonin se zadíval do slunce a odhadl, že už musí být ve vzduchu nějakých pět hodin nebo i víc. Při rychlosti, kterou se gryfoni po obloze pohybovali, už musí být za polovinou cesty. Nakonec přerušil mlčení mezi sebou a Molokem a zeptal se, jestli tomu tak je.
„Za půlkou?" trpaslík se zasmál. „Ještě nějaký dvě hodinky a uvidíme útesy západního Khaz Modanu! Za půlkou, jo? Ha!"
Ta zpráva daleko víc než jeho společníka pobavila samotného Rhonina. Už přežil nejméně tři čtvrtiny cesty. Ještě něco přes dvě hodinky a bude zase stát pevně nohama na zemi. Snad se pro jednou zase posunul notně dál, aniž by ho potkala nějaká kalamita.
„Znáte nějaké místo, kde přistaneme, až tam budem?"
„Spoustu míst, čaroději! Klídek! Už brzo se tě zbavíme! Jenom se modli, ať nezačne lejt, než se tam dostanem!"
Rhonin se podíval nad sebe a prohlížel si mraky, které se během poslední půlhodiny shlukly do větší masy. Mohlo by z nich pršet, ale předpokládal, že pokud ano, budou do té doby už dávno na zemi. Jediné, s čím by si nyní měl dělat starosti, bylo, jak se dostane do Grim Batolu, až se ostatní vrátí do Lordaeronu.
Rhonin věděl, jak šíleně by asi jeho plán vypadal v očích ostatních, kdyby se dozvěděli pravdu. Znovu si vzpomněl na duchy, kteří ho pronásledovali, na svědky minulosti. To byli jeho skuteční společníci na jeho šílené misi, běsové, kteří ho hnali dál. Oni budou jedinými svědky jeho úspěchu nebo smrti. Smrti. Nebylo to poprvé od smrti jeho společníků, kdy ho napadlo, jestli by tohle nebylo to nejlepší řešení. Snad by tak nejlépe ze sebe smyl vinu za všechno utrpení, které způsobil.
Ale nejdřív se musel dostat do Grim Batolu.
„Hele, čaroději, dívej!"
Probral se. Ani si neuvědomil, že musel zdřímnout. Rhonin se zadíval přes Molokovo rameno směrem, kterým trpaslík ukazoval. Nejprve neviděl nic, jen oči měl plné vodních par z rozbouřeného oceánu. Protřel si je a na horizontu uviděl dvě tmavé tečky. Nehýbaly se. „To je země?"
„Jo, kouzelníku! První pohled na Khaz Modan!"
Tak blízko! Rhoninovi se do žil vlil nový život a nadšení, když si uvědomil, že prospal zbytek cesty. Khaz Modan! Nezáleželo na tom, jak nebezpečná bude od této chvíle jeho cesta, alespoň že se dostal takhle daleko. Při rychlosti, jakou gryfoni letěli, to nebude dlouho trvat a dotknou se země...
Jeho pozornost zaujaly dvě jiné tečky, které se však pohybovaly a rychle se zvětšovaly, jako by se k družině blížily.
„A co je tamto? To, co letí k nám?"
Molok se naklonil a přimhouřil oči. „U zubatých ledovců Northeronu! Draci! Dva!"
Draci...
„Rudí?"
„Záleží na barvě voblohy, čaroději? Drak je drak a vsadím svý vousy, že jdou po nás!"
Rhonin se ohlédl po ostatních gryfonech a uviděl, že už i Falstad a ostatní si draků všimli. Trpaslíci okamžitě změnili formaci a roztáhli se, aby poskytli útočníkům menší a obtížnější cíl. Čaroděj si všiml, že se Falstad stáhl víc dozadu, zřejmě kvůli skutečnosti, že s ním letěla Vereesa. Na druhou stranu gryfon, na kterém letěl Duncan Senturus, vyrazil vpřed tak rychle, že skoro ostatním uletěl.
Rovněž draci se pohybovali strategicky. Větší z nich nabral výšku a oddělil se od svého druha. Rhonin okamžitě poznal, že oba leviatani chtějí gryfony dostat mezi sebe, a tak se lépe zaměřit na menší a slabší kusy.
Mohutné postavy na dračích hřbetech se ukázaly být dvěma největšími a nejodpornějšími orky, jaké kdy čaroděj viděl. Ten letící na větším draku se zdál být velitelem. Zamával sekerou na druhého orka, jehož zvíře okamžitě zamířilo na druhou stranu.
„Zkušení jezdci!" křičel Molok snad až příliš nedočkavě. „Ten napravo je nejlepší ze všech! Todle bude nádherná bitva!"
A taky bitva, ve které by Rhonin mohl přijít o život právě ve chvíli, kdy už to vypadalo, že snad má šanci pokračovat ve své misi. „Nemůžem s nimi bojovat! Musím se dostat na břeh!"
Molok jen nasupeně zavrčel: „Moje místo je v bitvě, čaroději!"
„Ale má mise je přednější!"
Na chvíli ho napadlo, že ho snad trpaslík shodí dolů. Pak velmi neochotně Molok přikývl a zavolal: „Udělám, co budu moct, čaroději! Vysadím tě a tím jsme spolu skončili!"
„Souhlas!"
Dál nemluvili, protože právě v tu chvíli se protivníci střetli.
Rychlejší a daleko pohyblivější gryfoni kroužili kolem obou draků a rychle rozzuřili toho menšího z nich. Přestože byla zatížena víc než obvykle, manévrovala zvířata stejně rychle jako obyčejně. Ohromný spár s drápy ostrými jako břitva téměř smetl Falstada s Vereesou a jedno z dračích křídel jen o vlásek minulo Duncana s jeho trpaslíkem. Paladin se svým jezdcem létali příliš blízko, jako by se pokoušeli utkat se s drakem v poněkud bizarním přímém souboji.
Molok sundal z ramene kladivo, zamával s ním a zařval jako někdo, komu právě začaly hořet vlasy. Rhonin doufal, že trpaslík uprostřed bitvy nezapomene na svůj slib.
Drahý drak se snesl dolů a naneštěstí si za svůj cíl vybral Falstada s Vereesou. Falstad pobídl gryfona, ale s elfkou na zádech nebyla jeho křídla dost rychlá. Ohromný ork hnal svého plazího druha s vražedným výkřikem a zběsilým mácháním sekerou přímo na ně.
Rhonin zaskřípal zuby. Nemohl je nechat jen tak zemřít, obzvláště ne hraničářku.
„Moloku! Jdi po tom velkém! Musíme jim pomoct!"
Trpaslík, jako by na něco podobného čekal, si však vzpomněl na Rhoninův dřívější požadavek. „A co ta tvoje strašně důležitá mise?"
„Leť!"
Na Molokově tváři se objevil široký úsměv. Vydal výkřik, při kterém čarodějovi vstaly všechny vlasy hrůzou, a namířil gryfona přímo na draka.
Rhonin za ním už měl připravené kouzlo. Měli jen několik sekund, než se ta rudá potvora dostane až k Vereese...
Falstad zoufale zatočil tak prudce, že dračího jezdce zaskočil. Ohromné monstrum proletělo kolem nich, neschopné vyrovnat se manévrovacím schopnostem svého menšího protivníka.
„Drž se pevně, čaroději!"
Molokův gryfon zamířil téměř kolmo k zemi. Rhonin se snažil nepodlehnout pudu sebezáchovy a dokončil kouzlo. Ještě kdyby tak mohl nabrat dech, aby ho vyslovil...
Trpaslík vydal další válečný pokřik, který upoutal orkovu pozornost. Zelená postava svraštila obočí a otočila se, aby čelila novému protivníkovi.
Kladivo se na zlomek sekundy střetlo s válečnou sekerou.
Sprška jisker málem způsobila, že se čaroděj pustil. Gryfon zavřískl překvapením i bolestí a Molok málem vyletěl ze sedla.
Ale jejich zvíře se nakonec vzpamatovalo rychleji a zamířilo až téměř do houstnoucích mraků nad nimi. Molok se znovu pevně usadil. „U Aerie! Viděls to? Jenom málo zbraní vydrží úder tohodle kladiva! To bude fantastický souboj!"
„Nech mě nejdřív něco zkusit!"
Trpaslíkova tvář se zachmuřila. „Kouzla? A co je v tom za odvahu a čest?"
 „Jak můžeš bojovat s orkem, když tě k sobě ten drak nepustí! Už tak jsme měli štěstí!"
„Dobře! Ale jenom když mi nezkazíš bitvu!"
Rhonin nic nesliboval, právě proto, že přesně tohle měl v úmyslu. Zadíval se na draka, který se k nim rychle přibližoval, a vyslovil kouzlo. V poslední chvíli se podíval na mraky nad sebou.
Z nebe vyletěl jediný blesk a zasáhl rudého obra.
Drak dostal přímý zásah, ale účinek nebyl takový, jak Rhonin doufal. Celé monstrum se zatřáslo až ke konečkům křídel a vydalo rozzuřený skřek. Z oblohy však nespadlo. Ve skutečnosti i ork, jehož bezpochyby musel rovněž blesk zasáhnout, se jen na chvíli předklonil v sedle.
Zklamaný čaroděj se utěšoval tím, že nestvůru alespoň omráčil. Také se mu zdálo, že nyní ani on, ani Vereesa nejsou v bezprostředním nebezpečí. Drak měl co dělat, aby se udržel ve vzduchu.
Rhonin položil ruku Molokovi na rameno. „Ke břehu, rychle!"
„Seš blbej, čaroději? A co ta bitva, kterou jsi mi..."
„Hned!"
Spíš protože se chtěl zbavit svého nepříjemného nákladu, než že by čarodějův příkaz měl u něj nějakou váhu, stočil Molok gryfona pryč.
Čaroděj se rozhlížel kolem a hledal Vereesu. Neviděl však ji ani Falstada. Rhonina napadlo, že by vzal svůj příkaz znovu zpět, ale on se prostě musel dostat do Khaz Modanu. Trpaslíci si s těmi monstry jistě poradí...
Určitě toho byli schopni.
Molokův gryfon je už unášel pryč od jejich protivníka. Rhonin znovu zvažoval, jestli se nemají vrátit.
Pak je zakryl ohromný stín.
Čaroděj i trpaslík užasle zvedli hlavy.
Zatímco bojovali s větším drakem, dostal se ten menší nad ně.
Gryfon se pokusil uniknout letem střemhlav. To statečné zvíře to téměř dokázalo, ale pak jeho pravé křídlo roztrhly mohutné drápy. Lvu podobné stvoření zavřeštělo bolestí a zoufale se snažilo udržet ve vzduchu. Rhonin zvedl hlavu a uviděl, jak se nad nimi otvírá drakův chřtán. To monstrum je mělo v úmyslu spolknout zaživa.
Zpoza draka se vynořil druhý gryfon, Duncan se svým trpasličím společníkem. Paladin byl nyní v neuvěřitelné poloze a snažil se očividně přimět trpaslíka něco udělat. Rhonin netušil, co má rytíř v úmyslu. Bylo mu jen jasné, že drak u něj a u Moloka bude dřív, než se mu podaří seslat nějaké kouzlo.
Duncan Senturus skočil.
„Bohové a démoni!" zařval Molok, neboť taková odvaha a šílenství u jiného živého tvora než u trpaslíka ho úplně vyvedla z míry.
Teprve teď Rhonin pochopil, co má paladin v úmyslu. Pohybem, který by jistě u kohokoli jiného způsobil neodvratný pád, přistál rytíř s neuvěřitelnou přesností na drakově krku. Chytil se ho oběma rukama a pevněji se usadil, zatímco si ork i jeho zvíře teprve nyní uvědomili, co se stalo.
Ork zvedl sekeru a pokusil se zasáhnout Lorda Sentura do zad, ale těsně minul. Duncan se ohlédl, ale pak na něj zřejmě zcela zapomněl. Místo toho se pomalu posunoval vpřed a vyhýbal se neobratným pokusům draka kousnout ho.
„Musel zešílet!"
„Ne, čaroději -je to válečník!"
Rhonin nechápal trpaslíkův truchlivý, ale zároveň téměř zbožný tón, dokud neuviděl Duncana s nohama a jednou paží kolem plazího krku, jak volnou rukou tasí třpytící se meč. Zpoza paladina se k němu pomalu přibližoval ork a rudé oči mu vražedně plály.
„Musíme něco udělat! Dostaň mě blíž!" dožadoval se Rhonin.
„Už je pozdě, člověče! O tomhle se budou zpívat..."
Drak se nepokusil Duncana setřást, bezpochyby proto, aby stejně nedopadl i jeho orkský jezdec. Ten se s rostoucí jistotou blížil k rytíři a rychle se dostával do vzdálenosti, kdy bude moci znovu zaútočit.
Duncan už seděl téměř za drakovou hlavou. Zvedl dlouhý meč zcela jistě s cílem zabodnout ho do místa, kde byla s páteří spojena lebka.
Ork udeřil první.
Sekera se zakousla do zad Lorda Sentura a prošla tenčí kroužkovou zbrojí, kterou si rytíř pro tuto cestu vybral. Duncan nevykřikl, ale zhroutil se dopředu a téměř pustil meč. Na poslední chvíli se mu podařilo udržet se drakova krku. Rytíř přiložil hrot meče na místo, kam měl v úmyslu zvíře zasáhnout, ale síla ho evidentně rychle opouštěla.
Ork se znovu napřáhl sekerou.
     Rhonin seslal první kouzlo, které ho napadlo.
Přímo před orkovýma očima vybuchlo světlo jasnější než samo slunce. Ork vyděšeně vykřikl, prudce sebou trhnul směrem dozadu, pustil jak sekeru, tak drakův krk a klouzal dolů. Zoufalý válečník se snažil rukama zachytit šupinatého těla svého zvířete, ale nepodařilo se mu to a on s rychle se vzdalujícím uši drásajícím výkřikem padal.
Čaroděj okamžitě obrátil pohled směrem k paladinovi - který na něj hleděl způsobem, ve kterém Rhonin viděl směs vděčnosti a úcty. Nehledě na záda zalitá krví se Duncanovi podařilo narovnat se a zvednout meč, jak nejvýš dokázal.
Drak, jenž si uvědomil, že už nemá důvod zůstávat v klidu, zamířil k zemi.
Lord Duncan Senturus zabodl meč hluboko do měkkého místa mezi krkem a lebkou, takže čepel téměř z poloviny zmizela v těle ohromného leviatana.
Rudá nestvůra sebou začala nekontrolovatelně škubat a zmítat. Z rány vytryskla krev tak horká, že paladina opařila. Podvědomě ucukl a sklouzl dozadu.
„K němu, sakra!" křičel Rhonin na Moloka. „Leť k němu!"
Trpaslík poslechl, ale Rhonin věděl, že to nemohou stihnout. Pak uviděl, jak se z druhé strany blíží jiný gryfon. Falstad s Vereesou. Nehledě na už tak velkou váhu na svém zvířeti se velitel letky rozhodl pokusit se paladina zachránit.
Na malý okamžik se zdálo, že se mu to podaří. Falstadův gryfon se blížil ke sklouzávajícímu rytíři.
Duncan se podíval nad sebe, nejprve na Rhonina, pak na Falstada s Vereesou.
Zavrtěl hlavou... pustil se a sklouzl z krku řvoucího draka.
,,Ne!" Rhonin k padající postavě natáhl ruku. Věděl, že Lord Senturus už zemřel, že spadlo jen jeho tělo, ale ten pohled znovu probudil všechny mrtvé, kteří zemřeli při jeho poslední misi. Jeho obavy se naplnily. Už znovu přišel o jednoho ze svých společníků, přestože Duncan se k němu přidal sám a bez pozvání.
„Bacha!"
Molokovo varování ho probralo z letargie. Zvedl hlavu a uviděl druhého draka stále ještě ve vzduchu, jak se nehledě na strašlivou bolest, kterou musel cítit, prudce otáčí. Ohromná křídla jakoby neovladatelně protínala vzduch, každé jiným směrem. Falstad jen tak-tak stočil svého gryfona, aby jednomu z nich uhnul, a Rhonin si až příliš pozdě uvědomil, že oni se tentokrát úderu toho druhého nevyhnou.
„Zvedni se, ty zatracený zvíře!" zařval Molok. „Nahor..."
Křídlo je zasáhlo plnou silou a vyhodilo čaroděje ze sedla. Slyšel, jak trpaslík křičí a gryfon vydává zběsilé skřeky. Napůl omráčený Rhonin si jen částečně uvědomoval, že nejprve vylétl směrem nahoru. Pak se ho zmocnila gravitace a on začal padat... prudce.
Musel seslat kouzlo. Nějaké kouzlo. Ale ač se snažil sebevíc, nedokázal se dost soustředit, ani aby si vzpomněl na první slova. Někde uvnitř cítil, že tentokrát jistě zemře.
Pohltila ho temnota, ale zcela nepřirozená temnota. Rhonin přemýšlel, jestli třeba neomdlel. Z té temnoty se však ozval hromový hlas, který odněkud znal. „Už tě zase mám, maličký! Bez obav, bez obav!" Čaroděje sevřel plazí spár tak obrovský, že Rhonin nevyplnil ani celou jeho dlaň.