ŽIJEME WARCRAFTEM

Devět
Duncane!"
„Už je pozdě, má elfí paní!" volal Falstad. „Tvůj rytíř už je mrtev - ale jaká legenda po něm zůstala!"
Vereese byly nějaké legendy nebo mylné domněnky o jejích citech k Lordu Senturovi lhostejné. Zajímalo ji jen, že zemřel statečný muž, kterého však znala velmi málo. Ale stejně jako Falstad si uvědomovala, že spadla jen Duncanova schránka. Přesto byla jeho strašlivou smrtí hluboce zasažena.
Utěšit ji alespoň trochu mohlo vědomí, že se Duncanovi podařilo téměř nemožné. Drak dostal smrtelnou ránu, jež způsobila, že se nekontrolovatelně zmítal ve vzduchu. Umírající leviatan se pokoušel vytrhnout meč ze zátylku, ale jeho pokusy čím dál víc slábly. Bylo jen otázkou času, než se drak přidá ke svému přemožiteli na dně moře.
I umírající však stále znamenal jistou hrozbu. Jedno jeho křídlo málem zasáhlo ji i trpaslíka. Falstad nechal gryfona klesnout, aby se divokým pohybům monstra vyhnul. Vereesa bojovala o holý život. Na myšlenky o Duncanově osudu už nezbýval čas.
Co se týče druhého draka, i ten stále znamenal pro gryfony a jejich jezdce nebezpečí. Falstad své zvíře znovu zvedl, tentokrát dokonce až nad druhého draka, aby se dostal z ohrožení jeho spárů. Jiný jezdec jen těsně uhnul před ohromnými čelistmi.
Tady už nemohli déle zůstávat. Ork letící na druhém drakovi byl zjevně velmi zkušený v boji proti gryfonům. Dřív či později by jeho zvíře jednoho z trpaslíků dostalo. Vereesa se už nechtěla dívat na další smrt. „Falstade! Musíme pryč!"
„Pro vás bych to udělal, má elfí paní, ale ta mrcha a její jezdec mají asi lepší nápad!"
A skutečně, drak se nyní zjevně zaměřil na Vereesu a jejího společníka, pravděpodobně na pokyn svého jezdce. Snad si všiml druhého pasažéra a domníval se, že by mohl být nějak důležitý. Ve skutečnosti už samotná přítomnost obou rudých draků vyvolávala v mysli elfí hraničářky mnoho otázek - hlavně jestli tu byli kvůli Rhoninově misi. Pokud ano, pak by měl být nejpravděpodobnějším cílem on...
A kde vůbec Rhonin byl? Jak Falstad pobídl gryfona k větší rychlosti, aby unikli blížícímu se drakovi, elfka se rychle rozhlížela kolem sebe, ale po čaroději nebylo ani stopy. Znepokojeně se rozhlédla znovu. Nejenže neviděla čaroděje, ale ani gryfona, na kterém měl sedět.
„Falstade! Nevidím Rhonina..."
     „Tak tyhle starosti si nechte na potom! Teď byste se měla spíš dobře držet!"
Poslechla... a právě včas. Gryfon náhle zahnul v tak ostrém úhlu, že kdyby Vereesa jen chvíli zaváhala, nejspíš by spadla.
Na místě, kde ještě před sekundou ona a trpaslík byli, cvakly drápy. Drak zařval vztekem a zahnul.
„Připravte se na bitvu, má elfí paní! Vypadá to, že nemáme jinou možnost!"
Když sundával z ramene kladivo, Vereesa znovu zalitovala, že přišla o luk. Měla sice meč, ale na rozdíl od Duncana by se asi k podobné oběti nepřinutila. Mimoto, stále ještě nevěděla, co se stalo s Rhoninem, který zůstával jejím prvořadým úkolem.
Ork už měl rovněž svou sekeru připravenou a nyní s ní mával nad hlavou a vydával barbarský válečný pokřik. Falstad odpověděl svým vlastním hrdelním výkřikem, zcela jistě natěšený vrhnout se do bitvy nehledě na předchozí starost o Vereesu. Nezbývalo jí nic jiného než držet se a doufat, že trpaslík bude mířit přesně.
Mezi bojující se najednou sneslo cosi ohromného barvy nejčernější noci, zasáhlo to rudého draka a zcela ho vyvedlo z míry stejně jako jeho jezdce.
„Co to sakra ve jménu..." bylo jediné, na co se Falstad zmohl.
Elfka nebyla schopna ze sebe dostat ani to. Černá křídla o rozpětí nejméně dvakrát takovém jako ta rudá jí zakryla výhled a kovové záblesky z nich ji téměř oslepily. Oblohou otřásl strašlivý řev, který způsobil, že se roztřásli i gryfoni. Neuvěřitelně obrovský černý drak chňapl po menším, rudém. Temné zúžené oči se na bezmála polovičního leviatana dívaly se zřejmým opovržením. Orkův drak odpověděl o dost slabším řevem, ale tenhle nový protivník očividně nebyl podle jeho gusta.
„Je s námi konec, má elfí paní! Tohle nemůže být nic jiného než samotný temný!"
Černé monstrum roztáhlo křídla a z jeho tlamy vyšel zvuk, který Vereese ze všeho nejvíc připomínal drsný, nadřazený smích. Znovu její zrak upoutal kov - kovové pláty - pokrývající velkou část obrovského těla. Už přirozené dračí brnění bylo téměř nemožné prorazit, jaký kov tedy může takový obr mít, aby ho chránil ještě víc.
Odpověď byla jasná. Adamantium. Jedině to mohlo překonat téměř neproniknutelné dračí šupiny... a jenom jeden drak kdy prošel takovým utrpením kvůli moci a svému egu.
,,Deathwing..." zašeptala. ,,Deathwing..."
Mezi elfy se dlouho tradovalo, že kdysi žilo pět velkých draků, pět leviatanů, kteří zosobňovali tajemné a přírodní síly - pět Aspektů světa. Někteří tvrdili, že Alexstrasza rudá byla samotným ztělesněním života. O ostatních se vědělo jen málo, neboť draci žili v ústraní už před příchodem lidí. Elfové jejich vliv cítili, protože se s nimi několikrát střetli, ale tahle starobylá stvoření nikdy skutečně neodhalila svá tajemství.
Mezi draky však byl jeden, který se nechal všemi poznat, který dokonce neustále připomínal světu, že jeho rasa je ta, jež vládne. Přestože se původně jmenoval jinak, sám si kdysi dávno zvolil za své jméno Deathwing*,   aby   tak   dal  lépe  najevo,  jaké

*Death znamená smrt a wing křídlo. Nebudu znásilňovat češtinu, pokud chcete, přeložte si jeho jméno sami, nebude však znít tak nádherně strašlivě. I když - co takové Ten, na jehož křídlech přichází smrť? (pozn. překl.)

záměry má se slabšími stvořeními. Dokonce ani starší z Vereesiny rasy nedokázali říct, co k tomu tohoto ebenově černého obra přimělo, ale během let dělal, co mohl, aby zničil svět vytvořený elfy, trpaslíky a lidmi.
Elfové pro něj měli jiné jméno, vyslovované jen šeptem a jen ve starém, téměř zapomenutém jazyce. Xaxas. Krátké slovo se spoustou významů, všechny do jednoho však strašlivé. Chaos. Běs. Ztělesněná a elementární zloba, jakou je už možno najít jen ve vulkánech nebo zemětřeseních. Jestli Alexstrasza představovala podstatu života, jenž drží svět pohromadě, Deathwing byl příkladem destrukčních sil, které se neustále pokoušely jej roztrhat na kusy.
Nyní se však vznášel přímo před nimi a pokoušel se, alespoň se tak zdálo, chránit je před svým vlastním druhem. Deathwing to samozřejmě asi viděl poněkud jinak. Tohle byl protivník s rudou zbrojí, zbrojí barvy jeho největších nepřátel. Deathwing nenáviděl draky jiných barev a dělal vše, co bylo v jeho silách, aby všichni zhynuli, ale ty, co na sobě měli stejnou barvu jako Alexstrasza, nesnášel ze všech nejvíc.
„Neskutečný pohled, že?" zašeptal Falstad, snad poprvé nikoli nadřazeným tónem. „Ale já jsem si myslel, že je ta mrcha mrtvá!"
To si myslela i hraničářka. Kirin Tor spojili sílu svých nejlepších lidských čarodějů s jejich elfskými protějšky, aby jednou provždy, alespoň tak to tvrdili, odvrátili hrozbu černého běsu. Ani kovové pláty, které kdysi dávno šílení goblini doslova přitavili na jeho tělo, ho od takového magického útoku neochránily. Padl, padl...
Ale nyní evidentně znovu vítězoslavně létal.
Válka proti orkům se najednou změnila ve velmi podružnou záležitost. Co byly všechny zbytky Hordy proti tomuto jedinému pekelnému obrovi?
Menší drak, rovněž samec, po Deathwingovi zlostně cvakl čelistmi. Jeho čenich byl na chvíli tak blízko černému netvoru, že ten ho mohl lehce udeřit přední tlapou, ale z nějakého důvodu držel Deathwing spár sevřený a blízko u těla. Místo toho po svém protivníkovi švihl ocasem, čímž ho donutil vzdálit se. Když se černý drak pohnul, bylo možno pod kovovými pláty rozeznat cosi jako hustou síť žil naplněných tekutým ohněm, jenž mu koloval v těle a s každým jeho zařváním se ještě víc rozzářil. Podle legend dotknout se těch žil znamenalo skutečně se spálit. Někteří lidé tvrdili, že je to kvůli kyselině, kterou drak vylučuje, ale jiní trvali na tom, že má v žilách skutečný oheň.
Tak či tak ten dotyk znamenal smrt. „Ten ork je buď nejstatečnější tvor, co jsem kdy viděl, blázen, nebo to své zvíře vůbec neovládá!" zavrtěl Falstad hlavou.  „Ani já bych v takovém souboji nezůstal, kdybych měl na vybranou!"
Ostatní gryfoni se přiblížili. Vereesa odtrhla oči od bojujících draků, rozhlížela se kolem, ale po Molokovi ani po Rhoninovi nebylo ani stopy. Ve skutečnosti z jejich skupiny zůstala jen ona s Falstadem a čtyři další trpaslíci.
„Kde je čaroděj?" volala na ostatní. „Kde je?"
„Molok je mrtvý," oznámil jeden z nich Falstadovi. „Jeho gryfon plave v moři!"
Na svou postavu měli trpaslíci na tělech ohromné množství svalové hmoty, takže plavali jen velmi špatně. Falstad i ostatní považovali nález mrtvého gryfona za důkaz že jejich druh je rovněž po smrti.
Ale Rhonin byl člověk, a proto, ať již mrtvý nebo živý, měl lepší šanci nějakou chvíli zůstat na hladině. Vereesa se té poslední šance chopila. „A co čaroděj? Viděli jste čaroděje?"
„Já myslím, že je to jasné, má elfí paní," odpověděl Falstad a otočil se na ni.
Jen sevřela rty, protože věděla, že trpaslík má pravdu. Při tom incidentu v pevnosti byla kolem alespoň spousta otázek. Tady se skutečně vše zdálo být jasné. Ani Rhoninovy magické schopnosti ho nemohly zachránit při pádu z takové výšky. Dopad na hladinu musel mít stejný účinek jako pád na tvrdou skálu...
Vereesa nebyla schopna odtrhnout oči od mořských vln, a tak objevila napůl potopeného druhého rudého draka. Rhonina s Molokem muselo zasáhnout to šílené zvíře při svých nekontrolovatelných a tím i nepředvídatelných otočkách. Mohla jen doufat, že konec byl pro oba rychlý.
 „Co máme dělat, Falstade?" volal jeden z trpaslíků.
Jejich velitel si prohrábl bradku. „Deathwing není přítel žádného bojovníka! Jakmile si to vyřídí s tím menším drakem, půjde určitě po nás. Utkat se s ním nemá s bitvou nic společného! Museli bychom mít sto kladiv, abychom mu do toho jeho krunýře udělali aspoň důlek! Nejlepší bude se vrátit a říct ostatním, co jsme viděli!"
Ostatní trpaslíci s ním zjevně souhlasili, ale Vereesa se nehodlala jen tak vzdát, přestože vše bylo jasné. „Falstade! Rhonin je čaroděj! Možná je mrtvý, ale jestli žije... jestli tam někde dole plave, potřebuje naši pomoc!"
„Jste hloupá, odpusťte mi, že to tak musím říct, má elfí paní! Nikdo by takový pád nemohl přežít, ani žádný čaroděj!"
„Prosím! Jediný přelet nad hladinou... a pak můžeme odletět!" Kdyby i takhle nic nenašli, její mise týkající se čaroděje a jeho nesplněného úkolu by byla u konce. S tím, že pocit viny v ní zůstane asi ještě hodně dlouho, nemohla hraničářka nic dělat.
Falstad se zamračil. Jeho válečníci na něj pohlédli, jako by se zbláznil, že chce dobrovolně zůstávat v blízkosti Deathwinga.
„Dobrá!" zabručel. „Ale jenom kvůli vám, jen kvůli vám!" Pak rozkázal ostatním: „Vraťte se bez nás! Za chvilku jsme za váma, ale jestli se z nějakého důvodu nevrátíme, musíte někomu říct, že se temný zase objevil! Leťte!"
A jak ostatní trpaslíci otočili svá zvířata k západu, Falstad přiměl to své prudce klesnout. Když však zamířili k mořské hladině, přinutila je dvojice zuřivých skřeků podívat se znepokojeně nad sebe.
Deathwing a rudý drak kroužili kolem sebe a každé jejich zařvání bylo hlasitější a výhružnější než to předchozí. Obě zvířata měla tasené drápy a divoce máchala ocasem. Deathwingovy ohnivé žíly mu dodávaly téměř nadpřirozený vzhled, jako by to byl jeden z démonů ze starých legend.
„Předvádění skončilo," vysvětloval Vereese její společník. „Teď budou bojovat! Co si ten ork asi myslí, že se stane?"
Vereesu žádný ork nezajímal. Upřela svou pozornost zpět na hledání Rhonina. Gryfon nyní letěl jen těsně nad hladinou a ona marně prohledávala vlny. Muselo po něm přece něco zůstat! Zoufalá hraničářka dokonce nedaleko před sebou rozeznávala zkroucené tělo jeho mrtvého gryfona. Ať již mrtvý nebo živý, musel tu čaroděj někde být - pokud se mu nakonec skutečně nepodařilo přemístit se odtud pryč.
Falstad zavrčel. Evidentně dospěl k názoru, že jen ztrácí čas. „Tady nic není!" „Ještě chvilku!"
Jejich pozornost znovu upoutal výhružný řev vysoko nad nimi. Bitva nyní skutečně začala. Rudý drak se pokoušel dostat se za Deathwinga, ale černý drak byl příliš velkou překážkou. Blanitá křídla sama o sobě fungovala jako ohromná stěna, přes kterou se menší rudý neměl šanci dostat. Pokusil se jedno z nich zapálit, ale Deathwing včas uhnul, ne že by mu oheň pravděpodobně mohl způsobit něco horšího než pár očouzenin.
Ve snaze zasáhnout svého protivníka se rudý drak odkryl. Ebenový obr mu nyní mohl lehce roztrhnout křídlo, ale ohromný černý spár znovu zůstával sevřený pod hrudí. Místo toho jen po menším drakovi sekl ocasem a odhodil ho notný kus od sebe.
Deathwing ale nevypadal zraněný, tak proč se držel zpátky?
„Tak dost! Už nehledáme!" zařval Falstad. „Váš čaroděj je na dně moře, je mi to líto! Musíme letět, než tam budem taky!"
Elfka ho nejprve nevnímala, pozorovala černého draka a snažila se najít smysl v jeho podivném způsobu boje. Deathwing používal ocas, křídla i končetiny, vše kromě levého předního spára. Několikrát s ním pohnul tak, že bylo zřejmé, že není zraněný, ale vždy ho co nejrychleji vrátil do bezpečí pod sebe.
„Proč?" šeptala. „Proč to děláš?"
Falstad si zřejmě myslel, že mluví s ním. „Protože tady nemáme šanci nic najít kromě smrti, a i když se Falstad smrti nebojí, raději si ji vybere sám, než aby mu ji vnutila ta obrněná zrůda!"
V tu chvíli Deathwing, byť jen jednou tlapou, chytil menšího draka. Ohromná křídla jeho protivníka celého zakryla a dlouhý ocas se omotal kolem jeho končetin. Zbývajícími třemi spáry rozerval černý leviatan tělo rudého. Jedna řada ohromných ran se táhla až od samého krku.
„Nahoru, sakra!" zařval Falstad na přeci jen už unaveného gryfona. „Budeš si muset ještě chvilku počkat, než si odpočineš! Nejdřív nás odtud musíš dostat!"
Zatímco se jejich zvíře snažilo co nejrychleji nabrat výšku, sledovala Vereesa s úžasem, jak Deathwing znovu na několika místech rozerval protivníkovu hruď. Z pod rudého draka jako by začalo drobně pršet a jeho životně důležité tekutiny zkrápěly moře hluboko pod ním.
S neuvěřitelným úsilím se menšímu z draků podařilo vyprostit se z Deathwingova sevření. Zoufale máchal křídly, aby se od černého obra dostal co nejdál, ale pak zaváhal, jako by jeho pozornost upoutalo něco jiného.
K Vereesininu překvapení se rudý drak náhle obrátil a letěl směrem ke Khaz Modanu.
Bitva netrvala ani minutu nebo dvě, ale i v tak krátké době byl Deathwing schopen svého protivníka téměř roztrhat na kusy.
Černý obr ho však kupodivu nepronásledoval. Místo toho se podíval na svůj čtvrtý spár, stále skrytý pod tělem, jako by zkoumal něco ukryté v drápech.
Něco... nebo někoho?
Co to říkal Rhonin Duncanovi o svém fantastickém vysvobození z hroutící se věže? Nevím, co to bylo, ale zvedlo mne to jako hračku a odneslo pryč z celé té zkázy. Jaké jiné stvoření by dokázalo tak lehce zvednout dospělého muže a nést ho jako nějakou hračku? Jedině skutečnost, že něco podobného se snad ještě nikdy nestalo, bránila hraničářce přijmout jinak tak zřejmé vysvětlení. Čaroděje do bezpečí odnesl drak!
Ale... Deathwing?
Černý drak se najednou otočil a letěl rovněž směrem ke Khaz Modanu, ne však úplně přesně za svým rudým nepřítelem. Jak mířil směrem od nich, všimla si Vereesa, že stále drží spár sevřený, jako by dělal, co mohl, aby uchránil nějaký cenný náklad v něm ukrytý.
„Falstade! Musíme za ním!"
Trpaslík se na ni podíval podhledem stejným, jako kdyby po něm chtěla, aby letěl přímo do tlamy té nestvůry. „Jsem nejstatečnější ze všech válečníků, má elfí paní, ale tvůj návrh zavání šílenstvím!"
„Deathwing má Rhonina! Rhonin je důvod, proč nepoužívá svoji přední tlapu!"
„Pak je čaroděj mrtev, protože co jiného by s ním chtěl temný asi dělat, jestli ne dát si ho ke svačině?"
„Kdyby to bylo takhle, sežral by ho už dřív. Ne. Určitě Rhonina na něco potřebuje!"
Falstad se zašklebil. „Chceš toho moc! Gryfon je unavený a bude muset brzo přistát!"
„Prosím! Prostě leť tak daleko, jak to půjde! Nemůžu ho v tom nechat! Přísahala jsem!"
„Žádná přísaha na světě po tobě nemůže něco takového chtít," zamručel trpaslík, ale nehledě na to stočil své zvíře směrem ke Khaz Modanu. Gryfon hlasitě protestoval, ale poslechl.
Vereesa už nic neříkala. Věděla, že Falstad má pravdu. Ale přesto z důvodů, které ani ona sama dobře nechápala, nedokázala Rhonina nechat zcela jasnému osudu.
Aby   se   neutopila   ve   vlastních   myšlenkách, soustředila se hraničářka na ztrácející se Deathwingovo tělo. Musel Rhonina mít. Dávalo jí to tak perfektní smysl.
Ale co by Deathwing - jenž nesnášel všechny ostatní živé bytosti, jenž chtěl vyhladit orky, trpaslíky, elfy i lidi - mohl od čaroděje chtít?
Vzpomněla si, jaký názor měl Duncan Senturus na všechny čaroděje, který s ním sdíleli nejen všichni rytíři Řádu stříbrné ruky, ale i většina ostatních rozumných bytostí. Ztracená duše, tak ho Duncan nazval. Někdo, kdo byl stejně blízko silám dobra jako zla. Někdo, kdo by mohl — uzavřít dohodu s nejstrašnějším ze živých tvorů?
Copak měl paladin větší pravdu, než si uvědomoval? Mohla se nyní Vereesa pokoušet o záchranu člověka, který zaprodal svou duši Deathwingovi?
„Co po tobě chce, Rhonine?" zašeptala. „Co po tobě chce?"
Krasovy kosti mu stále ještě způsobovaly bolest, která co chvíli vystřelovala do celého těla, ale alespoň se dokázal vyléčit natolik, aby se mohl vrátit k aktuálním problémům. Neodvažoval se však říct zbytku rady, co se stalo, přestože tato informace se vztahovala k tomu, co právě všichni řešili. Deathwingova lidská podoba musela nyní zůstat jen v jeho hlavě. Nikdo z Kirin Tor se o ní ještě nesměl dozvědět. Závisel na tom úspěch Krasových dalších plánů.
Ten drak se chtěl stát králem Alteracu! Na první pohled absurdní,  neskutečná představa;  ale to, co Krasus o černém draku věděl, dávalo tušit, že Deathwing má v úmyslu ještě něco daleko prohnanějšího a složitějšího. Lord Prestor se snažil nastolit mezi jednotlivými členy Aliance mír, ale Deathwing přece toužil jen po chaosu a krvi... a to znamenalo, že mír nastolený jeho nástupem na trůn je jen prvním krokem k daleko větším rozepřím, které přijdou. Ano, současný mír znamená budoucí válku.
Když už to nemohl říct nikomu z Kirin Tor, byli jiní, s nimiž si Krasus mohl promluvit. Už několikrát jej odmítli, ale snad ho nyní alespoň jeden vyslechne. Snad bylo čarodějovou chybou žádat o setkání s jejich zástupci. Snad by ho vyslechli, kdyby jim tu hrůzu přinesl až do jejich příbytků.
Ano... pak by ho mohli poslouchat. Stál uprostřed svého obydlí, kápi staženou tak hluboko, že jeho tvář pod ní zcela zmizela, a pronášel slova, která ho přenesou k jednomu z těch, o jejichž pomoc tolik stál. Chabě osvětlená místnost se mu před očima rozmazala a zmizela...
A pak najednou čaroděj  stál v jeskyni z ledu a sněhu.
Krasus se rozhlédl kolem sebe vyděšený tím pohledem, přestože zde už kdysi dávno několikrát byl. Věděl, v čím domě nyní stojí, a věděl, že ze všech těch, jejichž pomoc hledal, by se tenhle mohl nejvíc rozlítit nad jeho drzým vyrušením. Dokonce i Deathwing cítil respekt k pánovi této ledové jeskyně. Jen málo živých tvorů kdy vstoupilo do srdce chladného nehostinného Northrendu a ještě méně jich znovu vyšlo živých ven. . Z ledového stropu visely ohromné obrácené věže z čistého křišťálu, některé dvakrát až třikrát tak veliké jako čaroděj. Jiné, tentokrát kamennější útvary, vyčnívaly ze sněhu nejen na podlaze, ale i ze stěn. Z nějaké vnitřní chodby sem pronikalo světlo a vrhalo všude třpytivé stíny. S každým závanem větra, který si nějakým záhadným způsobem našel cestu ze studené pusté země nad tímto magickým místem až sem, se křišťálová kopí nepatrně pohnula a po zdech pak tančily stovky malých duhových světýlek.
Za touto zimní krásou však ležely ukryté daleko hrůznější výjevy. V průhledné ledové stěně rozeznával Krasus zmrzlé postavy nebo jen jejich končetiny. Mnoho z nich znal. Patřily několika nádherným zvířatům, které kdysi v této oblasti žily, zatímco pár dalších, obzvláště jeden s rukou zkroucenou ve strašlivé smrti, dávalo tušit osud těch, kdo se odvážili projít.
Další důkazy konce nevítaných návštěvníků byly přímo v ohromných ledových krápnících, ve kterých byla jejich těla dokonale zachována. Krasus nejčastěji rozeznával ledové troly - ohromná barbarská stvoření s bledou kůží, dvakrát tak velká než jejich jižní bratranci. Smrt k nim nebyla milosrdná, neboť ve tváři každého z nich se zračila čirá agonie.
O kousek dál si mág povšiml dvou napůl lidí, napůl zvířat známých jako wendigové. Rovněž oni byli zmraženi, ale tam, kde se ledovým trolům vryla hluboko do tváře hrůza a bolest ze strašlivé smrti, mohl Krasus číst z tváří wendigů rozhořčení a vztek, jako by nevěřili svému osudu.
Krasus   procházel   ledovou   síní   a   míjel   další exempláře této morbidní sbírky. Objevil elfa a dva orky, kteří sem přibyli od jeho poslední návštěvy zde, důkaz, že válka se nevyhnula ani tomuto odlehlému místu. Jeden z orků vypadal, jako by zmrzl, aniž by si to uvědomil.
Za orky Krasus našel jedno tělo, které vyděsilo dokonce i jeho. Na první pohled vypadalo jako ohromný had, dost zvláštní stvoření v takovém zmrzlém pekle jako tohle, ale stočené tělo se na horním konci náhle měnilo v téměř lidské - i když pokryté šupinami. Dvě silné paže byly napřažené, jako by zvaly čaroděje, aby se ke stvoření připojil v jeho strašlivém osudu.
Tvář se zdála být elfí, ale se zploštělým nosem, rozšířenými ústy a zuby ostrými jako dračí. Temné oči bez zorniček zuřivě hleděly na nově příchozího. V přítmí, které kolem bylo, a bez dolní poloviny těla by to stvoření mohl někdo považovat za člověka či elfa, ale Krasus věděl, co nebo kdo to je — nebo spíš byl. Jeho jméno se mu začalo samo drát do úst, jako by ho k tomu ta prokletá mrtvola navěky zmrzlá v ledu nutila.
„Na..." začal Krasus.
„Nejsssi nicss, nicss, nicss nežžž troufalý," přerušil ho šeptající hlas, který čaroději připadal, že se jen vznáší ve větru.
Krasus se otočil a uviděl, jak se kus ledu z jedné stěny odlamuje - a mění v cosi velmi podobného člověku. Jeho nohy však byly příliš tenké a tělo připomínalo jakýsi hmyz. Rovněž hlava byla jen zčásti lidská, protože i když měla oči, nos a ústa, vypadala, jako kdyby nějaký sochař začal tesat z ledu sochu, ale poté, co si udělal hrubé obrysy, od svého záměru upustil.
Tu bizarní postavu zahaloval vlající plášť bez kápě, ale s límcem, který vzadu přecházel v ohromné hroty. „Malygosi..." zašeptal Krasus. „Jak se ti daří?" „Jsssem  ssspokojený,  ssspokojený,  ssspokojený - kdyžžž jsssem o sssamotě."
„Nebyl bych tady, kdybych měl jinou možnost." „Vžžždy je jiná možžžnossst - můžeššš odejít, odejít, odejít! Budu zassse sssáml"
Čaroděj se ale pánem jeskyně nehodlal nechat odradit. „Ty už jsi zapomněl, proč přebýváš na tomto místě, tak sám, v nekonečném tichu, Malygosi? Tak brzy jsi zapomněl? Je to teprve několik století, co..."
Ledová postava kráčela kolem stěn jeskyně a nespouštěla ze svého návštěvníka oči. „Nikdy a nic nezzzapomínám, nezzzapomínám, nezzzapomínám!" ozval se ostrý vítr. „A na dny temnoty zzzapomínám nejméně zzze všššeho..."
Krasus se pomalu točil tak, aby měl Malygose stále přímo před sebou. Neviděl důvod, proč by na něj ledové stvoření mělo zaútočit, ale alespoň jeden z ostatních mu již dříve naznačil, že Malygos, i proto, že byl nejstarší ze všech, kteří ještě žili, byl možná víc než jen trochu šílený.
Jako hůlky tenké nohy se po ledu pohybovaly velmi jistě a drápy na jejich koncích se při každém kroku hluboko zasekly. Krasus si vybavil hůlkové muže, jak se za starých ledových časů pohybovali na lyžích.
Malygos nevypadal vždycky tak jako nyní. A ani  teď nemusel zůstávat v této podobě. Malygos měl na sobě to, co měl, protože někde hluboko ve své mysli měl tuhle podobu raději než tu, ve které se narodil.
„Pak si také pamatuješ, co tobě a tvým lidem udělal ten, který sám sebe nazývá Deathwingem."
Bizarní tvář se zkroutila a pařáty sevřely v pěst. Z Malygosových úst uniklo cosi podobného zasyčení.
,,Pamatuji..."
Jeskyně se najednou zdála být stísněnější. Krasus stál pevně dál. Věděl, že poddat se Malygosově zmučenému světu by pro něj znamenalo věčné zatracení.
,,Pamatuji sssi!"
Ledová kopí visící ze stropu se zachvěla a vyloudila zvuk podobný zvonění malých zvonků, který rychle přešel v uši drásající řev. Malygos zamířil směrem k čaroději a štěrbina jeho úst se začala rozšiřovat. Pod náznakem obočí se oba oční důlky prohloubily.
Kolem začal padat led a sníh, rostl a naplňoval síň čím dál víc. V těsné blízkosti Krasa sníh vířil, kupil se a pomalu začal vytvářet podobu jakéhosi napůl průsvitného obra, zimního přízračného draka.
„Pamatuji sssi na ssslib," zasyčela děsivá postava. „Vybavuji sssi i dohodu, kterou jsssme uzzzavřeli! Nikdy sssmrt pro jiného tvora. Ssstrážit sssvět navžžždy!"
Čaroděj přikývl, přestože ani Malygos nemohl vidět pod jeho staženou kápi. „A pak přišla zrada."
Sněžný drak roztáhl křídla. Spíš jako přízrak než skutečná bytost se pohyboval podle emocí jeskynního pána. Dokonce i jeho ohromné čelisti se zavíraly a otvíraly přesně podle toho, jak Malygos mluvil.
,,A pak přišššla zzzrada, zzzrada, zzzrada..." Sněžný drak vychrlil ledový oheň tak ostrý a smrtící, že se zabodl do kamenné stěny. ,,Přišššel Deathwing!"
Krasus držel jednu ruku neustále tak, aby ji Malygos neviděl, s vědomím, že ji každou chvíli může potřebovat, aby co nejrychleji seslal nějaké kouzlo.
Jeskynní tvor se však držel zpátky. Zavrtěl hlavou
-  sněžný drak jeho pohyb zopakoval - a daleko rozumnějším hlasem dodal: „Ale den draka je užžž dávno pryč a nikdo z násss, nikdo z násss, nikdo z násss ssse ho už nemusssí bát! Byl jen jednou ze    sssoučássstí    sssvěta,    jeho    nejzákladnějššší a nejchaotičtějššším obrazzzem! Jeho časss pravidelně přicházzzel a odcházzzel!"
Krasus uskočil, jak se země před ním zachvěla. Nejprve si pomyslel, že se ho Malygos pokusil překvapit, ale místo útoku se země prostě zvedla a vytvořila dalšího draka, tentokrát z hlíny a kamene.
„Pro budoucnossst, říkal," pokračoval Malygos. „Pro časss, kdy sssvět bude zzznát jen lidi, elfy a trpassslíky, říkal! Nechť ssse všššechny čásssti, všššichni létající, všššichni velcí draci - Assspekti
-  ssspojí a znovu vytvoří, obnoví zlo a budeme mít klíč k nekonečné ochraně sssvěta i poté, co possslední z násss zzzhyne!" Zvedl hlavu a pohlédl na dva přízraky, které stvořil. „A já, já, já... já, Malygosss, jsssem byl sss ním a přesssvědčil ossstatní!"
Oba draci kolem sebe zakroužili, prostoupili jeden druhým. Krasus od nich odtrhl oči a připomněl si, že ačkoli ten před ním evidentně Deathwingem opovrhoval, neznamenalo to ještě, že mu pomůže... nebo že ho nechá z jeskyně odejít.
„A tak," přerušil ho mág, „všichni draci, zejména každý z Aspektů, dal tomu jednomu kus ze sebe a svým způsobem se s ním spojil..."
„A navžžždy ssse mu vydali na milossst!"
Krasus přikývl. „Způsobili, že už navěky nad nimi bude mít moc jen jediný z nich, přestože tehdy to ještě nevěděli." Zvedl ruku a vytvořil vlastní iluzi, předmět, o kterém hovořili. „Ty si pamatuješ, jak svůdně vypadal. Pamatuješ si, jak na pohled jednoduchý byl."
A Malygos při pohledu na čarodějem vyvolaný obraz zděšením zalapal po dechu. Oba draci se rozpadli v hromadu sněhu a kamení, jež zasypala téměř celou podlahu, ale oběma mužům se vyhnula. Prázdnými chodbami se rozlehlo dunění, které muselo bezpochyby dosáhnout až nahoru, do pustiny nad nimi.
„Dej to pryč, dej to pryč, dej to pryč!" prosil Malygos a téměř skučel. Rukama s dlouhými drápy se snažil zakrýt si náznaky očí. „Užžž mi ho neukazzzuj!"
Ale Krasus nehodlal přestat. „Podívej se na něj, příteli! Pohleď na úpadek nejstarší z ras! Pohleď na to, co později všichni začali nazývat jménem Duše démonal"
Nad čarodějovou dlaní se pomalu otáčel jednoduchý zlatý disk. Zlatý šperk tak nenápadný, že měnil majitele, aniž by si kdokoli uvědomil jeho moc. Nyní hleděli jen na jeho iluzi, ale i tak vyvolával v Malygosově srdci takový strach, že trvalo víc než minutu, než se na něj znova podíval.
„Ukut z magie, která byla samotnou esencí každého z draků, vytvořen, aby pomohl v boji proti démonům Plamenné legie a následně v sobě polapil jejich vlastní magickou sílu!" Čaroděj se stále staženou kápí udělal krok vstříc Malygosovi. „A nakonec použit Deathwingem, který všechny ostatní draky zradil, když bitva skončila. Použit Deathwingem proti jeho vlastním spojencům..."
„Přessstaň! Duššše démona je zzztracena, zzztracena, zzztracena a temný je mrtev, zzzabit lidssskými a elfssskými čaroději!"
„Skutečně?" Krasus překročil, co zůstalo z obou draků, zrušil iluzi zlatého disku a vyvolal jinou. „Člověka, muže oděného v černém. Sebevědomého mladého šlechtice s očima daleko staršíma, než by naznačoval jeho vzhled.
Lorda Prestora.
„Tento člověk, tento smrtelník, se stane novým králem Alteracu, království v samotném srdci Lordaeronské aliance, Malygosi. Nepřipadá ti nijak povědomý? Obzvláště tobě?"
Ledový tvor přistoupil blíž a upřeně hleděl na rotující obraz falešného šlechtice. Malygos si Prestora prohlížel velice bedlivě, opatrně... a s rostoucím zděšením.
„Tohle není člověk!"
„Řekni to, Malygosi, řekni, koho vidíš."
Nelidské oči se střetly s Krasovými. „Ty to dobře víššš! Je to Deathwing!" Groteskní bytost, která kdysi
nosila majestátní podobu ohromného draka, vydala
nelidské zasyčení. ,,Deathwing..."
„Ano,   Deathwing,"   odpověděl   Krasus   hlasem
téměř bez emocí. „Deathwing, o kterém se už dvakrát
tvrdilo,  že je mrtev.  Deathwing, jenž vládl Duší
démona a navždy zhatil naděje na návrat Věku draka.
Deathwing... který se nyní pokouší zmanipulovat
mladší rasy, aby zradily jedna druhou." „Budou válčit všššichni proti všššem..." „Ano, Malygosi. Přiměje je, aby rozpoutali válku
rasy proti rase, až jich zůstane naživu jen hrstka... v tu
chvíli je Deathwing dorazí. Víš, po jakém světě touží.
Chce svět, ve kterém bude jen on a jím vyvolení.
Deathwingova očištěná říše... kde nebude místo ani
pro jiné draky jiných barev než jeho."
,,Neee...
Malygosova postava najednou začala všemi směry růst a jeho kůže se stávala čím dál víc plazí. Změnila se i její barva, z ledově bílé na temnou a mrazivou stříbromodrou. Jeho končetiny se rozšířily a obličej protáhl, takže nyní ze všeho nejvíc připomínal draka. Malygos však svou transformaci nedokončil a ustrnul v bodě, kdy připomínal hrůznou parodii na cosi mezi drakem a hmyzem, stvoření z těch nestrašnějších snů. „Ssspojil jsssem ssse sssním, a proto můj let ssskončil. Tohle zzze mne zzzbylo! Duššše démona mi vzzzala děti, druhy. Žžžil jsssem dál jen díky vědomí, žžže ten, kdo násss všššechny zzzradil, zzzahynul a žžže ten prokletý disssk byl navžžždy zzztracen..." „A stejně tak i my, Malygosi."
,,Ale on žžžije! Žžžije!"
Drakův náhlý výbuch zlosti otřásl celou jeskyní. Ledová kopí se zabodla do zasněžené podlahy a způsobila další otřesy, které Krasa vyvedly z rovnováhy.
„Ano, žije, Malygosi, žije nehledě na tvé oběti..."
Morbidní leviatan na něj ostře pohlédl. „Zzztratil jsssem mnoho... příliššš mnoho! Ale ty, ty, který ssse nazzzýváššš Krasssem, ty, jenžžž jsssi kdysssi rovněžžž nosssil podobu draka, jsssi také přišššel o všššechno!"
Krasoví před očima přeběhl obraz jeho milované královny. Zaplavily ho vize dnů, kdy mohl na obloze spatřit rudou letku...
Byl druhým z jejích partnerů... ale prvním, co se týkalo loajality a lásky.
Čaroděj zakroutil hlavou a odehnal bolestivé vzpomínky. Touha po tom znovu vzlétnout na oblohu ho nyní nemohla ovládnout. Ne, dokud se věci nezmění, do té doby musel zůstat člověkem, zůstat Krasem - a ne rudým drakem Korialstraszem.
„Ano... přišel jsem o mnoho," odpověděl nakonec Krasus. Už se znovu dokonale ovládal. „Ale doufám, že něco z toho dostanu zpět... něco pro nás pro všechny."
„Jak?"
„Osvobodím Alexstraszu."
Jeskyní otřásl Malygosův burácivý šílený smích. Řval dlouho a hlasitě. Vysmíval se všemu, v co čaroděj doufal. „To by ti ssskutečně pomohlo... tedy pokud by ssse ti něco tak nemožžžného podařilo! Ale jak to prossspěje mně? Co nabízzzíššš mně, maličký?"
„Víš dobře, který z Aspektů královna zastupuje. Víš, co by pro tebe mohla udělat."
Smích ustal. Malygos zaváhal, zjevně nemohl uvěřit, ale zároveň zoufale chtěl. „To by nedokázzzala... nebo ano?"
„Věřím, že je to možné. Věřím, že existuje dostatečně velká šance, že ti to bude stát za pokus. Mimo to, jakou jinou budoucnost před sebou máš?"
Dračí rysy se zvýraznily a čarodějův hostitel se ještě zvětšil. Nyní před Krasem stál tvor pětkrát, desetkrát, dvacetkrát tak velký jako on sám a téměř všechny stopy po Malygosově předchozí podobě zmizely. Před Krasem stál drak, kterého svět nespatřil od časů před zrozením lidské rasy.
A s tím, jak se Malygosovi vrátila jeho podoba, vrátily se i jeho obavy a pochybnosti, neboť konečně vyslovil otázku, které se Krasus bál a čekal na ni zároveň. „Orkové. Jak je možžžné, žžže ji orkové dokážžží držžžet v zzzajetí? Nikdy jsssem to nedokázzzal pochopit, pochopit, pochopit..."
„Moc dobře znáš jediný způsob, jak z ní učinit zajatce, příteli."
Drak zvedl svou zářící stříbrnou hlavu a zasyčel: ,,Duššše démona? Ti bezzzvýzzznamní tvorové mají Duššši démona? Tak proto jsssi mi ukázzzal ten obrazzz?"
„Ano, Malygosi, mají Duši démona, a přestože si nemyslím, že si jsou vědomi, co drží v ruce, ví toho dost, aby udrželi Alexstraszu v okovech... to však není to nejhorší."
„Co by mohlo být horšššího?"
Krasus věděl, že starému leviatanovi vrátil příčetnost natolik, aby mu slíbil pomoc při osvobození Dračí královny, ale to, co hodlal Malygosovi říct teď, by mohlo všechny jeho dosavadní úspěchy znehodnotit. Nicméně zde šlo o víc než jen o jeho milovanou družku a drak převlečený za jednoho z čarodějů Kirin Tor zkrátka musel svému možnému spojenci říct pravdu. „Mám za to, že Deathwing už ví, co dělám... a nezastaví se, dokud ten prokletý disk... a Alexstrasza... nebudou oba jeho."