10. kapitola
Na kratičký okamžik zastihli Thralla nepřipraveného. Deset let tréninku však bylo znát. Přestože nijak netoužil bojovat proti svým, nedělalo mu problém okamžitě je považovat za soupeře v aréně a přizpůsobit se situaci. Když jeden z nich zaútočil. Thrall se rychle skrčil a zvedl ruce. Prudkým trhnutím vyškubl orkovi z nikou ohromnou sekem. Zároveň, aniž by se nějak zastavil, jediným plynulým pohybem sekl. Sekera se zaryla hluboko, ale většinu té rány pohltila zbroj. Ork vykřikl, zavrávoral a chytil se za záda. Přežije to, ale pro Thralla bylo nyní důležitější, že během chvilky už to bylo jen jeden proti dvěma.
Thrall udělal otočku a zavrčel. Znovu ho naplnil ten sladký a známý pocit krvežíznivosti. Nyní zaútočil druhý ork třímající ohromný obouruční meč. který víc než kompenzoval jeho poněkud slabší paže. Thrall se otočkou do strany vyhnul smrtícímu úderu, nicméně ucítil palčivou bolest, jak se mu meč zakousl do boku.
Ork neustával v náporu a zároveň se k němu přidal i třetí, útočící zezadu. Thrall už však měl zbraň. Zcela ignoroval krev crčící mu z rány v boku na kamennou podlahu, která se tak stávala nebezpečně kluzkou, a sekl ukořistěnou sekerou po jednom z útočníků. Zároveň využil setrvačnosti a jediným plynulým pohybem se ohnal i po druhém.
Vykryli jeho rány obrovskými štíty. Thrall neměl ani zbroj, ani štít, ale už byl na takovou nevýhodu zvyklý. Tohle byli chytří soupeři, ale to byli ti lidští taky. Byli silní a fyzicky zdatní, ale to byli i trolové. kterých Thrall rovněž mnoho porazil. Pohyboval se s chladnou přesností, uhnul, zařval a udeřil. Kdysi by ti dva snad pro něj znamenali hrozbu, ale nyní, přestože na něj ˇšli dva, bylo Thrallovi jasné, že pokud nepodlehne krvežíznivosti a nezapomene na základy strategie, nemůže prohrát.
Jeho paže se pohybovala jakoby sama o sobě a rozdávala ránu za ránou. I když mu podjely nohy a on spadl, dokázal toho využit ve svůj prospěch. Skrčil tělo tak. aby zasáhl jednoho protivníka, zatímco nataženou nikou se sekerou podrazil druhému nohy. Dával si pozor, aby nezasáhl ostřím, ale tupou částí sekery. Nechtěl ty orky zabít; chtěl jen zvítězit.
Oba orkové tvrdé dopadli na zem. Ten. kterého Thrall zasáhl sekerou, se chytil za nohy a zoufale zavyl. Vypadalo to, že je má obě zlomené. Druhý ork se postavil na nohy a pokusil se Thralla probodnout mečem.
Thrall se rozhodl. Překonal bolest, zvedl obě ruce. chytil čepel a škubnul. Ork ztratil rovnováhu a spadl na Thrallovo tělo. Thrall se mrštně otočil a v dalším okamžiku už seděl na orkovi s rukama na jeho krku.
Stiskni, velel mu jeho instinkt. Pořádně stiskni. Zabij Blackmoora za to, co ti udělal.
Ne! vzpamatoval se. Tohle nebyl Blackmoore. Tohle byl jeden z jeho rasy. Jeden z těch. kvůli kterým tolik riskoval, aby je našel. Vstal a podal poraženému orkovi ruku, aby mu pomohl na nohy.
Ork na napřaženou ruku udiveně zíral. „My zabíjíme.“ řekl Iskar a jeho hlas byl stejné klidný jako prve. „Zabij svého protivníka, Thralle. To by udělal skutečný ork.“
Thrall pomalu zavrtěl hlavou, sklonil se a sevřel orkovu ruku. Pak poraženého soupeře zvedl na nohy. „V bitvě ano. V bitvě bych svého protivníka zabil. aby se nu nemohl postavit znovu. Ale vy jste můj lid. ať už mé za jednoho z vás považujete, nebo ne. Je nás příliš málo na to, abych ho zabil.“
Iskar se na něj udiveně podíval, jako by na něco čekal, a pak pokračoval.
„Uvažuješ dobře. Čestně jsi porazil tři z našich nejlepších válečníků. Prošel jsi první zkouškou.“
První? pomyslel si Thrall a nikou si sáhl na krvácející bok. Začínal mít podezření, že nehledě na to, kolík „zkoušek“ absolvuje, nikdy ho k Hellscreamovi nepustí. Třeba tu Hellscream vůbec nebyl.
Třeba už Hellscream vůbec nežil. Ale Thrall kdesi hluboko v srdci věděl, že i kdyby tomu tak bylo, raději by zemřel, než aby se vrátil k životu pod Blackmoorovou přísnou nikou.
„Jaký je další úkol?“ zeptal se tiše. Podle reakce ostatních soudil, že jeho klidné vystupování udělalo dojem.
„Otázka vůle.“ řekl Iskar. Na jeho tváří s těžkými kly se objevil letmý úsměv. Pokynul nikou a z jedné jeskyně se vynořil ork nesoucí na zádech cosi, co na první pohled připomínalo těžký pytel. Když však ten „pytel“ bezohledně hodil na kamennou zeď, uvědomil si Thrall, že je to lidské dítě se svázanýma rukama i nohama a s roubíkem v ústech. Černé vlasy mělo rozcuchané, bylo špinavé a tam, kde kůži nezakrývala špína, viděl Thrall zelené a fialové modřiny. Jeho oči měly stejnou barvu jako Thrallovy, sytě modrou, a byly plné hrůzy.
„Víš. co to je,“ řekl Iskar.
„Dítě. Lidské dítě.“ odpověděl Thrall, zmatený. Určitě po něm nebudou chtít, aby s tím chlapcem bojoval.
„Dítě-chlapec. Chlapci dospějí a stanou se z nich zabijáci orků. Jsou to naši nepřátelé. Jestli ti skutečně dřeli kůži z těla, trpěl jsi pod jejich bičem a toužíš po pomstě pro ty. kteří z tebe udělali otroka, a dokonce ti dali i takové jméno, máš příležitost začít se mstít. Zabij to dítě. než vyroste a zabije tebe.“
Chlapec vytřeštil oči. protože Iskar stále mluvil lidským jazykem. Začal sebou zuřivě trhat a vydával přidušené zvuky. Ork, který ho přinesl, ho jakoby bez zájmu nakopl do žaludku. Dítě se stočilo do klubíčka a přes roubík bylo slyšet, jak sténá.
Thrall nevěřil vlastním očím. Tohle nemohli myslet vážně. Podíval se na Iskara, který jej bez mrknutí oka pozoroval.
„Tohle není válečník.“ řekl Thrall. „A už vůbec to není čestný boj. Myslel jsem, že orkové si velmi váží všeho, co je čestné.“
„Taky že ano,“ souhlasil Iskar. „ale před tvýma očima leží budoucí nepřítel. Braň svůj lid.“
„Je to dítě!“ vykřikl Thrall. „Teď to žádný nepřítel není a kdo může říct, jestli někdy bude? Ty šaty. co má na sobě. znám a vím taky. ze které vesnice je. Ti lidé jsou farmáři a chovají dobytek. Žijí z toho, co si sami vypěstují. A pokud mají zbraně, loví s nimi jeleny, ne orky.“
„Ale je velká pravděpodobnost, že jestli půjdeme znovu do války, tenhle chlapec bude v první linii, bude na nás mířit kopím a toužit po naší krvi,“ opáčil Iskar. „Chceš vidět Hellscreama, nebo ne? Jestli to dítě nezabiješ, můžeš si být jistý, že z téhle jeskyně živý nevyjdeš.“
Chlapec nyní tiše plakal. Thrallovi neustále připomínal jeho rozloučení s Tarethou a její popis toho, co je to pláč. Hlavu mu naplnil její obraz. Vzpomněl si na ni i na seržanta. Myslel na to. jak smutný byl. když jeho vzhled vyděsil tu malou dívenku ve vesnici.
A pak si vzpomněl na Blackmoorovu krásnou pohrdavou tvář; na všechny lidi, kteří kdy na něj plivali a nazývali ho „zrůdou“, „zelenáčem“ a hůř.
Ale ani takové vzpomínky neospravedlňovaly chladnokrevnou vraždu. Thrall se rozhodl. Hodil zakrvácenou sekeru na zem.
„Jestli na mé tohle dítě v budoucností namíří zbraň,“ řekl a pomalu a obezřetně volil slova, „tak ho zabiju na bitevním poli. A budu z toho mít radost, protože budu vědět, že bojuju za právo svého lidu. Ale nezabiju spoutané dítě, které leží bezmocně na zemi, i když je to člověk. A jestli to znamená, že nikdy neuvidím Hellscreama, nevadí. Jestli to znamená, že budu bojovat s vámi se všemi a padnu proti přesile, říkám znovu, nevadí. Raději zemřu, než abych spáchal takovou ohavnost.“
Rozkročil se. roztáhl ruce a čekal na útok. který bezesporu musel přijít. Iskar si povzdychl.
„Škoda,“ řekl. „Ale vybral sis sám.“ Zvedl ruce.
V tu chvíli proťalo nehybný chladný vzduch strašlivé zaječení. Odráželo se od stěn jeskyně a vracelo v nekonečné ozvěně tak, že bodalo Thralla do uší a zarývalo se mu až do morku kostí. Musel se před tím hlukem skrčit. Někdo strhl kůži zakrývající jeden z vchodů do postranních jeskyň a v něm se objevil vysoký rudooký ork. Thrall už si na vzhled členů své rasy zvykl, ale tenhle ork se nepodobal žádnému, kterého dosud viděl.
Dlouhé černé vlasy mu spadaly až na záda v tlustém copu. Obě ohromné uši měl několikrát propíchnuté, což Thrallovi připomnělo seržanta a tucet jeho náušnic, které se stejně tak leskly v záři ohně. Jeho rudě černé kožené oblečení ostře kontrastovalo se zelenou kůží a jak se pohyboval, houpalo se mu na těle několik řetězů připevněných k jeho různým částem. Celá jeho čelist jako by byla natřena na černo a zrovna teď byla otevřená tak široce, až to snad ani nebylo možné. Byl to on. kdo vydával ten strašlivý zvuk. a Thrall si uvědomil, že Grom Hellscream nosí své jméno oprávněně*.
Řev utichl a Grom promluvil. „Nikdy jsem si nemyslel, že něco takového uvidím!“ přešel až k Thrallovi a zadíval se na něj. Jeho oči měly barvu rudého ohně a uprostřed zorniček jako by tančilo něco temného a děsivého. Thrall tu poznámku považoval za ponižující, ale nehodlal se nechat zastrašit. Postavil se v celé své impozantní velikosti, rozhodnutý postavit se smrti se vztyčenou hlavou. Otevřel ústa. aby reagoval na Gromovu poznámku, ale náčelník orků pokračoval.
„Jak to, že znáš, co je slitování, Thralle z Durnholdu? Jak to, že víš, kdy ho ukázat a z jakého důvodu?“
Ostatní orkové si nyní mezi sebou začali cosi zmatené mumlat a Iskar se uklonil.
„Vznešený Hellscreame.“ začal, „mysleli jsme si, že tě chycení toho dítěte potěší. Čekali jsme…“
„Já bych čekal, že ho jeho rodiče budou hledat, hlupáku, a přijdou až do naší skrýše!“ zařval Grom. „Jsme válečníci, nemilosrdní a hrdí. Alespoň kdysi jsme byli.“ Zachvěl se. jako by měl zimnici, a na malou chvíli připadal Thrallovi bledý a unavený. Ten dojem však zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Nejsme řezníci, co popravuji děti. Doufám, že ať už to dítě chytil kdokoli, měl alespoň tolik rozumu, aby mu zavázal oči!?“
„Samozřejmě, pane.“ řekl Rekshak a zatvářil se uraženě.
„Tak ho zase odneste tam, kde jste ho našli.“ Hellscream přešel k dítěti a vyndal mu roubík. Chlapec byl příliš vyděšený, než aby dokázal křičet. „Poslouchej mě. človíčku. Řekni svým lidem, že tě měli orkové a rozhodli se ti neublížit. Řekni jim,“ a podíval se na Thralla. „že tě naučili, co je slitování. Taky jim řekni, že kdyby se nás chtěli pokusit najít, nepovede se jim to. Brzy odejdeme. Rozumíš mi?“
Chlapec přikývl. „Dobře.“ Pak Grom řekl Rekshakovi: „Vezměte ho zpátky. Hned. A až příště najdete nějaké lidské štěně, nechtě ho být.“
Rekshak přikývl. Ne příliš jemně vzal chlapce za niku a postavil ho na nohy.
„Rekshaku.“ řekl Groin a jeho drsný hlas varovně hřměl. „Jestli mě neposlechneš a tomu chlapci se něco stane, dozvím se o tom. A já neodpouštím.“
Rekshak se bezmocně zamračil. „Jak si můj pán přeje.“ řekl a táhl chlapce k jednomu z mnoha schodišť vedoucích z jeskyně.
Iskar vypadal zmatený. „Můj pane,“ začal. „tohle je ten Blackmoorův domácí ork! Smrdí člověčinou a chlubí se strachem zabít…“
„Nemám strach zabít ty. kdo si to zaslouží.“ zahřměl Thrall. „Ale ty, kdo si zaslouží žít, nechávám naživu.“
Hellscream položil Iskarovi ruku na rameno a druhou na rameno Thrallovi. „Iskare, starý příteli.“ řekl a jeho drsný hlas zněl poněkud přívětivěji. „Už jsi mě viděl, když mne ovládla krvežíznivost. Už jsi mne viděl brodit se po kolena v krvi. Už jsem zabil i lidské děti. Ale takhle jsme bojovali celou dobu a kam nás to přivedlo? Jsme poražení, náš lid se krčí v táborech a nemá ani sílu se vzepřít. To náš způsob boje nás dostal až sem způsob, jakým jsme tuhle válku vedli. Dlouho jsem si myslel, že mi mí předci ukážou novou cestu, způsob, jak získat zpět, co jsme ztratili. Jen blázen opakuje stejné chyby dvakrát a čeká jiný výsledek. A ať je to jakkoli, já blázen nejsem. Thrall byl dost silný, aby porazil tři nejlepší, které máme. Ochutnal, jaké to je mezi lidmi, a rozhodl se uprchnout, otočit se k nim zády. Uprchl i z tábora, a navzdory všemu mé našel. Souhlasím s jeho dnešní volbou. Jednoho dne, můj příteli, i ty poznáš, jak moudré rozhodnutí to bylo.“
Pohnuté stiskl Iskarovo rameno. „A nyní nás nech. I vy ostatní.“
Orkové se pomalu, neochotné a nikoli bez nevraživých pohledů směrem k Thrallovi odebírali do různých pater jeskyně. Thrall čekal.
„Nyní jsme sami,“ řekl Hellscream. „Máš hlad. Thralle z Durnholdu?“
„Jako vlk.“ řekl Thrall. „ale musím vás požádat, abyste nu neříkal Thralle z Durnholdu. Utekl jsem z Durnholdu a myšlenka na něj se mi hnusí.“
Hellscream vešel do jiné jeskyně, odhrnul kůži a vytáhl velký kus syrového masa. Thrall ho přijal. kývnutím poděkoval a dychtivě se do něj zakousl. Jeho první skutečné jídlo na svobodě. Jelení maso mu nikdy nechutnalo tak lahodné.
„Takže ti máme změnit jméno? Je to výraz pro otroka.“ řekl Hellscream. dřepl si a bedlivě Thralla pozoroval rudýma očima. „Dali ti ho, aby ses za něj musel stydět.“
Zatímco Thrall žvýkal, přemýšlel. Pak polkl. „Ne. Blackmoore mi to jméno dal, abych nikdy nezapomněl, že mu patřím, že jsem jeho majetek.“ Svraštil čelo. „A na to nikdy nezapomenu. Nechám si to jméno a jednoho dne. až se s ním znovu setkám, bude si on muset vzpomenout, co mi udělal, a litovat toho.“
Hellscream ho bedlivě pozoroval. „A pak ho zabiješ?“
Thrall neodpověděl hned. Vzpomněl si na chvíli, kdy málem zabil seržanta a místo něj viděl Blackmoorovu tvář. Vzpomněl si na všechny ty souboje v aréně, kdy místo svého protivníka viděl Blackmoorův arogantní výraz. Vzpomněl si, jak ho urážel, i na bolest, když ho bil a kopal. Vzpomněl si na stín v Tarethině nádherné tváří, když mluvila o pánovi Durnholdu.
„Ano,“ řekl a jeho hlas zněl hluboce a drsně. „Zabiju ho. Jestli si nějaký tvor zasluhuje smrt, je to jistě Aedelas Blackmoore.“
Hellscream se zasmál, podivně divoce. „Dobře. Alespoň že někoho chceš zabít. Začínal jsem si říkat, jestli jsem se rozhodl správně.“ Pak ukázal na kus roztřepené látky, který měl Thrall přivázaný k pasu u kalhot. „To nevypadá, jako by to dělal člověk.“
Thrall kus látky vytáhl. „Nedělal. Tohle je kus látky, ve které mě Blackmoore našel, když jsem byl ještě dítě.“ Podal ho Hellscreamovi. „Nic víc nevím.“
„Ten symbol znám.“ řekl Hellscream, roztáhl látku a prohlížel si znak bílé vlčí hlavy na modrém pozadí.
„To je symbol klanu Frostwolf. Kde tě Blackmoore našel?“
„Vždycky mi říkal, že to nebylo daleko od Durnholdu,“ řekl Thrall.
„Tak to byla tvá rodina daleko od domova. Zajímalo by mě, proč asi.“
To Thrallovi vlilo do žil novou naději. „Znal jste je? Nemohl byste mi říct, kdo byli moji rodiče? Tak strašné moc toho nevím.“
„Můžu ti jenom říct, že tohle je symbol klanu Frostwolf a že ten žije daleko odtud, někde vysoko v horách. Gul'dan jej poslal do vyhnanství. Nikdy jsem se nedozvěděl proč. Durotan i jeho lidé nu byli loajální. Říkalo se, že uzavřeli pakt s divokými sněžnými vlky, ale nemůžeš vždy věřit všemu, co se říká.“
Thrall byl zklamaný. Přesto, tohle bylo víc, než věděl předtím. Přejel obrovskou nikou po malém čtverečku látky a žasl nad tím, že byl někdy tak malý. aby se do něj vešel.
„Ještě jednu otázku, tedy jestli na ni můžete odpovědět,“ řekl Hellscreamovi. „Když jsem byl mladší, cvičil jsem venku a jel kolem vůz s několika…“ odmlčel se. Jak se to správně řeklo? Zajatci? Otroky? „S několika orky do internačního tábora. Jeden z nich se osvobodil a zaútočil na mě. Pořád něco křičel. Nikdy jsem nezjistil, co to znamenalo, ale umínil jsem si, že si ta slova zapamatuju. Možná byste mohl vědět, co znamenají.“
„Mluv, řeknu ti to.“
„Kagh! Bin mog g'thatag cha!“ řekl Thrall.
„To nebyl útok, mladý příteli.“ řekl Hellscream. „Ta slova znamenají: 'Utíkej! Budu tě krýt!'“
Thrall nebyl schopen slova. Celou tu dobu si myslel, že on byl cílem, když…
„Ti ostatní válečníci,“ řekl. „Cvičili jsme. Neměl jsem zbroj ani štít a byl jsem uprostřed několika mužů… Umřel, Hellscreame. Rozsekali ho na kousky. Myslel si, že si se mnou hrají, že jich na mě je dvanáct. Umřel, aby mě zachránil.“
Hellscream nic neříkal, už ani skoro nejedl, jen dál Thralla bedlivě sledoval. Thrall byl vyhladovělý, ale teď z jeho kusu masa kapala na kamennou podlahu krev a on jako by na něj zapomněl. Někdo obětoval život, aby zachránil mladého orka. Pomalu a bez radosti, se kterou jedl před chvíli, se znovu zakousl do masa a žvýkal. Dříve či později bude muset najít klan Frostwolf a zjistit, kdo vlastně je.