15. kapitola
Thrall v šoku nechal ústa otevřená. Urazil Ogrima Doomhammera, náčelníka Hordy! Nejlepšího přítele svého otce! Jediného orka, ke kterému celé roky vzhlížel jako ke svému vzoru? Měl to přece okamžitě poznat podle té zbroje a kladiva. Byl hlupák!
Padl na kolena a sklopil tvář k zemi. „Nejvznešenější Doomhammere, prosím o odpuštění. Nevěděl jsem…“ vrhl pohled na Drek'Thara. „Můj učitel mi to snad mohl říct…“
„A všechno by zkazil.“ odpověděl Doomhammer a stále ještě se trochu smál. „Chtěl jsem ten boj vyvolat a přesvědčit se, jestli skutečně máš v sobě hrdost, o které Grom Hellscream tak nadšeně mluvil. Dostal jsem víc, než jsem si mohl přát… porazil jsi mě!“ Znovu se dal do hlasitého smíchu, jako by to byla ta nejzábavnější věc, co se mu za poslední léta stala. Thrall se pomalu uklidňoval. Doomhammer se přestal smát a téměř láskyplně položil mladému orkovi ruku na rameno.
„Pojď a sedm si vedle mne, Thralle, synu Durotanův,“ řekl. „Dojíme a já ti povím něco o své minulosti a něco o tvém otci, co jsi ještě neslyšel.“
Thralla ovládlo nadšení. Impulzivně stiskl ruku. která mu svírala rameno. Doomhammer náhle zvážněl, jeho pohled se střetl s Thrallovým a pak náčelník přikývl.
Když teď konečně všichni věděli, kdo je záhadný cizinec skutečně zač - Drek'Thar se přiznal, že to nejen věděl celou dobu, ale že dokonce sám poslal Moudré ucho. aby Doomhammera našel a přivedl -mohli jej přivítat znovu, tentokrát s úctou, kterou zasluhoval. Přinesli několik zajíců, které chtěli usušit a schovat na horší časy. potřeli je vzácnými oleji a bylinkami a začali je opékat nad ohněm. Další byliny hodili přímo do plamenů a jejich vůně stoupala společně s kouřem. Byla téměř omamná. Orkové přinesli bubny a píšťaly a brzy sílu aromatických bylin překonala hudba a zpěv, nesoucí daleko do světa duchů radostnou zprávu.
Thrall nejprve nebyl schopen slova, ale Doomhammer z něj nakonec přeci jen dostal vyprávění o celém jeho životě. Náčelník bedlivé poslouchal a jen občas Thralla přerušil otázkou. Když Thrall domluvil. Doomhammer ještě chvíli mlčel.
„Ten Blackmoore.“ řekl. „Podobá se Gul'danovi. Takový, který nemá na srdci blaho svého lidu, ale jen svůj vlastní prospěch a potěšení.“
Thrall přikývl. „Nebyl jsem jediný, kdo musel snášet jeho krutost a nevypočitatelnost. Jsem přesvědčený, že nenávidí orky, ale své vlastní lidi nemiluje o nic víc.“
„A ta Taretha a seržant… nevěděl jsem, že lidé jsou schopní něčeho takového, jako je laskavost a čestné chováni.“
„Nebýt seržanta, nevěděl bych, co je smilování,“ řekl Thrall. Pak pobaveně dodal. „A neznal bych ani ten první chvat, co jsem na vás zkoušel. Vyhrál jsem díky němu hodně soubojů.“
Doomhammer se zasmál společně s ním a pak zvážněl. „Byl jsem zvyklý, že muži nás nesnáší a ženy a děti se nás bojí. Ale tohle dítě-žena se s tebou samo spřátelilo.“
„Má dobré srdce,“ řekl Thrall. „Nejsem schopen většího komplimentu, než že bych ji okamžitě přijal do svého kmene. Má orkského ducha a ví, co je soucit.“
Doomhammer se znovu krátce odmlčel. Nakonec řekl: „Mnoho let jsem žil sám, od té poslední, potupné porážky. Vím, co se o mně říká. Jsem poustevník, zbabělec, bojím se ukázat svou tvář. Víš. proč jsem až do dnešní noci pohrdal společností ostatních. Thralle?“
Thrall beze slova zavrtěl hlavou.
„Protože jsem potřeboval být sám, abych si dal dohromady, co se vlastně stalo. Potřeboval jsem přemýšlet. Připomenout sám sobě. kdo vlastně jsem. kdo jsme my jako národ. Čas od času jsem dělal to. co dnes. Vydával jsem se k táborovým ohňům. přijímal jsem pohostinnost klanů, poslouchal jejich vyprávění a učil se.“ Odmlčel se. „Vím, jak vypadají lidská vězení zevnitř, stejné jako ty. Taky mě chytili a nějaký čas drželi jako atrakci u krále Terenase v Lordaeronu. Utekl jsem z jeho paláce stejné jako ty z Durnholdu. Byl jsem i v táboře. Vím, jaké to je, být zlomený, zoufalý. Málem jsem se stal jedním z nich.“
Celou dobu, co mluvil, hleděl upřeně do ohně. Teď se obrátil na Thralla. I když jeho šedé oči byly jasné, beze stopy rudého ohně, který plál v Hellscreamových očích, odráželo se v nich světlo ze skutečného ohně. takže vypadaly stejně rudé jako Gromovy.
„Ale nestal. Utekl jsem, stejně jako ty. A taky mi to připadalo snadné, jako tobě. A přesto je to pro ty, kdo se válejí v blátě táborů, těžké. Musíme s tím něco udělat my, tady venku. Jestli se praseti libí v chlívku. otevřená vrátka pro ně nic neznamenají. A stejné je to i v táborech. Ti orkové musí chtít projít dveřmi, až jim je otevřeme.“
Thrall začínal chápat, co se mu Doomhammer snaží říct. „Když strhneme ty kamenné zdí, ještě to neznamená, že náš lid bude volný,“ řekl.
Doomhammer přikývl. „Musíme jim připomenout šamanství. Musí očistit své zamořené mysli od jedu démonů-našeptávačů a nahradit ho skutečným duchem válečníků. Ty sis získal obdiv klanu War-song i jejich ohnivého velitele, Thralle. A nyní máš Frostwolfy, nejnezávislejší a nejhrdější klan, jaký jsem kdy znal, a všichni za tebou půjdou do bitvy. Jestli existuje nějaký ork. který dokáže našim bratrům připomenout, kým ve skutečnosti jsou, jsi to ty.“
Thrall si vzpomněl na tábor, na smrtelnou lenost a apatii, která v něm vládla. Zároveň si vzpomněl, jak jen o vlásek utekl Blackmoorovým mužům.
„I když tím místem pohrdám, ochotně se tam vrátím, jestli existuje naděje, že svůj lid probudím,“ řekl Thrall. „Ale vy byste měl vědět, že Blackmoore nesmírně touží mě zase chytit. Už jsem mu dvakrát utekl přímo před nosem. Doufal jsem, že povedu útok přímo na něj, ale…“
„Ale to bez vojáků není možné.“ řekl Doomhammer. „Já to znám, Thralle. I když jsem byl jen obyčejný tulák, neznamená to, že jsem nesledoval, co se kolem mě děje. Neměj strach. Necháme Blackmoorovi a jeho lidem falešné stopy.“
„Ale velitelé táborů už ví, jak vypadám,“ řekl Thrall.
Budou hledat velkého, silného, inteligentního Thralla se silným duchem,“ oponoval mu Doomhammer. „Další poražený, zlomený ork jím nebude nápadný. Dokážeš v sobě skrýt svou hrdost, příteli? Dokážeš jí pohřbít a předstírat, že ti žádný duch nezůstal, žádná vůle?“
„To bude těžké.“ namítl Thrall, „ale dokážu to. jestli to pomůže mému lidu.“
„Promluvil skutečný syn Durotanův.“ řekl Doomhammer a jeho hlas byl podivné zasmušilý.
Thrall zaváhal, ale pokračoval. Musel se dozvědět co možná nejvíc. „Drek'Thar mi říkal, že Durotan a Draka odešli, aby vás našli a přesvědčili, že Gul'dan je zlý a využívá orky, jen aby sám získal moc. Látka, ve které jsem byl zabalený, řekla Drek'Tharovi, že zemřeli násilnou smrtí, a já vím, že jsem ležel sám vedle dvou mrtvých těl orků a bílého vlka. když mé Blackmoore našel. Prosím… můžete mi říct… našel vás můj otec?“
„Našel.“ řekl Doomhammer ztěžka. „A mým největším zármutkem a ostudou je, že jsem je neměl blíž u sebe. Myslel jsem, že to tak bude lepší pro Durotana i pro mé válečníky. Přišli, i s tebou, mladý Thralle, a pověděli mi o Gul'danově zradě. Věřil jsem jim. Věděl jsem o místě, kde měli být v bezpečí, tedy alespoň jsem si to myslel. Teprve později jsem se dozvěděl, že několik mých válečníků byli Gul'danovi špehové. Přestože si tím nejsem jistý, mám za to, že ten, kterému jsem svěřil Durotana i vás dva. aby vás zavedl do bezpečí, místo toho přivolal zabijáky, kteří tvé rodiče zabili.“ Doomhammer si hluboce povzdechl a Thrall měl na chvíli pocit, že na náčelníkových mohutných bedrech leží tíha celého světa.
„Durotan byl můj přítel. Ochotně bych za něj i jeho rodinu položil život. Přesto jsem nechtěné způsobil jejich smrt. Můžu jen doufat, že to odčiním tak, že se postarám o jediné dítě, které po nich zůstalo. Pocházíš z hrdého a vznešeného rodu. Thralle, bez ohledu na jméno, které ses rozhodl si ponechat. Uctěme jejich památku společné.“
O pár týdnů později, uprostřed jara, zjistil Thrall, že přijít do vesnice, vyděsit farmáře a nechat se chytit je vlastně velice snadné. V okamžiku, kdy byl chycen v síti, přestal se bránit, aby si jeho přemožitelé mysleli, že i jeho duch je trvale zlomený.
Dokonce i když ho v táboře pustili, dával si pozor. aby se neprozradil. V okamžiku, kdy ho však stráže přestaly považovat za nový přírůstek, začal Thrall opatrně promlouvat k těm, kdo chtěli naslouchat. Vybral si několik málo těch, kteří podle něj stále ještě měli nějakého ducha. Potmě, zatímco lidské stráže dřímaly na svých postech, pověděl jim všechno o jejich původu. Mluvil o moci šamanů, o svých vlastních schopnostech. Několikrát ti skeptičtí orkové žádali důkaz. Thrall nepožádal zemi, aby se třásla, ani nezavolal hromy a blesky. Místo toho nabral do hrsti bláto a probudil to, co v něm ještě zůstalo živého. Před užaslýma očima zajatců se mu na dlaní zazelenala tráva a vykvetly květiny.
„I to, co se zdá být mrtvé a odporné, má stále ještě v sobě ukrytou moc a krásu,“ řekl Thrall svým oněmělým divákům. Podívali se na něho a Thrallovi poskočilo srdce radostí, když v jejich pohledech objevil semínka naděje.
Zatímco Thrall se dobrovolně nechal uvěznit, aby dodal poraženým orkům novou chuť do života, klany Froswolf a Warsong se spojily pod Doomhammerovým velením. Pozorovaly tábor, ve kterém byl Thrall. a čekaly na jeho signál.
Trvalo to déle. než si Thrall původně myslel, přivést apatické orky na myšlenku na odpor, ale pak nadešla chvíle, kdy usoudil, že je ten správný čas. Jen těsně před východem slunce, když se v husté mlze ozývalo jen chrápáni stráží, klekl si Thrall na dobrou. pevnou zem. Zvedl ruce a požádal Duchy Vody a Ohně, aby mu přišli pomoci osvobodit jeho lid.
Přišli.
Začalo drobně pršet. Oblohu pročísly tří klikaté blesky. Chvíle ticha a stejný obraz. Po každém blesku se přes tábor přehnal zuřivý hrom a téměř zatřásl samotnou zemí. To byl smluvený signál. Orkové čekali. vyděšení a vzrušeni zároveň, v nikou zbraně vyrobené z kamenů, kusů dřev a jiných věcí. které bylo možno v táboře najít. Cekali, až jim Thrall řekne, co mají dělat.
Nocí se rozlehl strašlivý řev, daleko více ohlušující než dřívější hromy, a Thrallovo srdce poskočilo. Ten zvuk by poznal za každé situace - byl to Grom Hellscream. Ten zvuk vyděsil i samotné orky, ale Thrall zařval tak, že přehlušil vše: „To jsou naši přátelé venku za zdmi! Přišli nás osvobodit!“
Stráže probudilo už hřmění, a když teď Gromův řev utichl, spěchaly na své posty. Bylo však už pozdě. Thrall znovu požádal o blesk a on přišel.
Zasáhl hlavní zeď přesně v místě, kde stála většina strážných. Jejich výkřiky se smísily s duněním hromu v jediný strašlivý zvuk. Thrall v náhlé tmě zamrkal, ale díky několika zapáleným ohňům viděl, že zeď se kompletně zhroutila.
A přes suť se valila vlna zelených těl. Orkové zaútočili na stráže a s téměř rutinní lehkostí je přemohli. Zajatci při tom pohledu jen stáli s otevřenými ústy.
„Cítíte to vzrušení,“ křičel na ně Thrall. „Cítíte, jak vaše duše touží po boji, zabíjení, po svobodě? Pojďte, bratři a sestry!“ Aniž by se ohlédl, aby se přesvědčil, že ho následují, zamířil Thrall k díře ve zdi.
Za sebou slyšel nesmělé hlasy, které však s každým krokem směrem ke svobodě sílily. Thrall najednou zařval bolestí, když mu něco probodlo ruku. Černý šíp se zabořil tak hluboko do masa, že skoro prošel skrz. Ignoroval tu bolest; bude čas starat se o ni, až budou volní.
Všude kolem něj se bojovalo a vzduch byl naplněn zvuky kovu narážejícího na kov a kovu zařezávajícího se do masa. Někteří strážní, ti chytřejší, si uvědomili, co se tady děje, a hnali se zatarasit cestu ven vlastními těly. Thrall si vyhradil malou chvíli, aby mohl v duchu vyjádřit lítost nad jejích smrtí, a pak zaútočil.
Zvedl zbraň pohozenou vedle těla padlého druha a snadno odrazil jednoho nezkušeného vojáka. „Běžte! Běžte!“ volal a mával levou rukou. Zajatí orkové nejprve jen stáli všichni pohromadě, ale pak jeden z nich zařval a vyrazil vpřed. Ostatní běželi za ním. Thrall zvedl zbraň, sekl a strážný se svalil do bláta, jež se rychle smísilo s jeho krví.
Thrall vydechl námahou a rozhlédl se kolem sebe. Neviděl nic než klany Warsong a Frostwolf uprostřed boje. Žádní vězni už tu nebyli.
„Ústup!“ zavolal a vyrazil k hromadě suti, která kdysi bývala kamennou zdí. a pak dál do tmy. Jeho klan ho následoval. Jeden nebo dva strážní je chtěli pronásledovat, ale orkové byli rychlejší a brzy se jim ztratili z očí.
Předem dohodnuté místo setkání bylo starobylý útvar stojících kamenů. Noc byla temná, ale orkské oči nepotřebovaly svit měsíce, aby viděly. V okamžiku, kdy Thrall dorazil na smluvené místo, seděly už mezi osmi kameny tucty orků.
„Dokázali jsme to!“ zahřměl hlas po Thrallově pravici. Otočil se a uviděl Doomhammera. Jeho černá zbroj se leskla něčím, co mohla být jen lidská krev. „Dokázali jsme to! Jste volní, mí bratři. Jste volní!“
A jásot, který naplnil tmavou noc, naplnil i Thralla - radostí.
„Jestli přinášíš zprávy, které myslím, tak mám nutkání oddělit tvou krásnou hlavu od zbytku těla,“ zavrčel Blackmoore na nebohého posla, který podle uniformy patřil k jednomu z internačních táborů.
Posel zcela jisté nebyl ve své kůži. „Pak snad ani nebudu mluvit.“ odpověděl.
Po Blackmoorově pravici stála láhev, která na něj jakoby volala. Ignoroval tu sladkou píseň, přestože ho svrběly dlaně.
„Nech mě hádat. Další vzpoura v dalším táboře. Všichni orkové utekli. Nikdo neví, kde jsou.“
„Lorde Blackmoore,“ koktal mladý poslíček, „necháte nu useknout hlavu, i když jen potvrdím vaše slova?“
Blackmoorem zacloumal vztek tak silně, že ho to téměř fyzicky bolelo. Velkou částí těch emocí byl i pocit naprostého zoufalství. Co se to dělo? Jak se mohl ten dobytek, ty ovce v orkské kůži, dát dohromady tak, že se postavil svým věznitelům? A kdo byli ti orkové, co přicházeli jakoby odnikud, po zuby ozbrojení a plní nenávisti a vzteku jako před dvaceti lety? Říkalo se, že dokonce i Doomhammer. prokletá buď jeho shnilá duše, vyšel z úkrytu a vede všechny tyhle výpravy. Jeden strážný by prý přísahal, že poznal jeho černou zbroj.
„Hlavu si můžeš nechat,“ řekl Blackmoore. vědom si láhve, která čekala na dosah ruky. „Ale jen aby ses mohl ke svým nadřízeným vrátit s odpovědí.“
„Pane,“ řekl posel zdrceně. „To není všechno.“
Blackmoore na něj upřel krvi podlité oči. „A co ještě se tak mohlo stát?“
„Tentokrát prý bezpečně poznali toho. kdo to vše vyprovokoval. Byl to…“
„Doomhammer, jo, to už jsem taky slyšel.“
„Ne, můj pane.“ Posel nasucho polkl. Blackmoore dokonce viděl, jak mu po čele stéká pot. „Vůdce všech těch vzpour je… je Thrall, můj pane.“
Blackmoore cítil, jak mu z tváře vyprchává krev. „Jsi zatracený lhář, chlape,“ řekl téměř přívětivě. „Nebo být tebou aspoň řeknu, že jsi.“
„Ne, můj pane, i když bych to klidně řekl, i kdybych nebyl. Můj pán říkal, že se s ním přímo utkal, a pamatuje si Thralla ze zápasů gladiátorů.“
„Vyrvu tvému pánu jazyk za takové nesmysly!“ zahřměl Blackmoore.
„Jistě, pane. Ale to budete muset kopat dva metry hluboko, abyste se k němu dostal,“ řekl posel. „Zemřel asi hodinu po bitvě.“
Zdrcen touhle novou zprávou se Blackmoore zhroutil do křesla a pokoušel se uspořádat si myšlenky. Pomohlo by mu se napít, ale věděl, že poslední dobou pije před svými lidmi příliš často. Začínal kolem sebe slýchat šeptem: ožralý blázen… který tu teď velí…
Ne. Olízl si rty. Jsem Aedelas Blackmoore. pán Durnholdu, velitel táborů… já jsem toho černobrvého zelenáče vycvičil, musím být chytřejší než on… u Světla, jenom si loknout, ať se nu netřesou ruce…
Ucítil podivný záchvěv hrdosti. Celou tu dobu, co mluvil o Thrallových schopnostech, měl pravdu. Věděl, že to není jenom tak nějaký obyčejný ork. Kdyby tak jenom Thrall nepromarnil šanci, kterou mu Blackmoore dal! Teď už mohli vést útok proti samotné Alianci. Blackmoore by jel před armádou loajálních orků. připravených poslechnout jeho rozkazy. Ten bláznivý Thrall. Na kratičký okamžik se jeho myšlenky zatoulaly k tomu výprasku, který Thrallovi dal. Možná že to přeci jen trochu přehnal.
Nesměl však dovolit, aby ho přepadl pocit viny. ne kvůli tomu, jak se choval k neposlušnému otroku. Thrall zahodil všechno a spolčil se s těmi uvrčenými, smradlavými a ničemnými zvířaty. Dobře mu tak.
Obrátil pozornost zpátky k roztřesenému poslovi a přinutil se usmát. Muž se uklidnil a rovněž odpověděl úsměvem. Blackmoore nejistou nikou sáhl pro pero. namočil je do inkoustu a začal psát zprávu. Posypal jí práškem, který měl vstřebat přebytečný inkoust, a chvílí čekal, než vše zaschne. Pak opatrně složil papír natřikrát, kápl na něj horký vosk a zapečetil.
Podal dopis poslíčkovi se slovy: „Odnes to svému pánovi. A dávej si pozor na hlavu, mladíku.“
Posel měl evidentně potíže uvěřit svému štěstí, hluboce se uklonil a odběhl, zřejmě aby si to Blackmoore nerozmyslel. Ten, když byl nyní sám konečné sáhl po láhvi, vytáhl korek a několikrát se zhluboka napil. Když láhev odlepil od rtů, polil si černý kabátec. Bez zájmu skvrny rozetřel rukávem. Na to měl přece sluhy.
„Tammisi!“ zařval. Dveře se okamžitě otevřely a sluha strčil hlavu do místnosti.
„Ano, pane?“
„Běž najít Langstona,“ usmál se. „Mám pro něj úkol.“