17. kapitola
Poháněn nenávistí a vztekem kráčel Thrall nahoru k místu, kde se Langston zoufale snažil zbavit neústupných kořenů a alespoň se posadit. Když uviděl Thralla, jak se nad ním tyčí v legendární černé zbroji, přikrčil se. Oči měl vytřeštěné strachem.
„Zabiju tě.“ řekl Thrall temně. Před očima měl ještě čerstvý obraz umírajícího Doomhammera.
Langston si olízl rudé, plné rty. „Milost, lorde Thralle.“ žadonil.
Thrall si klekl na jedno koleno a jeho tvář byla nyní jen centimetry od Langstonovy. „A kdy jsi dal ty milost mně?“ zahřměl. Langston se při tom zvuku otřásl. „Kdy jsi řekl něco jako: 'Blackmoore, myslím že už jsi ho zmlátil dost,' nebo 'Blackmoore, on se fakt snažil?' Kdy z tvých úst vyšla podobná slova?“
„Chtěl jsem,“ řekl Langston.
„Ano, teď těm slovům možná i věříš,“ řekl Thrall, znovu se postavil a z výšky shlížel na svého zajatce.
„Ale nepochybuji, že jsi na nic takového nikdy ani nepomyslel. Skoncujme s těmi výmysly. Tvůj život má pro mě určitou cenu - alespoň prozatím. Když mi řekneš, co chci vědět, pustím tebe i ostatní zajatce. abyste mohli zase lízat boty svému pánovi.“ Langston se zatvářil nevěřícně. „Máš mé slovo.“ dodal Thrall.
„A jakou má cenu slovo orka?“ řekl Langston, který se trochu vzchopil.
„No, určitě stejnou jako tvůj mizerný život. Lang-stone. Neslíbil jsem ti toho zase tolik. A teď mi řekni, jak jste věděli, na který tábor budeme útočit? Je mezi mými vojáky nějaký špeh?“
Langston vypadal jako trucovité dítě a odmítal odpovídat. Thrall si v duchu zformoval myšlenku a kořeny sevřely Langstonovo tělo pevněji. Ten zalapal po dechu a v šoku zíral na Thralla.
„Ano,“ řekl Thrall. ,i stromy poslouchají mé rozkazy. Stejně jako všechny ostatní živly.“ Langston nepotřeboval znát detaily o vzájemné dohodě, kterou měl Thrall s duchy. Ať si myslí, že má nad živly plnou kontrolu. „Odpověz na mou otázku.“
„Žádný špeh,“ zavrčel Langston. Kvůli kořenům svírajícím jeho hruď se mu obtížně dýchalo. Thrall strom požádal, aby poněkud povolil, a on poslechl.
„Blackmoore poslal do všech zbývajících táborů skupinu rytířů.“
„Takže nezáleží na tom, kde udeříme, vždy tam tihle lidé budou.“ Langston přikývl. „Není to ideální využití toho. co Blackmoore má, ale tentokrát to fungovalo. Co mi ještě můžeš říct? Co dělá Blackmoore pro to, aby mě chytil? Kolik vojáků má? Nebo chceš. aby ti ten kořen prorostl hrdlem?“
Zmiňovaný kořen se lehce dotkl Langstonova krku Jeho odpor se nezlomil, ale doslova roztříštil jako skleněný pohár hozený na kamennou podlahu. Z očí mu vyhrkly slzy a začal natahovat. Thrall byl znechucen, ale ne tak. aby nedával pozor, co Langston říká. Z rytíře se hrnula čísla, data, plány, dokonce i skutečnost, že Blackmoore přestává zvládat své pití.
„On tě zoufale chce dostat zpátky, Thralle.“ potáhl Langston nosem a zarudlýma očima se díval na Thralla. „Ty jsi byl klíč ke všemu.“
Thrall najednou ještě víc zpozorněl a přerušil ho. „Vysvětli to.“ Langstona povzbudilo, že ho kořeny teď úplně pustily, a ještě dychtivěji začal vyprávět všechno, co věděl.
„Klíč ke všemu.“ opakoval. „Když tě našel, věděl, že by tě mohl využít. Nejdřív jako gladiátora, ale později pro daleko víc.“ Utřel si nos a pokusil se získat zpět co možná nejvíc ze ztracené důstojnosti. „Nenapadlo tě, proč tě vlastně učil číst? Proč ti dával mapy a učil tě základy strategie a taktiky?“
Thrall přikývl, napjatý očekáváním.
„Bylo to kvůli tomu, že v budoucnu chtěl, abys vedl armádu. Armádu orků.“
Thrallem zacloumal hněv. „Lžeš. Proč by Blackmoore chtěl, abych vedl jeho nepřátele?“
„Ale oni - ty - nebyli byste nepřátelé.“ řekl Langston. „Vedl bys armádu orků proti Alianci.“
Thrallovi se zatajil dech. Nevěřil vlastním uším. Věděl, že Blackmoore je krutý, podlý bastard, ale tohle… to byla zrada na nejvyšší úrovni, proti vlastnímu lidu! Tohle musela být lež. Ale Langston vypadal, že mluví naprosto upřímně, a v okamžiku, kdy se Thrall dostal z šoku. uvědomil si, že to dávalo dokonalý smysl.
„Byl jsi nejlepší z obou stran.“ pokračoval Langston. „Moc a síla. krvežíznivost orka skloubená s inteligenci a strategickými znalostmi člověka. Vedl bys orky a ti by byli neporazitelní.“
„A Aedelas Blackmoore by už nebyl generál, ale… co? Král? Absolutní vládce? Pán všeho?“
Langston zuřivě přikyvoval. „Nedokážeš si představit, jaké to tam je, od chvíle co jsi utekl. Je to pro nás všechny strašně těžké.“
„Těžké?“ zavrčel Thrall. „Mě mlátili a kopali, abych si myslel, že nejsem nic! Skoro každý den jsem v aréně nasazoval krk. Teď spolu se svým lidem bojují za přežití. Za svobodu. To, Langstone, je těžké. Nemluv mi tady o bolesti a problémech, protože ani o jednom nic nevíš.“
Langston ztichl a Thrall uvažoval nad tím, co se právě dozvěděl. Byl to smělý a odvážný plán, ale Blackmoore přes všechny své chyby skutečně byl smělý a odvážný muž. Thrall se toho nedozvěděl o jeho opovrženi vlastní rodinou moc, ale Aedelas se vždy snažil smazat ze svého jména nějakou kanku. Snad byla jeho hanba ještě hlubší. Snad se mu zahryzávala do kostí - do srdce.
Když se ale Blackmoore snažil udělat z Thralla naprosto loajálního vládce, proč se k němu nechoval lépe? Thrallovi se hlavou začaly honit vzpomínky, které už léta ležely ukryté hluboko uvnitř. Zábavná hra na jestřába a zajíce a smějící se Blackmoore; talíř sladkostí poslaný do jeho cely po obzvláště vydařeném souboji; přívětivá ruka na jeho rameni, když se Thrall vypořádal s nějakým složitým strategickým úkolem.
Blackmoore vždy v Thrallovi vzbuzoval spoustu emocí. Strach, obdiv, nenávist, opovrženi. Ale teď poprvé si Thrall uvědomil, že si Blackmoore svým způsobem zasloužil jeho soucit. Tehdy Thrall nevěděl, proč je Blackmoore jednou otevřený a veselý s moudrostí v hlase, a jindy zase brutální a hrubý, neschopný jiného projevu než nepříčetného řevu. Teď to chápal. Obsah těch lahví do Blackmoora zaťal drápy stejně hluboko jako orel do zajíce. Blackmoore byl muž potácející se mezi dědictvím zrady a snahou se od něj očistit, rozpolcený v geniálního stratéga a válečníka a zbabělého podlého tyrana. Blackmoore se pravděpodobně choval k Thrallovi podle toho. která jeho část měla zrovna navrch.
Z Thralla vyprchal vztek. Bylo mu Blackmoora strašně líto, ale to nic neměnilo. Stále byl pevně rozhodnutý osvobodit tábory a pomoci orkům nalézt sílu ukrytou v jejich dědictví. Blackmoore mu stál v cestě a on tu překážku musel odstranit.
Podíval se zpátky na Langstona. který vycítil změnu, která se v něm udála, a usmál se tak, že to Thrallovi spíš připomínalo odporný škleb.
„Držím své slovo.“ řekl Thrall. „Ty i tví muži jste volní. Odejdete okamžitě. Beze zbraní, bez jídla a pěšky. Půjdeme za vámi, ale vy neuvidíte, kdo za vámi jde, a jestli se pokusíte o nějaký zákeřný útok. zemřete. Je to jasné?“
Langston přikývl. Thrall mu kývnutím hlavy dal pokyn, že může jít. Nebylo nutné Langstona dvakrát pobízet. Vyskočil na nohy a vyletěl jako střela. Thrall přihlížel, jak on i ostatní odzbrojení rytíři prchají do tmy. Podíval se mezi stromy a spatřil sovu, jejíž přítomnost vycítil, jak se na něj upřeně dívá jiskřícíma očima. Noční pták tiše zahoukal.
Prosím, příteli, leť za nimi. A kdyby se chtěli znovu obrátit proti nám, dej mi vědět.
S hlasitým zašuměním obrovských křídel slétla sova z větve a vydala se za prchajícími lidmi. Thrall si zhluboka povzdechl. Zbavil se i toho posledního, co mu v této krvavé noci dodávalo energii, a uvědomil si, že i on je na mnoha místech zraněný a téměř vyčerpaný. To však počká. Ještě měl před sebou jeden důležitější úkol.
Shromáždit a připravit mrtvá těla jim zabralo celý zbytek nocí a s prvními ranními paprsky stoupal k obloze hustý černý dým. Thrall a Drek'Thar požádali Ducha Ohně. aby spálil těla rychleji než obvykle a oni mohli svěřit jejich popel Duchu Vzduchu, který ho vzápětí roznese po celé zemi.
Největší a nejhonosnější hranice byla vyhrazena pro nejvznešenějšího ze všech. Obrovské tělo Ogrima Doomhammera na ni museli vyzdvihnout společnými silami Thrall, Hellscream a dva další orkové, Drek'Thar s úctou pomazal téměř nahé tělo velkého Doomhammera vonným olejem a mumlal u toho slova, která Thrall neslyšel. Z těla stoupala sladká vůně. Drek'Thar naznačil Thrallovi, aby se k němu přidal, a společně naaranžovali Doomhammerovo tělo do pozice vyzařující vzdor. Mrtvé prsty nyní pevně svíraly zlomený meč. U náčelníkových nohou byla položena těla jiných statečných válečníků, kteří zahynuli v bitvě - odhodlaných věrných bílých vlků. kteří nebyli dost rychlí, aby unikli lidským zbraním. Jeden ležel přímo pod Doomhammerovýma nohama, druzí dva po jeho boku a přímo na hrudi, na nejvznešenějším místě, neohrožený starý Moudré ucho. Drek'Thar svého druha naposledy pohladil a pak oba s Thrallem ustoupili.
Thrall čekal, že Drek'Thar něco vhodného řekne, ale místo toho Hellscream pobídl jeho. Thrall nejistě oslovil dav. který se shromáždil kolem těla bývalého náčelníka a tiše šuměl.
„Dlouho jsem neměl to potěšeni žít ve společností svého lidu.“ začal Thrall. „Neznám tradice a zvyky pro uvádění hrdinů na onen svět. Vím však toto: Doomhammer zahynul tak statečně, jak by si jen ork mohl přát. Bojoval v bitvě za osvobození svého zotročeného lidu. Jistě by byl rád, že jeho lid ho ctí po smrti stejně, jako tomu bylo za jeho života.“ Podíval se mrtvému orkovi do tváře. „Ogrime Doomhammere. byl jsi nejlepší přítel mého otce. Nikdy jsem nepoznal vznešenější bytost. Odejdi tam. kde tě čeká jen radost, nebo splň cíl, který ti byl určen.“
Pak zavřel oči a požádal Ducha Ohně. aby si hrdinu vzal. Okamžitě se rozhořel plamen zuřivější a žhavější, než kdy Thrall zažil. Tělo se brzy změní v popel a s ním z tohoto světa odejde i schránka, která dala na čas možnost žít ohnivému duchu jménem Ogrim Doomhammer.
To, za čím stál a pro co bojoval, nikdy nebude zapomenuto.
Thrall zaklonil hlavu a vydal hluboký výkřik. Jeden po druhém se k němu přidávali další a křičeli do světa svou bolest a lásku. Jestli skutečně duše zemřelých žily dál i po smrti své schránky, musel je tenhle nářek za Ogrima Doomhammera dojmout.
Jakmile rituál skončil, usedl Thrall ztěžka vedle Drek'Thara a Hellscreama. I Hellscream utrpěl mnoho ran a zranění, která se stejně jako Thrall rozhodl nějaký čas ignorovat. Drek'Thar měl výslovně zakázáno pohybovat se kdekoli v blízkostí boje, ale i on věrně a dobře sloužil tím, že se staral o raněné. Kdyby se Thrallovi něco stalo, Drek'Thar byl jediný šaman a byl příliš drahocenný, než aby riskovali, že ho ztratí. Ještě však nebyl tak starý, aby ho ten příkaz nerozčiloval.
„Který tábor je na řadě teď, náčelníku?“ zeptal se Hellscream uctivě. Thrall sebou při tom osloveni trhl. Stále si ještě musel zvykat na fakt, že Doomhammer je pryč a on je nyní vládcem stovek orků.
„Už žádné tábory,“ řekl. „Naše síla je v této chvíli dostatečná.“
Drek'Thar se zamračil. „Ale oni trpí,“ řekl. „Ano,“ souhlasil Thrall, „ale já mám plán, jak je osvobodit všechny najednou. Abyste zabili netvora, musíte mu useknout hlavu, ne jen nohy a ruce. Je načase useknout hlavu systému internačních táboru.“
Jeho oči v záři ohně plály. „Udeříme na Durnholde.“
Dalšího rána. když oznámil vojákům svůj plán. přivítal ho ohlušující jásot. Byli připraveni zacloumat pod durnholdským vládcem židlí. Thrall i Drek'Thar měli na své straně všechny živly. Orkové byli navíc ještě rozvášnění včerejší bitvou; padlo jich jen málo. přestože jednou z obětí byl i největší válečník, který mezi nimi byl. Na druhé straně mrtvá těla nepřátel lemovala zbytky rozbořených zdí internačního tábora.
Havrani, kteří už nad nimi kroužili, budou mít tučnou hostinu.
Byli několik dní pochodu vzdáleni od svého cíle, ale jídla měli dost a nálada byla výborná. Dřív než se slunce vyšplhalo vysoko na oblohu, pohybovala se orkská Horda pod velením svého nového náčelníka odhodlaně a nezastavitelně k Durnholdu.
„Samozřejmě že jsem jím nic neřekl.“ odpověděl Langston a napil se Blackmoorova vína. „Zajal mě a mučil, ale držel jsem jazyk za zuby, opravdu. Moje odvaha ho tak ohromila, že mě i mé muže pustil.“
Blackmoore o tom upřímně pochyboval, ale neříkal nic. „Ještě mi řekni o těch tricích, co dělá.“
Langston šťastný, že znovu získal důvěru svého ochránce, začal vyprávět, jak jeho tělo omotávaly kořeny, z oblohy šlehaly na orkův povel blesky, cvičení koně shazovali své pány a sama země bořila kamenné zdi. Kdyby Blackmoore už neslyšel podobné vyprávění od ostatních svých mužů, kteří se vrátili, zřejmě by si myslel, že Langston se dívá na dno láhve častěji než on.
„Šel jsem na to dobře.“ uvažoval Blackmoore nahlas a znovu se napil vina. „Když jsem si Thralla nechal. Vidíš, jaký je, co udělal s tou smečkou ubohých, tupých a poražených zelenáčů?“
Až téměř fyzicky ho bolelo jen pomyšlení na to, že byl tak blízko, aby tuhle očividně stále silnou Hordu mohl sám ovládat. Do toho se mu ještě před očima vybavil obraz Tarethy a jejích dopisů tomu otrokovi. Při té myšlence se v něm jako vždy ozvala zvláštní směs vzteku a bolesti. Nechal ji být. Neřekl jí, že ví o těch dopisech. Neřekl to dokonce ani Langstonovi a sám sobě teď za to blahořečil. Věřil, že Langston by to zcela jistě všechno vyžvanil Thrallovi, a to by znamenalo změnu plánu.
„Bojím se, že ostatní nečelili hrůzám mučení stejně statečně jako ty, příteli,“ řekl a marně se snažil skrýt stopy sarkasmu. Langston byl naštěstí již tak obviněn, že si toho nevšiml. „Musíme předpokládat, že orkové ví všechno co my, a zařídit se podle toho. Musíme se pokusit myslet jako Thrall. Jaký asi bude jeho další krok? A čeho chce nakonec dosáhnout?“
A jak mám sakra vymyslet způsob, jak ho dostat zpátky k sobě?
I když Thrall vedl armádu čítající téměř dva tisíce mužů a zcela jistě musel počítat s tím, že si jich někdo všimne, snažil se dělat vše, co bylo v jeho silách, aby pochod Hordy utajil. Požádal Zemi, aby skryla jejich stopy, vzduch, aby odnesl jejích pach daleko od zvířat, která by mohla lidi varovat. Bylo to málo, ale alespoň něco.
Rozbili tábor několik mil jižně od Durnholdu, v divokém a obvykle liduprázdném lese. Společně s malou skupinou zvědů vyrazil k místu nedaleko pevnosti, kde les nebyl tak hustý. Hellscream i Drek'Thar se ho od toho snažili odradit, ale on na svém záměru trval.
„Mám plán,“ řekl, „takový, jenž by nám mohl zajistit vítězství, aniž by na kterékoli straně byla prolita krev.“