18. kapitola
I v těch nejchladnějších zimních dnech, až na chvíle, kdy venku zuřil blizard, který znemožňoval všem obyvatelům Durnholdu vyjít z domu. chodila se Taretha dívat k rozštípnutému stromu. Pokaždé se zadívala do jeho dutiny, ale nic nenašla.
Vychutnávala si návrat teplejšího počasí, přestože bláto pod tajícím sněhem se jí lepilo na boty, a nejednou se mu dokonce podařilo ji o jednu z nich připravit. Vytáhnout botu uvízlou v blátě a znovu si jí nasadit byla směšná cena za čerstvou vůni probouzejícího se lesa. za sluneční paprsky deroucí se stíny až k ní a neuvěřitelnou záplavu barev, jakou byly posety louky i půda mezí stromy.
V Durnholdu se nemluvilo o ničem jiném než o Thrallových útocích. To jen způsobovalo, že Blackmoore pil ještě víc. Což na druhou stranu nebylo to nejhorší. Nejednou tiše vstoupila do jeho ložnice a našla ho spát na podlaze, na židli či na posteli s
prázdnou lahví hned vedle. V takových případech si Taretha hluboce oddechla, zavřela dveře a spala sama ve své malé komůrce.
Před pár dny se vrátil mladý lord Langston se zprávami, které byly přitažené za vlasy tak, že by nevyděsily ani malé dítě. A přesto… copak nečetla o starobylé moci, kterou kdysi orkové vládli? Moci scházející z harmonie s přírodou? Věděla, že Thrall je nesmírně inteligentní, a nepřekvapilo by ji, kdyby zjistila, že se onomu umění naučil.
Taretha se blížila ke starému stromu a nahlédla do jeho dutiny jako už snad tisíckrát.
A zalapala po dechu. Ruka jí vylétla k ústům a srdce jí začalo bušit tak divoce, že se bála, že omdlí. Hluboko v temnotě rozštípnutého stromu ležel její řetízek. Jako by pohlcoval sluneční záři a svítil jako stříbrný maják. Sáhla pro něj třesoucími se prsty, uchopila ho a pak pustila.
„Nešiko!“ zasyčela a tentokrát už poněkud jistější rukou ho znovu zvedla.
Mohla by to být léčka. Thralla mohli chytit a řetízek mu vzít. Dokonce mohli poznat, že je její. Pokud však Thrall o jejích rozhovoru nikomu neřekl. kdo by mohl vědět, že ho má nechat tady? Jednou věcí si byla jistá. Thralla by nikdo nedokázal zlomit.
Z očí jí vytryskly slzy radosti a stékaly po tvářích. Utřela si je hřbetem levé ruky, neboť v pravé stále ještě svírala srpek měsíce na stříbrném řetízku.
Byl tady. v tomhle lese, s největší pravděpodobností schovaný u Dračí skály. Čekal, že mu pomůže. Snad byl dokonce zraněný. Na chvíli sevřela řetízek v dlaních a pak ho ukryla v šatech tak. aby ho nikdo neviděl. Bude to tak lepší.
Šťastnější než kdykoli od doby. kdy orka naposledy viděla, a zároveň plná obav o jeho bezpečí, se Taretha vrátila do Durnholdu.
Zdálo se, že ten den nikdy neskončí. Byla vděčná, že na večeři měli rybu, ze špatně připravené ryby se jí už několikrát udělalo zle. Kuchař v Durnholdu sloužil pod Blackmoorem ve vojsku už před více než dvaceti lety. Ten ho najal jako odměnu za jeho služby, ne díky jeho kuchařskému umění.
Samozřejmé nejedla u stolu ve velké hale s Blackmoorem. Určitě by nechtěl mít vedle sebe obyčejnou děvečku, když večeří se svými urozenými přáteli. Dobrá jenom pro postel, nač hned myslet na kostel, vzpomněla si na staré pořekadlo. Dnes se jí to však hodilo.
„Jsi nějaká zaražená, zlato.“ obrátil se ke své dceři Tammis. Oba seděli u malého stolu v místnosti pro služebnictvo „Jsi… v pořádku?“
Taretha se usmála, když v otcově hlase vytušila obavy, a zároveň si všimla, že se na ni i maminka ustrašeně dívá. Báli se, že je těhotná. To jí dnes může v její malé lstí pomoci.
„Naprosto, tati,“ odpověděla a sevřela jeho ruce ve svých. „Ale ta ryba… tobě chutná?“
Clannia píchla do své porce ryby ve smetanové omáčce vidličkou. „Mně chutná, na to, že ji vařil Randrel.“
Ve skutečnosti byla ryba opravdu výjimečně dobrá. Taretha si vzala další sousto, chvíli žvýkala, polkla a zatvářila se kysele. Demonstrativně odstrčila talíř. Zatímco její otec loupal pomeranč. Taretha zavřela oči a tiše zanaříkala.
„Promiňte…“ Vybělila z místnosti do svého pokoje a vydávala zvuky, jako by chtěla zvracet. Doběhla do své ložnice, která byla na stejném patře jako ložnice jejích rodičů, a možná až příliš nahlas napodobovala nad vědrem zvuky člověka, jemuž je skutečně hodně zle. Musela se trochu usmát: bylo by to docela zábavné, kdyby nebylo v sázce tolik.
Někdo naléhavě zaklepal na dveře. „Zlato, to jsem já,“ volala Clannia. Otevřela dveře. Taretha dala prázdné vědro stranou, aby ho matka neviděla. „Chudáčku, jsi bledá jak křída.“
Alespoň že tohle nemusela Taretha předstírat. „Prosím tě… mohl by tatínek promluvit s pánem? Myslím, že…“
Clannia zrudla. Přestože všichni věděli, že Taretha se stala Blackmoorovou milenkou, nikdo o tom nemluvil. „Jistě, miláčku, určitě. Nechceš dnes zůstat spát u nás?“
„Ne,“ řekla rychle. „Ne, jsem v pořádku. Chci jen být trochu sama.“ zvedla znovu ruku k ústům a Clannia přikývla.
„Jak chceš, Tari, drahoušku. Dobrou noc. A kdybys něco chtěla, klidně zavolej.“
Matka za sebou zavřela dveře a Taretha si zhluboka oddechla. Teď už jen stačí počkat, až se bude moci bezpečně vytratit. Bydlela lined vedle kuchyně, jednoho z posledních míst. které se ukládalo ke spánku. Když byl všude klid. vyrazila. Nejprve šla ke kuchyni a dala do pytle tolik jídla, kolik jen mohla. Už dříve roztrhala nějaké staré šaty na obvazy, kdyby je Thrall potřeboval.
Blackmoore byl předvídatelný jako východ a západ slunce. Když začal pít u večeře, což měl poslední dobou ve zvyku, měl sílu se jí věnovat ve své ložnici jen hned po jídle. O chvíli později už spal jako špalek a až do rána by ho nic nevzbudilo.
Poslouchala služebnictvo ve velké síni a ujistila se, že Blackmoore jako obvykle pil. Dnes s ní nemohl být. a to ho nejspíš rozčílilo. Teď už ale určitě spí.
Taretha opatrně odemkla dveře Blackmoorových komnat. Vkradla se dovnitř a rychle za sebou zavřela. K uším jí dolehlo hlasité chrápání. Povzbuzená tím že se nemýlila, se dál blížila ke dveřím, které znamenaly svobodu.
Blackmoore se jí s nimi chlubil před několika měsíci, když byl tak opilý, že si naštěstí druhý den nepamatoval, co mluvil. Ale Taretha nezapomněla. Přešla k malému stolu a otevřela zásuvku. Jemně na ni zatlačila a do připravené dlaně jí vypadlo falešné dno s malou krabičkou.
Taretha z ní vytáhla klíč a vrátila ji do zásuvky, kterou opatrně zavřela. Pak se otočila k posteli.
Po její pravé straně visel na zdí velký gobelín. Byl na něm vznešený rytíř v bitvě s černým drakem bránícím velkou hromadu zlata. Taretha gobelín odhrnula a našla skutečný poklad - tajné dveře. Co možná nejtišeji strčila klíč do zámku, otočila a otevřela.
Za nimi byly schody vedoucí dolů do tmy. Tvář jí ovanul chladný vzduch a do nosu se jí dral pach vlhkého kamene a plísně. Polkla nasucho a bojovala se strachem. Neodvažovala se zapálit svíčku. Blackmoore tvrdě spal, ale bylo by to příliš riskantní. Kdyby se dozvěděl, co dělá, nechal by ji zmrskat.
Mysli na Thralla, snažila se uklidnit. Mysli na to. čím musel projít on. Pro něj přece musela překonat strach ze tmy.
Zavřela za sebou dveře a ocitla se v tak absolutní tmě, že ji téměř cítila. Zmocňovala se jí panika jako ptáčka chyceného v síti, ale bojovala s ni. Tady se přece nemohla ztratit. Chodba vedla přímo rovně. Několikrát se zhluboka nadechla a vyrazila.
Opatrně šla schod po schodu a pravou nohou se vždy ujišťovala, kde končí ten. na kterém stojí. Konečně ucítila pod nohama hlínu. Odsud už chodba jen mírně klesala. Vzpomněla si, co jí o ní Blackmoore říkal. Lordi musí být v bezpečí, drahoušku, říkal a skláněl se nad ní tak, že cítila pach vína z jeho dechu. A kdyby nás náhodou chtěl někdo obléhat, můžeme tudy spolu zmizet.
Zdálo se, že chodba nemá konce. Její hlava bojovala se strachem o nadvládu nad tělem. Co když se to zřítí? Co když je chodba po všech těch letech zatarasená? Co když ve tmě uklouznu a zlomím si nohu?
Taretha zuřivě ty strašlivé hlasy ve svém nitru umlčela. Její očí se pomalu přizpůsobovaly temnotě, ale vzhledem k tomu, že nikde nebyla ani stopa po světle, jen slepě hleděla do tmy.
Zachvěla se. Bylo tu tak zima, taková tma…
Po tom, co se zdálo snad věčností, se jí půda pod nohama začala pomalu zvedat. Taretha odolala pokušení rozběhnout se. Sama sebe by nenáviděla, kdyby se teď rozběhla a spadla. Kráčela dál, ale stejně se neubránila strachu a alespoň zrychlila krok.
Zdálo se jí to. nebo v té hrozné tmě před sebou opravdu viděla světlo? Ne, to se jí nezdálo. Nahoře před ni bylo určitě víc světla než v tunelu. Zpomalila. Pak o něco zakopla, spadla a udeřila se do kolena a ruky natažené před sebou. Byly tu nějaké kameny… Schody!“ Zvedla ruku a šátrala jí po schodech, dokud její prsty nenarazily na dřevo.
Dveře. Došla ke dveřím. Napadla ji další hrozná věc. Co když byly zavřené na závoru zvenčí? Nedávalo by to smysl? Jestli tudy mohl někdo utéct z Durnholdu, určitě by se sem stejnou cestou mohl dostat i někdo se zlými úmysly. Musely být zamčené…
Ale nebyly. Opřela se o ně a vší silou zatlačila. Staré panty zaskřípaly, ale dveře se otevřely dokořán a s hlasitým žuchnutím spadly na zem. Taretha leknutím poskočila. Teprve až když zvedla hlavu a vyhlédla malým čtvercovým otvorem ven do noci, která se jí zdála jasná jako den, s úlevou si oddechla a dovolila si uvěřit, že je to pravda.
Ucítila známý pach koní, kůže a sena. Byla v malé stáji. Vyšla z tunelu a šeptem uklidňovala koně. kteří se na ni vystrašeně dívali. Byli tam čtyři, jejich postroje visely na zdi. Okamžitě věděla, kde je. Nedaleko silnice, ale celkem daleko od Durnholdu byla stanice, kde spěšní jezdci měnili své vyčerpané koně za čerstvé. Škvírami ve zdi sem vcházelo světlo. Taretha opatrně zavřela padací dveře v podlaze. kterými sem přišla, a zamaskovala je slámou. Pak přešla ke dveřím od stáje a otevřela je. Musela téměř přimhouřit oči před modravě bílou září dvou měsíců v úplňku.
Přesně jak předpokládala, byla na kraji malé vesnice ležící pod Durnholdem, kde bydleli většinou lidé starající se o potřeby obyvatel pevnosti. Tarethe chvíli trvalo, než se úplné uklidnila. Tady to bylo, skála, která jí jako dítěti připomínala velkého draka.
V jeskyni na ni bude čekat Thrall, hladový a snad i zraněný. Povzbuzena svým malým vítězstvím nad temným tunelem vyrazila Taretha směrem k němu.
Když uviděl, jak k němu z malého kopce běží štíhlé tělo ozářené měsíčním světlem, musel se Thrall hodné držet. aby nevykřikl radostí. Spokojil se s tím, že jí vybělil naproti.
Taretha ztuhla, pak zvedla šaty a rovněž se rozběhla směrem k němu. Jejich ruce se setkaly a z její malé tvářičky spadla kapuce a odhalila smějící se rty. „Thralle!“ vykřikla. „Tak strašně ráda tě vidím, drahý příteli!“ Stiskla dva Thrallovy prsty, neboť víc její malé ruce nebyly schopny sevřít, a téměř skákala radostí a vzrušením.
„Taretho,“ burácel Thrallův hlas pohnutě. „Jsi v pořádku?“
Úsměv jí zvadl na tváři a ona odpověděla: „Celkem ano. A ty? Samozřejmě že jsme o tvých činech slyšeli! Není to nikdy příjemné, když má lord Blackmoore špatnou náladu, ale když to zároveň znamená, že jsi volný, těším se na jeho vztek. Jo…“ Naposledy stiskla Thrallovy prsty a sáhla do pytle, který s sebou přinesla. „Nevěděla jsem, jestli třeba nebudeš mít hlad. Nemohla jsem toho vzít moc, ale přinesla jsem co jen šlo. Mám tu nějaké jídlo a taky obvazy ze starých šatů. Jsem ráda, že je nepotřebuješ…“
„Tari,“ řekl Thrall něžně, „nejsem tu sám.“ Pokynul svým zvědům, kteří se skrývali v jeskyni, a ti vyšli ven. Jejich tváře dávaly najevo nesouhlas a nepřátelství. Postavili se zpříma, založili ohromné ruce na prsou a upřeně na Tarethu hleděli. Thrall opatrně čekal na její reakci. Zdálo se, že je překvapená, a na krátký okamžik se jí v očích objevil strach. Nemohl ji to mít za zlé; oba orkové dělali vše možné, aby vypadali hrozivě. Nakonec se ale usmála a přešla až k nim.
„Jestli jste Thrallovi přátelé, tak jsme přátelé i my.“ řekla a natáhla ruce.
Jeden z nich si opovržlivě odfrkl a odstrčil ji. Ne tak. aby jí ublížil, ale přesto ztratila rovnováhu. „Náčelníku, chcete toho po nás moc!“ vyštěkl jeden z nich. „Ušetříme ženy a děti, když rozkážete, ale nebudeme…“
„Ale ano, budete!“ odpověděl Thrall. „Tohle je ta žena, která kvůli mně riskovala život a osvobodila mě z područí člověka, kterému jsme oba patřili. I teď riskuje život, když nám přichází pomoct. Tarethe můžeme věřit. Je jiná.“ Otočil se a mile, jak jen to dokázal, se na ni usmál. „Je výjimečná.“
Zvědové se nepřestávali mračit, ale jako by si svými předsudky byli méně jistí. Vyměnili si několik pohledů a pak se oba znovu podívali na Tarethu. „Děkujeme ti za to, co jsi nám přinesla,“ řekl Thrall, tentokrát už znovu lidskou řečí. „Buď si jistá, že všechno se sní a obvazy budou ještě potřeba.“
Úsměv z Tařiny tváře znovu zmizel. „Vy chcete zaútočit na Durnholde,“ řekla.
„Ne, pokud to nebude nezbytně nutné, ale znáš Blackmoora stejné jako já. Za úsvitu má armáda připochoduje až k Durnholdu, připravena zaútočit, pokud bude muset. Ale nejprve dáme Blackmoorovi příležitost s námi mluvit. Z Durnholdu jsou řízeny všechny tábory. Když zničíme jej. osvobodíme i všechny ostatní orky. Když ale bude Blackmoore ochotný vyjednávat, nebudeme prolévat krev. Chceme jen osvobodit svůj lid a lidi necháme na pokoji.“
Její světlé vlasy byly v záři měsíců úplně stříbrné. Smutně zavrtěla hlavou. „Nikdy na to nepřistoupí.“ řekla. „Je moc pyšný, než aby myslel na to. co bude nejlepší pro jeho lidi.“
„Tak tady zůstaň s námi.“ řekl Thrall. „Mí muži mají rozkaz neútočit na ženy a děti, ale uprostřed bitvy se může stát cokoli. Jestli se vrátíš, budeš v nebezpečí.“
„Jestli zjistí, že jsem se ztratila,“ odpověděla Tari. „začnou si myslet, že se něco děje. Mohli by vás najít a zaútočit první. A jsou tam mí rodiče. Blackmoore by si vylil zlost na nich. tím jsem si jistá. Ne. Thralle. Moje místo je. vlastně jako vždycky, v Durnholdu.“
Thrall se na ni nešťastně podíval. Na rozdíl od ní věděl, co všechno se může v bitvě stát. Kolik krve, smrti a paniky přinese. Chtěl ji mít v bezpečí, pokud to jenom trochu bylo možné, ale měla svou hlavu.
„Ty statečná,“ řekl jeden ze zvědů neočekávaně. „Riskuješ sebe, aby my mohli osvobodit orky. Náš náčelník nelhal. Někteří lidé znají, co čest.“ Pak se ork uklonil.
Taretha se zdála být potěšená. Obrátila se znovu k Thrallovi. „Vím, že to zní hloupě, ale buď opatrný. Chtěla bych tě vidět zítra večer oslavovat vítězství.“
Zaváhala a pak dodala: -Slyšela jsem lidi, jak si vyprávějí o tvojí moci, Thralle. Je to pravda?“
„Nevím, co jsi slyšela, ale naučil jsem se umění šamanů. Umím ovládat živly.“
Její tvář zářila. -Tak to proti tobě nemá Blackmoore šanci. Buď milosrdný, Thralle. Víš, že nejsme všichni jako on. Tady. Chci, aby sis to vzal. Byla jsem tak dlouho bez toho, že mám pocit, jako by nu to už nepatřilo.“ Sklonila hlavu a sundala z krku stříbrný řetízek se srpkem měsíce. Upustila ho do Thrallovy nastavené ruky a sevřela mu oběma rukama dlaň. „Nech si ho. Dej ho svému dítěti, jestli někdy nějaké budeš mít, a já se na něj třeba někdy přijdu podívat.“
Stejné jako před tolika měsíci se Taretha přitiskla k Thrallovi a objala ho. jak nejsilněji dovedla. Tentokrát už nebyl jejím gestem překvapen, ale dychtivě jí ho oplatil. Hladil nikou její zlaté hedvábné vlasy a zoufale doufal, že oba zítřejší bitvu přežijí.
Odtáhla se od něj, pohladila ho po tváři, otočila se a kývnutím hlavy se rozloučila i se zvědy. Pak se otočila a odhodlaně vyrazila směrem, odkud přišla. Díval se za ní se zvláštním pocitem v srdci a v ruce svíral stříbrný řetízek. Dávej na sebe pozor, Tari. Dávej na sebe pozor.
Teprve když byla od orků dost daleko, dovolila Tari, aby jí vyhrkly slzy do očí. Tak hrozně se bála. tak strašně moc. Nehledě na její statečná slova, nechtěla zemřít o nic víc než kdokoli jiný. Doufala, že se Thrallovi podaří zvládnout své muže, ale zároveň věděla, že on je jiný než ostatní. Ne všichni orkové sdíleli jeho tolerantní pohled na lidí. Kéž by Blackmoore pochopil a nechal se přesvědčit! Ale to
bylo stejné pravděpodobné jako to, že se jí podaří roztáhnout křídla a odletět daleko od toho všeho.
I když byla člověk, přála si. aby vyhráli orkové, aby vyhrál Thrall. Jestli on přežije, bude s poraženými lidmi jednáno ohleduplně. Kdyby však padl. nemohla si tím být jistá. A kdyby vyhrál Blackmoore - asi by to. co zkusil Thrall jako otrok, nebylo nic proti mučení, které by pro něj Blackmoore vymyslel teď.
Zamířila k malé stáji, otevřela padací dveře a vlezla do tunelu. Byla tak zabraná do myšlenek na Thralla a nadcházející střet, že ani nevnímala tmu kolem sebe.
Taretha byla hluboce zamyšlená, i když stoupala po schodech do Blackmoorovy ložnice a otevřela dveře.
Najednou někdo odkryl zastíněné lucerny. Taretha zalapala po dechu. Přímo proti ní seděl na židli Blackmoore a po svém boku měl Langstona a dva drsně vypadající vojáky.
Blackmoore byl ledově střízlivý a jeho tmavé oči zářily ve světle svíček. Na tváři měl úsměv připomínající hladového dravce, který spatřil svou kořist.
„Vítej, moje malá zrádkyně.“ řekl sladce. „Už na tebe čekáme.“