ŽIJEME WARCRAFTEM

Za tak chladných nocí, jako je tato, musí být zima i zvířatům, přemítal Durotan. Téměř jakoby duchem nepřítomen poškrábal svého vlčího druha za jedním z bílých uší. Sharptooth zapředl téměř jako kočka a přitiskl se blíž. Vlk a orkský velitel společně hleděli na tiše padající bílý snili, jakoby vsazený do hrubého oválného rámu, který tvořilo ústí Durotanovy jeskyně.
Durotan, náčelník klanu Frostwolf, už zažil i příjemnější časy. Když máchl sekerou, musel přimhouřit oči před odrazem slunečního světla od jejího ostří i před stříkající lidskou krví. Kdysi se cítil spřízněný se všemi orky, a ne jen s příslušníky svého klanu. Stáli bok po boku. zelená vlna smrti převalující se přes kopce a pohlcující vše lidské. Společně hodovali u ohňů. propukali v bouřlivý hluboký smích, vyprávěli si příběhy o krvi a dobývání, zatímco jejich dětí usínaly u doutnajících uhlíků s hlavičkami plnými obrazů zabíjení a války.
Nyní se však hrstka orků. která tvořila klan Frostwolf, třásla ve vyhnanství ve studených horách Alteracu, v tomhle cizím světě. A jejich jedinými přáteli byli ohromní bílí vlci. Byli až neuvěřitelně odlišní od mamutích černých vlků. na kterých Durotanův lid kdysi jezdíval, ale vlk je vlk. nehledě na barvu jeho srsti, a jejich trpělivé odhodlání ve spojem s mocí Drek'Thar orkům pomohlo získat si je na svou stranu.
Nyní lovili orkové a vlci bok po boku a navzájem se zahřívali za chladných zasněžených nocí.
Jakési tlumené odfrknutí odkudsi z nitra jeskyně přinutilo Durotana se otočit. Jeho drsná tvář, vrásčitá za léta nepřetržitých obav a vzteku, se při tom zvuku poněkud uvolnila. To jen jeho syn, až do Dne jmen tohoto cyklu bezejmenný, během kojení potáhnul nosem.
Durotan nechal Shraptootha dál sledovat padající sníh, vstal a pomalu se vydal do síně ukryté hlouběji v jeskyni. Draka měla jedno prso odhalené, aby se dítě mohlo napít, ale to právě máminu bradavku pustilo. Tak proto to zakňourám. Durotan se dál na oba díval a Draka mezitím vztyčila ukazovák a černým nehtem. ostrým jako břitva, zajela hluboko do bradavky. Pak přitiskla malou dětskou hlavičku zpět k pnu. Na její krásné tváři s výraznou spodní čelistí se neobjevila ani stopa po bolesti. Nyní bude dítě pít spolu s mateřským mlékem i matčinu krev. To bylo to správné jídlo pro jako z vody rostoucího malého válečníka, syna Durotana a budoucího náčelníka klanu Frostwolf.
Durotanovo srdce se roztlouklo citem k jeho družce a bojovnici, která se mu mohla směle rovnat odvahou i bystrostí, a k jejich dokonalému synovi.
Teprve pak na něj dolehlo vědomí toho, co musí učinit, jako nějaká těžká deka. Posadil se a zhluboka si povzdychl.
Draka k němu zvedla hlavu a její hnědé oči se zúžily. Znala ho až příliš dobře. Neměl v úmyslu jí povídat o svém náhlém rozhodnutí, přestože kdesi uvnitř cítil, že bylo správné. Ale musel.
„Teď máme dítě.“ řekl Durotan a jeho hluboký hlas vycházející z mohutné hrudi se rozlehl po celé jeskyni.
„Ano,“ odpověděla Draka a v jejím hlase byla pýcha. „Dobrého, silného syna, který povede klan Frostwolf, až jeho otec hrdinně zahyne v boji. Ale to bude až za mnoho let.“ dodala.
„Jsem zodpovědný za jeho budoucnost.“ pokračoval Durotan.
Nyní měl Dračími stoprocentní pozornost. V tu chvíli mu připadala neuvěřitelně nádherná a on se pokusil vštípit si její obraz do paměti. Na její zelené pokožce tančilo světlo z blízkého ohně a ještě zvýrazňovalo naběhlé svaly. Její kly jakoby samy hořely jas-ným plamenem. Nepřerušovala ho a netrpělivě čekala, až bude pokračovat
„Kdybych se nepostavil proti Gul'danovi, měl by nás syn víc kamarádů, vedle kterých by vyrůstal.“ pokračoval Durotan. „Kdybych se nepostavil proti Gul'danovi, byli bychom dnes stále plnohodnotnými členy Hordy.“
Draka zasyčela, otevřela ohromné čelisti a odhalila tesáky, aby dala najevo nespokojenost se svým druhem. „To bys ale nebyl druhem, se kterým jsem se spojila.“ zahřměla. Dítě vylekaně pustilo matčin prs a pohlédlo na ni. Po už nyní výrazné čelisti mu stékalo bílé mléko smíšené s rudou krví. „Durotan z klanu Frostwolf by nikdy jen tak neseděl a nenechal své orky vést jako ovce na porážku. Protože víš, co víš, musel ses ozvat, druhu. Nemohl jsi jednat jinak a zůstat náčelníkem, jakým jsi.“
Durotan na souhlas s jejími slovy přikývl. „Věděl jsem, že Gul'dan svůj lid nemiluje, že mu nešlo o nic jiného, než aby získal ještě větší moc…“
Odmlčel se. jak si najednou vybavil ten šok a hrůzu - a vztek - když se dozvěděl o Radě stínu a Gul'danově dvojí tváři. Snažil se přesvědčit ostatní o nebezpečí, které jim všem hrozilo. Využili je, jako prodloužené spáry, aby zničili Draenei - rasu, o které si Durotan začínal myslet, že by nemusela být vyhlazena. A pak se přemístili přes Temný portál do nic netušícího světa - ani to nebylo rozhodnuti orků, ne, to jen slepě poslouchali vůli Rady stínu. A za to všechno mohl Gul'dan, vše kvůli jeho pocitu z moci. Kolík orků vůbec padlo v boji za něco tak prázdného?
Hledal slova, kterými by své družce sdělil rozhodnutí, jež učinil. „Promluvil jsem a byl jsem poslán do vyhnanství. A všichni, kdo se ke mně přidali, se mnou. Je to strašná potupa.“
„Ale jen Gul'danova.“ řekla Draka rozzlobeně. Dítě už zapomnělo na své leknutí a znovu se lačně přisálo k prsu. „Tví orkové žijí, a navíc svobodně, Durotane. Na drsném místě, ale našli jsme sněžné vlky, kteří se stah našimi spojenci. Máme spoustu čerstvého masa, dokonce i v nejhlubší zimě. Držíme se starých zvyků a příběhy, které si vyprávíme u ohně, jednou zdědí i naše děti.“
„Zaslouží si víc,“ řekl Durotan. Ukázal prstem s ostrým nehtem na pijícího syna. „On si zaslouží víc. A naši stále ještě naivní bratři si zaslouží víc. A já jim to dám.“
Vstal a napřímil se v celé své impozantní velikosti. Jeho ohromný stín zahalil celou družku i se sajícím dítětem. Její zdrcený výraz dával tušit, že ví, co má v úmyslu, ještě dřív, než jí to stačil říct, ale on to musel vyslovit. To díky tomu byli tak silní, skuteční… proto byli svázáni přísahou, kterou nebylo možno porušit.
„Byli tací, co dbali mých slov, přestože pochybovali. Vrátím se a najdu těch několik náčelníků. Přesvědčím je o pravdivosti svého tvrzení a oni pak přesvědčí své klany. Už nebudeme Gul'danovými otroky, o které není těžké přijít, na které se nevzpomíná, když zemřou v bitvě vedené jen pro jeho velikost. Tak přísahám já, Durotan. náčelník klanu Frostwolf!“
Zvrátil hlavu dozadu, neuvěřitelně široce otevřel tlamu plnou ostrých zubů. převrátil oči v sloup a vydal hlasitý hrdelní řev plný hněvu. Dítě začalo plakat, a dokonce i Draka se otřásla. Byl to Výkřik přísahy a on moc dobře věděl, že nehledě na padající sníh, který většinu zvuků dokázal ztlumit, ho dnes v noci slyšel celý klan. V několika okamžicích se shromáždí kolem jeho jeskyně a budou se dožadovat obsahu Výkřiku přísahy. A pak i oni začnou řvát.
„Nesmíš jít sám, druhu,“ řekla Draka a její měkký hlas ostře kontrastoval s uši drásajícím řevem Durotanova Výkřiku přísahy. „Půjdeme s tebou.“
„Zakazuju ti to.“
S rychlosti která zaskočila dokonce i samotného Durotana, který měl něco takového čekat, vyskočila Draka na nohy. Plakající dítě se jí skutálelo z klína a ona zdvihla zaťaté pěsti a zuřivě jimi mávala. O okamžik později Durotan překvapením zamrkal, jak mu tělem projela bolest a z tváře mu začala kapat krev. Jeho družka jednoduše přeskočila téměř celou jeskyni a rozřízla mu tvář ostrými nehty.
„Já jsem Draka, dcera Kelkara, syna Rhakishe. Nikdo nu nebude zakazovat následovat svého druha, ani samotný Durotan! Jdu s tebou, budu stát po tvém boku. a pokud to bude třeba, zemřu. Pfffgh!“ plivla na něj.
Když si z tváře setřel směs slin a krve. ucítil znovu všechnu svou lásku k téhle ženě. Vybral si matku svých synů dobře. Byl ten nejšťastnější ork v dějinách.
Nehledě na fakt, že kdyby se o tom Gul'dan doslechl, byli by Ogrim Doomhammer i jeho kmen posláni do vyhnanství. přivítal velký náčelník Durotana i jeho rodinu ve svém táboře. Na jejich vlka se ovšem díval velmi podezřívavě. Zvíře mu odpovídalo stejným pohledem. Z hrubého stanu, který sloužil Doomhammerovi jako příbytek, byli vyhnáni všichni nižší orkové. aby udělali místo Durotanovi, Drace a jejich zatím bezejmennému dítěti.
Noc byla na Doomhammera poněkud chladná, a tak s neskrývaným úžasem sledoval, jak se jeho vzácná návštěva zbavuje všech svršků a brnčí cosi o hrozném horku. Frostwolfové, uvažoval, asi takovému „teplému počasí“ odvykli.
Před stanem hlídala jeho osobní stráž. Otvorem, který sloužil jako otevřený vchod, sledoval Doomhammer, jak se orkové sesedávají kolem ohně a natahují ohromné zelené ruce nad plameny. Noc byla temná, až na několik matně poblikávajících hvězd. Durotan si pro svou návštěvu vybral vhodný čas. Nebylo pravděpodobné, že by si tak malé skupinky tvořené jen mužem, ženou a jedním dítětem někdo všiml natolik, že by poznal, o koho jde.
„Je mi líto, že musím tebe i tvůj klan vystavovat nebezpečí.“ byla pivní Durotanova slova.
Doomhammer nad nimi jen mávl rukou. „Jestli si má pro nás přijít Smrt, najde jen čestné orky. Pokynul jim rukou, aby se posadili, a sám podal starému příteli vlhký uzlíček čerstvého úlovku. Byl ještě teplý. Durotan s přikývnutím přijal, zakousl se do šťavnatého masa a oderval z něj ohromný kus. Draka následovala jeho příkladu a krví potřísněné prsty dala olízat dítěti. To se dychtivě přisálo a vychutnávalo si sladkou tekutinu.
„Zdravý a silný chlapec.“ řekl Doomhammer.
Durotan přikývl. „Bude z něj výborný vládce mého klanu. Ale nepřišli jsme ti jen ukázat syna.“
„Už před lety jsi mluvil v hádankách.“ řekl Doomhammer.
„Chtěl jsem chránit svůj klan a nebyl jsem si jisty, jestli je mé podezření oprávněné. Pak nás Gul'dan poslal do vyhnanství,“ odpověděl Durotan. „Jeho rychlý trest byl pro mne důkazem že jsem měl celou dobu pravdu. Vyslechni mne. starý příteli, a pak se sám rozhodni.“
Tichým hlasem aby ho stráže sedící u ohně neslyšely, začal Durotan mluvit. Pověděl Doomhammerovi vše. co věděl - o smlouvě s pánem démonů, o temném původu Gul'danovy moci, o zradě klanů Radou stínu, o blížícím se potupném konci orkské rasy. která bude předhozena jako žrádlo démonickým silám. Doomhammer naslouchal a musel se nutit, aby na jeho široké tváří zůstal neměnný výraz. Ale v královské hrudi mu srdce bušilo stejně jako jeho slavné kladivo do lidských těl.
Mohla to skutečně být pravda? Znělo to spíš jako historka vymyšlená nějakým napůl šíleným pěvcem. Démoni, temné síly… a přesto, tohle všechno vycházelo z Durotanových úst. Mluvil Durotan, který byl jedním z nejmoudřejších, nejobávanějších a nejšlechetnějších náčelníků. Z kterýchkoli jiných úst by to znělo jako snůška lží a nesmyslů. Ale Durotan byl za svá slova vyhnán, a to jim dodávalo váhy. A Doomhammer už několikrát svému starému příteli věřil tak, že mu svěřil do nikou vlastní život.
Zůstávala tedy jen jediná možnost. To. co právě slyšel, byla pravda. Když druhý náčelník skončil, sáhl Doomhammer pro maso a ukousl si. Pak pomalu žvýkal, zatímco se mu hlavou honily myšlenky a on se snažil najít smysl ve všem. co zde zaznělo. Nakonec polkl a promluvil.
„Věřím ti, starý příteli. Ujišťuju tě, že se nestanu součástí Gul'danových plánů. Postavíme se temnotě po tvém boku.“
Durotanem to zjevně pohnulo. Napřáhl ruku. Doomhammer ji pevně stiskl.
„Nemůžeš zde v táboře zůstat dlouho, přestože by to pro nás byla čest,“ řekl Doomhammer, zatímco vstával. „Jeden z mých osobních strážců vás doprovodí na bezpečné místo. Tady nedaleko je malá říčka a v lesích je v tuto roční dobu spousta zvěře, takže byste neměli trpět hladem. Udělám ve tvé záležitostí, co budu mocí, a až nadejde správný čas, objevím se po tvém boku a společně zabijeme velkého zrádce Gul'dana.“
Strážný je mlčky vyvedl z tábora několik mil hluboko do lesa. Mýtina, na kterou je vedl, musela být jistě dobře skrytá a svěže zelená. Durotan už dokonce slyšel zurčení vody. Otočil se k Drace.
„Věděl jsem, že svému starému příteli můžu věřit,“ řekl. „Nebude dlouho trvat a…“
Durotan ztuhl. Na pozadí zurčícího potoka zaslechl jiný zvuk. Bylo to prasknutí větvičky pod těžkou botou…
Vydal válečný pokřik a sáhl pro sekem. Než však stačil sevřít rukojeť, byli zabijáci až u něj. Durotan zaslechl Dračin pronikavý zuřivý výkřik, ale neměl čas jít ji na pomoc. Koutkem oka uviděl, jak se Sharptooth skokem vrhl na jednoho z vetřelců a srazil ho k zemi.
Připlížili se v tichosti. Po hrdosti z lovu, která byla tak nedílnou součástí orkské cti, nebylo ani stopy. Tohle byli zabijáci, ta nejnižší kasta skutečné spodiny. červi v zemi pod těžkou botou. Až na to, že ti červi byli nyní úplně všude, a přestože jejich ústa byla nepřirozeně němá. jejích zbraně mírnily velíce výmluvně.
Do Durotanova levého stehna se hluboko zaťalo ostří sekery a on klesl na kolena. Po noze mu stékala teplá krev. Prudce se otočil a máchl holýma rukama v zoufalé snaze odrazit svého potenciálního vraha. Zíral do tváře děsivé prosté jakéhokoli dobrého, čestného orkského hněvu, vlastně prosté jakýchkoli emocí. Jeho protivník znovu pozvedl sekeru. Durotan sebral poslední zbytky sil a sevřel oběma rukama orkovo hrdlo. Konečně ten červ dal najevo alespoň nějaké emoce. Pustil sekeru a snažil se odtrhnout Durotanovy silné prsty ze svého krku.
Krátké ostré zavytí a pak ticho. Sharptooth padl. Durotan se ani nemusel dívat. Stále však ještě slyšel svou družku chrlit nadávky na orka, který ji jistě brzy zabije. A pak vzduch rozčísl zvuk. který jím otřásl. To jeho syn, jeho malé děťátko vykřiklo hrůzou.
Mého syna nedostanou! Ta myšlenka vlila Durotanovi novou sílu do žil a on s řevem, nehledě na životodárnou krev vytékající z přeťaté tepny na noze. vstal a dostal svého protivníka pod sebe. Nyní to byl zabiják, kdo vykřikl neskrývanou hrůzou. Durotan oběma rukama silně stiskl a s uspokojením ucítil, jak mu pod prsty něco prasklo.
„Ne!“ Ten hlas patřil jejích falešnému průvodci, orkovi, který je zradil. Byl to vysoký, lidský hlas, plný strachu. „Ne, jsem jeden z vás, to je máte zabít…“
Durotan zvedl hlavu právě včas, aby viděl, jak jeden z vrahů máchl mečem téměř větším, než byl on sám, v naprosto dokonalém oblouku. Doomhammerův osobní strážce neměl šanci. Meč hladce projel zrádcovým hrdlem, a jak kolem Durotana prolétla zkrvavená hlava, bylo v její tváři ještě stále možno rozeznat šok i překvapení.
Durotan se otočil, aby bránil svou družku, ale už bylo příliš pozdě. Náčelník zařval vztekem a žalem, když viděl, jak Dračino nehybné tělo. rozsekané na kusy. leží v rozšiřující se kaluži krve na zemi. Nad ní se skláněl její vrah, který si nyní všiml Durotana. V čestném boji by byl Durotan rovnocenným soupeřem pro kteréhokoli z těch tří. Bylo mu však jasné, že tak vážně raněn a s holýma rukama zemře. Ani se nepokoušel bránit. Místo toho. veden jednoduchým instinktem, zvedl ze země malý uzlíček - své dítě.
Pak už jen stačil hloupě se podívat na vodotrysk krve. který mu vytryskl z ramene. Jeho reflexy se ztrátou krve stávaly pomalejšími, a než stačil vůbec zareagovat, spadla jeho levá ruka tam, kde už ležela pravá, na zem pod něj. Ti červi mu ani nedopřejí tu radost naposledy si pochovat vlastní dítě.
Zraněná noha ho už nedokázala unést. Durotan se zhroutil. Jeho tvář byla nyní jen několik centimetrů od dětské tvářičky. Silné srdce statečného válečníka pukalo nad jejím výrazem - výrazem naprostého zmatku a hrůzy.
„Vezměte… to dítě,“ zachrčel, užaslý nad tím, že ještě dokáže mluvit.
Vrah se k němu sklonil tak blízko, že mu Durotan viděl do tváře. Pak mu ten zabiják plivl do obličeje. Durotan se na okamžik zděsil, že mu rozčtvrtí syna přímo před očima.
„Dítě necháme divokým zvířatům v lese.“ odsekl vrah. „Třeba se ještě dožiješ toho, že uvidíš, jak ho trhají na kousky.“
A pak zmizeli stejně tiše. jako se objevili. Durotan zamrkal. Jak z něj proudem vytékala horká krev, cítil se zmatený, dezorientovaný. Pokusil se pohnout, ale už to nedokázal. Mohl jen sledovat vyhasínajícíma očima obraz svého syna, jehož malý hrudníček se vzdouval nářkem a který kolem sebe divoce bušil zaťatými pěstičkami.
Drako… má drahá… můj malý synu… odpusťte mi… to já jsem nás přivedl do…
Okraje jeho zorného pole pomalu šedly. Obraz malého dítěte byl nyní rozmazaný. Jedinou útěchou pro Durotana, náčelníka klanu Frostwolf, který už viděl zemřít svou družku, bylo vědomí, že zemře dřív, než se bude muset dívat na to, jak jeho milovaného syna sežerou divoká lesní zvířata.
„U Světla, to je kravál!“ Dvaadvacetiletý Tammis Foxton nakrčil nad křikem ozývajícím se z lesa nos. „Klidně se mužem vrátit, poručíku. Před takovým rámusem muselo utéct všechno, co by stálo za úlovek.“
Poručík Aedelas Blackmoore se na svého osobního sluhu znechuceně zašklebil.
„Copak ses nenaučil nic z toho. co jsem se ti snažil natlouct do hlavy, Tammisi?“ zeptal se ospale. „Je to stejně tak o tom přinést něco k večeři jako o tom vypadnout z té zatracené pevnosti. Ať už tam řve cokoli, ať si to klidně řve.“ Sáhl do brašny u sedla za sebou. Láhev byla v jeho ruce příjemně chladná.
„Pohár, pane?“ Tammis byl navzdory Blackmoorovým poznámkám skvěle vycvičen. Natáhl ruku po malém pohárku ve tvaru dračí hlavy, který byl zavěšen u jeho sedla. Tyhle poháry byly navrženy speciálně pro lovecké výpravy, kde si nebylo kam sednout a v klidu se napít. Blackmoore se na chvíli zamyslel a pak nabídku mávnutím ruky odmítl.
„Proč to komplikovat.“ Zuby vytáhl korkovou zátku, přendal si ji do ruky a druhou zvedl hrdlo láhve ke rtům.
Ááá, bylo to sladké. A zároveň si to vypalovalo cestu krkem přímo až do střev. Blackmoore si utřel ústa. zazátkoval láhev a vrátil ji do brašny u sedla. Záměrně přehlédl Tammisův pohled, ve kterém se krátce mihlo znepokojení. Proč by se měl nějaký sluha starat o to. co pije jeho pán?
Aedelas Blackmoore dosáhl své hodnosti velíce rychle díky téměř neuvěřitelné schopností prosekat si cestu zástupem orků na bitevním poli. Jeho nadřízení si mysleli, že je to díky jeho schopnostem a odvaze. Blackmoore by jim mohl říct, že jeho odvaha má kapalnou podobu, ale neviděl důvod.
Ve vztahu k ženám mu jeho pověst také příliš neškodila. A šarmantní vzhled ještě méně. Byl vysoký a velice pohledný, s černými vlasy spadajícími mu až na ramena, ocelově modrýma očima a malou, pečlivě zastřiženou bradkou - dokonalý hrdina. Jestli jeho postel opouštěly ženy poněkud smutnější, než když do ní uléhaly, a bezesporu moudřejší o jednu zkušenost a někdy i pár modřin, ho nezajímalo, žen byla na světě spousta.
Ten uši drásající řev ho začínal znervózňovat. „Nepřestává to,“ řekl Tammis.
„Tak to najdem a ukončíme své trápení,“ odpověděl Blackmoore. Pobídl Nightsonga, černého a hladkého stejně jako jeho jméno*, kopnutím do slabin silou, která nebyla nutná, a vyrazil tryskem k místu, odkud se ozýval ten pekelný rámus.
Nightsong se zastavil tak prudce, že Blackmoore. jeden z nejelegantnějších a nejlepších jezdců, mu málem přepadl přes hlavu. Zaklel a uhodil zvíře pěstí do krku. Pak najednou ztichl, když uviděl, co bylo příčinou toho, že se kůň tak náhle zastavil.
„Požehnané Světlo.“ řekl Tammis, jenž jel vedle něj na malém šedém poníku. „To je spoušť.“
Na zemi ležela rozčtvrcená tři orkská těla a jedno ohromné bílé vlčí. Blackmoore odhadoval, že museli zemřít teprve nedávno. Ještě zde ani nebyl cítit puch rozkládajícího se masa. přestože krev už byla zaschlá. Dva muži, jedna žena. Pohlaví toho vlka nebylo důležité. Zatracení orkové. Lidem, jako byl on, by ušetřilo spoustu nepříjemností, kdyby se ta zvířata vraždila navzájem častěji.
Něco se pohnulo a Blackmoore konečně uviděl, co vydávalo tak strašlivý křik. Byla to ta nejhnusnější věc, jakou kdy spatřil… orkské dítě zavinuté v tom co by jisté ta monstra považovala za peřinku. Naprosto užaslý tím pohledem sesedl a šel k tomu blíž.
„Opatrně, pane!“ sykl Tammis. „Ať vás nekousne!“
„Mládě jsem ještě neviděl.“ řekl Blackmoore. Strčil do malého uzlíčku špičkou boty. Dítě se převalilo a poněkud se odmotalo z modrobílého kusu látky. Pak zkřivilo svou malou zelenou tvářičku ještě více než prve a dál řvalo.
Přestože měl v sobě už jednu láhev medoviny a načal druhou, byly Blackmoorovy smysly stále ostré. V hlavě se mu začal rodit nápad. Ignoroval Tammisovo nespokojené varování, sklonil se nad tím malým monstrem a zvedl je. Pak orka znovu zabalil do modrobílé látky. Pláč téměř okamžitě ustal. Modrošedé oči se upřené zahleděly do jeho.
„Zvláštní,“ řekl Blackmoore. „Jejich novorozeňata mají modré oči, stejné jako lidská.“ Zanedlouho budou ty oči černé nebo rudé a budou na lidí hledět z vražednou nenávistí. Pokud…
Už roky dřel Blackmoore dvakrát tolik než jíní muži stejného původu a hodnosti, aby ho respektovali alespoň z poloviny tak jako je. Vyrůstal se znamením zrady svého otce a dělal vše možné, jen aby získal nějakou moc a postavení. Většina lidí na něj však stále hleděla s despektem; „zrádcova vlastní krev“ se často říkalo, když si mysleli, že neslyší. Ale třeba teď už nebude muset podobné řeči poslouchat.
„Tammisi.“ řekl zamyšleně a záměrně hleděl dál do nepřirozeně modrých očí orkského dítěte. „Věděl jsi, že máš tu čest sloužit úžasnému muži?“
„Samozřejmě, pane.“ odpověděl Tammis. jak se od něj očekávalo. „Mohu se zeptat, proč je to tolik pravda právě v tomto okamžiku?“
Blackmoore zvedl hlavu ke sluhovi stále ještě sedícímu na koní a zašklebil se. „Protože poručík Aedelas Blackmoore drží ve svých nikou něco, co ho udělá slavným, bohatým, a hlavně mocným.“