ŽIJEME WARCRAFTEM

Tammis Foxton byl ve stavu vrcholného znepokojení, jež bylo přímým a logickým následkem rozmrzelosti jeho pána. Když přinesli to orkské mládě domů. dostal se Blackmoore do stavu, ve kterém ho bylo možno nalézt většinou na bitevním poli: vzrušený, plný zájmu, soustředěný jen na jedinou věc.
Orkové znamenali každým duem stále menší výzvu a muži zvyklí na vzrušeni téměř každodenních bitev se začínali nudit. Stále oblíbenější zábavou se stávaly souboje, ve kterých měli muži možnost vyventilovat přebytečnou energii a zároveň přijít k nějakým penězům.
A tenhle ork bude vychován pevnou lidskou nikou. Bude mít rychlost i sílu své rasy, ale také znalosti, které mu Blackmoore vštípí. Ve stále častějších turnajích bude pro ostatní neporazitelným soupeřem.
Až na to, že tahle hnusná malá věc nechtěla vůbec jíst a v posledních dnech byla čím dál bledší a tišší.
Nikdo neřekl ani slovo, ale všem to bylo jasné. To malé monstrum umíralo.
To Blackmoora přivádělo k šílenství. Jednou dokonce tu zrůdičku sám uchopil a pokusil se jí do krku nacpat jemně nasekané maso. Jediným výsledkem bylo, že orka. kterého pojmenoval Thrall*, málem udusil, a když Thrall maso vyplivl, doslova ho hodil na slámou vystlanou zem a s ústy plnými kleteb vyšel ze stáje, v níž malého orka ubytoval.
Tammis teď chodil kolem svého pána velice opatrně a volil slova ještě obezřetněji než obvykle. A i tak jakékoli setkání s poručíkem Blackmoorem končilo letící lahví - někdy prázdnou, jindy plnou - směrem na jeho hlavu.
Jeho manželka Clannia, blonďatá žena s rudými tvářemi, která sloužila v kuchyni, před něj na dřevěný stůl položila talíř studeného jídla a začala mu masírovat ztuhlý krk. zatímco on usedl k večeři. V porovnání s Blackmoorem byla robustní a obvykle velmi hlučná kuchařka pokorným paladinem.
„Něco nového?“ zeptala se Clannia s očekáváním. Nemotorně si sedla vedle něj k hrubému dřevěnému stolu. Před několika týdny porodila a stále ještě se pohybovala velmi opatrně. Ona i její nejstarší dcera. Taretha. už jedly před několika hodinami. Mimo zraky obou rodičů se dívka, která spala se svým malinkým bráškou u krbu. otcovým příchodem probudila. Nyní se posadila a sledovala i poslouchala, co si dospělí povídají. Nádherné zlaté kudrnaté vlasy měla ukryté pod noční čepičkou.
„Jo, a všechno na nic.“ řekl Tammis těžce, zatímco do sebe soukal hustou bramborovou polévku. Chvílí kousal, polkl a pokračoval: -Ten ork umírá. Nechce si vzít nic. čím ho Blackmoore krmí.“
Clannia si povzdychla a sáhla pro šití. Jehla rychle kmitala sem a tam a pod jejíma rukama rychle vznikaly nové šaty pro Tarethu. „To je jenom dobře.“ řekla měkce. „Blackmoore neměl právo něco takového do Durnholdu vůbec nosit. Stačí, že nám tu celé dny řvou ti dospělí. Už se nemůžu dočkat, až dokončí ty internační tábory a Durnholde se jich zbaví.“ Otřásla se.
Taretha se dívala, ale byla zticha. Očí dokořán otevřené. Už o tom orkském miminu něco slyšela, ale tohle bylo poprvé, kdy měla možnost dozvědět se něco přímo od rodičů. V její mlaďoučké hlavičce to vřelo. Orkové byli tak velcí a strašidelní, s ostrými zuby. zelenou kůží a hrubými hlasy. Několik z nich jen letmo zahlédla, ale slyšela toho už spoustu. Takové mimino ale přece nemůže být velké a nebezpečné. Otočila se na malou spící postavičku svého bratříčka. V tu chvíli sebou Faralyn pohnul, otevřel červenou pusinku a všem hlasitým křikem oznámil, že má hlad.
Clannia pomalu vstala, odložila šití, zvedla synáčka na ruce, odhalila prs a začala kojit. „Taretho!“ kárala ji. „Máš už dávno spát.“
„Spala jsem.“ řekla Taretha, vstala a běžela k otci. „Vzbudil mé taťka, když přišel.“
Tammis se unaveně usmál a dovolil Tarethe, aby mu vylezla na klín. „Teď už stejně neusne, dokud Faralyn nedopije,“ řekl Clannii. „Aspoň se s ní trochu potěším. Skoro už ji ani nevidím a ona roste jak z vody.“ Něžně jí štípl do tváře a dívka se zahihňala.
„Jestli Ten ork umře, bude to špatné pro nás pro všechny,“ pokračoval.
Taretha se zamračila. Odpověď jí připadala naprosto jasná. „Tati.“ řekla, „jestli je to mimino, proč mu dáváte jíst maso?“
Oba dospěli na ni užasle pohlédli. „Jak to myslíš. mrňousi?“ zeptal se Tammis nervózně.
Taretha ukázala na svého bratříčka přisátého k matčině pnu. „No, minima pijou mlíko, ne? Jestli je maminka toho orka mrtvá, tak on žádné mlíko nemá.“
Tammis dál užasle zíral na svou dceru. Pak se na jeho unavené tváři objevil úsměv. „Dítě.“ zašeptal a pak k sobě přitiskl dceru tak silně, že se mu marně snažila vykroutit.
„Tammisi…“ Clannin hlas zněl přísně.
„Má nejdražší,“ řekl. Jednou nikou stále držel Tarethu a druhou si k sobě přivinul svou ženu. „Tari má pravdu. Tihle orkové můžou mít barbarské způsoby, ale děti určitě kojí stejně jako my. Hádali jsme, že tomu malému nemůže být víc než pár měsíců. Není divu, že nechce jist maso. Vždyť ještě ani nemá zuby.“ Zaváhal, ale Clanniina tvář zbledla, jako by věděla, co chce říct.
„To nemůžeš myslet… to po mně nemůžeš chtít…“
„Pomysli na to, co by to znamenalo pro celou naši rodinu!“ naléhal Tammis. „Už sloužím Blackmoorovi deset let. Nikdy jsem ho neviděl tak vyvedeného z míry. Jestli ten ork díky nám přežije, už nám nikdy nebude nic chybět!“
„Já… nemůžu.“ bránila se Clannia.
„Co nemůžeš?“ zeptala se Taretha, ale ani jeden z nich si jí nevšímal.
„Prosím.“ žadonil Tammis. „Je to jenom na chvíli.“
„Jsou to zrůdy, Tammi!“ vykřikla Clannia. „Zrůdy a ty… ty chceš, abych…“ Zakryla si jednou dlaní tvář a začala plakat. Dítě se dál klidné kojilo a nedalo se vyrušit.
„Tati, proč maminka brečí?“ zeptala se Taretha zvědavě.
„Nebrečím,“ řekla Clannia s plným nosem. Utřela si vlhkou tvář a přinutila se usmát. „Vidíš, drahoušku? Všechno je v pořádku.“ Pohlédla na Tammise a nasucho polkla. „Tvůj tatínek jenom potřebuje, abych něco udělala, to je všechno.“
Když se Blackmoore doslechl, že žena jeho osobního sluhy souhlasila ukojit umírajícího orka, byla Foxtonova rodina zahrnuta dary. Drahé látky, nejčerstvější ovoce a nejvybranější maso. svíčky z včelího vosku - to všechno se začalo pravidelně objevovat přede dveřmi malého pokojíku, kterému jeho obyvatelé říkali domov. Pokojík však byl brzy nahrazen jiným, a později dokonce nastálo prostorným bytem. Tammis Foxton dostal vlastního koně. nádhernou klisnu, kterou nazval Ladyfire. Clannii nyní nazývali pani Foxtonová. Už se nemusela hlásit v kuchyní, ale všechen čas trávila s dětmi a byla k službám Blackmoorovi v tom, čemu říkal „zvláštní projekt“. Taretha nosila pěkné šaty a dostala dokonce vlastního učitele, naparáděného laskavého muže jménem Jaramin Skisson, který ji učil číst, psát a chovat se jako dáma.
Nikdy se však nesměla ani zmínit o tom malém stvoření, které s nimi žilo celý další rok a které poté. co Faralyn zemřel na horečku, se stalo jediným nemluvnětem ve Foxtonově domě. A když se Thrall naučil malýma ručičkama jíst odpornou směs krve, kravského mléka a kaše, přišli si pro něj tři ozbrojeni strážci a doslova ho vyrvali Tarethe z nikou. Plakala a protestovala, ale jediným výsledkem byla rána do obličeje.
Její otec ji objal a začal utěšovat. Něžně políbil zarudlou tvářičku, na které byl vidět otisk dlaně. Po chvíli se ztišila a jako poslušné dítě. kterým se snažila být, souhlasila, že nikdy nebude o Thrallovi mluvit, pokud to nebude nezbytně nutné.
Slíbila si ale, že nikdy nezapomene na to podivné stvoření, které se jí za ten rok stalo téměř bratrem.
Nikdy.
„Ne, ne. Takhle.“ Jaramin Skisson se postavil vedle svého žáka. „Musíš to uchopit takhle, sem musíš dát prsty… a teď tady. Táák, to je lepší. A teď udělej tenhle pohyb… jako nějaký had.“
„Co je to had?“ zeptal se Thrall. Bylo mu teprve šest, ale už byl téměř stejně velký jako jeho učitel. Jeho obrovské neohrabané ruce měly problém uchopit tu špičatou věc a hliněné destičky mu neustále padaly na zem. Byl však odhodlaný ovládnout i tohle písmeno, kterému Jaramin říkal „S.“
Jaramin za svými velkými brýlemi zamrkal. „Ó ano, jisté,“ řekl spíš k sobě než k Thrallovi. „Had je druh plaza bez končetin. Vypadá zhruba jako tohle písmeno.“
Thrallovi se tvář rozzářila poznáním. „Jako červ,“ řekl. Na těchhle malých tvorech si často pochutnával, když nějaký z nich zabloudil do jeho cely.
„Ano, vzdálené připomíná červa. Zkus to znovu,
tentokrát sám.“ Thrall vyplázl soustředěním jazyk. Na hliněné destičce se objevil roztřesený tvar, ale on v něm viděl naprosto zřejmé „S“. Pyšný sám na sebe svůj výtvor podal Jaraminovi.
„Velmi dobře. Thralle! Myslím, že je načase začít s čísly.“ řekl učitel.
„Ale ze všeho nejdřív by ses měl naučit bojovat, co ty na to, Thralle?“ Thrall zvedl hlavu a spatřil ve dveřích shrbenou postavu svého pána, poručíka Blackmoora. Právě vcházel dovnitř. Thrall slyšel, jak z druhé strany dveří cvakl zámek. Nikdy se nepokusil utéct, ale zdálo se, že stráže to od něj neustále čekají.
Thrall okamžitě sklonil hlavu až k zemi, přesně jak ho to jeho pán naučil. Laskavé poplácání po hlavě mu naznačilo, že má dovoleni vstát. Postavil se na nohy a okamžitě se cítil větší a nemotornější než obvykle. Sklopil pohled k Blackmoorovým botám a čekal, co od něj pán bude chtít.
„Jak mu jde učení?“ zeptal se Blackmoore Jaramina, jako by tam Thrall vůbec nebyl.
„Velice dobře. Nikdy mne nenapadlo, že by orkové mohli být tak inteligentní, ale…“
„Není inteligentní proto, že by byl ork,“ přerušil ho Blackmoore hlasem tak ostrým, že sebou Thrall trhl.
„Je inteligentní, protože se učí od lidí. Na to nikdy nezapomínej, Jaramine. A ty,“ boty se otočily směrem k Thrallovi, „ty na to taky nezapomínej.“ Thrall zuřivě zavrtěl hlavou. „Podívej se na mne, Thralle.“ Thrall zaváhal a pak zvedl modré oči tak, že se střetly s Blackmoorovým. „Víš vůbec, co tvé jméno znamená?“
„Ne, pane.“ Jeho hlas zněl vedle téměř zpěvných tónů lidí hrubé a hluboce, dokonce i jemu samotnému.
„Znamená to ,otrok'. Znamená to, že patříš mně.“ Blackmoore udělal krok směrem k orkovi a zabodl mu ukazováček do hrudi. „Znamená to, že tě vlastním. Chápeš to?“
Thrall byl na okamžik šokován skutečností, že nedokázal lined odpovědět. Jeho jméno znamenalo otrok? Znělo přece tak příjemně, když ho lidé vyslovovali. Měl za to, že to musí být dobré jméno, takové, na které může být pyšný.
Blackmoorova ruka v kožené rukavici se prudce zvedla a udeřila Thralla do tváře. Přestože se poručík snažil dát do toho údem veškerou sílu, Orkova kůže byla tak hrubá, že téměř nic necítil. A přeci ho ta rána hluboce zasáhla. Jeho pán ho udeřil! Ohromná zelená ruka s nakrátko zastřiženými napůl nehty, napůl drápy se dotkla zasažené tváře.
„Odpověz, když s tebou mluvím.“ vyštěkl Blackmoore. „Pochopil jsi, co jsem ti řekl?“
„Ano, pane Blackmoore,“ odpověděl Thrall a jeho hrubý hlas nebyl nyní víc než šepotem.
„Skvělé.“ Blackmoorova rozzlobená tvář se ve vteřině změnila a nyní se na ní rozhostil spokojený úsměv. Za černými vousy se zaleskly sněhově bílé zuby. Tak málo stačilo, aby vše zase bylo v pořádku. Thrall si oddechl. Pokusil se rty napodobit úsměv svého pána.
„Tohle nedělej. Thralle.“ řekl Blackmoore. „Vypadáš pak ještě odpornější, než jaký jsi.“ Úsměv okamžitě zmizel.
„Poručíku.“ řekl Jaramin měkce. „jen se snaží napodobit váš úsměv, to je všechno.“
„Ale to by neměl. Usmívají se jen lidé. Orkové ne. Říkal jsi, že dělá velké pokroky, je to tak? Takže už umí číst a psát?“
„Čte celkem slušně. Co se tyče psaní, ví jak, ale s těmi tlustými prsty mu některá písmena dělají potíže.“
„Skvělé,“ řekl znovu Blackmoore. „Takže už tě nepotřebuju.“
Thrall se rychle nadechl a pohlédl na Jaramina. Postarší muž se zdál být neméně překvapen.
„Ale je toho tolik, co ještě neví. pane,“ oponoval Jaramin. „O číslech neví skoro vůbec nic ani o historii, umění…“
„O historii nic vědět nemusí a čísla ho naučím sám. A k čemu by otrokovi byla znalost umění, lun? Předpokládám že i ty si myslíš, že by to byla ztráta času. nebo ne. Thralle?“
Thrall si rychle vybavil, jak jednou Jaramin přinesl malou sošku a vysvětloval mu. jak byla vyřezána, i jak se bavili o tom, z čeho byla utkána ta barevna látka, ze které měl jeho učitel ušité šaty. Jaramin říkal, že tohle je „umění“, a Thrall by nesmírně rád věděl, jak se takové krásné věci dělají.
„Thrall si přeje jen to, co jeho pán.“ řekl poslušně, ale hluboko v srdci se styděl za svou lež.
„Tak je to správně. Tyhle věci nemusíš znát. Thralle. Hlavní je. abys uměl bojovat.“ Na něj zcela netypicky položil Thrallovi ruku na obrovské rameno. Thrall sebou trhl a pak zvedl hlavu.
„Chtěl jsem, abys uměl číst a psát. protože to by jednou mohlo být tvou výhodou proti soupeřům. Ale já sám se postarám, aby ses uměl ohánět všemi zbraněmí, které jsem v životě viděl. Budu tě učit taktice. Thralle, a úskokům. Budeme nejslavnější bojovníci v gladiátorském ringu. Tisíce lidí budou skandovat tvé jméno, už když se objevíš. Jak se ti líbí tohle, co?“
Thrall viděl, jak se Jaramin otočil a sbírá si věci. Tak nějak podivně ho bolelo, když sledoval, jak hliněná tabulka i hrot mizí v učitelově vaku. Jaramin se jen jedinkrát rychle ohlédl, došel ke dveřím a zaklepal. Otevřely se. Vyklouzl ven, dveře se opět zavřely a zámek cvakl.
Blackmoore čekal na Thrallovu odpověď. Ork se učil rychle. Netoužil po tom dostat další ránu jen proto, že váhal s odpovědí. Přinutil se vyslovit následující slova tak, jako by jim věřil. „To zní krásně. Jsem rád, že pro mne můj pán vybral takovou cestu.“
Poprvé v životě, alespoň v té jeho části, kterou si pamatoval, vyšel Thrall ze své cely. Užasle se rozhlížel kolem sebe. zatímco kráčel v doprovodu dvou stráží vepředu, dvou vzadu a s Blackmoorem vedle sebe spletitými kamennými chodbami. Šli nahoru po schodech, pak chvíli rovně a dolů točitým schodištěm tak úzkým, že ork měl pocit, že se na ně nemůže ve-
Před nimi se objevila záře tak silná, že Thrall musel přimhouřit oči. Ozval se v něm strach z nepoznaného. Když stráže jdoucí před ním vstoupily do toho světla. Thrall ztuhl. Půda před ním byla žlutá a hnědá, ani stopy po známém šedém kameni. Na zemi ležely černé věci, vzdáleně připomínající stráže, a kopírovaly každý jejich pohyb.
„Co děláš?“ vyštěkl Blackmoore. „Pojď ven. Ostatní. které tu držím, by dali pravou ruku za to. kdyby mohli znovu vyjít na slunce.“
Thrall to slovo znal. „Slunce“ bylo to, co procházelo malými škvírami v jeho cele. Ale tady ho bylo tolik! A co ty podivné černé věci? Co byly zač?
Thrall ukázal na černé skvrny ve tvaru lidských postav na zemi. Okamžitě se zastyděl protože stráže se začaly zhluboka smát. Jeden si dokonce musel utřít slzy. Blackmoore zrudl.
„Ty idiote,“ řekl „to jsou jenom - u Světla, copak jsem vychoval orka, který se bojí vlastního stínu?“ Pokynul nikou a jeden ze strážců prudce šťouchl Thralla kopím mezi lopatky. Přestože ho hrubá kůže přirozeně chránila, hrot ho bodl a Thrall poskočil dopředu.
Oči ho pálily a on zvedl obě ruce, aby si je zakryl. A přesto, to náhlé teplo… slunce… na celém těle bylo příjemné. Pomalu dal ruce z očí a zamrkal. Začínal si na to prudké světlo zvykat. Přímo před ním se tyčilo něco ohromného a zeleného.
Instinktivně se narovnal a zařval. Další salva smíchu směrem od stráží, ale tentokrát Blackmoore uznale pokýval nad Thrallovou reakcí hlavou.
„To je figurína,“ řekl. Je to jenom vycpaný pytel a trocha barvy, Thralle. Má vypadat jako trol.“
Thrall si opět připadal trapně. Když se podíval znovu, nechápal, jak si mohl myslet, že je to něco živého. Místo vlasů měl ten tvor jen slámu, a dokonce bylo vidět, kde je pytel zašitý.
„A opravdový trol opravdu vypadá takhle?“
Blackmoore se zasmál. „Jen zhruba.“ řekl. „Účelem není realistická kopie, ta figurína slouží k tréninku
Dívej se.“
Natáhl ruku v rukavici a jeden ze strážců mu cosi podal. „Tohle je dřevěný meč.“ vysvětloval Blackmoore. „Meč je zbraň a my k tréninku používáme jenom dřevo. Až s ním budeš umět zacházet, přejdeme ke skutečnému.“
Blackmoore uchopil meč oběma rukama. Soustředil se a zaútočil na umělého trola. Zasáhl ho třikrát v jednom plynulém pohybu. Jednou do hlavy, jednou do trupu a jednou do paže, ve které měl kus látky představující zbraň. S mírně zrychleným dechem se otočil a vrátil se poklusem k orkovi. „Teď to zkus ty,“ řekl.
Thrall natáhl ruku po meči. Jeho tlusté prsty sevřely tenký jílec. I tak mu však padl do ruky lépe než hrot na psaní. Měl dokonce i lepší pocit, téměř jakoby známý. Mírně přehmátl, aby si upravil držení, jak to videl u Blackmoora.
„Velmi dobře.“ řekl Blackmoore. Směrem k jednomu ze strážných pak dodal: „Sleduj to. Je to pro něj přirozené. Věděl jsem to. A teď, Thralle… zaútoč!“
Thrall se prudce otočil. Poprvé v životě měl pocit, že je jeho tělo ochotné dělat přesně to. co po něm chce. Zvedl meč nad hlavu a ke svému překvapení slyšel sám sebe. jak vydává bojový pokřik. Nohy se mu rozběhly téměř samy a nesly ho rychle a neomylně k umělému trolovi. Napřáhl se - bylo to tak snadné a ladným obloukem sekl po slaměném těle.
Ozval se strašlivý praskot a celá figurína vyletěla do vzduchu. Thrall se lekl, že udělal něco špatně, a na tváři se mu objevil provinilý výraz. Zároveň zavrávoral, spadl na zadek a ucítil, jak pod nim dřevěný meč praskl.
Thrall se rychle zvedl na nohy a sklonil hlavu, jistý si tím, že přijde nějaký krutý trest. Zničil umělého trola a zlomil cvičný meč. Byl tak velký a tak nemotorný!
Vzduchem se ozvaly hlasité výkřiky zděšení. Kromě Jaramina, vždy tichých stráží a občasných návštěv Blackmoora neměl Thrall mnoho možností setkávat se s lidmi. V žádném případě ne tolik, aby se naučil rozeznávat význam v těch různých zvucích, které občas vydávali. Měl však podivný dojem, že tentokrát ti lidé nevyjadřují vztek. Opatrně zvedl hlavu.
Blackmoore měl na tváři široký úsměv a stejně tak strážní. Jeden z nich prudce narážel dlaněmi o sebe a vydával tak tleskavý zvuk. Když si Blackmoore všiml Thrallova pohledu, jeho úsměv se ještě rozšířil.
„Neříkal jsem, že překoná všechna naše očekávání?“ vykřikl Blackmoore. „Výborně. Thralle! Výborně!“
Thrall nejistě zamrkal. „Já… to nebylo špatně?“ zeptal se. „Ten trol a meč… zničil jsem je.“
„To teda jo! Poprvé v životě jsi držel meč v ruce a umělý trol přeletěl celé nádvoří!“ Blackmoorovo nadšení poněkud polevilo a on přátelsky položil orkovi ruku na rameno. Thrall nejprve ztuhl, ale pak se uvolnil.
„Představ si, že jsi gladiátor v ringu,“ řekl Blackmoore. „A představ si, že ten trol byl skutečný, že i tvůj meč je skutečný. A pak si představ, že jsi ho pivní ranou trefil tak, že odletěl na druhý konec bojiště. Nechápeš, jak je to skvělé, Thralle?“
Ork měl pocit, že chápe. Chtěl se znovu pokusit přetáhnout hrubé rty přes ohromné zuby a vykouzlit na tváři úsměv, ale odolal tomu pokušení. Nikdy neviděl, že by z něj měl Blackmoore takovou radost, že by k němu byl tak milý. a Thrall nehodlal udělat nic, čím by mohl současnou situaci pokazit.
Blackmoore stiskl orkovo rameno a vrátil se ke svým mužům. „Ty!“ zařval na jednoho ze strážných. „Nasaď toho trola zpátky na tyčku a pořádně ho přidělej, aby vydržel strašné rány mého Thralla. A sežeň mi někde nový cvičný meč. Sakra, nebo radši rovnou pět. Thrall je zralý rozmlátit je všechny!“
Thrall koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb. Otočil se a uviděl vysokého, štíhlého muže s vlnitými vlasy oblečeného do kombinace rudé. černé a zlaté, což dávalo tušit, že je to jeden z Blackmoorových sluhů. Vedle něj šlo velmi malé lidské stvořeni se zlatými vlasy. Vůbec nevypadalo jako stráže, které Thrall znal. Uvazoval, jestli to nemůže být lidské dítě. Vypadalo jaksi měkčí a na sobě nemělo kalhoty a tuniku jako ostatní, ale dlouhý volný kus látky, jenž se při každém kroku otíral o špinavou zem, že by dítě - žena?
Jejich modré oči se setkaly. Nezdálo se, že by měla z jeho odporné tváře strach. Naopak, opětovala jeho pohled naprosto sebevědomě, a dokonce se na něj usmála a zamávala mu, jako by měla radost, že ho vidí.
Ale jak je to možné? Thrall nespouštěl z dívky oči a snažil se přijít na nějakou možnou odpověď, ale ten muž vedle ní jí najednou něžně položil ruku na rameno a přiměl ji se otočit.
Thrall se s plnou hlavou událostí posledních několika minut obrátil zpět k rozjařeným mužům a v ohromné zelené ruce sevřel další cvičný meč.