3. kapitola
Thrall si brzy zvykl na režim, kterým se měl řídit dalších několik let. Za úsvitu dostane najíst, ruce a nohy spoutané v železech tak. aby mohl dojít na Durnholdské cvičiště a tam trénovat. Ze začátku vedl jeho výcvik sám Blackmoore, ukazoval mu základní pohyby a často ho nadšeně chválil. Někdy byl však Blackmoore velíce nabroušený a nic, co Thrall udělal, ho nedokázalo potěšit. V takových případech byla i řeč toho člověka méně srozumitelná, jeho pohyby neohrabané, jako by je nekontroloval, a orkovi se dostávalo spousty nadávek, aniž by si uvědomoval nějaký skutečný důvod. Thrall se jednoduše naučil přijímat fakt, že je bezcenný. Pokud mu Blackmoore nadával, bylo to proto, že si to zasloužil. Jakákoli pochvala byla naopak pouze projevem nesmírné pánovy laskavosti.
Po několika měsících se však objevil další muž a Thrall přestal Blackmoora pravidelné vídat. Tenhle nový muž. pro Thralla pouze seržant, byl na lidské poměry obrovský. Měřil dobré dva metry a mohutnou hruď podobnou dřevěnému sudu měl zarostlou rezavými chlupy. Stejně tak vlasy měl rudé a jejich konce sahaly až k dlouhým vousům. Kolem krku nosil omotanou černou šálu a v jednom uchu zlatou náušnici. Když první den poprvé předstoupil před Thralla i ostatní bojovníky, kteří cvičili s ním, změřil si každého z nich přísným pohledem a zařval:
„Vidíte to?“ Ukázal tlustým ukazováčkem na lesknoucí se kroužek ve svém levém uchu. „Už třináct roků jsem jí nesundal. Vycvičil jsem tisíce takovejch zobáků jako vy. A každý skupině nabízím stejnou věc. Servěte nu tu náušnici a můžete mě zmlátit do bezvědomí.“ Zašklebil se a odhalil několik černých mezer po chybějících zubech. „Teď vo tom třeba vůbec neuvažujete, ale věřte tomu, že než s váma skončím, vyměnili byste vlastní matku za šanci jednou po mně seknout mečem. Ale jesli budu někdy tak pomalej, že ten váš útok nevodrazím, slečinky, zasloužím si, abyste mi to ucho servali z hlavy a vyrazili ten zbytek zubů. co eště mám.“
Pomalu procházel kolem řady mužů, až se zastavil před Thrallem. „A pro tebe to platí dvakrát, ty přerostlej skřete.“ zavrčel seržant.
Thrall sklopil zrak. naprosto zmatený. Učili ho, že nikdy v životě nesmí vztáhnout ruku na člověka. A teď to vypadalo, že s ním má bojovat. Nedokázal si představit, že by se kdy pokusil strhnout seržantovi náušnici z ucha.
Ohromná ruka chytila Thralla pod bradou a zvedla mu ji. „Budeš se na mě dívat, když s tebou mluvím, jasný?“
Thrall přikývl, nyní už opravdu nechápavé. Blackmoore nikdy nechtěl, aby se na něj díval. A tenhle muž mu právě rozkázal úplný opak. Tak co měl vlastně dělat?
Seržant je rozdělil do dvojic. Byl jích lichý počet, takže Thrall zůstal sám. Seržant přešel přímo k němu a hodil po něm dřevěným mečem. Thrall jej instinktivně chytil. Seržant se uznale zašklebil.
„Dobrá koordinace voči a ruky,“ řekl. Stejné jako všichni ostatní muži měl v druhé ruce štít a na sobě těžkou zbroj chránící celé tělo i hlavu. Thrall nic z toho neměl. Jeho kůže byla tak hrubá, že většinu ran téměř necítil, a stejně rostl tak rychle, že jakákoli zbroj vyrobená na míru mu byla brzy malá.
„Tak se podíváme, jak se umíš bránit!“ A seržant bez dalšího varování na Thralla zaútočil.
Na zlomek sekundy se Thrall před útokem přikrčil. Pak jako se by něco uvnitř něj přepnulo. Už ho neovládal strach a zmatek, ale sebevědomí. Napřímil se v celé své výšce a uvědomil si, že roste tak rychle, že je dokonce vyšší než jeho protivník. Zvedl levou ruku, o které věděl, že jednou bude držet štít daleko těžší, než jaký nosili lidé, zablokoval ránu dřevěným mečem a svou vlastní cvičnou zbraní sekl v dokonalém oblouku. Kdyby seržant nezareagoval s neuvěřitelnou rychlostí, Thrallův meč by ho zasáhl do helmy. Síla Orkova údem byla však taková, že pochyboval, že by mu taková chabá ochrana dokázala zachránit život.
Ale seržant byl mrštný a stačil ten smrtelný úder zastavit štítem. Thrall jen zavrčel překvapením, když seržant zasáhl jeho nekryté místo nad pasem. Zavrávoral vyveden na chvílí z rovnováhy.
Seržant toho využil a zasadil mu tři další rychlé tány tak silné, že by člověka bez brnění zřejmé zabily. Thrallovi se podařilo znovu získat ztracenou rovnováhu a pocítil v sobě podivné, burácející emoce. Celý svět se najednou zmenšil na tu jedinou postavu před ním. Všechna jeho úzkost a bezmocnost byla nyní nahrazena jedinou myšlenkou: Zabít seržanta.
Strašlivé zařval a síla toho hlasu zaskočila dokonce i jeho samého. Pak zaútočil. Napřáhl se a udeřil, napřáhl, udeřil. Na mohutného člověka dopadala jedna rána za druhou. Seržant se pokusil dostat z jeho dosahu, ale noha mu sklouzla po kameni. Upadl na záda. Thrall znovu zařval, jak se ho zmocnila touha rozdrtit seržantovi lebku. Tomu se podařilo dostat před sebe meč a odklonit většinu ran, ale Thrall ho nyní sevřel mezi své silné nohy. Odhodil meč a napřáhl holé ruce. Kdyby se mu tak podařilo sevřít je kolem Blackmoorova krku…
Zděšen obrazem jenž mu plaval před zarudlýma očima. Thrall ztuhl, prsty jen centimetry od seržantova krku. Ano, měl na něm ochranný límec, ale orkovy prsty byly silné. Stačilo jen stisknout…
A pak se na něj vrhlo hned několik mužů najednou, řvali na něj a snažili se ho odtrhnout od ležící instruktorovy postavy. Nyní ležel Thrall na zemi a ohromnýma rukama se pokoušel odrážet rány několika dřevěných mečů současně. Uslyšel podivný zvuk, kovový, a pak uviděl, jak se slunce odráží od něčeho velmi lesklého.
„Dost!“ zařval seržant hlasem silným a panovačným, jako by právě neunikl jen o vlásek smrti… Zatraceně, přestaňte, nebo vám ty ruce usekám! Maridane! Okamžitě ten meč schovej!“
Thrall zaslechl dlouhé, pomalé skřípění kovu o kov. pak ho uchopily dvě silné paže a zvedly ho na nohy. Hleděl přímo do očí seržanta.
K jeho naprostému překvapení se seržant hlasitě zasmál a poplácal orka po rameni. „Výborně, chlapče. To bylo zatím nejblíž, co jsem kdy zažil. Málem jsem vo tu náušnici fakt přišel. A navíc hned při prvním souboji. Ty seš rozenej bojovník, ale úplně jsi zapomněl, co máš dělat, že jo?“ Ukázal prstem na zlaty kroužek. „Měls jít po tomhle, ne mně po krku.“
Thrall začal koktat: „Omlouváni se. seržante. Nevím, co se to stalo. Zaútočil jste a pak…“ Neměl však v úmyslu mu říct o obrazu poručíka Blackmoora, který se mu krátce mihl před očima. Stačilo, že se zcela přestal ovládat.
„Asi budeš mít ešté často chuť udělat to co teď.“ řekl seržant, čímž orka překvapil. „Ale dobrá taktika. Většinou pude právě vo to dostat protivníka na zem a pak přestat, hlavně až budeš bojovat s lidma. Ta krvežíznivost*, co tě ovládla, ti může zachránit krk někde v bitvě, ale v soubojích gladiátorú budeš muset mít víc tady…“ ukázal si prstem na hlavu…než tady,“ a plácl si dlaní do břicha. „Chtěl bych, aby sis přečet ňáky knížky vo taktice. Umíš číst, že jo?“
„Trochu.“ dostal ze sebe Thrall.
„Budeš se muset naučit historii válečných tažení. Tydle slečinky ji všechny znají.“ mávl nikou směrem k ostatním vojákům. „Ňákou dobu to bude jejich výhoda.“ Otočil se směrem k nim. „Ale ne dlouho, chlapci. Tendle kluk má vodvahu i sílu, a to je to ještě skoro dítě.“
Ostatní muži se na Thralla nevraživě dívali. Thrall ucítil náhlé teplo, pocit štěstí, jaký nikdy nezažil. Málem toho muže zabil, ale nebyl potrestán. Místo toho dostal radu. aby se učil, zlepšoval, zjistil, kdy je třeba zabít a kdy jen projevit… co? Jak se tomu říká, když někdo ušetří svého protivníka?
„Seržante.“ zeptal se a přemýšlel, jestli nebude potrestán, že takovou otázku vůbec vyslovil. „Někdy… říkal jste, že někdy nezabijete. Proč ne?“
Seržant mu klidně odpověděl. „Říká se tomu slitování. Thralle. I to se naučíš.“
Slitování. Thrall si to slovo v duchu opakoval. Znělo sladce.
„A vy jste mu to dovolil?“ Přestože Tammis neměl být zasvěcen do tohoto rozhovoru mezi svým pánem a mužem, kterého najal, aby vycvičil Thralla. Blackmoorův ostrý hlas upoutal jeho pozornost. Tammis na chvíli přestal leštit pánovy boty a napínal uši, aby slyšel. Nepovažoval to za neslušné. Považoval to za nezbytné k tomu. aby ochránil svou rodinu.
„Byl to dobrej tah.“ odpověděl seržant, ovšem vůbec ne omluvně. „Choval jsem se k tomu stvoření stejně jako ke kterémukoli jinému člověku.“
„Ale Thrall není člověk, je to ork! Nebo jste si toho nestačil všimnout?“
„Ale jo. stačil.“ řekl seržant. Tammis se přesunul tak. aby viděl přes pootevřené dveře. Seržant se do Blackmoorovy bohatě zdobené komnaty jaksi nehodil. „A vůbec se neptám, proč ho chcete tak dokonale vycvičit“
„Tak to děláte dobře.“
„Ale chcete ho vycvičit,“ řekl seržant. „A, přesně vo todle se snažím.“
„Tak, že se necháte málem zabít?“
„Tak, že pochválím, když někdo něco udělá dobře. Učím ho. kdy musí využit svoji schopnost krvežíznivosti a kdy si musí nechat chladnou hlavu!“ zavrčel seržant. Tammis se pro sebe usmál. Pro seržanta samotného asi začínalo být problémem udílet si chladnou hlavu. „Ale to není důvod, proč jsem přišel. Pochopil jsem, že ste ho naučil číst. Chci, aby se mrknul na ňáký knížky.“
Tammis zalapal po dechu.
„Cože?“ vykřikl Blackmoore.
Tammis už úplně zapomněl na práci, které se prve věnoval. Zíral škvírou ve dveřích s kartáčem v jedné ruce a zablácenou botou v druhé a poslouchal. Když mu kdosi jemné sáhl na rameno, málem vyletěl z kůže.
S bušícím srdcem se otočil, jen aby uviděl za sebou stát Tarethu. Nevinné se na něj usmála a její modré oči kmitaly mezi otcem a pootevřenými dveřmi. Evidentně jí bylo naprosto jasné, co zrovna dělal.
Tammis se cítil trapně. Touha dozvědět se. co bude dál. však byla silnější. Přiložil prst ke rtům a Taretha chápavě přikývla.
„Tak nu vysvětlete, proč naučíte orka číst, když nechcete, aby toho využíval?“
Blackmoore zavrčel cosi nesrozumitelného.
„Von v tý hlavě něco má, ať už si vo něm myslíte cokoli, a esh chcete, abych ho vycvičil tak, jak ste mi řek, musí pochopit základní taktiku, mapy, strategie, dobývání…“
Seržant klidně vypočítával všechno na prstech. „Dobrá!“ vybuchl Blackmoore. „I když mám pocit, že toho budu litovat…“ Přešel ke stěně, kde byly na regálu srovnané knihy, a několik jich vybral. „Taretho!“ zavolal.
Starší i mladší z obou služebníku poskočili. Taretha si rychle uhladila vlasy, nasadila příjemný výraz a vstoupila do místnosti.
Uklonila se. „Ano. pane?“
„Tady.“ Blackmoore po ní knihy téměř hodil. Byly velké a těžké a měla jich plnou náruč. Hleděla na něj přes celou tu hromadu a byly jí vidět jen modré oči. „Dáš to Thrallovým strážím, že to je pro něj.“
„Ano, pane.“ odpověděla Taretha, jako by to bylo něco. co dělala každý den. a ne ta nejpodivnější věc. jakou kdy od svého pána slyšela. „Jsou trochu těžké, pane… mohu si zajít pro nějaký pytel? Nesly by se mi lépe.“
Byla každým coulem ta nejposlušnější služtička. Jen Tammis a Clannia věděli, jak bystrou hlavičku
a mrštný jazyk - skrývala za tím nevinným úsměvem. Blackmoore se poněkud uklidnil a pohladil ji po vlasech.
„Jistě, dítě. Ale pak je odnes přímo tam, jasné?“
„Ano, pane. Děkují vám. pane.“ Chtěla se pokusit o další úklonu, ale rozmyslela si to a odešla.
Tammis za ní zavřel dveře. Taretha se na něj obrátila a velké očí jí svítily. „Jé, tatínku!“ vydechla tiše. aby ji nebylo slyšet. „Já ho asi uvidím!“
Tammisovi se zastavilo srdce. Doufal, že už ji zájem o osud toho orka přešel. „Ne. Taretho. Máš jenom odevzdat ty knihy strážím, to je všechno.“
Z tváře jí zmizel nadšený výraz a ona se smutné odvrátila. „Já jenom… když Faralyn umřel… je to jediný bráška, kterého mám.“
„Není to tvůj bráška, je to ork. Zvíře, hodí se jenom do táborů nebo na zápasy gladiátorů. To si pamatuj.“ Tammis tak strašně nesnášel, když musel svou dcem v čemkoli zklamat, ale bylo to pro její dobro. Nikdo si nesmí jejího zájmu o Thralla všimnout Kdyby se to Blackmoore někdy dozvěděl, nevzešlo by z toho nic dobrého.
Když se dveře Thrallovy cely s rámusem otevřely, ork tvrdě spal, unavený ze vzrušujícího celodenního cvičení. Ospale zamžoural, pak se postavil na nohy a uviděl, jak mu jeden ze strážných nese nějaký pytel.
„Poručík ti vzkazuje, že tohle je pro tebe. Chce. abys je všecky zvládl a byl schopen s ním o nich mluvit.“ řekl strážný. V jeho hlase byla stopa opovržení, ale Thrall si toho nevšímal. Stráže s ním vždy mluvily takhle.
Dveře se opět zavřely a cvakl zámek. Thrall se podíval na pytel. Se šikovností, jakou by od něj nikdo nečekal, odvázal uzel a sáhl dovnitř. Jeho prsty uchopily cosi hranatého a tvrdého.
To není možné. Ten dotyk znal…
Neodvažuje se ani doufat, vytáhl to z pytle a v mdlém světle cely na to hleděl. Skutečně, byla to kniha. Přečetl si nahlas název: „Historie Lor-Lordaeroské aliance.“ Dychtivé vytáhl druhou knihu a třetí. Všechny byly o dějinách vojenství. Když jednu z nich otevřel, něco spadlo na slámou vystlanou podlahu cely. Byl to malý složený list papíru.
Zvědavě jej rozbalil, s tlustými prsty mu to však chvíli trvalo. Byl to dopis. Jeho rty se pohybovaly, ale tentokrát četl potichu:
Drahý Thralle,
pan B. rozkázal abys dostal tyto knihy. Mám velikou radost i za tebe. Nevěděla jsem že ti dovolil naučit se číst. Mně také dovolil naučit se číst a já čtu hrozně ráda. Chybíš mi a doufám že já tobě taky. Vypadá to že to co musíš dělat na tom cvičišti musí bolet. Doufám že jsi v pořádku. Chtěla bych si takhle s tebou povídat chtěl bys taky? Jestli ano napiš mi dopis na druhou stranu tohohle papíru a dej ho zpátky do téhle knížky. Zkusím se za tebou přijít podívat jestli ne hledej mé jsem ta malá holka která na tebe tehdy mávala. Doufám že odepíšeš!!!!!
Líbá Taretha
P.S. Nikomu o tomhle dopisu neříkej nebo budeme mít VELKÉ POTÍŽE!!!
Thrall dosedl na postel. Nedokázal uvěřit tomu, co právě dočetl. Vzpomněl si na to malé dítě-ženu a uvažoval, proč na něj mávalo. Očividné ho muselo znát a… mělo ho rádo. Jak je to možné? Kdo to byl?
Vztyčil ukazováček a hleděl na tupý zastřižený dráp. Bude to muset stačit. Na levé paži se mu hojilo škrábnutí. Thrall zabodl dráp. jak nejhlouběji dokázal, a podařilo se mu malou ranku znovu otevřít. Odměnou za jeho snažení byl slabý pramínek krve. Použil dráp jako brk a opatrně napsal na druhou stranu dopisu jediné slovo:
ANO.
