ŽIJEME WARCRAFTEM

Thrallovi bylo dvanáct, když poprvé uviděl na vlastni oči jiného orka.
Právě cvičil na pozemcích před pevností. Svůj první souboj vyhrál, už když mu bylo osm, a od té doby Blackmoore nic nenamítal proti seržantovu plánu dát orkovi více svobody - tedy alespoň při tréninku. Ještě stále měl okovy připevněné k jedné noze a ohromnému kameni. Ani ork s Thrallovou sílou by s něčím takovým na noze nedokázal uprchnout. Řetěz na okovech byl hrubý a pevný a pravděpodobnost, že by ho bylo možno roztrhnout, se rovnala nule. Thrall to jednou či dvakrát zkusil, ale potom to vzdal. Koneckonců, řetěz byl dost dlouhý a nijak ho neomezoval v pohybu. A myšlenka na útěk mu byla stejně cizí. Byl přeci Thrall, otrok. Blackmoore byl jeho pán, seržant trenér, Taretha jeho tajná přítelkyně. Všechno bylo tak. jak mělo být.
Thrallovi bylo líto, že se nikdy nespřátelil s žádným z mužů, se kterými cvičil. Každý rok byl v jiné skupině, ale všichni byli ze stejného těsta: mladí, dychtiví, pohrdaví a trochu vyděšeni tou ohromnou zelenou bytostí, se kterou měli cvičit. Jediný seržant měl pro něj občas slova uznám; jedině seržant se ho zastal, když se jich na něj vrhlo více než jeden. Thrall si v takových chvílích přál, aby se mohl bránit, ale vždy si vzpomněl na zásady čestného boje. Přestože tihle lidé ho měli za nepřítele, věděl, že oni jeho nepřáteli nejsou. A zabít je nebo vážně zranit bylo špatné.
Thrall měl bystrý sluch a neustále dával pozor, co si muži za jeho zády říkají. Vzhledem k tomu, že ho měli za tupého balvana, nedávali si v jeho přítomnosti tak moc pozor na jazyk. Co sejde na jejich slovech, když široko daleko není nikdo kromě toho zvířete? Tak se Thrall dozvěděl o orcích, kdysi obávaných protivnících, nyní stále slábnoucí rase. Stále víc jich končilo v zajetí kdesi, čemu říkali „internační tábory.“ Hlavní základnou byl Durnholde a všichni velitelé jednotlivých táborů se nyní sešli tady. zatímco jejich povinnosti převzali nižší důstojníci. Blackmoore byl jejich nejvyšším velitelem. Stále ještě docházelo mezí lidmi a orky k bitvám, ale ty byly stále méně časté. Někteří z mužů, se kterými Thrall cvičil, nikdy v životě neviděli bojovat orka, tedy kromě Thralla.
Během let zasvětil seržant Thralla i do těch nejhlubších tajů souboje jeden na jednoho. Thrall uměl používat všechny zbraně: meč, obouruční meč, kopí, palcát, dýku, síť, palici i halapartnu. Dostal tu nejjednodušší zbroj. Pro publikum bylo daleko víc vzrušující, když bojující byli co nejméně chráněni brněním.
Teď stál uprostřed skupiny nováčků. Na tohle byl už zvyklý a daleko větší prospěch z toho měli ti mladíci než on. Seržant tomuhle scénáři říkal „obklíčení“. Nováčci byli (samozřejmě) lidé, kteří pravděpodobně narazili na jednoho z posledních orků, jenž byl rozhodnutý nevzdát se bez boje. Tím orkem byl (samozřejmě) Thrall. Principem bylo, že lidé museli přijít alespoň na tří způsoby, jak toho „proklatého orka“ zajmout nebo zabít.
Thralla tenhle scénář nikdy nijak nenadchl. Daleko raději měl boj jeden na jednoho, než aby se na něj vrhalo až dvanáct chlapů najednou. To světlo v jejích očích, když se všichni chystali se s ním utkat, a úsměv na tvářích Thralla vždycky děsil. Když seržant tenhle scénář vysvětlil poprvé, měl Thrall problémy najít v sobě dost zpupnosti, aby byl ostatním důstojným tréninkovým partnerem. Seržant si ho musel vzít stranou a ujistit ho, že vše bude jen jako. Ti chlapi měli zbroj a skutečné zbraně a on jen dřevěný mečík. Nemusí se bát, že by někomu něco udělal.
Takže teď. poté co tímhle vším za posledních pár let prošel nesčetněkrát, proměnil se okamžitě v zuřící krvelačnou bestií. Když s tímhle cvičením začínali, bylo pro něj obtížné odlišit fantazii od reality, nyní už mu to však nedělalo potíže. V tomhle scénáři už nikdy neztratil sebekontrolu, a i kdyby se tak stalo, věřil seržantovi naprosto bezmezně.
Blížili se k němu. S největší pravděpodobností jako první ze tří možných taktických variant zvolili přímý útok. Dva z nich měli meče. čtyři kopí a ostatní sekery. První z nich se na Thralla vrhl.
Ork mrštně jeho ránu paríroval. Jeho dřevěný mečík vylétl do vzduchu s neuvěřitelnou rychlostí. Thrall zvedl obrovskou nohu a kopl. Úder zasáhl útočníka přímo do hrudi. Mladík doslova odlétl zpátky, ve tváři měl výraz čistého úžasu. Ležel na zemi a snažil se popadnout dech.
Thrall se prudce otočil, neboť očekával útok dalších dvou z opačné strany. Zaútočili kopími. Ork jedno odrazil mečem, jako by na něj neútočil dospělý člověk, ale jen nějaký hmyz. Volnou rukou, protože štít neměl, chytil kopí druhého protivníka, vytrhl mu ho a svižným pohybem zápěstím otočil tak, že nyní mířilo hrotem na hruď mladíka, který si snad ještě ani nestačil uvědomit, že už není pánem své zbraně.
Být to skutečný boj. Thrall by zabodl kopí hluboko do těla toho člověka. Ale tohle byl jenom trénink a on se uměl ovládat. Zvedl kopí do výšky a chystal se ho odhodit, když se ozval hlasitý zvuk, za kterým se všichni otočili.
Thrall se otočil a uviděl, jak po úzké cestě jede k pevnosti malý vůz. To by nebylo nic zvláštního, protože takové sem jezdily několikrát za den a přivážely stále stejné lidi: farmáře, obchodníky, nové rekruty a hosty.
Tentokrát však ne.
Tentokrát táhli supící koně vůz plný odporných zelených zrůd. Ty byly zavřené v železné kleci a jaksi podivně shrbené. Thrall si všiml, že jsou přikované k podlaze vozu. Ten pohled ho naplnil hrůzou. Byly ohromné, shrbené, s masivními kly místo zubů a malýma ohnivýma očima…
A pak mu to došlo. Tohle byli orkové. Jeho lid. Takhle přesně on připadal lidem. Dřevěný mečík mu vypadl z roztřesených prstů. Jsem šeredný. Jsem děsivý. Jsem zrůda. Není divu, že mě tak nenávidí.
Jedna ze zrůd se otočila a zadívala se Thrallovi přímo do očí. Chtěl uhnout pohledem, ale nedokázal to. Zíral na orka a téměř nedýchal. V tu chvíli se orkovi nějak podařilo dostat se z pout. S řevem, který Thrallovi trhal uši, se ten netvor vrhl proti železným mřížím. Dlaněmi zkrvavenými, jak se za každou cenu snažil zbavit okovů, mříže uchopil a před Thrallovým zrakem je ohnul tak, že se dokázal protáhnout ven. Vůz stále jel a zděšení koně uháněli plným tryskem. Ork tvrdě dopadl na zem a několikrát se převalil. O vteřinu později však už stál na nohou a běžel směrem k Thrallovi a ostatním rychlostí, která byla ještě děsivější než jeho vzhled.
Otevřel strašlivou tlamu a zařval cosi, co vzdáleně připomínalo slova: „Kagh! Bin mog g'thazag cha!“
„Na něho, hlupáci!“ zařval seržant. Protože byl sám neozbrojen, chopil se volného meče a rozběhl se proti orkovi. Všichni ostatní muži se rychle vydali za ním, svému seržantovi na pomoc.
Ork se ani neobtěžoval pohlédnout seržantovi do tváře. Máchl levou nikou, stále ještě v okovech, a zasáhl ho přímo do hrudi, což způsobilo, že seržant doslova odletěl. Orkovy oči se znovu upřely na Thralla a z jeho tlamy vyšla stejná slova: „Kagh! Bin mog g'thazag cha!“
Thrall sebou konečně pohnul. Setřásl ze sebe strach, nicméně neměl ponětí, co má dělat. Zvedl svůj dřevěný mečík a zaujal obranný postoj. Nezaútočil však. Ta děsivá odporná věc se řítila přímo na něj. Bezpochyby to byl nepřítel. A přesto, byl to jeden z jeho rasy. Jeho krev. Ork, stejně jako Thrall, a on se nemohl přinutit zaútočit.
Zatímco se Thrall dál nehnutě díval, muži doběhli až k orkovi, skočili na něj a jeho zelené tělo zmizelo pod hromadou blyštivých čepelí, seker a černých brnění. Z pod hory těl začala vytékat krev, a když byl konečně konec, všichni se postavili na nohy a hleděli na změť zelené a rudé hmoty, která ještě před chvílí byla živou bytostí.
Seržant se zvedl a opřel se o loket. „Thralla!“ zavolal. „Dejte ho zpátky do cely. hned!“
„Co jste to u všech svatých udělali?“ vykřikl Blackmoore a vyděšeně hleděl na seržanta, který k němu přišel s tím nejlepším doporučením a kterého nyní nenáviděl víc než kohokoli jiného. „Neměl vůbec vidět jiného orka, alespoň ne, dokud… a teď to sakra ví. Na co jste myslel?“
Seržant se při tom slovním útoku naježil. „Myslel jsem, pane, že esth ste nechtěl, aby Thrall viděl jiný orky, možná jste moh ten vůz s nima nechat přijet, až bude ve svý cele. Myslel jsem, pane, že…“
„Dost!“ zahřmel Blackmoore. Zhluboka se nadechl a trochu se uklidnil. „Už se stalo. Teď musíme vymyslet, jak to napravit.“
Jeho klidnější tón způsobil, že i seržant se poněkud upokojil. Poněkud méně útočně se zeptal: „Takže Thrall do teďka nevěděl, jak vypadá?“
„Ne. Žádná zrcadla. Žádná větší vodní plocha, ani umyvadlo. Byl naučený, že orkové jsou hnus, špína, což je samozřejmé pravda, a že on smí žít jen proto, že nu v budoucnu vydělá peníze.“
Rozhostilo se ticho a oběma mužům se hlavou honily myšlenky. Seržant se zamyšleně škrábal ve vousech a nakonec řekl: „Tak teď to ví. No a co? Jenom proto, že se narodil jako ork. nemusí bejt jako oni. Může bejt víc. Ne jenom hora svalů bez mozku. Von už vlastně je víc než to. Kdyby se mu pomohlo brát sama sebe víc jako člověka…“
Seržantův návrh Blackmoora rozzuřil. „Ale on není člověk!“ vybuchl. „On je hora masa bez mozku. Nesmí ho ani napadnout, že není nic míň než člověk se zelenou kůží!“
„Tak to se modlete, pane.“ řekl seržant a doslova ta slova cedil mezi zuby. „A co by si tak asi o sobě měl vlastně myslet?“
Blackmoore nedokázal odpovědět. Nevěděl. O něčem takovém dosud nepřemýšlel. Vypadalo to tak jednoduše, když narazil na to orkské nemluvně. Vychovat ho jako otroka, naučit ho bojovat, dát mu lidský důvtip a nechat ho vést armádu poražených orků proti Alianci. S Thrallem v čele znovu sjednocené orkské armády by se Blackmoorovi dostala do nikou moc. jakou znali lidé jen z těch nejdivočejších snů.
Zatím to tak ale nefungovalo. Někde hluboko uvnitř mu bylo jasné, že seržant má pravdu. Thrall musel pochopit, jak lidé uvažují, jestli měl být schopen velet těm zvířatům. A přesto, když se naučí myslet jako člověk, nevzbouří se? Thralla bylo nutno držet na uzdě a připomínat mu jeho původ. Muselo to tak být, U Světla, co má dělat? Jak se chovat k tvorovi, aby z něj byl dokonalý velitel, ale aby nikdo jiný neměl tušení, že je víc než jen obyčejný gladiátor?
Zhluboka se nadechl. Nemohl si dovolit ztratit před svým seržantem tvář. „Thrall potřebuje usměrnit, a to je na nás.“ řekl až pozoruhodně klidné. „S rekruty se už nacvičil dost. Myslím, že je načase nechat ho bojovat.“
„Pane, von mi hodně při tréninku pomáhá.“ začal seržant.
„Orky jsme už porazili.“ řekl Blackmoore a představil si tisíce orků, kteří už byli zavřeni v internačních táborech. „Jejich velitel. Doomhammer, uprchl a oni už nejsou víc než hrstkou rozesetých ustrašenců. Mír je za dveřmi. Už nemusíme cvičit rekruty, aby bojovali s orky. Všechny další bitvy, kterých se zúčastní, budou proti lidem, ne proti těm zrůdám.“
Zatraceně. Skoro toho řekl až příliš mnoho. Zdálo se, že seržant si toho všiml, ale nijak to nedal na sobě znát.
„Chlapi během míru musí někde vyventilovat chuť po krvi.“ řekl. „Necháme Thralla bojovat jenom s gladiátory. Naplníme si kapsy a budeme slavní.“ „Ještě jsem neviděl člověka, který by se sám dokázal postavit orkovi.“
Thrallovo povýšení do řad gladiátorů bylo ohromnou událostí. Přestože byl velmi mladý, měl už výšku dospělého a během let rychle nabral i svalovou hmotu. Nyní byl jedním z největších orků, jakého kdy kdo viděl, nebo dokonce o jakém kdy kdo slyšel. Byl pánem arény. O tom nikdo nepochyboval.
Když zrovna nebojoval, byl sám zavřený v cele. která jako by s každým dalším dnem byla menší. přestože mu Blackmoore přidělil novou. Thrall měl nyní malé oddělené místo na spaní a větší prostor na cvičení. Thrallův ring byl obložený rohožemi a ork měl u sebe kvůli cvičení všechny zbraně i svého starého přítele, už úplně rozbitého dřevěného trola. Někdy, když v noci nemohl spát. vybíjel si na něm svůj vztek.
Dlouhé hodiny samoty dokázaly Thrallovi rozjasnit jen knihy, které mu posílala Taretha a ve kterých nacházel drahocenné vzkazy spolu s brkem a tabulkou na psaní. Nejméně jednou týdně si spolu takhle povídali a Thrall si pomalu dával dohromady obraz venkovního světa tak. jak mu jej Tari popisovala: umělecké dílo. krása a přátelství. Svět jídla lepšího než shnilé maso a pomeje. Svět, ve kterém je místo i pro něj.
Každou chvíli padl jeho zrak na stále víc roztřepený kus látky s bílou vlčí hlavou na modrém poli. Vždycky však rychle odvrátil hlavu, protože nechtěl. aby mu myšlenky zašly tím směrem. K čemu by to bylo dobré? Už přečetl dost knih (o některých neměl Blackmoore ani tušení, že mu je Tari donesla), aby pochopil, že orkové žili v malých skupinách a každá měla svůj vlastní symbol. A k čemu mu to bylo? Měl jít za Blackmoorem, říct mu, že už ho nebaví být otrokem, poděkovat a poprosit ho. aby mohl jít hledal svou rodinu?
A přesto ho ta myšlenka trápila. Jeho vlastní lid. Tari měla svůj lid, svou rodinu, Tammise a Clannii Foxtonovy. Měli ji rádi a byla pro ně vším. On sám byl šťastný, že měla tolik lásky, protože to díky ni měla v srdci dost místa i pro něj.
Někdy přemýšlel, co si o něm asi Foxtonovi myslí. Tari se o nich nikdy moc nezmiňovala. Řekla mu, že ho její matka. Clannia, kojila u vlastního prsu a zachránila mu tím život. Nejdřív to Thrallem nesmírně pohnulo, ale jak stárl a učil se. pochopil, že Clannia ho nekojila z lásky, nýbrž z touhy polepšit si u Blackmoora.
Blackmoore. Všechny myšlenky vždy stejně skončily u něj. Když psal dopisy Tari, četl ty její nebo hledal její zlaté vlasy mezi diváky na zápasech gladiátorů, dokázal na chvíli zapomenout, že je jen lordův majetek. Dokázal se taky ztratit v tom vzrušujícím rozpoložení, kterému seržant říkal „krvežíznivost“. To však byly jen krátké chvíle. Dokonce i když Blackmoore přišel za Thrallem prodiskutovat nějakou vojenskou strategii nebo si s ním dát partičku Jestřábů a zajíců, nevyzařovalo z něj vůbec nic, žádný cit a náznak touhy po rodině. Když si Blackmoore dělal legraci, choval se jako dospělý k dítěti. A když přišel naštvaný a rozzuřený, což bývalo častěji než cokoli jiného, cítil se ork skutečně jako bezbranné dítě. Blackmoore mohl kdykoli nařídit nechat Thralla zbít. popálit, spoutat nebo nechat hladovět - nebo, a to byl nejhorší trest, který naštěstí Blackmoora ještě nenapadl, zakázat mu knihy.
Věděl, že ani Tari nemá lehký život, alespoň ne tak jako Blackmoore. Byla to služka a svým způsobem stejný otrok jako Thrall, který to však měl navíc přímo ve jméně. Měla ale přátele, nikdo na ni neplival a někam patřila.
Jeho ruka se sama od sebe pomalu pohnula a natáhla se po kusu modré látky. V tu chvíli zaslechl, jak zarachotil zámek ve dveřích, a dveře za ním se otevřely. Okamžitě látku pustil, jako by to bylo něco nečistého.
„Tak poď.“ řekl jeden z těch strážných se zarputilým obličejem. „Čeká tě boj. Slyšel jsem, že na tebe nachystali ňáký dobrý chlapy.“ Nucené se usmál a ukázal hnědé zuby. „A pan Blackmoore si to s tebou vyřídí, jestli nevyhraješ.“