6. kapitola
Rošt nad hlavou umožňoval Thrallovi pozorovat změny měsíce. Byl opatrný, aby svůj záměr neprozradil ani mužům, se kterými cvičil a kteří ho zmlátili, ani seržantovi, a už vůbec ne Blackmoorovi (který se choval, jako by se nic nestalo). Jako vždy se snažil svému pánovi podlézat, ale poprvé si skutečné uvědomil, jak sám sebe za své chování nenávidí. Snažil se mluvit se všemi s očima sklopenýma, přestože už věděl, že je roven kterémukoli člověku. Dobrovolné se nechával spoutat do želez, přestože by mohl kteréhokoli ze čtyř strážných roztrhat na krvavé kousky dřív. než by si toho všimli. Choval se zkrátka stále stejné ve své cele i mimo ní, na cvičišti i v aréně.
První den dva si Thrall všímal, že ho seržant bedlivě pozoruje, jako by čekal, že uvidí právě tu změnu, kterou se Thrall rozhodl nedat najevo. Nemluvil však s orkem o tom a Thrall si dával pozor, aby nedal seržantovi důvod pojmout podezřeni. Ať si myslí, že ho zlomili. Litoval jen toho, že neuvidí tvář lorda Blackmoora. až zjistí, že mu jeho „domácí ork“ utekl.
Poprvé v životě měl Thrall něco, na co se mohl těšit. Vzbuzovalo to v něm touhu, kterou nikdy nepoznal. Vždy se tak soustřeďoval na to, aby se vyhnul bití a zasloužil si pochvalu, že nikdy neuvažoval, jaké by to asi bylo být svobodný. Procházet se na slunci bez želez, spát pod hvězdami. Nikdy v životě nebyl v noci venku. Jaké to asi je?
Konečně popustil uzdu své fantazii, doplňované knihami a dopisy od Tari. Ležel na svém slaměném lůžku a uvažoval, jaké to asi bude potkat se s někým ze svých. Samozřejmé že četl veškeré informace, které lidé o těch „odporných zelených monstrech z nejtemnějších děr“ měli. A pak ještě ta událost, když se ho ten ork pokoušel napadnout. Kdyby tak jenom věděl, co vlastně říkal! Jeho chabé znalostí orkského jazyka na to však nestačily.
Bude se učit. A jednoho dne zjistí, co ten ork říkal. Najde svůj lid. Možná že byl Thrall vychován lidmi, ale ti si nikdy nezískali jeho lásku ani věrnost. Byl vděčný seržantovi a Tari, protože ti ho naučili zásady čestnosti a laskavosti. Ale to díky ním pochopil Thrall Blackmoora a uvědomil si, že generál ani jeden z těchto pojmu nezná. A dokud ho ten člověk bude vlastnit, ani Thrall je nikdy skutečně nepozná.
Měsíce, jeden velký a stříbrný a druhý menší modrozelený, byly dnes v úplňku. Tari mu na jeho zprávu odpověděla nabídkou pomoci, přesně jak hluboko v srdci tušil, že to udělá. Společně dali dohromady plán. který měl velké šance na úspěch. On však nevěděl, kdy se má uskutečnit, a tak čekal na signál. A čekal stále.
Začal dokonce podřimovat, když ho probudilo zvonění zvonu. Okamžitě se dokonale probral a spěchal k nejvzdálenější stěně své cely. Thrallovi se za několik posledních let podařilo uvolnit jeden z kamenů a vyhloubit za ním dutinu. Tam měl ukryty své nejdrahocennější poklady - dopisy od Tari. Nyní kámen vysunul, dopisy vyndal a zabalil je do jediné věci, která pro něj ještě něco znamenala, do kusu roztřepené látky s bílým vlkem na modrém pozadí. Na krátký okamžik ten uzlíček přidržel na hrudí. Pak se otočil a čekal na svou šanci.
Zvon neutichal a nyní se k němu přidaly výkřiky a voláni. Thrallův citlivý čich. daleko vyvinutější než lidský, zaregistroval pach kouře. Ten pach sílil i s každým úderem jeho srdce, a on už dokonce zahlédl v temnotě své cely oranžově žluté záblesky.
„Hoří!“ ozývaly se výkřiky všude kolem. „Hoří!“
Aniž by si uvědomoval proč. vrhl se Thrall na své skromné lůžko. Zavřel oči a předstíral spánek. Musel se hodně ovládat, aby zkrotil hluboký dech do pravidelného oddechování.
„Ten nikam neuteče.“ řekl jeden ze strážných. Thrallovi bylo jasné, že ho pozorují. Nikdo by však na něm nepoznal, že tvrdě nespí. „Aáá, to zatracené zvíře by zaspalo i svoji smrt. Dělej, pomůžem jim.“
„No, nevím…“ řekl druhý hlas.
Další volání na poplach, tentokrát promíchané s vyděšeným dětským pláčem a vysokými hlasy matek.
„Šíří se to,“ řekl ten první. „Dělej!“ Thrall uslyšel zvuky bot těžce dopadajících na kamennou podlahu. Vzdalovaly se. Byl sám.
Vstal a postavil se před masivní dřevěné dveře. Jistě, byl stále zamčený, ale kolem nebyl nikdo, kdo by si mohl všimnout toho. co se chystal udělat.
Thrall se zhluboka nadechl a s rozběhem vrazil levým ramenem do dveří. Povolily, ale ne úplně. Zkusil to znovu a ještě jednou. Jeho obrovské tělo pětkrát narazilo do pevného dubu. než to panty vzdaly a dveře se s rámusem poroučely k zemi. Thrall setrvačností proletěl skrz a přistál na podlaze. Krátká bolest však byla nic v porovnání s pocitem vzrušení, který se mu rozlil po těle.
Tyhle chodby znal. Nedělalo mu potíže orientovat se v matném světle loučí upevněných v držácích na kamenných zdech. Touhle chodbou, dolů po schodech a pak…
Stejně jako prve v cele, i teď zapracovaly jeho instinkty. Přilepil se ke zdi a snažil se své obrovské tělo co nejlépe skrýt ve stínu. Napříč chodbou před ním přeběhlo několik stráží. Neviděly ho a Thrall si s úlevou oddychl.
Stráže vyběhly na dvůr a dveře za sebou nechaly otevřené. Thrall k nim opatrně došel a vyhlédl ven.
Venku byl chaos. Všechny stodoly byly v plamenech a koně, kozy i oslové splašeně běhali sem a tam. To bylo ještě lepší, než doufal, protože v takovém blázinci si ho možná ani nikdo nevšimne. Lidé udělali živý řetěz, do kterého spěchali stále další a další, a ve spěchu vylévali drahocennou vodu ze džberů.
Thrall se podíval doprava od vchodu. Ve founě zmačkaného černého uzlíčku tam leželo to. co hledal -obrovský černý plášť. Zřejmé ho nezakryje celého, ale bylo to aspoň něco. Skryl pod ním hlavu a širokou hruď a přikrčil se. aby mu plášť sahal co možná nejníže k nohám. Pak pokud možno nenápadným poklusem vyrazil.
Cesta přes dvůr k hlavni bráně nemohla trvat déle než několik chvil, ale Thrallovi to připadalo jako věčnost. Snažil se držet hlavu skloněnou, ale často musel zvedat oči. aby se vyhnul projíždějícím trakařům naloženým bečkami s vodou, splašenému koni nebo plačícímu dítěti. Srdce mu divoce bílo, jak si razil cestu vším tím zmatkem. Cítil žár a záře požáru osvětlovala celou scénu skoro stejně dobře jako slunce. Thrall se soustředil jen na své kroky. Kladl jednu nohu před druhou a snažil se zůstat co možná nejvíc skrčený.
Konečně dorazil k bráně. I ta byla dokořán otevřená. Skrz ni proudily vozy naložené bečkami s vodou a vozkové měli co dělat, aby udrželi vyděšená zvířata na uzdě. Osamělé postavy, která tiše vyklouzla do tmy, si nikdo nevšiml.
Jakmile byl Thrall venku z pevnosti, rozběhl se. Zamířil přímo k zalesněným kopcům a okamžitě, jak to šlo, opustil silnici. Jeho smysly jako by byly ostřejší než kdykoli dřív. Na nosní dírky mu útočily pachy, které nikdy nepoznal. Měl pocit, že cítí každý kámen, každé stéblo trávy, které se mu ohnulo pod chodidly.
Někde tu měl být skalní útvar, o kterém mu vyprávěla Taretha. Říkala, že vypadá jako velký drak strážící vchod do lesa. Byla hluboká tma, ale Thrall viděl v nocí tak dobře, že při troše fantazie dokázal tu podobu rozeznat. Skutečné ta skála připomínala dlouhý dračí krk. Taretha říkala, že je tu jeskyně. Tam bude v bezpečí.
Na malý okamžik ho napadlo, jestli to nemohla být od Tarethy past. Okamžitě tu myšlenku ale zapudil, rozzlobený sám na sebe, že na ni vůbec přišel. Taretha na něj byla v dopisech vždy jen milá a laskavá. Proč by ho měla zradit? A proč by vlastně podnikala něco tak složitého, když stačilo ukázat jeho dopisy Blackmoorovi a výsledek by byl stejný?
Tady to bylo. Tmavý oválný otvor v šedé skále. Thrall ani nedýchal, když změnil směr a zamířil do úkrytu.
Viděl ji uvnitř, jak se opírá o kamennou stěnu a čeká na něj. Na chvíli se zastavil, protože si uvědomil, že vidí lépe než ona. Přestože ona byla uvnitř a on ještě venku, neviděla ho.
Thrall dokázal hodnotit krásu jen podle lidských měřítek, ale podle těch mohl říct, že Taretha je rozkošná. Dlouhé světlé vlasy - bylo příliš tma, než aby dokázal rozeznat jejich barvu úplně přesně, ale několikrát ji viděl v publiku při zápasech - jí spadaly hluboko pod ramena. Na sobě měla noční košili a přes ni přehozený plášť. Vedle ni ležel velký pytel.
Chvíli počkal a pak přišel k ní tak, aby si ho hned všimla. „Taretho.“ řekl a jeho hlas zněl hluboce a drsně.
Vydechla leknutím a otočila se k němu. Měl pocit, že má strach, ale pak se začala smát. „Polekal jsi mě! Nevěděla jsem, že umíš chodit tak potichu!“ Pak se její smích proměnil v úsměv. Přešla k němu a podala mu obě ruce.
Thrall je pomalu sevřel ve svých. Malé bílé dlaně zmizely v ohromných zelených, téměř třikrát tak velkých. Taretha mu nesahala ani k loktům, přesto v její tváři nebyla ani stopa strachu, jen radost.
„Mohl bych tě na místě zabít.“ řekl a okamžitě ho napadlo, co ho k takovým slovům vlastně vedlo. „Žádní svědkové.“
Jen se usmála ještě víc. „To víš, že bys mohl,“ ujistila ho a její hlas byl teplý a melodický. „Ale neuděláš to.“
„Jak to víš?“
„Protože tě znám.“ Otevřel dlaně a pustil ji. „Neměl jsi potíže?“
„Ne,“ řekl. „Všechno vyšlo skvěle. Byl tam takový zmatek, že by klidně utekla celá vesnice orků. Všiml jsem si, že jsi pustila zvířata, než jsi zapálila ten oheň.“
Znovu se usmála. Trochu pokrčila nos. takže vypadala ještě mladší. Možná dvacet, dvacet pět?
„Jistě. Jsou to jenom nevinná stvořeni. Nikdy bych jim nemohla ublížit. Ale my si teď musíme pospíšit.“ Podívala se směrem k Durnholdu, kde k hvězdnému nebi stále ještě sršely jiskry a stoupal hustý dým. „Vypadá to, že mají oheň pod kontrolou. Brzy si všimnou, že jim chybíš.“ Její tvář zastínila emoce, kterou Thrall nedokázal pochopit. „Stejně jako mně.“ Vzala pytel a přitáhla ho doprostřed jeskyně. „Sedni si. Musím ti něco ukázat.“
Poslušně si sedl. Tari se chvílí prohrabovala obsahem pytle a pak vytáhla svitek. Rozvinula ho. podržela jednu stranu a naznačila mu, aby udělal to samé.
„To je mapa.“ řekl Thrall.
„Ano. Nejpřesnější, jakou jsem našla. Tady je Durnholde.“ řekla Taretha a ukázala na malou kresbu hradu. „My jsme trochu dál na jihozápad, tady.
Všechny internační tábory jsou v okruhu dvaceti mil od Durnholdu, tady, tady. tady. tady a tady.“ Ukázala na kresby tak malé, že je ani Thrall v chabém světle nedokázal rozeznat. „Nejbezpečnější pro tebe je jít sem. do divočiny. Slyšela jsem, že se tam pořád ještě schovávají někteří z vašich lidí, ale Blackmoorovi muži je tam nikdy nenajdou.“ Zvedla k němu hlavu. „Ale ty je nějak najít musíš. Thralle. Oni ti pomůžou.“
Vašich Udí. řekla Taretha. Ne orků nebo těch věcí nebo těch příšer. Náhle se v něm zvedla vlna vděčnosti tak silná, že nedokázal nic říct. Nakonec se zeptal: „Proč to děláš? Proč mi chceš pomoct?“
Upřeně se na něj zadívala a neuhnula pohledem. „Protože si té pamatuji, když jsi byl ještě miminko. Byl jsi jako můj bráška. Když… když pak Faralyn umřel, byl jsi jediný bráška, který mi zůstal. Viděla jsem, co ti udělali, a nesnášela jsem je za to. Chtěla jsem ti pomoct, být tvůj kamarád.“ Teď pohledem uhnula. „A našeho pána nemám o nic raději než ty.“
„Ublížil ti?“ Vztek, který Thrall náhle ucítil, ho překvapil.
„Ne, vlastně ne.“ Chytila se nikou za zápěstí a jemně si je třela. Thrall viděl pod kůží stopy po modřině. „Fyzicky ne. Je to trochu složitější.“
„Řekni mi to.“
„Thralle, čas…“
„Řekni mi to!“ zahřměl. „Jsi moje přítelkyně. Taretho. Už mi píšeš deset roků a těch deset roků jsem se díky tobě mohl usmívat. Celou tu dobu jsem věděl, že někdo ví, kdo skutečně jsem, že nejsem jen nějaké… nějaká zrůda vycvičená pro arénu. Ty jsi byla moje světlo ve tmě.“ Se vší něžností, které byl schopen, jí položil ruku na rameno. „Řekni nu to.“ naléhal znovu, tentokrát jemným hlasem.
Oči se jí zaleskly. Thrall viděl, jak z nich vychází nějaká tekutina a stéká jí po tvářích. „Strašně se stydím,“ zašeptala.
„Co se ti to děje s očima?“ zeptal se Thrall. „Co znamená 'stydím'?“
„Thralle.“ řekla a její hlas byl nyní jaksi hrubší. Utřela si oči. „Tomu se říká slzy. Tečou ti, když jsi smutný, když ti je tak smutno, jako by tě to v srdíčku bolelo tak, že už nevíš, kam jít.“ Taretha si plačtivě povzdechla. „A stydět se… to je. když uděláš něco, co je úplný opak toho, čemu sám věříš, něčeho, co si přeješ, aby nikdy nikdo nevěděl. Ale tohle ví už všichni, takže proč ne i ty. Jsem Blackmoorovou milenkou.“
„Co znamená milenka?“
Smutné na něj pohlédla. „Ty jsi hrozně nevinný, Thralle. Tak čistý. Ale jednou pochopíš.“
Thrall si najednou vybavil útržky rozhovorů, které zaslechl na cvičišti, a pochopil, o čem Taretha mluvila. Nezazlíval jí to však. Cítil jen vztek, že Blackmoore klesl ještě hlouběji, než by si Thrall myslel, že může. Chápal, jaké to je být bezmocný v jeho rukách. A Taretha byla tak zranitelná, tak malá, že se přece nemohla bránit.
„Pojď se mnou.“ naléhal.
„Nemůžu. Víš, co by udělal mé rodině, kdybych utekla… ne.“ Impulzivně sevřela jeho ruce v dlaních. „Ale ty můžeš. Prosím, běž už. Bude se mi spát líp. když budu vědět, že jsi mu aspoň ty utekl. Bud' volný, za nás za oba.“
Přikývl. Nebyl schopen slova. Věděl už dřív, že mu bude chybět, ale když s ní konečně mluvil, byla bolest z jejích rozloučení ještě silnější.
Znovu si utřela oči a trochu pevnějším hlasem řekla. „Tohle je plné jídla a dala jsem ti tam i několik měchů s vodou. Dokonce se mi povedlo ukrást nůž. Netroufla jsem si ale vzít nic, co by mohli postrádat. A ještě jsem ti chtěla dát tohle.“ Sklonila hlavu a sundala z klku stříbrný řetízek. Na jemném řetízku byl srpek měsíce. „Nedaleko odtud je strom rozštípnutý bleskem. Blackmoore mi dovolil jít se tam projít, kdykoli budu chtít. Jsem mu vděčná aspoň za to. Jestli se tu někdy ukážeš a budeš potřebovat pomoc, dej ten řetízek do dutiny v tom stromu a já za tebou přijdu tady do té jeskyně a pomůžu ti, jak jen budu moct.“
„Tari…“ Thrall se na ni zkroušeně podíval.
„Pospěš si.“ Znepokojeně se ohlédla směrem k Durnholdu. „Musela jsem si vymyslet nějakou lež. abych omluvila svůj odchod, ale čím dřív se vrátím, tím to pro mě bude jednodušší.“ Oba vstali a rozpačitě na sebe pohlédli. Než si Thrall stačil uvědomit, co se děje. Tari se k němu přitiskla a objala jeho ohromné tělo. jak jen nejlépe mohla. Pak přitiskla tvář na jeho břicho. Thrall se napjal; jakýkoli podobný kontakt považoval do té doby za útok. Ale přestože se ho ještě nikdy nikdo tak nedotkl, věděl, že to znamenalo náklonnost. Nechal se vést svými instinkty a něžné ji pohladil po vlasech.
„Říkají, že jsi zrůda,“ řekla a hlas se jí znovu třásl. O krok poodstoupila. „Ale zrůdy jsou oni, ne ty. Sbohem Thralle.“
Taretha se otočila, zvedla spodní cíp noční košile a rozběhla se zpět k Durnholdu. Thrall stál a díval se za ní. dokud mu nezmizela z dohledu. Pak co možná nejopatrněji stočil stříbrný řetízek a vložil ho do vaku. Zvedl těžký pytel - pro Tarethu muselo být obtížné přitáhnout ho až sem - a hodil si ho přes rameno. Pak se Thrall, bývalý otrok, vydal vstříc svému osudu.
