7. kapitola
Thrall věděl, že mu Taretha ukázala, kde jsou umístěny internační tábory, hlavně proto, aby se jim vyhnul. Chtěla, aby našel stále ještě svobodné orky. On si však nebyl jistý, jestli tihle „svobodní orkové“ jsou ještě vůbec naživu nebo jestli to náhodou nejsou už jen výplody toužebných přání padlých bojovníku. Když ho ještě učil Jaramin, naučil se číst i mapy. takže mu nedělalo potíže vyznat se v těch. co mu dala Tari. Vyrazil přímo k internačním táborům. Nevybral si ten nejblíže Durnholdu. Bylo totiž celkem pravděpodobné, že jakmile se přijde na jeho zmizení. Blackmoore právě tam zalamuje všechny stráže. Jeden z táboru ale ležel několik mil od pevnosti, ve které Thrall vyrostl. Ten si vybral pro svou návštěvu. O táborech toho nevěděl moc, a i to málo bylo zkresleno vyprávěním Udí. kteří jeho rasu nenáviděli. Zatímco svižně a neúnavně běžel směrem k vybranému cílí, hlavou se mu honily myšlenky. Jaké
to asi bude vidět tolik orků pohromadě? Budou mu vůbec rozumět? Nebo se mu slova budou plést s lidským jazykem tak, že s nimi nebude schopen mluvit ani na té nejjednodušší úrovni? Nezaútočí na něj? Nechtěl s nimi bojovat, ale podle všeho, co se kdy dozvěděl, byli orkové krvelační, hrdí a nezadržitelní válečníci. On sám byl vycvičený jako gladiátor, ale stačilo by to proti kterékoli z těch legendárních bytostí? Byl by schopen bránit se tak dlouho, než je přesvědčí, že není jejich nepřítel?
Míle mu doslova ubíhaly pod nohama. Čas od času zvedl hlavu ke hvězdám, aby odhadl svou pozici. Nikdy ho nikdo neučil, jak se řídit podle hvězd, ale jedna z knih. které mu Tari tajně poslala, byla právě o hvězdách a jejich rozmístění. Thrall ji prostudoval stejné dychtivě jako všechny ostatní. Jako kterýkoli zdroj informací, který se mu dostal do nikou.
Snad dokonce najde klan, který má ve znaku bílého vlka na modrém poli. Třeba najde i svou rodinu. Blackmoore mu říkal, že ho našel nedaleko Durnholdu. takže bylo docela možné, že na svůj klan opravdu narazí.
Zaplavila ho vlna vzrušení. Bylo to krásné. Putoval celou noc a zastavil se, teprve až začalo vycházet slunce. Jak znal Blackmoora. už ho teď jeho muži hledají. Snad je dokonce přinutí sednout do jednoho z těch létajících strojů. Thrall sice nikdy žádný na vlastní oči neviděl a sám o jejich existenci pochyboval, ale jestli skutečně existovaly. Blackmoore je určitě využije, aby svého zatoulaného šampióna našel.
Vzpomněl si na Tari a zoufale doufal, že nikdo nepřišel na to, jakou roli v tom všem hrála.
Blackmoore pochyboval, že by kdy ve svém životě zuřil víc, a to bylo co říct.
Ze spánku ho vzbudily zvony - dnes spal sám, Taretha se omluvila, že je nemocná - a on s hrůzou uviděl za oknem oranžovou záři hořících stodol. Jen na sebe něco hodil a spěchal přidat se k ostatním obyvatelům Durnholdu, kteří se zoufale snažili zkrotit ohnivého kohouta. Trvalo to několik hodin, ale když se na okraji hvězdného nebe začal objevovat fialový pruh svítání, zbyla z toho pekla jen hromada ohořelých trámů.
„Je to zázrak, že se nikomu nic nestalo.“ řekl Langston a utíral si čelo. Bledou tvář měl celou začouzenou od popela. Blackmoore předpokládal, že nevypadá o moc lépe. Všichni kolem byli propocení a špinaví. Sloužící budou mít zítra o nějaké to prádlo navíc.
„Ani zvířatům.“ řekl Tammis. který právě přišel. „Ale není možné, aby ta zvířata utekla sama. Nemůžeme si být jistí, můj pane, ale začíná to vypadat, jako by ten oheň někdo zapálil schválně.“
„U Světla!“ vydechl Langston. „To si opravdu myslíš? Kdo by chtěl něco takového udělat?“
„Klidně ti všechny své nepřátele spočítám, teda jestli mi budou stačit prsty na nikou.“ zavrčel Blackmoore. „A na nohou. Po světě běhá spousta bastardu, kteří žárlí na mou hodnost i na mého… Lotharova ducha.“ Najednou se otřásl chladem a uvědomil si, že jeho tvář musí být pod vším tím popelem úplně průsvitná. Langston i Tammis na něj udiveně pohlédli.
Neměl čas. aby jim o svých obavách vykládal. Vyskočil z kamenných schodů, na kterých seděl, a běžel zpátky do pevnosti. Jeho přítel i sluha spěchali za ním a volali: „Blackmoore, počkej!“ a „Můj pane, co se děje?“
Blackmoore je ignoroval. Hnal se chodbou, nahoru po schodech, až se zastavil před hromadou třísek, které kdysi byly dveřmi od Thrallovy cely. Jeho nejčernější obavy se naplnily.
„K čertu s nimi!“ zaklel. „Někdo mi ukradl orka! Tammisi! Chci chlapy, chci koně, chci létající stroje - a chci mít okamžitě Thralla zpátky!“
Thralla překvapilo, jak hluboce dokázal spát a jak živé sny měl. Probudil se. když už padala noc. a na chvíli prostě jen tak ležel. Cítil pod svým tělem svěží měkkou trávu, vychutnával si lehký vánek, který ho hladil po tváří. Tohle byla svoboda a bylo to neskutečně sladké. Poklad. Konečně chápal, proč by někteří lidé raději umřeli, než aby se nechali zavřít.
Na krk mu mířil hrot kopí a seshora na něj shlíželo šest mužů - lidí.
„Ty.“ řekl jeden z nich. „Vstávej.“
Thrall proklínal sám sebe. zatímco ho táhli připoutaného za koněm. Na každé straně vedle něj kráčel jeden ozbrojený muž. Jak jen mohl být tak hloupý! Chtěl si prohlédnout tábor, to ano, ale z nějakého bezpečného úkrytu. Chtěl se jen dívat, ne stát účastníkem toho. co evidentně nemohlo být v ničem dobré.
Zkusil jim utéct, ale čtyři z nich měli koně a skoro okamžitě ho chytili. Měli sítě. kopí a meče a Thrall se styděl, jak rychle a efektivně ho zcela zneškodnili. Chtěl se bránit, ale pak se rozhodl, že to neudělá. Nedělal si iluze, že tihle lidé by mu zaplatili léčitele, a
chtěl si udržet sílu. A pak. jakou větší šanci setkat se s orky než s nimi být v jednom táboře by si mohl přát? Když jim někdo připomene jejich divokou přirozenost, určitě budou během několika chvil posedlí myšlenkou na útěk. A on měl znalosti, které jim pomohou.
Takže předstíral, že se vzdává, i když by se zřejmě dokázal postavit všem najednou. Téměř okamžitě zalitoval svého rozhodnutí, když se mu ti muži začali hrabat v ranci.
„Má tu hromadu jídla.“ řekl jeden. „A dobrýho. Dneska se nadlábnem, chlapi!“
„Major Remka se nadlábne,“ řekl druhý. „Ne, když se o tom nedozví, a my jí to přece neřekneme,“ řekl třetí. Thrall sledoval, jak se ten, který mluvil jako první, dychtivě zakousl do malého masového koláče, co mu Taretha zabalila.
„No, podívejme se.“ řekl druhý. „Nůž.“ Vstal a přešel k Thrallovi, který byl nehybně spoután v síti. „Všecko jsi to ukrad, co?“ Namířil nůž na Thrallovu tvář. Ten ani nemrkl.
„Nech toho, Hulte,“ řekl jiný muž, nejmenší a nejnervóznější ze všech šesti. Ostatní přivázali koně k blízkým větvím a horlivě cpali kořist do brašen u sedel. Evidentně se rozhodli, že té tajemné Remce, ať až to byl kdokoli, nic neřeknou.
„Já si nechám tohle,“ řekl Hult.
„Jídlo si nechat můžeš, ale moc dobře víš, že musíme hlásit všecko, co najdem.“ řekl druhý, očividně nervózní z toho, že se Hultovi postavil, ale rozhodnutý držet s ostatními.
„A co když si ho fakt nechám?“ řekl Hult. Thrallovi se nelíbil; vypadal umíněně a naštvaně, stejně jako Blackmoore. „Co s tím asi tak uděláš?“
„Spíš by tě mělo zajímat, co s tím udělám já. Hulte,“ řekl nějaký nový hlas. „Tenhle muž byl vysoký a štíhlý. Po fyzické stránce nevypadal nijak hrozivě, ale Thrall už bojoval s mnoha válečníky, aby věděl, že stejně dobrá jako síla, a někdy i lepší, je technika. Soudě podle Hultovy reakce měl ten muž u ostatních respekt. „Ta pravidla existují proto, abychom mohli hlídat orky. Tohle je za poslední roky první, co má u sebe lidskou zbraň. To by se určitě mělo hlásit. A co se tyče tohohle…“
Thrall zděšeně vytřeštil oči, když se mu ten muž začal probírat dopisy od Tarethy. Mužovy modré oči se zúžily a on se otočil směrem k Thrallovi. „Nepředpokládám, že bys uměl číst, nebo snad ano?“
Ostatní muži vybuchli smíchem a z úst jim létaly kousky rozžvýkaného jídla. Ten člověk svou otázku i ale myslel vážně. Thrall už se chystal odpovědět, ale pak si to rozmyslel. Možná bude lepší, když bude předstírat, že lidské řeči nerozumí.
Ten vysoký muž přešel až k němu. Thrall se napjal, neboť očekával ránu, ale místo toho si muž dřepl vedle něj a zadíval se orkovi přímo do očí. Thrall uhnul pohledem.
„Ty - číst?“ ukázal ten člověk prstem v rukavici na dopisy. Thrall se na ně zadíval, a protože si uvědomil, že i tupý ork, který nezná lidskou řeč, by něco takového pochopil, zuřivě zavrtěl hlavou. Muž se na něj ještě chvíli díval a pak vstal. Thrall si nebyl jistý, jestli ho přesvědčil.
„Připadá mi nějak povědomý.“ řekl muž. Thralla polilo horko.
„Mi všichni připadají stejní.“ řekl Hult. „Velcí, zelení a hnusní.“
„Škoda že ani nikdo z nás neumí číst,“ řekl vysoký muž. „Vsadím se, že bychom z těchhle papírů vyčetli celkem dost.“
„To je to tvoje kdyby, Waryku.“ řekl Hult a v jeho hlase bylo možno rozeznat stopy pohrdám.
Waryk vrátil dopisy do rance, vzal Hultovi z ruky nůž, nehledě na jeho chabé protesty, a hodil nyní téměř prázdný pytel přes sedlo svého koně. „Schovejte to jídlo, než si to rozmyslím. Jedeme do tábora.“
Thrall předpokládal, že ho naloží na káru nebo na některý z těch vozů. které kdysi dávno viděl. Ale ani takového ohledu se mu nedostalo. Jednoduše přivázali k síti, v níž byl chycen, lano a táhli ho za jedním z koní. Po tolika letech v gladiátorské aréně měl Thrall naštěstí nesmírně vysoký práh bolesti. Daleko více ho nyní bolela ztráta Tarethiných dopisů. Bylo štěstí, že žádný z těch mužů neuměl číst. Ještě větší štěstí bylo, že nenašli ten stříbrný řetízek. Usnul s ním v ruce a podařilo se mu jej ukrýt do kalhot dřív. než si ho všimli. Alespoň něco mu tedy po ní zbylo.
Cesta se zdála být nekonečná, ale slunce naopak jako by zpomalilo svůj běh. Konečně dorazili k masivní kamenné zdí. Waryk rozkázal, aby je pustili, a Thrall uslyšel zvuk otevírající se těžké brány. Táhli ho na zádech, takže si mohl dobře prohlédnout, jak silná byla zeď, kterou prošli. Stráže si nově příchozího nezúčastněně prohlédli a pak si šli po svých.
První věc, která Thralla zaskočila, byl odporný puch. Připomínal mu stáje v Durnholdu, ale byl mnohem silnější. Svraštěl nos. Hult si toho všiml a rozesmál se.
„Asi jsi byl od svých trochu moc dlouho, co zelenáči?“ zazubil se. „Už jsi zapomněl, jak strašně smrdí?“ Zacpal si nos a zakoulel očima.
„Hulte.“ řekl Waryk varovně. Chytil jednou nikou síť a vydal rozkaz. Thrall okamžitě ucítil, že se znovu může hýbat, a postavil se na nohy.
Zděšeně se rozhlédl kolem. Všude byly natěsnány tucty, možná stovky orků. Někteří seděli v kalužích vlastních výkalů, prázdné pohledy upřeny jen tak do neurčita a silné čelisti s nosnými kly nedbale pootevřené. Jiní divoce běhali tam a zpátky a cosi nesrozumitelně mručeli. Někteří zase spali stočení do klubíčka na zemi a zřejmě by si nevšimli ani toho, kdyby na ně někdo šlápl. Občas bylo slyšet krátkou hádku, ale i ty zřejmé stály orky až příliš energie, protože vždy utichly ještě dřív, než stačily pořádně začít.
Co se tu dělo? Copak ti lidé tu Thrallův lid drželi zpacifikovaný nějakými lektvary? Muselo existovat rozumné vysvětlení. On přece věděl, co jsou orkové zač, jak krvežízniví, ohniví, neústupní dokáží být. Čekal… no, vlastně nevěděl, co má čekat, ale tohle určitě ne, ne takovou nepřirozenou letargii.
„Běž.“ řekl Waryk a ukázal Thrallovi směrem k nejbližšímu hloučku orků. „Jídlo dostaneš jednou denně a v korytě je voda.“
Thrall se napřímil a pokusil se nasadit smělý nezlomný výraz. Pak se vydal pevným krokem ke skupině pěti orků sedících vedle dříve zmíněného žlabu s vodou. Cítil, jak se mu do zjizvených a čerstvě podřených zad vrývá Warykův pohled, a slyšel ho říct: „Přísahal bych, že už jsem ho někde viděl.“ Pak bylo slyšet, jak se jeho kroky vzdalují.
Když Thrall došel k orkům, jen jeden z nich zvedl hlavu. Thrallovi bušilo srdce. Nikdy dřív takhle blízko k nikomu ze svého národa nebyl, a teď jich tu sedělo dokonce pět.
„Já vás zdravím,“ řekl orksky.
Udiveně na něj pohlédli. Jeden z nich hlavu znovu sklonil a dál se drápem snažil vyrýpnout ze země kamínek.
Thrall to zkusil znovu. „Já vás zdravím.“ řekl a roztáhl ruce v gestu, které podle knih znamenalo, že jeden válečník zdraví druhého.
„Kde té chytli?“ zeptal se konečně jeden z nich lidskou řečí. Když se na něj Thrall překvapeně podíval, pokračoval: „No. ty určitě nemluvíš orksky odmala.“
„Máš pravdu vychovali mě lidé. Ale trochu orksky mé naučili. Doufal jsem, že se tady naučím víc.“
Orkové se dívali jeden na druhého a pak vybuchli v hurónský smích. „Vychovaný lidmi, jo? Hej, Krakisi -poď sem! Sehnali jsme pohádkáře! Tak jo. šamane. vybal další.“
Thrall cítil, jak mu šance navázat s těmito muži nějaký vztah uniká mezi prsty. „Prosím, nechtěl jsem vás urazit. Jsem zajatec jako vy. Nikdy v životě jsem se s žádnými orky nesetkal. Jen jsem chtěl…“
V tu chvíli se ten, který se prve odvrátil, znovu otočil a Thrall zmlkl. Oči tohohle orka byly jasně rudé a zářily, jako by byly osvětleny odněkud zevnitř. „Takže ty ses chtěl setkat se svými? Tak jo, setkal ses s náma. A teď nás nech na pokoji.“ Znovu se otočil a vrátil se ke svému kamínku.
„Tvé oči…“ mumlal Thrall, příliš užaslý nad tou podivnou rudou září. než aby pochopil, že to byla urážka.
Ork se zarazil, zvedl ruku, aby si zakryl oči před Thrallovým pohledem, a poodsedl si ještě dál.
Thrall se chtěl na něco zeptat, ale zjistil, že stojí sám. Ostatní orkové se od něj odsunuli, ale nenápadně po něm pokukovali.
Obloha se celý den zatahovala mraky a zároveň se dělala zima. Jak tak Thrall stál sám uprostřed prostranství obklopen tím, co zbylo z jeho lidu, začal z šedých mraků padat ledový déšť smíšený se sněhem.
Thrall si změny počasí málem ani nevšiml, tak hluboký byl jeho zármutek. Tak kvůli tomuhle zpřetrhal všechna pouta, která měl? Dožít život jako vězeň s hordou bezduchých, shnilých stvoření, která kdysi chtěl vyvést z tyranie a područí lidské rasy? Uvažoval, co bylo horší. Jestli bojovat v aréně pro Blackmoorovu slávu, spát v suchu, číst si dopisy od Tari nebo stát sám, tady, kde se ho stranili dokonce i ti z jeho vlastni krve a kde se mu nohy bořily do miznoucího bláta?
Odpověď přišla brzy. Ani jedna z možností nebyla snesitelná. Thrallovy oči začaly nenápadně hledat možnou cestu ven. Mělo by to být snadné. Sem tam nějaká stráž, a ty navíc v noci neuvidí tak dobře jako on. Stráže se zdály být znuděné a zcela bez zájmu, alespoň tak soudil podle toho, že ani orkové kolem zřejmě neměli dost energie nebo odhodlání. Thrall pochyboval, že by kterýkoli z nich měl odvahu pokusit se přešplhat přes relativně nízké zdi.
Teď ucítil déšť. Cítil, jak mu promočil kalhoty. Šedivý, deprimující den. dokonalý pro šedivou a deprimující lekci. Tihle orkové nebyli vznešení nelítostní válečníci. Nedokázal si představit, jak tahle stvořeni mohla lidem klást byť sebemenší odpor.
„Nebyli jsme vždycky takoví jako teď.“ ozval se měkký, hluboký hlas ve výšce jeho lokte. Thrall se překvapeně otočil a uviděl, jak se na něj těma zneklidňujícíma rudýma očima dívá ork, který s ním prve mluvil. „Bez duše, ustrašení, plní studu. Tohle s náma udělali oni,“ pokračoval a ukázal na své oči. „A my bychom se toho mohli zbavit. Naše srdce i duše by se nám mohly vrátit“
Thrall si sedl do bláta vedle něj. „Pokračuj,“ naléhal. „Poslouchám.“