ŽIJEME WARCRAFTEM

Už to byly téměř dva dny od požáru a Thrallova útěku a Blackmoore většinu času zuřil a zároveň se cítil sklíčený. Na Tammisovo naléhání se nakonec vydal na lov s jestřábem a musel připustit, že jeho sluha měl dobrý nápad.
Den byl pošmourný ale on i Taretha byli dobře oblečení a ostrá jízda je dokázala zahřát. Chtěl jet na lov, ale jeho přecitlivělá milenka ho přesvědčila, aby se jeli projet prostě jen tak, pro radost z jízdy. Díval se na ní, jak cválá na šedém grošáku, kterého jí dal před dvěma lety. a přál si, aby bylo tepleji. Znal i příjemnější způsob, jak s Tarethou strávit čas.
Ta Foxtonova dcera dozrála v neobyčejný kus sladkého ovoce. Byla roztomilé poslušné dítě a dospěla v roztomilou poslušnou ženu. Kdo by to byl řekl že ho ty její modré oči tak okouzlí, že se bude tak rád utápět v jejích zlatých kadeřích. On ne, ne Blackmoore.
Ale od doby, když si ji před několika lety vzal k sobě. dařilo se jí neustále ho bavit. A to nebylo v žádném případě obvyklé.
Langston se ho kdysi ptal, jestli někdy hodlá Tarethu odložit a oženit se. Blackmoore odpověděl, že by Tarethu neodložil, ani kdyby se skutečně oženil, a že na podobné věci bude dost času. až uskuteční svůj plán. Bude v daleko lepším postavení, aby uzavřel politicky výhodný sňatek, až přinutí Alianci padnout před ním na kolena.
A skutečné, nebylo kam spěchat. Měl spoustu času. aby si Tarethy mohl užít. kdy a kde se mu zachtělo. A čím více času s tou dívkou trávil, tím méně to bylo o uspokojování fyzických potřeb a více o obyčejné radosti z její přítomnosti. Stále častěji, když se v noci vzbudil a díval se, jak spí, stříbrná v měsíčním světle vcházejícím okny, uvažoval, jestli se náhodou nezamiloval.
Zastavil Nightsonga, který sice už stárl, ale stále ještě si dokázal vychutnat občasnou vyjížďku, a díval se, jak kolem něj Taretha hravě krouží na Gray Lady. Na jeho rozkaz si ani nezakryla, ani nesvázala vlasy a ty jí teď vlály kolem hlavy jako vodopád nejryzejšího zlata. Taretha se smála a jejich oči se na chvíli setkaly.
K čertu s počasím. Bude jim muset stačit. Už se chystal rozkázat ji. aby sesedla a šla za ním mezí nedaleké stromy - v pláštích jim tu chvíli bude teplo -když zaslechl, jak se k nim blíží zvuk koňských kopyt. Zamračil se. když uviděl Langstona. Z jeho koně v chladném odpoledni stoupala pára.
„Můj pane,“ oslovil ho zadýchaně. „mám důvod se domnívat, že máme zprávy o Thrallovi!“
Major Lorin Remka nebyla osoba, se kterou bylo radilo si zahrávat. Přestože byla jen něco přes metr a půl vysoká, byla urostlá a silná a dokázala se v kterémkoli souboji držet více než dobře. Za muže se převlékla už před lety z touhy zničit ty zelené obludy, které zmasakrovaly její vesnici. Když bylo její přestrojení odhaleno, poslal ji její velící důstojník přímo zpátky do pivní linie. Až později se dozvěděla, že doufal, že tam zemře a ušetří ho ponížení, až jí bude muset hlásit. Ale Lorin Remka přežila a vedla si stejně dobře, ne-li lépe než většina mužů v jednotce.
Zabíjení nepřítele jí přinášelo potěšení. Nejednou si po zabití orka rozetřela jeho rudou krev po tváři, aby tak všem ukázala své vítězství. Všichni chlapi ji vždy uznávali.
Stejnou zálibu si v časech míru našla major Remka v dráždění a týrání trosek, které kdysi bývaly jejími nepřáteli, přestože tahle radost mizela s tím, jak se ti bastardi přestávali bránit. Důvod, proč se z těch monster stal poslušný dobytek, byl častým tématem diskusí mezi Remkou a jejími muži nad partičkou karet a pivem nebo čtyřmi.
Největší uspokojení jí přinášelo proměňovat tyhle zabijáky v ustrašené a klanící se sluhy. Nejpoddajnější pak byli ti s podivnýma červenýma očima. Jako by toužili po příkazech a odměně, dokonce i od ní. Jeden z nich jí nyní připravoval v komnatách koupel.
„Dej si záležet, ať je horká, Greekiko,“ volala. „A nezapomeň zase na bylinky!“
„Ano, má paní,“ volala orkská žena pokorně. Téměř okamžitě ucítila Remka očistnou vůni sušených bylin a květů. Celou dobu. co zde velela, jako by neuvěřitelně páchla. Nedokázala ten smrad dostat z oblečení, ale alespoň se vždy celá ponořila do horké voňavé koupele a smyla jej z kůže i dlouhých černých vlasů.
Remka se naučila oblékat jako muž. Bylo to daleko praktičtější než všechny ty ženské krajky. Po letech na bitevním poli byla na tenhle styl víc než zvyklá a vyhovoval ji. Teď si s heknutím sundala vysoké boty. Právě když je postavila stranou, aby je Greekika mohla vyčistit, ozvalo se naléhavé bušení na dveře.
„Být tebou, je to důležité.“ zabručela a otevřela dveře. „Co se děje, Waryku?“
„Včera jsme chytili jednoho orka,“ začal. „Ano. ano, četla jsem tvou zprávu. Ale chladne mi koupel a…“
„Měl jsem pocit, že toho orka znám.“ naléhal Waryk.
„U Světla. Waryku, všichni vypadají stejně!“
„Ne. Tenhle je jiný. A já už vím proč.“ Vešel dovnitř a jeho vysoká urostlá postava zaplnila celý vchod. Major Remka se okamžitě postavila do pozoru a přála si, aby si prve nezula boty.
„Generál Blackmoore,“ řekla. „Jak vám mohu sloužit?“
„Majore Remko,“ řekl Aedelas Blackmoore a jeho bílé zuby se zaleskly za perfektně přistřiženými černými vousy. „Mám důvod se domnívat, že jste našli mého ztraceného domácího orka.“
Thrall naslouchal, zcela uchvácen, a rudooký ork dál vyprávěl měkkým hlasem příběhy o odvaze a síle. Vyprávěl o bitvách, kde šance na vítězství byly nulové, o hrdinských činech i o lidech padajících pod zelenou vlnou orků sjednocených v jediné věci. Stejně mluvil i o duchovních, o kterých Thrall nikdy neslyšel.
„No jo.“ řekl Kelgar smutně. „Kdysi jsme fakt bývali hrdá Horda, lačná bitvy a měli jsme svoje kmeny. A v těch klanech byli ti, kdo znali kouzla větru a vody, nebe a země, duše divočinv a uměli s těmito silami žít v harmonii. Říkali jsme jím 'Šamani' a jejich schopnosti byly vším co jsme znali o moci, dokud se neobjevili černokněžníci*.“
Jako by to slovo Kelgara rozčílilo. Odplivl si a rozvášnil se tak, že zvedl ruku zaťatou v pěst. „Moc! Nasytí náš lid, vychová naše děti? Všechnu ji měli naši velitelé a my jsme z ní neznali skoro nic. A oni udělali… něco. Thralle. Nevím co. Ale když nás porazili. všechna touha bojovat z nás vytekla jako z otevřené rány.“ Sklopil hlavu a položil jí na ruce zkřížené na kolenou. Pak zavřel ohnivě rudé oči.
„A to jste všichni ztratili chuť bojovat?“ zeptal se Thrall.
„My všichni tady. Ty, co bojovali, nechytli, a nebo když jo, tak zemřeli, protože se bránili.“ Kelgar měl oči stále zavřené. Thrall respektoval, že ork potřebuje chvíli ticho. Byl plný zklamání. V Kelgarově vyprávění byla pravda, a kdyby se Thrall potřeboval ujistit, stačilo se rozhlédnout kolem sebe. Ale co se to vlastně stalo? Jak mohla celá rasa ztratit svého ducha a skončit tady. poražená ještě dřív. než ji pochytali a hodili do téhle díry?
„Ale v tobě je touha bojovat silná. Thralle, i když tvé jméno naznačuje něco jiného. Jeho oči byly náhle znovu otevřené a doslova vypalovaly do Thralla dvě díry. „Třeba jsi byl ušetřen, protože tě vychovali lidé. A jsou i další, stejní jako ty, někde tam venku. Ty zdi nejsou tak vysoké, abys je nepřelezl, teda jestli chceš.“
„Chci,“ řekl Thrall dychtivě. „Řekni mi, kde najdu ostatní, jako jsem já.“
„Jediný, o kom jsem slyšel, se jmenuje Grom Hellscream,“ řekl Kelgar. „Toho ještě neporazili. Jeho lid, klan Warsong, přišel ze západu téhle země. Víc ti nedokážu říct. Grom má oči jako já, ale jeho duch odolal.“ Kelgar sklopil hlavu. „Kéž bych taky dokázal být tak silný.“
„Můžeš,“ řekl Thrall. „Pojď se mnou, Kelgare. Já jsem silný. Klidně bych tě dokázal na tu zeď vyzdvihnout, jestli…“
Kelgar zavrtěl hlavou. „Není to síla, co mi chybí. Thralle. Dokázal bych ty stráže zabít, než bys řekl popel. Kterýkoli z nás by to dokázal. Chybí mi touha. Já tu zeď nechci přelézt. Chci zůstat tady. Nedokážu to vysvětlit. Stydím se, ale tak to prostě je. Ty budeš muset mít tu touhu, ten oheň za nás za všechny.“
Thrall souhlasně přikývl, přestože to nechápal. Kdo by nechtěl být svobodný? Kdo by nechtěl bojovat, vzít si zpátky všechno, co mu vzali, přinutit lidi zaplatit za všechno bezpráví, za všechno, co udělali jeho rase? Ale bylo to jasné. Ze všech orků zde byl on jediný, kdo se to odváží zkusit.
Počká do západu slunce. Kelgar říkal, že pak tu zůstává jenom pár stráží a ty se často zpijí do němoty. Jestli bude Thrall jednoduše dál předstírat, že je jako ostatní orkové. musela jeho chvíle přijít.
V ten okamžik k ním přišla jedna orkská žena. Působila dojmem, že ví, co dělá, což zde bylo poněkud neobvyklé, a Thrall se postavil, jako by bylo jasné, že míří k němu.
„Ty jsi ten nový ork?“ zeptala se lidským jazykem.
Thrall přikývl. „Jmenuji se Thrall.“
„Tak. Thralle. možná bys měl vědět, že si pro tebe jde velitel tábora.“
„Jak se jmenuje?“ Thralla polilo horko, protože se obával nejhoršího.
„Nevím, ale má na sobě rudou a zlatou s jestřábem na…“
„Blackmoore,“ procedil Thrall skrz zuby. Mělo mě napadnout, že mě tu najde.“
Ozvalo se hlasité zvonění a všichni orkové se otočili k velké věží. „Máme se seřadit,“ řekl žena. „I když není obvyklá doba na počítání.“
„Chtějí tebe, Thralle,“ řekl Kelgar. „Ale nenajdou tě. Musíš jít hned teď. Stráže budou nervózní, protože má přijít velitel, a já udělám ještě větší zmatek. Nejméně hlídané místo je na druhém konci tábora. My jdeme všichni za tím zvoněním jako dobytek. Vlastně ani nic jméno nejsme,“ řekl znechucen sám sebou. „Běž. Hned.“
Thralla nemusel dál pobízet. Otočil se na patě a svižně si razil cestu náhlou tlačenicí orků mířících opačným směrem. Zatímco se dral skrz ně, uslyšel výkřik bolesti. Byla to ta orkská žena. Neodvažoval se zastavit aby se otočil a podíval, ale když Kelgar zakřičel cosi orksky, pochopil. Kelgarovi se nějak podařilo sáhnout hluboko do sebe a najít stín svého válečného ducha. Začal se s tou orkskou ženou prát. Podle chování stráží bylo něco takového naprosto nezvyklé. Všechny okamžitě spěchaly, aby oba bojující orky odtrhly od sebe. Dokonce i ti, kteří původně stálí na hradbách, seběhli dolů a spěchali k místu, odkud se ozýval křik.
Pravděpodobně Kelgara i tu nevinnou ženu zbijí, pomyslel si Thrall. Bylo mu to hrozně líto. Ale. řekl si, díky nim jsem volný a můžu se postarat, aby už žádný člověk nikdy žádného orka nezmlátil.
Vzhledem k tomu, že vyrostl v cele, kde hlídali každý jeho krok. nemohl uvěřit, jak jednoduché bylo přelézt zeď a skočit rovnýma nohama zpět na svobodu. Přímo před ním byl hluboký les. Běžel rychleji než kdy v životě s vědomím, že každý okamžik na volném prostranství je zranitelný. Nikdo však nevolal na poplach, nikdo ho nepronásledoval.
Běžel několik hodin, ztratil se v lese. neboť kličkoval sem a tam a dělal vše možné pro to. aby ztížil pronásledovatelům, kteří bezpochyby přijdou, jejich práci. Nakonec zpomalil a lapal po dechu. Vyšplhal na mohutný strom, ale když prostrčil hlavu hustým listovím, neviděl nic než zelené moře.
Zamrkal a našel slunce. To už zahájilo druhou polovinu své denní cesty a mířilo k horizontu. Západ. Kelgar říkal, že klan Groma Hellscreama pochází ze západu.
Musí toho Hellscreama najít a společně osvobodit své bratry a sestry.
Daleko za ním tleskly ruce v černých rukavicích a velitel táborů, nějaký Aedelas Blackmoore, pomalu kráčel kolem řady orků. Všichni před jeho pohledem klopili zrak. jako by si prohlíželi své zabahněné nohy. Blackmoore musel připustit, že byli zábavnější, když byli nebezpečnější, když ještě v sobě měli nějakého ducha.
Blackmoore si přiložil k nosu navoněný kapesník. Ten puch byl nesnesitelný. Těsně za ním, jako pes čekající na pánův vrtoch, kráčela Remka. Už o ní hodně slyšel; byla zřejmě užitečnější než většina mužů.
Ale jestli měla jeho Thralla a nechala si ho uniknout přímo před nosem, nebude znát slitování.
„Kde je ten, o kterém jste si mysleli, že je to Thrall?“ obrátil se na strážného jménem Waryk. Mladík si udržoval klidnou mysl lépe než jeho velící důstojník, ale i on nyní začínal mít v očích náznak paniky.
„Viděl jsem ho na zápasech gladiátorů a modré oči jsou u nich tak vzácné, že…“ řekl Waryk a začínal trochu koktat.
„Vidíš ho tady?“
„N-ne, generále. Nevidím.“
„Takže to třeba nebyl Thrall.“
„Našli jsme nějaké věci, co ukradl,“ řekl Waryk a rozzářil se. Luskl prsty a jeden z jeho mužů odběhl. aby se za okamžik vrátil s velkým pytlem. „Poznáváte to?“ ukázal Blackmoorovi obyčejnou dýku rukojetí napřed, přesně jak kázala etiketa.
Blackmoorovi se zatajil dech. Říkal si, kam se asi poděla. Nebyla moc drahá, ale postrádal ji… Přejel palcem přes symbol svého erbu, černého jestřába. „To je moje. Ještě něco?“
„Nějaké papíry… Major Remka ještě neměla čas se na ně podívat…“ Warykův hlas se zadrhl, ale Blackmoore pochopil. Ten idiot neuměl číst. Jaké papíry asi tak Thrall mohl s sebou mít? Bezpochyby stránky vytržené z jeho knih. Blackmoore chytil pytel a prohrábl se papíry na jeho dně. Jeden z nich vytáhl ven.
„…přála, abych si s tebou mohla místo psaní dopisů opravdu povídat. Vídám tě v aréně a mé srdce pro tebe pláče…“
Dopisy! Kdo mohl… vytáhl další.
„… těžší a těžší najít si čas na psaní. Náš pán po nás obou toho chce tolik. Slyšela jsem, že tě zbil. Je mi to strašné líto, drahý příteli. Nezasloužíš si… Taretha.“
Blackmoore ucítil na hrudi bolest větší, než jakou kdy poznal. Vytáhl další dopisy… u Světla, byly jich tu tucty… možná stovky. Jak dlouho ti dva tajně spřádali plány? Z nějakého neznámého důvodu ho oči pálily a těžce se mu dýchalo. Tari… Tari jak jsi mohla, nikdy ti nic nechybělo…
„Můj pane?“ Remčin starostlivý hlas vybili Blackmoora z bolestivého šoku. Zhluboka se nadechl a mrknutím oka zažehnal slzy deroucí se mu do očí. „Všechno v pořádku?“
„Ne, majore Remko.“ Jeho hlas byl chladný a vyrovnaný jako vždy, za což byl vděčný. „Všechno v pořádku není. Měla jste mého orka. Thralla. jednoho z nejlepších gladiátorů, jaký kdy vstoupil do arény. Vydělal mí velmi mnoho peněz a měl mi vy dělat ještě daleko víc. Je nade všechnu pochybnost, že to byl ten, kterého jste chytili. A je to rovněž ten, kterého v téhle řadě nevidím.“
Dělalo mu škodolibou radost pozorovat, jak z Remčiny tváře mizí barva. „Snad se skrývá někde v táboře,“ namítla.
„Snad.“ řekl Blackmoore a ukázal bílé zuby v umělém úsměvu. „Doufejme, že ano, už jen kvůli vaší budoucnosti, majore Remko. Prohledejte tábor. Okamžitě.“
Odběhla, aby vykonala jeho příkaz, a křičela rozkazy. Thrall by určitě nebyl tak hloupý, aby přišel na seřazení jako pes na zavolání. Je možné, že je ještě tady. Blackmoore však vnitřně tušil, že je pryč. Byl někde jinde a dělal… Co asi? Co to asi ten ork a ta kurva Taretha uvařili?
Blackmoore měl pravdu. Ani důkladné prohledání tábora nepřineslo žádný výsledek. Žádný z orků navíc nebyl ochoten přiznat, že Thralla vůbec viděl. Blackmoore Remku degradoval, na její místo jmenoval Waryka a vracel se pomalu domů. Langston ho čekal na půli cesty a vyjádřil svou účast, ale ani Langstonovo veselé bezduché plácání nedokázalo Blackmoora vyvést z letargie. Za jednu ohnivou noc přišel o dvě pro něj nejdůležitější věci: Thralla a Tarethu.
Vyšel po schodech do svých komnat, přešel do ložnice a pomalu otevřel dveře. Světlo padlo na Taretlunu spící tvář. Blackmoore si potichu, aby ji nevzbudil, sedl na postel vedle ni. Sundal si rukavice a dotkl se měkké, bělostné křivky její tváře. Byla tak nádherná. Její dotyk ho vzrušoval, její smích s ním dokázal pohnout jako nic. Ale už ne.
„Spi sladce, krásná zrádkyně,“ zašeptal. Sklonil se a políbil ji. Stále cítil bolest v srdci, teď ji však nemilosrdně potlačil. „Spi, dokud té nebudu potřebovat.“