9. kapitola
Thrall nikdy v životě nebyl tak vyčerpaný a neměl takový hlad. Ale svoboda chutnala lépe než maso, kterým ho krmili, a poskytovala mu větší odpočinek než sláma, na které spal jako Blackmoorův vězeň v Durnholdu. Nedokázal chytit žádnou z veverek nebo žádného z těch malých hlodavců, co běhali po zemi, a přál si, aby ho společné s historií a uměním války naučili i jak přežít v divočině. Protože byl podzim, bylo na stromech zralé ovoce a on se rychle zdokonalil v hledání červů a hmyzu. To sice nestačilo, aby utišil obrovský hlad, který mu svíral vnitřnosti, ale naštěstí mohl alespoň zahnat žízeň u nesčetných potůčku, jimiž byl les protkán.
Po několika dnech se otočil vítr a Thrall, který se zuřivě prodíral hustým podrostem, ucítil vůni pečeného masa. Zhluboka se nadechl, jako by z té samotné vůně dokázal získat nějakou energii. Hladově se otočil a šel směrem, odkud přicházela.
Přestože jeho tělo volalo po jídle. Thrall nedovolil, aby jeho hlad byl silnější než opatrnost. Dělal dobře, protože když dorazil na kraj lesa, spatřil tucty Udí.
Den byl jasný a teplý, jeden z posledních takových podzimních dní, a lidé se radostně připravovali na hostinu, ze které Thrallovi tekly sliny. Byly tam bochníky chleba, sudy plné čerstvého ovoce a zeleniny, nádoby s džemem, máslem i pomazánkami, koláče, sýry, láhve něčeho, o čem se domníval, že to bude víno nebo medovina, a uprostřed toho všeho se pomalu na rožních otáčela dvě prasata.
Thrallova kolena vypověděla službu a on se sesul na zem uchvácen tou hostinou, která jako by tu byla. aby ho dláždila. Na polí si hrály děti s obručemi a šátky i jinými hračkami, které Thrall nedokázal pojmenovat. Matky kojily své děti a panny stydlivě tančily s mladými muži. Byl to obraz dokonalého štěstí a spokojenosti a Thrall si více než všechno to jídlo přál patřit tam.
Ale nepatřil. Byl ork. Zrůda, zelenáč, černá krev a další asi stovka nadávek. Takže jen seděl a díval se. zatímco vesničané slavili, bavili se a tančili, dokud je nezahalila noc.
Vyšly měsíce, jeden jasný a bílý, druhý chladný a zelenomodrý a poslední kusy nábytku, nádobí i jídla byly odneseny do domů. Thrall se díval, jak vesničané odchází stezkou vinoucí se mezí poli a v malých oknech se objevují ještě drobnější světla svíček. Ještě čekal a pozoroval oba měsíce plující po obloze. Mnoho hodin poté. co poslední svíčka v okně zhasla. Thrall vstal a téměř neslyšně se vydal směrem k vesnici.
Jeho čich byl vždy velmi přesný a nyní, když mu bylo dopřáno to blaho cítit znovu jídlo, byl ještě ostřejší. Šel za vůní, sahal do oken a bral bochníky chleba, které celé okamžitě polykal. U jedněch dveří objevil koš jablek a i ty lačně zhltl.
Po holé hrudi mu stékala šťáva, sladká a lepkavá. Bezděky ji jednou ohromnou zelenou nikou setřel. Jeho hlad pomalu mizel. U každého domu Thrall něco vzal, ale nikdy ne příliš.
U jednoho okna Thrall nahlédl dovnitř, aby se podíval, jak u ohně skomírajícího v krbu spí jeho obyvatelé. Rychle se schoval, chvíli počkal a pak se podíval znovu. Byly to děti a spaly na slaměných matracích. Byly tři a jedno v kolíbce. Dva chlapci, třetí malá dívenka se žlutými vlásky. Teď se ve spánku překulila na druhý bok.
Thralla bodlo u srdce. V duchu byl zpátky ve dni, kdy poprvé uviděl Tarethu, viděl ji, jak se usmívá a mává na něj, všechno, jako by od té doby neuplynul žádný čas. Ta dívenka jí byla tolik podobná, ty kulaté tvářičky, zlaté vlásky…
Vyděsil ho ostrý zvuk a Thrall se otočil právě včas, aby si všiml, jak se na něj řítí cosi temného se čtyřma nohama. Těsné vedle jeho ucha cvakly ostré zuby. Thrall zvíře instinktivně chytil a sevřel ruce kolem jeho hrdla. Nebyl tohle náhodou vlk, jedno z těch zvířat se kterými se jeho lid často přátelil?
Mělo to vztyčené špičaté uši. dlouhý čumák a ostré bílé zuby. Připomínalo to sošky vlků vyřezávané ze dřeva, které viděl nakreslené v knížkách, ale mělo to jinou barvu i tvar hlavy.
Dům byl v mžiku na nohou a Thrall slyšel hlasy volající na poplach. Stiskl a zvíře mu nyní viselo bezvládně v nikách. Thrall ho pustil a podíval se dovnitř, odkud na něj znalo to malé děvčátko s očima vytřeštěnýma hrůzou. Dívenka začala ječet a ukazovat na něj. „Příšera, tatínku, příšera!“
Ta nenávistná slova z jejích nevinných rtíků Thralla hluboce ranila. Chtěl se dát na útěk, ale když se otočil, zjistil, že ho mezitím obklíčili vyděšení vesničané. Někteří měli vidle a kosy. jediné zbraně, které se ve vesnici daly najít.
„Nechci vám ublížit,“ začal Thrall.
„Ono to mluví! Je to démon!“ vykřikl někdo a malá skupinka zaútočila.
Thrall reagoval naprosto instinktivně, jak byl naučený z nesčetných soubojů. Když se ho jeden z mužů pokusil napíchnout vidlemi. Thrall mu zbraň obratně vybili z nikou a vyrazil s ní další kosy i vidle z nemotorných nikou vesničanů. Ve chvíli, kdy ze sebe vydal válečný pokřik, probudila se v něm krvežíznivost a on se ohnal vidlemi po útočnících.
Ovládl se přesně v okamžiku, kdy už chtěl probodnout jednoho z mužů ležících na zemi. který na něj vyděšeně zíral.
Tihle lidé nebyli jeho nepřátelé, třebaže bylo zřejmé, že se ho báli a nenáviděli ho. Byli to obyčejní farmáři, které nezajímalo nic než úroda a dobytek. Měli děti. Báli se ho. to bylo vše. Ne, tady žádný nepřítel nebyl. Skutečný nepřítel spal v prachových peřinách v Durnholdu. S výkřikem, v němž byl odpor k sobě samému, odhodil Thrall vidle několik metrů daleko a využil mezery v knihu útočníků, aby uprchl do bezpečí lesa. Muži ho nepronásledovali. Thrall to ani neočekával. Nechtěli nic jiného, než aby mohli žít v klidu a míru. Zatímco běžel lesem a využíval energii, kterou mu do žil vlil adrenalin během krátkého souboje, pokoušel se marně vymazat z hlavy obraz malé blonďaté holčičky ječící hrůzou a nazývající ho „příšerou“.
Thrall běžel i celý další den, než přišla noc, až nakonec padl vyčerpáním. Spal jako zabitý. Netrápily ho žádné sny. Před svítáním ho něco probudilo a on ospale zamžoural.
Pak přišlo druhé ostré bodnutí do břicha a on byl okamžitě vzhůru. Hleděl do rozzuřených tváří osmi orků.
Pokusil se vstát, ale orkové se na něj vrhli a spoutali ho ještě dřív, než se stačil začít bránit. Jeden z nich sklonil ohromnou zlověstnou tvář se zažloutlými kly až úplně před Thrallovu. Vyštěkl cosi naprosto nesrozumitelného a Thrall zavrtěl hlavou.
Ork se zamračil ještě strašlivěji, chytil Thralla za jedno ucho a zase něco zadrmolil.
Thrall odhadl, co asi říká tentokrát, a lidskou řečí odpověděl: „Ne, nejsem hluchý.“
Všichni do jednoho zuřivě zasyčeli. „Člo-věk.“ řekl velký ork. zřejmě jejich velitel. „Ty ne mluvit orksky?“
„Trochu.“ řekl Thrall v orkštině. „Jmenuji se Thrall.“
Ork zalapal po dechu, pak otevřel doširoka tlamu a rozřehtal se. Jeho společníci se k němu přidali. „Člověk, který vypadá jako ork!“ řekl a ukázal prstem se zčernalým nehtem na Thralla. Orksky pak dodal: „Zabijte ho.“
„Ne!“ vykřikl Thrall rovněž orksky. Jedna z věcí na tomhle hrozivém setkání mu dodávala naději - tihle orkové byli válečníci. Nebloumali kolem jako nějací vyčerpaní zoufalci, tak bez ducha, že by ani nepřelezli nízkou kamennou zeď. „Chtít najít Groma Hellscreama!“
Velký ork ztuhl. Lámanou lidštinou pak řekl. „Proč najít? Poslaný zabít ho, he? Od lidí, he?“
Thrall zavrtěl hlavou. „Ne. Tábory… Špatné. Orkové…“ Nedokázal v tomhle cizím jazyce nalézt slova, takže si zhluboka povzdechl a sklopil hlavu ve snaze vypadat jako ta politováníhodná stvoření, se kterými se setkal v táboře. „Já chtít orky…“ zvedl své spoutané ruce a zařval. „Grom pomoct. Už ne tábory. Ne orkové…“ A znovu se snažil předvést poraženého a beznadějného.
Dovolil si zvednout hlavu a uvažoval, jestli jeho lámaná orkština stačila na vyjádření toho, co chtěl. Alespoň už se ho nepokoušeli zabít. Jiný ork, o něco menší, ale stejně hrozivě vypadající, cosi chraplavě řekl. Velitel nenávistně odpověděl Chvíli se hádali a pak se zřejmě velitel vzdal.
„Trass říká. možná. Možná uvidíš Hellscreama, jestli ty stát za to. Pojď.“ Zvedli ho na nohy a pobídli k chůzi. Hrot kopí mezi lopatkami naznačoval Thrallovi. aby přidal na tempu. Přestože byl spoutaný a uprostřed nepřátelských orků. cítil Thrall určitou radost.
Uvidí Groma Hellscreama, jediného dosud neporaženého orka. Společně by snad mohli osvobodit uvězněné orky. vrátit jim chuť do života a připomenout jim, na co mají právo.
I když bylo pro Thralla obtížné nalézt v orkštině vhodná slova, rozuměl daleko lépe. Byl tedy zticha a jen poslouchal.
Orkové, kteří ho vedli k Hellscreamovi, byli překvapení jeho elánem a vitalitou. Thrall si všiml, že většina z nich měla hnědé nebo černé oči, ne ty podivné rudé, jako většina orků v internačním táboře. Kelgar naznačoval, že by mezi těmi plamennými rudými zorničkami a podivnou letargií, která orky postihla, mohla být nějaká souvislost. Jaká, to Thrall netušil, ale doufal, že se to dozví.
Přestože orkové o rudých očích nemluvili, o oné lhostejnosti ano. Mnoho slov, která Thrall neznal, bylo srozumitelných díky nenávistnému tónu. jakým je orkové vyslovovali. Thrall bezpochyby nebyl sám. kdo byl znechucen pohledem na legendární válečníky proměněné v cosi horšího než poslušný dobytek. Býk vás alespoň napadne, když ho vydráždíte.
O velkém náčelníkovi mluvili jen s úctou. Mluvili rovněž o Thrallovi a diskutovali, jestli to nemůže být nějaký špion, který má objevit Gromův úkryt a přivést k němu Udí. Thrall si zoufale přál. aby existoval způsob, jak je přesvědčit o své upřímnosti. Udělal by cokoli, aby dokázal, co cítí.
V jednom momentě se družina zastavila. Velitel, o kterém se Thrall dozvěděl, že se jmenuje Rekshak. odvázal ze své široké hrudi pytel. Chytil ho oběma rukama a přešel k Thrallovi. „Ty být…“ řekl něco orksky, čemuž Thrall sice nerozuměl, ale bylo mu jasné, co Rekshak chce. Poslušně sklonil hlavu, protože byl vyšší než všichni ostatní orkové. a dovolil jim, aby mu pytel přetáhli přes obličej. Byl cítit čerstvým potem a zaschlou krví.
Teď by ho určitě mohli zabít nebo ho nechat jen tak svázaného a slepého umřít. Thrall tu možnost přijal a byla mu milejší než riskovat další den krk v gladiátorské aréně pro slávu krutého bastarda, který ho zmlátil a pokoušel se zlomit Tariina ducha.
Nyní už nekráčel tak jistě, přestože dva orkové se postavili každý z jedné strany vedle něj a chytili ho za ruce. Věřil jim; stejně neměl na vybranou.
Vzhledem k tomu, že nyní nedokázal odhadnout ubíhající čas, zdála se cesta nekonečná. V jednu chvílí nahradila měkkou lesní půdu chladná skála a vzduch kolem Thralla byl chladnější. Podle způsobu, jakým se změnil hlas ostatních orků, poznal Thrall, že sestupují pod zem.
Konečně se zastavili. Thrall sklonil hlavu, aby mu mohli sundat pytel. I slabé světlo pochodní ho přinutilo zamrkat, než si oč, dlouhou dobu přinucené hledět do naprosté tmy, přivykly.
Byl v ohromné podzemní jeskyni. Ze stropu i z podlahy trčely ostré kameny. Thrall slyšel v dálce kapat vodu. Z téhle velké jeskyně vedlo několik menších a u vchodů většiny z nich byly zavěšeny zvířecí kůže. Tu a tam ležely na zemi notně opotřebované zbraně a zbroj, o které se však evidentně někdo dobře staral. Uprostřed hořel malý oheň a kouř z něj stoupal ke kamennému stropu. Tak sem se tedy musel uchýlit legendární Grom Hellscream a zbytky jeho klanu Warsong.
Ale kde byl slavný náčelník? Thrall se rozhlédl. I když z několika jeskyní vycházeli další orkové, žádný na sobě neměl odznaky skutečného náčelníka. Otočil se k Rekshakovi.
„Říkal jsi, že mě zavedeš k Hellscreamovi.“ dožadoval se vysvětlení. „Nikde ho tu nevidím.“
„Nevidíš ho, ale je tu. On tě vidí,“ řekl jiný ork. jenž odhrnul jednu z kůží a vešel do jeskyně. Tenhle byl téměř stejně vysoký jako Thrall, ale ne tak robustní. Vypadal starší a velice unavený. Kolem hubeného krku měl zavěšen náhrdelník ze zvířecích a pravděpodobně i z lidských kostí. Kráčel způsobem, jaký vyvolával úctu. a Thrall byl ihned ochoten toho muže respektovat. Ať už byl tenhle ork kdokoli, musela to být v klanu vážená osoba. Navíc bylo jasné, že mluví lidským jazykem téměř stejně dobře jako Thrall.
Thrall naklonil hlavu. „Může být. Ale já s ním chci mluvit, nejen se kochat jeho skrytou přítomností.“
Ork se usmál. „Máš ducha, oheň v sobě.“ řekl. „To je dobře. Jsem Iskar, rádce velkého náčelníka Hellscreama.“
„A já se jmenuji…“
„Nejsi nám neznámý. Thralle z Durnholdu.“ Když Iskar uviděl Thrallův překvapený pohled, pokračoval: „Mnoho z nás slyšelo o domácím orkovi generála Blackmoora.“
Thrall zavrčel, tiše, hluboko uvnitř, nicméně neztratil sebekontrolu. Už to pojmenování slyšel i dřív, ale z úst jednoho z jeho rasy bylo ještě víc hořké.
„Samozřejmě jsme té nikdy neviděli bojovat.“ pokračoval Iskar, sepjal ruce za zády. chodil v malých kroužcích kolem Thralla a prohlížel si ho. „Orkové na zápasy gladiátorů nesmí. Zatímco ty jsi v aréně nacházel slávu, tví bratři byli ponižováni a biti.“
To už Thrall nevydržel. „Z té slávy jsem neměl vůbec nic. Byl jsem otrok, patřil jsem Blackmoorovi. a jestli si myslíš, že jím neopovrhuju, podívej se na tohle!“ Otočil se, aby viděli jeho záda. Všichni se podívali a pak se k Thrallovu vzteku začali smát.
„Nic nevidím. Thralle z Durnholdu.“ řekl Iskar. Thrall si uvědomil, co se stalo; ta hojivá mast musela být kouzelná. Po tom strašlivém biti od Blackmoora a jeho mužů mu na zádech nezůstala ani jizva. „Chceš po nás, abychom s tebou cítili, ale přitom vypadáš čilý a zdravý.“
Thrall se otočil zpět. Byl plný hněvu a snažil se ho ovládnout, ale jen s malým úspěchem. „Byl jsem věc. kus majetku. Vy si myslíte, že jsem ze všeho toho potu a krve prolité v aréně něco měl? Blackmoore se topil ve zlatě, zatímco já jsem dřepěl v cele a vyváděli mé jenom, když se pán chtěl pobavit. Jizvy na mém těle nejsou vidět. Teď je mi to jasné. Ale důvod, proč mé vyléčili, byl. abych mohl jít zpátky do arény a dál bojovat a vydělávat svému pánovi peníze. Mám jizvy, které taky nevidíte a které jsou daleko hlubší. Utekl jsem. zavřeli mé do tábora a pak jsem se vydal hledat Hellscreama. I když začínám pochybovat, že vůbec existuje. Asi jsem toho chtěl příliš mnoho, když jsem chtěl najít orka, který zosobňuje všechno, co jsem si o své rase vysnil.“
„A čím je podle tebe náš lid, orků, který nosíš jméno otrok?“ dráždil ho Iskar.
Thrall zhluboka dýchal, ale podařilo se mu ovládnout se. přesně jak ho to učil seržant. „Je silný. Lstivý. Mocný. Je ztělesněnou hrůzou každé bitvy. Má v sobě oheň. který není možné uhasit. Nech mé promluvit s Hellscreamem a on pozná, že jsem hoden.“
„To posoudíme my,“ řekl Iskar. Zvedl ruku a do jeskyně vešli tři orkové. Začali se oblékat do zbroje a vybírat si zbraně. „Tihle tři jsou naši nejlepší bojovníci. Jsou přesně takoví, jaké jsi je popsal: silní, lstiví a mocní. Bojují na život a na smrt, na rozdíl od toho, na co jsi byl zvyklý v gladiátorské aréně. Tady ti žádné divadlo nepomůže. Zachrání té jen tvé schopnosti. Jestli přežiješ, snad ti Hellscream udělí audienci. Nebo taky ne.“
Thrall se na Iskara zadíval. „Bude mě muset vyslechnout,“ řekl sebejistě.
„Doufej, že ano. Začněte!“ A všichni tři orkové se bez dalšího varování vrhli na neozbrojeného a ničím nechráněného Thralla.
