20.kapitola
Dvacet
Nebe se roztrhlo a začal z něj proudit déšť lepící Blackmoorovy černé vlasy na lebku. Nohy mu podklouzly na blátě a on tvrdé dopadl a na chvíli si vyrazil dech. Přinutil se vstát a jít dál. Z tohohle krvavého pekla plného rámusu byla jediná cesta.
Dopotácel se do svých komnat a zamířil ke stolu. Třesoucími se prsty hledal klíč. Našel, ale dvakrát ho upustil, než doklopýtal k tapisérii vedle své postele. Odhrnul ji a vložil klíč do zámku.
Blackmoore zapomněl na schody. Šlápl do prázdna a dolů se skutálel. Byl tak opilý, že jeho tělo, bezvládné jako by patřilo nějaké hadrové panence, skončilo dole jen s několika pohmožděninami. Světlo dopadající sem z jeho ložnice sahalo jen několik metru do tunelu a před ním byla naprostá temnota. Měl si vzít lampu, ale teď už bylo příliš pozdě. Příliš pozdě na tolik věcí.
Rozběhl se tak rychle, jak jen ho nohy stačily poslouchat. Dveře na druhé straně budou určitě ještě odemčené. Uteče, uteče do lesa a vrátí se později, až to zabíjení skončí. A vymyslí si, že… nevěděl. Něco.
Země se znovu zachvěla a Blackmoore ztratil půdu pod nohama. Cítil, jak na něj padají malé úlomky kamení a prach. Když chvění ustalo, zvedl se a pokračoval s napřaženýma rukama dál. Do plic se mu dostal prach a on se rozkašlal.
Jeho ruce narazily na hromadu kamene. Chodba před ním se zřítila. Blackmoore si zběsile snažil chvílí prohrabat cestu dál. Pak se s pláčem zhroutil na zem. Co teď? Co se stane s Aedelasem Blackmoorem teď?
Země se znovu zatřásla. Blackmoore vyskočil na nohy a běžel zpátky, odkud přišel. Pocit viny a strach byly silné, ale pud sebezáchovy ještě silnější. Vzduch se zachvěl strašlivým hlukem a Blackmoore si s hrůzou uvědomil, že se chodba za ním znovu hroutí. Strach mu dodal na rychlosti a on doslova letěl zpět do své ložnice. Padající kámen ho pronásledoval a míjel jen o několik decimetrů.
Vypotácel se po schodech nahoru a skočil do ložnice právě v okamžiku, kdy se i zbytek chodby se strašlivým duněním zhroutil. Blackmoore se vrhl na zem, jako by třesoucí se podlaha skýtala v tomhle šíleném světě nějakou jistotu. Zdálo se, že to hrozné chvění nikdy neskončí.
Ale nakonec skončilo. Nehýbal se, prosté jen ležel s tváří na kamenné podlaze a zhluboka oddychoval.
Zničehonic se na podlaze objevil hrot meče a se skřípěním, ze kterého tuhla krev v žilách, se přibližoval k Blackmoorově hlavě, až se zastavil jen centimetry od jeho nosu. Blackmoore vykřikl a ucukl. Zvedl hlavu a uviděl přímo před sebou stát Thralla s mečem v ruce.
Blackmoore zjistil, že už zapomněl, jak obrovský ork je. V černé plátové zbroji a ohromným mečem se tyčil nad nicotnou Blackmoorovou postavičkou jako hora. Vždycky vypadala ta jeho obrovská zdeformovaná dolní čelist tak jako teď?
„Thralle.“ zakoktal Blackmoore, „všechno ti vysvětlím…“
„Ne,“ řekl Thrall s klidem, který Blackmoora děsil víc než jeho předchozí vztek. „Nemůžeš nic vysvětlit. Neexistuje vysvětlení. Jen bitva, dlouho očekávaná. Souboj na život a na smrt. Vezmi si meč.“
Blackmoore skrčil nohy. „Já… já…“
„Vezmi si ten meč.“ opakoval Thrall hlubokým hlasem, „nebo tě probodnu přesně tak, jak teď sedíš, jako nějaké ustrašené dítě.“
Blackmoore natáhl třesoucí se ruku a sevřel jílec nabízeného meče.
Dobře, pomyslel si Thrall. Alespoň že mu Blackmoore dopřál uspokojení z boje.
První, se kterým si to vyřídil, byl Langston. Bylo snadné přinutit mladého lorda, aby prozradil existenci podzemní tajné chodby. Thralla zabolelo u srdce, když si uvědomil, že tudy musela vyklouznout ven i Taretha, když šla za ním.
Zavolal na pomoc zemětřesení, aby tunel zavalilo a Blackmoore se musel vrátit stejnou cestou zpět.
Zatímco čekal, vztekle odházel nábytek tak. aby měli alespoň nějaký prostor pro souboj.
Očima upřenýma na Blackmoora sledoval, jak se zvedá na nohy. Byl to skutečně ten stejný muž, kterého jako mladík obdivoval a bál se zároveň? Bylo těžko tomu uvěřit. Tenhle člověk byl uzlíček nervů. Troska. Thrallem prolétl stín soucitu, ale on nedovolí. aby Blackmoore unikl odplatě za zvěrstva, která spáchal.
„Pojď si pro mě.“ zavrčel Thrall.
Blackmoore skočil. Byl rychlejší a soustředěnější, než Thrall čekal, soudě podle jeho stavu, a ork musel reagovat velmi rychle, aby ho generálův meč nezasáhl. Vykryl ránu a čekal, až Blackmoore udeří znovu.
Souboj jako by pánovi Durnholdu vlil do žil nový život. Na jeho tváři se objevilo cosi vzdáleně podobného vzteku a odhodláni a jeho pohyby byly přesnější. Naznačil útok na levou stranu a udeřil doprava. Thrall však přesto stačil ránu vykrýt.
Nyní Thrall zaútočil sám. překvapen a trochu i potěšen, že Blackmoore je schopen se bránit, a utrpěl jen malé škrábnutí na levém boku. Blackmoore si uvědomil svou slabinu a hledal kolem sebe něco, co by mu posloužilo jako štít.
Thrall zavrčel, vyrval dveře z pantů a hodil je po Blackmoorovi. „Schovej se za dveřmi, zbabělce.“ zařval.
Dveře, které by orkovi posloužily jako perfektní štít, byly samozřejmé pro Blackmoora příliš velké. Vztekle je odhodil stranou.
„Ještě není pozdě. Thralle,“ řekl a ork byl z jeho slov doslova v šoku. „Můžeš se ke mně přidat a budeme pracovat spolu. Samozřejmé že osvobodím ostatní orky. když mi slíbíš, že budou bojovat pod mými barvami, stejně jako ty!“
Thrall zuřil tak, že se nebránil dostatečně dobře, když Blackmoore neočekávaně zaútočil. Nestačil jeho meč včas zblokovat a ten se odrazil až od černé zbroje. Byla to čistá rána a jedině zbroj Thralla zachránila od vážného zranění.
„Jsi ještě opilý, Blackmoore, jestli věříš, že bych dokázal zapomenout na ten pohled na…“
Thrall znovu viděl rudě a před očima se mu vybavil obraz Tarethiných modrých očí probodávajících ho víc. než dokázal snést. Držel se zpátky. Chtěl dát Blackmoorovi alespoň nějakou šanci, ale teď se konečně nechal ovládnout svými emocemi. Se silou přílivové vlny rozbíjející se o pobřeží se Thrall vrhl na Blackmoora. S každým úderem, s každým výkřikem prožíval Thrall znovu a znovu všechny ty roky pod Blackmoorovou nikou. Když Blackmoorovi vyletěl meč z ruky, spatřil Thrall Tarethinu tvář, její přátelský úsměv, se kterým se na něj dívala, jako by mezi nim a člověkem nebyl rozdíl.
Když pak zatlačil Blackmoora do kouta a ten stín lidské bytosti vytáhl z boty dýku. která vzápětí jen tak-tak minula Thrallovo oko, dostal ze sebe všechnu touhu po pomstě v jediném výkřiku a ráně.
Blackmoore nezemřel hned. Ležel, přerývaně dýchal a prsty se držel za boky, ze kterých v pravidelných intervalech stříkal rudý gejzír. Jeho skelné oči se zvedly k Thrallovi. Z úst mu vyšel pramínek krve a on se k orkovu úžasu usmál.
„Jsi tím… čím jsem té stvořil… jsem tak pyšný…“ řekl a sesul se po stěně na zem.
Thrall vyšel z pevností na nádvoří. Oslepil ho hustý déšť. Blátem k němu okamžitě přičvachtal Hellscream. „Hlášení.“ dožadoval se Thrall, zatímco jeho oči přehlížely celý výjev.
„Máme Durnholde, náčelníku.“ řekl Hellscream. Byl celý potřísněn krví a se zářícíma očima vypadal, jako by byl v naprosté extázi. „Posily lidí jsou stále ještě míle daleko. Většinu těch. kdo se stavěli na odpor, už máme pod kontrolou. Téměř jsme dokončili prohledávání pevnosti a odstraňování těch, kdo prve nevyšli ven bojovat, ženy a dětí jsou v pořádku, jak jsi rozkázal.“
Thrall viděl, že malé oddíly válečníků obklíčily skupiny lidských mužů. Ti seděli v blátě a hleděli na své přemožitele. Občas se některý z nich pokusil utéct, ale byl rychle usměrněn zpět na své místo. Thrall si všiml, že přestože orkové evidentně toužili vrhnout se na své vězně, nikdo z nich to neudělal.
„Najděte mi Langstona.“ Hellscream odběhl, aby splnil další Thrallův rozkaz, a Thrall chodil od jednoho hloučku k druhému. Lidé byli buď vyděšení, nebo naopak agresivní, ale bylo zřejmé, že orkové mají nad Durnholdem plnou kontrolu. Otočil se, protože se vrátil Hellscream. který před sebou hrotem meče popoháněl Langstona.
Ten před Thrallem okamžitě padl na kolena. Thrall mu znechuceně rozkázal, aby vstal. „Předpokládám že máš velení.“
„No, seržant… ano. Mám.“
„Mám pro tebe úkol. Langstone.“ Thrall se ohnul. aby se mu mohl dívat přímo do tváře. „Ty i já víme. jakou zradu Blackmoore kul. Chtěli jste zradit svou vlastní Alianci. Dávám ti šanci očistit své jméno, pokud ji tedy přijmeš.“
Langstonovy očí pátraly v Thrallových a strach z jeho tváře poněkud ustoupil. „Co mám dělat?“
„Doručíš Alianci zprávu. Řekni jim, co se tu dnes stalo. Řekni jim, že jestli se rozhodnou pro mír. najdou v nás spojence připraveného s nimi uzavřít dohodu o spolupráci a obchodu, ovšem pod podmínkou, že propustí zbytek mého lidu a dají nám zem - dobrou zem. Pokud se rozhodnou pro boj. najdou v nás naopak nepřítele, jakého ještě nepoznali. Před patnácti lety jste si mysleli, že jsme silní, ale to nebylo nic proti tomu, jakým protivníkem bychom byli na bitevním poli dnes. Měl jsi to štěstí, že jsi přežil dvě bitvy s mou armádou. Jsem si jistý, že budeš schopen barvitě popsat hrozbu, jakou pro lidi představujeme.“
Langston pod vrstvou bláta a krve na tváři zbledl. Dál se však díval Thrallovi do očí.
„Dejte mu koně a zásoby.“ řekl Thrall, přesvědčený o tom že Langston souhlasí s jeho návrhem a chápej co má vyřídit. „Langston pojede hned a ve svém zájmu se nebude nikde zdržovat. A v zájmu tvého lidu. Langstone. doufám že tě vyslechnou. A teď jeď.“
Hellscream chytil Langstona za paží a vedl ho ke stájím. Thrall si všiml, že podle jeho instrukcí ti jeho muži, kteří zrovna nehlídali žádné zajatce, vynášeli a shromažďovali zásoby z pevnosti. Koně, dobytek, ovce, pytle s obilím, povlečení na obvazy - vše, co potřebuje armáda a co bude potřebovat i nová Horda.
Někde tu byl ještě jeden muž, se kterým chtěl mluvit, a po chvíli ho našel. Seržantova malá družina ještě nesložila zbraně, ale nikdo z nich už je nepoužíval. Lidé tu stálí proti orkům, ale nikdo už neměl moc chutí na další souboj.
Když seržant uviděl Thralla. přimhouřil oči. Kruh orků se v jednom místě rozpojil aby jejich náčelník mohl projít. Dlouhou chvíli se Seržant s Thrallem na sebe dívali. A pak. rychleji, než by od něj seržant čekal chytil ho Thrall za ušní lalůček a sevřel silnými zelenými prsty jeho zlatou náušnici. Pak ho zase stejně rychle pustil ale náušnici nechal na svém místě.
„Dal jste mi dobrou školu, seržante,“ zahřměl Thrall.
„Taky's byl dobrej žák, Thralle,“ odpověděl opatrně seržant.
„Blackmoore je mrtev.“ řekl Thrall. „Vaše lidi už v tuto chvíli odvádějí z pevnosti. Bereme si taky zásoby. Durnholde stojí jen proto, že si to ještě přeji.“ Aby dodal svým slovům váhu, dupnul jednou nohou a země se zachvěla.
„Naučil jste mě, co je to slitování. V tuto chvíli byste měl být za tu lekcí rád. Mám v úmyslu za několik okamžiků srovnat Durnholde se zemí. Vaše posily tu nebudou včas a nepomohou vám. Jestli se vaši muži vzdají, oni i jejich rodiny budou moci odejít. Postaráme se, aby všichni měli dost jídla, vody, dokonce i své zbraně. Ti, kdo se nevzdají, zahynou v sutinách. Bez této pevnosti a jejích rytířů chránících tábory bude snadné osvobodit ostatní z mého lidu. To byl můj cíl.“
„Seš si jistej?“ řekl seržant. Thrall věděl, že má na mysli Blackmoora.
„Mým cílem byla spravedlnost,“ řekl Thrall. „A té bylo a bude učiněno zadost.“
„Mám tvý slovo, že se nikomu nic nestane?“
„Máš,“ řekl Thrall a rozhlédl se po svých mužích.
„Pokud se nebudete bránit, budete moci svobodné odejít.“
Namísto odpovědi seržant odhodil svou zbraň do bláta. Chvíli bylo ticho a pak ho ostatní muži následovali. Bitva skončila.
Když byli všichni, lidé i orkové, v bezpečné vzdálenosti od pevnosti, zavolal Thrall Ducha Země.
Tohle místo ničemu dobrému neslouží. Drželo vězně, kteří se ničím neprovinili, a dodávalo sílu velkému zlu. Ať se zřítí. Ať se zřítí.
Rozpřáhl paže a začal rytmicky dupat do země. Thrall zavřel oči a vzpomněl si na svou malou celu. na Blackmoorovo mučení, na nenávist a opovržení v jeho očích a v očích mužů. se kterými cvičil. Ty vzpomínky byly tak překvapivě bolestivé, že je musel hluboko ukrýt a teprve nyní znovu vytáhnout a dát jím svobodu.
Ať se zřítí. Ať se zříti!
Země se otřásla, tentokrát už naposled. Hluk z rozpadajících se ohromných kamenných zdí byl ohlušující. Země se vzedmula, téměř jako by pevnost pozřela. Pak se hradby i to, co bylo za nimi, zřítilo a s tím i vše, proti čemu Thrall bojoval. Když se země konečně uklidnila, z kdysi mocného Durnholdu zbyla jen hromada kameni a rozlámané kusy dřeva. Ze zástupu orků se ozval jásot. Lidé, vyčerpaní a k smrti vyděšení, jen v úžasu hleděli.
Někde pod tou hromadou bylo tělo Aedelase Blackmoora.
„Dokud ho nepohřbíš ve svém srdci, nikdy nebude ležet dost hluboko.“ ozval se hlas po Thrallově boku. Thrall se otočil a uviděl vedle sebe stát Drek'Thara.
„Jsi moudrý, Drek'Thare,“ řekl Thrall. „Možná až příliš moudrý.“
„Bylo správné ho zabít?“
Thrall neodpověděl hned. „Bylo to nutné.“ řekl. „Blackmoore byl jed, ne jen pro mne, ale pro tolik jiných.“ Zaváhal. „Než jsem ho zabil, řekl… že je na mě pyšný, že jsem tím, čím mě stvořil. Ta myšlenka mě děsí. Drek'Thare.“
„Jistě že jsi takový, jakým té Blackmoore stvořil,“ odpověděl Drek'Thar a Thralla svými slovy překvapil a způsobil, že se mu sevřel žaludek. Pak se Drek'Thar dotkl Thrallovy černé zbroje v místě, kde skrývala rameno.
„A také jsi takový, jakého tě stvořila Taretha. A seržant a Hellscream a Doomhammer a já, a dokonce i Snowsong. Jsi poznamenám každou bitvou a jsi tím, čím ses stal sám… vládcem klanů.“ Uklonil se a veden svým pomocníkem Palkarem odešel. Thrall se za nimi díval. Doufal, že jednoho dne bude stejně moudrý jako Drek'Thar.
Přišel k němu Hellscream. „Lidé dostali vodu a jídlo, náčelníku. Naši zvědové hlásí, že lidské posily se už blíží. Měli bychom vyrazit.“
„Za chvíli. Mám pro tebe ještě jeden úkol.“ Natálii k Hellscreamovi zaťatou pěst a pak ji pomalu otevřel. Do připravené Hellscreamovy dlaně spadl stříbrný řetízek se srpkem měsíce. „Najdi lidi jménem Foxtonovi. Je pravděpodobné, že už ví o vraždě své dcery. Dej jim to a řekni jim, že… vyřiď jim mou upřímnou soustrast.“
Hellscream se uklonil a odešel vykonat Thrallův rozkaz. Thrall se zhluboka nadechl. Za nim ležela jeho minulost, ruiny, které kdysi bývaly Durnholdem.
Před nim budoucnost, zelené moře - jeho lid, všichni plní očekávání a nadějí.
„Dnes.“ vykřikl tak hlasitě, aby ho všichni slyšeli. „Dnes náš lid slavně zvítězil. Srovnali jsme mocnou pevnost Durnholde se zemí a vyrvali jsme tábory z jejích spárů. Ještě nemůžeme spočinout, neboť mnoho naších bratru a sester stále trpí ve vězení. Víme však, že už to nebude trvat dlouho. I oni. stejně jako vy, ochutnají, jaké to je být orkem. jaké to je poznat vášeň, moc a budou hrdí na to, že jsou členem takové rasy.“
„Jsme neporazitelní. Zvítězíme, protože bojujeme za spravedlivou věc. Pojďme najít zbývající tábory, strhnout jejich zdi a osvobodit svůj lid!“
Zvedl se jásot a Thrall se rozhlížel po tisících hrdých nádherných orkských tvářích. Jejich ústa byla otevřená, všichni mávali pěstmi a každým pohybem dávali najevo radost a vzrušení. Vzpomněl si na ta ubohá stvoření v táboře a cítil, jak ho píchlo u srdce, když si uvědomil, že to on jim dodal sílu a naději, které je přivedly až sem. Styděl se, že ho něco takového vůbec napadlo.
Když se tak díval na svůj lid a slyšel, jak volají jeho jméno, prostoupil ho klid a mír. Po tolika letech hledání konečně věděl, kde je jeho budoucnost; hluboko uvnitř konečně věděl, kým je.
Byl Thrall, syn Durotanův… náčelník Hordy.
Vrátil se domů.
Christie Golden
Americká autorka fantasy, sci-fi a hororu. V současné době má na svém koutě více než dvě desítky románů a téměř stejný počet povídek v různých antologiích. Ačkoli převážně využívá již vytvořené světy jako je Ravenloft či Star Trek, podařilo se jí prosadit i několika vlastními fantasy romány.
Narodila se 21. listopadu 1963 v Atlantě, ovšem většinu svého života strávila ve městě Arlington ve Virginii. Studovala angličtinu na University of Virginia. Také strávila nějaký čas na universitě v Cambridgi ve Velké Británii. Nyní žije v Denveru se svým mužem malířem Michaelem Georgesem, několika kočkami a německým ovčákem.
K profesionálnímu psaní se vlastně dostala díky své vytrvalosti a neústupnosti. Napsala poměrně dlouhý román, který se pokoušela několik let nabízet různým nakladatelstvím. Ta ji sice odmítala, ale Christie neztrácela naději a zkoušela to znovu a znovu. Díky tomu se nakonec dostala na seznam kandidátů pro spolupráci s nakladatelstvím TSR, které se zaměřovalo na RPG hry a knižní edice inspirované těmito hrami. Dostala šanci a výsledkem byla kniha z upírského cyklu Ravenloft - Vampire of the Mists, která vyšla v roce 1991. Hlavním hrdinou byl mladý elfský upír Jander Sunstar. Na tuto úspěšnou knihu navázala dvojice románů ze stejného světa.
Od roku 1996 se pohybuje i ve hvězdném světě Star Treku. Její prvotinou byl úspěšný Star Trek Voyager: The Murdered Sun. Od té doby až do současnosti vydává každý rok nejméně jeden román z tohoto světa psaný buď samostatné nebo jako spoluautorka. V roce 2000 to byla dokonce celá trilogie Star Trek Voyager: „The Dark Matters “.
Ve stejném roce, kdy vyšel její první Star Trek, se v knihkupectvích objevila i její vlastní fantasy - Instrument of Fate a o rok později další kniha King's Man & Thief. Z dalších úspěšných prací je možno jmenovat novelizaci seriálu Stevena Spielberga Invasion America, ke které později napsala i pokračování.
Fantasy thriller A.D. 999, který publikovala pod pseudonymem Jadrien Bell, získal ocenění Colorado Author's League Top Hand Award za nejlepší román žánru roku 1999. V letošním roce se očekává nový román On Fire s Winds, který by měl být úvodem jejího nového cyklu Final Dance.
Díky úspěchům předchozích knih jí oslovila firma Blizzard, producent hry WarCraft, aby pro ně napsala příběh ze světa této hry. A tak v roce 2001 spatřil světlo světa Warcraft: Lord of the Clans - kniha, kterou máte právě v ruce.
Martin “Felčar“ Fajkus
V mlhami zahaleném stínu minulosti překypoval svět Azerothu úžasnými tvory všeho druhu. Mezi rozličnými lidskými kmeny žili v relativním míru a harmonii záhadní elfové i houževnatí trpaslíci - až do doby, kdy příchod armády démonů známé jako Plamenná legie tuto jednotu navždy rozbil.
Nyní soupeří orkové, draci, goblini i trolové o nadvládu nad roztříštěnými královstvími. To je však jen Část ohromných machinací, jež nakonec rozhodnou o osudu světa zvaného Warcraft.
Otrok. Gladiátor. Šaman. Náčelník. Tím vším byl tajemný ork jménem Thrall. Odmalička vychováván krutými lidskými pány, kterým šlo jen o to, aby si z něj vytvořili dokonalou zbraň. Oheň v Thrallově srdci a jeho výchova ho předurčily k osudu, který on sám teprve pomalu začíná chápat - vymanit se z pout a znovuobjevit starobylé tradice své rasy. Nyní se lidé dozví o jeho životních osudech. Hrdinský příběh o cti, nenávisti a naději je konečně tady…