Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. kapitola Vyslanec

11. 9. 2009

 Vyslanec
 S Medivhovým uzdravením se věci vrátily do normálu, nebo alespoň do normálu života s Magusem. Když Magus nebyl zrovna přítomen, dostal Khadgar instrukce, jak brousit své magické schopnosti, a když byl Medivh ve věži, čekalo se od mladého čaroděje, že vysype všechno, co se naučil, z klobouku.
 Khadgar se dobře přizpůsobil životu ve věži a cítil se, jako by jeho moc byla podobná nějakým šatům o dvě čísla větším, do kterých pomalu dorůstá. Už dokázal bez problémů ovládnout oheň, seslat blesk, aniž by k tomu potřeboval mraky, a přimět menší předměty tančit na stole jen silou vůle. Učil se i jiná kouzla. Například ta, která mu umožňovala zjistit, jak člověk zemřel, z jediné kosti z nebožtíkova těla. Uměl zvednout mlhu a zanechat pro ostatní magické zprávy. Naučil se, jak vrátit neživému předmětu mládí, jak zpevnit starou židli, ale i naopak, jak z nového kladiva vysát čerstvou energii a proměnit ho v rezavý krám. Pochopil podstatu ochranných zaklínadel a dostal svolení starat se o ně. Prostudoval v knihovně vše, co v ní bylo o démonech, nicméně Medivh nedovolil, aby v jeho věži některého vyvolával. Khadgar ani nijak netoužil jeho poslední příkaz porušit.
 Medivh občas nakrátko odjížděl, jen na den či na dva. Khadgarovi vždy nechal instrukce, nikdy však vysvětlení. Po návratu vypadal vždy Strážce unavenější a jakoby opotřebovaný a pokaždé začal velmi horlivě Khadgara zkoušet ze všeho, co dostal za úkol se naučit, a vyptával se na vše, co se stalo během jeho nepřítomnosti. Onen podivný komatózní spánek však od oné doby nepotřeboval a Khadgar usoudil, že ať už jeho mistr dělá cokoli, nemá to nic společného s démony.
 Jednoho večera zaslechl Khadgar v knihovně zvuky odněkud zdola, ze stájí. Křik, výhružky a odpovědi, vše však tlumené a nesrozumitelné. Ve chvíli, kdy vyhlédl z okna vedoucího na onu stranu věže, vyjížděla zrovna ven skupina jezdců.
 Khadgar se zamračil. Byli to nějací tuláci, které Moroes vyhodil, nebo poslové se špatnými zprávami pro jeho mistra? Khadgar se vydal po schodech dolů, aby to zjistil. Jen velice krátce zahlédl nového příchozího - cíp černého pláště, jehož majitel vešel do místnosti pro hosty v jednom z nižších pater věže. Byl tam i Moroes se svící v ruce a nasazenými klapkami, a když Khadgar sešel ještě o několik schodů níže, zaslechl ho, jak říká: „...další návštěva, trochu méně opatrná. Už jsou pryč."
 Ať již nově příchozí odpověděl cokoli, nebylo to slyšet, protože jakmile se Khadgar objevil před dveřmi, Moroes vyšel ven a rychle je zavřel.
 „Host?" zeptal se mladík a snažil se nenápadně podívat kastelánovi přes rameno. Viděl však jen zavřené dveře.
 „Jo," odpověděl kastelán.
 „Čaroděj nebo kupec?" zeptal se mladík.
 „Nemohu říct," odpověděl Moroes, který se mezitím vydal na opačnou stranu. „Neptal jsem se a Vyslanec neřekl."
 „Vyslanec," opakoval Khadgar a okamžitě si vzpomněl na jeden z oněch záhadných dopisů, které přišly během Medivhova dlouhého spánku. „Takže politická návštěva. Pro Maguse."
 „Asi ano," řekl Moroes. „Neptal jsem se. Nepřísluší mi to."
 „Takže přijela za Magusem," řekl Khadgar.
 „Asi ano," řekl Moroes stejným ospalým hlasem.
 „Dozvíme se to, až bude třeba." S těmito slovy zmizel a nechal Khadgara zírat na další zavřené dveře.
 Další den měl čaroděj podivný pocit, že ve věži ještě někdo je, téměř jako nějaká nová planeta, jejíž gravitace změnila oběžné dráhy všech ostatních. Nová planeta způsobila, že kuchařka vyměnila pánve za větší a Moroes se začal pohybovat chodbami mimo své obvyklé trasy a v nezvyklý čas. Dokonce i Medivh posílal Khadgara na různá místa ve věži plnit zbytečné úkoly a v okamžiku, kdy mladý čaroděj odešel, zaslechl za sebou šustění těžkého pláště po kamenné podlaze.
 Medivh mu sám od sebe nic neřekl a Khadgar čekal. Dělal nenápadné narážky a trpělivě čekal. Místo toho byl poslán do knihovny pokračovat ve studiu a procvičování kouzel. Khadgar sešel do poloviny točitého schodiště, zastavil se a pomalu se vydal zpět nahoru, jen aby na okamžik zahlédl, jak za dveřmi Medivhovy laboratoře mizí černý plášť.
 Khadgar se obrátil a šel do knihovny. V hlavě si vypočítával všechny možnosti, kdo by tenhle Vyslanec mohl být. Lotharův špión? Nějaký tajný člen Řádu? Nebo snad jeden z Kirin Tor, ten s oním pavoučím rukopisem a osočujícími teoriemi? Nebo někdo úplně jiný? Nevědomost byla frustrující a skutečnost, že Medivh Khadgarovi zřejmě zcela nedůvěřoval, celou věc ještě zhoršovala.
 „Dozvíme se to, až bude třeba," bručel si Khadgar, když vcházel do knihovny. Po stole byly rozházené jeho poznámky, přesně tak, jak je tam nechal. Probral je a zastavil se u popisu kouzla vyvolávajícího vize. Od svého posledního pokusu udělal několik drobných změn, o kterých doufal, že přinesou ten správný výsledek.
 Khadgar se usmál. Pak vytáhl zásobu lahviček a rozdrcených drahokamů a zamířil o několik pater níže, dál od Medivhovy přijímací komnaty - do jednoho z opuštěných jídelních sálů.
 O dvě patra níže to bylo dokonalé. Eliptická místnost s kamennými krby v každém rohu. Velký stůl někdo přestěhoval jinam a staré židle byly seřazeny kolem stěny naproti jedinému vchodu. Podlaha byla z bílého mramoru. Stará a popraskaná, ale díky Moroesovu zápalu čistá. Khadgar vytvořil z drceného ametystu a růžového křemene magický kruh a nepřestával se usmívat. Nyní si byl svým kouzlem naprosto jistý a ani nepotřeboval své obřadní roucho pro štěstí. Když vytvořil symboly ochrany a přísahy, znovu se usmál. Už teď se mu v hlavě formovala energie. Vybavoval si potřebné stíny a typy magie, přetvářel je do požadovaného celku a zadržoval jeho energii až do chvíle, kdy ji bude potřebovat.
 Vstoupil do kruhu, vyslovil slova, která bylo třeba vyslovit, udělal rukama dokonale harmonické pohyby a vypustil energii ukrytou ve své mysli. Cítil, jak se s jeho myslí i duší něco spojilo, a nechal tomu všemu volný průchod.
 „Ukaž mi, co se děje v Medivhových komnatách," řekl a v duchu doufal, že se Medivhova ochranná kouzla nevztahují i na něj.
 Okamžitě poznal, že kouzlo je opět špatně. Ne naprosto, tak, že by zdroje magické energie vyschly, jen jako by šípem nezasáhl přímo střed. Snad to bylo skutečně způsobeno ochrannými zaklínadly, která přesměrovala jeho vlastní kouzlo někam jinam.
 To, že se netrefil, poznal podle několika změn. Za prvé, byl den. Za druhé, bylo tu teplo. A za třetí, to místo mu něco připomínalo.
 Ne že by už přesně tady byl, alespoň ne na vrcholku téhle věže, ale bylo mu jasné, že je ve stormwindském hradu a dívá se na město pod sebou. Tahle věž byla jedna z vyšších a místnost na jejím vrcholku připomínala tu, kde se oba členové Řádu ocitli před několika měsíci. Tahle však měla větší okna vedoucí na velký bílý balkón se zábradlím a teplý voňavý vítr nadouval průsvitné drapérie po stranách. Po obvodu místnosti seděli pestrobarevní ptáci ve zlatých klecích.
 Před Khadgarem stál malý prostřený stůl a na něm bílé porcelánové talíře se zlatými okraji a příbory rovněž ze vzácného kovu. Křišťálové mísy byly plné ovoce - čerstvého a na pohled bez jediného kazu. Na červených jahodách se ještě leskly kapičky ranní rosy. Khadgarovi se při tom pohledu začaly sbíhat sliny.
 Nad stolem se skláněl hubený muž, kterého Khadgar neznal. Měl protáhlou tvář, zdobenou knírem a bradkou, a ustupující čelo. Oblečen byl do rudého, bohatě zdobeného přehozu stáhnutého v pase zlatým páskem. Khadgarovi došlo, že tenhle kus látky je zřejmě jeho běžným oděvem. Muž se dotkl jedné z vidliček, o zlomek milimetru ji posunul a spokojeně pokýval hlavou. Pak zvedl hlavu ke Khadgarovi a usmál se.
 „Ááá, už jsi vzhůru," řekl hlasem, který čaroději rovněž připadal povědomý.
 Khadgar si chvíli myslel, že ho ten přízrak vidí, ale nebylo tomu tak. Muž mluvil k někomu, kdo stál za čarodějem. Otočil se a uviděl Aegwynn, stejně mladou a nádhernou jako tehdy na sněžné pláni. (Bylo to dříve než tehdy? Později? Podle jejího vzhledu nedokázal říci.) Měla na sobě zeleně lemovanou bílou kápi, ale tentokrát byla hedvábná, nikoli kožešinová, a ani její nohy nebyly obuty ve vysokých botách, nýbrž jen v lehkých sandálech. Nádherné zlaté vlasy držely sepnuty stříbrným diadémem.
 „Zdá se, že sis dal záležet," řekla. Khadgar v její tváři nedokázal číst.
 „S dostatkem magie a touhy není nic nemožné," řekl muž a otočil ruku dlaní vzhůru. Nad otevřenou dlaní vykvetla bílá orchidej.
 Aegwynn si květinu vzala, přičichla a pak ji položila na stůl. „Nielasi..." začala.
 „Nejdříve snídaně," řekl čaroděj Nielas. „Podívej, co dokáže dvorní čaroděj takhle po ránu vykouzlit. Ty jahody byly ještě před hodinou v královské zahradě..."
 „Nielasi," řekla Aegwynn znovu. „Pak pár plátků šunky plněné máslem a sirupem," pokračoval čaroděj.
 „Nielasi," opakovala Aegwynn. „Potom třeba nějaká vrocčí vejce servírovaná přímo ve skořápce a upravená jednoduchým kouzlem, které jsem se naučil na ostrovech..." řekl čaroděj. „Odjíždím," řekla Aegwynn stroze. Na čarodějově obličeji se objevil stín. „Odjíždíš? Tak brzy? Před snídaní? Tedy, myslel jsem, že si budeme mít možnost ještě popovídat."
 „Odjíždím," řekla Aegwynn. „Mám spoustu práce a málo času na ranní mazleni."
 Dvorní čaroděj vypadal zmateně. „Myslel jsem, že po minulé noci budeš ještě alespoň na chvíli chtít zůstat na hradě, ve Stormwindu." Mrknul na ni. „Nezůstaneš?"
 „Ne," řekla Aegwynn. „A právě po minulé noci nemám jediný důvod tu zůstávat. Dosáhla jsem toho, co jsem měla v úmyslu. Už nemám zapotřebí tu být ani minutu."
 V současnosti mezitím Khadgar skládal střípky skládačky. Jistě že mu čarodějův hlas připadá povědomý.
 „Ale já jsem si myslel..." koktal čaroděj Nielas, nicméně Strážkyně jen zavrtěla hlavou.
 „Ty, Nielasi Arane, jsi idiot," řekla Aegwynn chladně.
 „Jsi jeden z nejmocnějších čarodějů v řádu Tirisfal, a přesto jsi idiot. To cosi vypovídá i o zbytku Řádu."
 Nielas Aran se nasupil. Chtěl vypadat rozzlobeně, ale místo toho se zatvářil jen dotčeně. „Tak to teda počkej..."
 „Nemyslel sis, že jsi mě do ložnice dostal jen svým osobním kouzlem nebo že jsem se nechala při zaklínání rozptýlit tvými vtipy a žerty? Stejně tak ti musí být jasné, že mě nemůžeš oslnit svým postavením dvorního čaroděje jako nějakou holku od krav. A doufám, že si uvědomuješ, že svést může i žena muže. Takový idiot zase nejsi, že ne, Nielasi Arane?"
 „Jistě že ne," řekl dvorní čaroděj, zjevně zasažen jejími slovy, ale rozhodnutý nedat nic znát. „Jen jsem myslel, že bychom si mohli, jako civilizovaní lidé, dát společnou snídani."
 Aegwynn se usmála a Khadgar v tom úsměvu poznal krutost. „Jsem stejně stará jako mnoho celých dynastií a dívčích slabostí jsem se zbavila už v prvním století svého života. Včera večer, když jsem skončila ve tvé ložnici, jsem naprosto přesně věděla, co dělám."
 „Já jsem myslel..." řekl Nielas. „Jenom jsem myslel..."
 Ale nemohl nalézt správná slova.
 „Že z celého Řádu bys to měl být ty, kdo okouzlí a zkrotí mocnou a divokou Strážkyni?" řekla Aegwynn a úsměv na její tváři se rozšířil. „Že bys ji mohl zlomit a vnutit jí svou vůli tam, kde ostatní selhali, svým šarmem, vtipem a lacinými triky? Zapřáhnout moc Tirisfalen před svůj vlastní kočár? Ale no tak, Nielasi Arane. Už takhle jsi vyplýtval spoustu svého potenciálu, neříkej mi, že život u dvora tě až tak moc zkazil. Neber mi aspoň tu trochu úcty, kterou k tobě chovám."
 „Ale jestli jsem tě nezaujal," řekl Nielas a snažil se chytit Aegwynn za slovo, „jestli jsi mě nechtěla, proč jsme..."
 Aegwynn mu dala odpověď, kterou chtěl: „Přišla jsem si do Stormwindu pro jedinou věc, kterou jsem nebyla schopna získat sama. Pro vhodného otce svého dědice. Ano, Nielasi Arane, můžeš svým kamarádům čarodějům v Řádu klidně říct, že se ti podařilo dostat do postele mocnou a nezkrotnou Strážkyni. Ale budeš jim také muset říct, že jsi mi poskytl prostředek, díky kterému budu schopna předat svou moc dál, aniž by do toho Řád mohl mluvit."
 „To že jsem udělal?" Teprve nyní si zřejmě skutečně uvědomil následky svého nočního dobrodružství.
 „Řekněme, že ano. Ale Řádu se asi nebude líbit..."
 „Že jsem s ním manipulovala? Postavila se proti němu? Podvedla ho?" řekla Aegwynn. „Ne, to nebude. Ale tobě se mstít nebudou ze strachu, že bych k tobě přeci jen mohla něco romantického cítit. A možná tě potěší ještě něco - ze všech čarodějů, zaklínačů a mágů jsi byl jediný s dostatečným potenciálem. Tvé sémě ochrání a posílí mé dítě a učiní z něj prodlouženou ruku mé moci. A až se narodí a já je přestanu kojit, ty ho dokonce vychováš, tady, protože já vím, že on půjde v mých stopách a ani Řád si nenechá ujít příležitost ho ovlivnit."
 Nielas Aran zavrtěl hlavou. „Ale já..." Na chvíli se odmlčel. „Ale ty..." Znovu se zarazil. Když nakonec promluvil, byl v jeho očích konečně žár a v hlase ocel.
 „Sbohem, Magno Aegwynn."
 „Sbohem, Nielasi Arane," řekla Aegwynn. „Bylo mi... potěšením." S těmi slovy se otočila na podpatku a odešla. Nielas Aran, vrchní čaroděj Azerothu, člen řádu Tirisfal a nyní i otec budoucího Strážce Medivha, si sedl k dokonale prostřenému stolu. Vzal do ruky zlatou vidličku a obrátil ji v prstech. Pak si povzdechl a upustil ji na podlahu.
 Vize se rozplynula dřív, než vidlička stačila dopadnout na mramorovou zem, ale Khadgara vyrušil jiný zvuk, tentokrát za ním. Zaskřípění boty na chladném kameni. Měkké zašustění pláště. Nebyl sám.
 Khadgar se prudce otočil, ale zachytil jen provokativní záblesk lesklého černého pláště. Vyslanec ho špehoval. Nestačilo, že ho Medivh posílal pryč pokaždé, když se měl s cizincem setkat, teď ještě onen Vyslanec slídil po věži a špehoval ho!
 Khadgar byl v mžiku na nohou a běžel ke dveřím. V okamžiku, kdy však vyhlédl ven, byla už jeho kořist pryč. Slyšel však šustění látky ze schodiště. Ze schodiště vedoucího ke komnatám pro hosty.
 Khadgar vyrazil po schodech dolů. Osoba jistě půjde po vnějším okraji, kde byly schody širší. Mladý čaroděj po nich už scházel tolikrát, že mohl bez nebezpečí pádu využít vnitřní okraj schodiště, a navíc brát schody po dvou, či dokonce po třech.
 Na půl cesty do patra určeného pro návštěvy zahlédl Khadgar stín své oběti na vnější zdi. Když seskákal na konec schodiště, spatřil osobu v plášti svižně se pohybující chodbou ke dveřím od své komnaty. Jakmile se Vyslanci podaří dostat se ke dveřím, přijde čaroděj o zatím největší šanci. Khadgar seskočil poslední čtyři schody, jediným dalším skokem postavu dostihl a chytil ji za paži.
 Jeho ruka sevřela pevné svaly skryté pod látkou pláště a čaroděj jediným pohybem otočil svou oběť a přitiskl ji ke zdi. „Maguse by možná zajímalo, že tady slídíš..." začal, ale slova mu zmrzla na rtech v okamžiku, kdy pod pláštěm spatřil Vyslancovu tvář. Kromě pláště měla na sobě kožený cestovní oděv, vysoké šněrovací boty, černé kalhoty a černou hedvábnou blůzu. Měla silné svaly a Khadgar nepochyboval, že celou cestu sem jela v sedle. Ale její pokožka byla zelená a v okamžiku, kdy jí kápě spadla z obličeje, odhalila orkskou tvář s masivními kly.
 Z ebenově černých vlasů trčely dvě zelené uši.
 „Ork!" vykřikl Khadgar a reagoval naprosto impulzivně. Zvedl ruku a vyslovil slovo, aby orkskou ženu zasáhl magickou střelou.
 Neměl však čas akci dokončit. V okamžiku, kdy otevřel ústa, zasáhla ho žena z otočky nohou do hrudi. Kolenem odrazila Khadgarovu ruku namířenou na ni. Téměř ve stejném okamžiku kopla Khadgara druhou nohou v těžké botě do tváře tak silně, že zavrávoral.
 Khadgar se téměř zhroutil na zem a v ústech cítil chuť krve - musel si při té ráně do tváře něco překousnout. Znovu zvedl ruku, aby seslal magickou střelu, ale orkská žena byla příliš rychlá, rychlejší než ti válečníci v těžké zbroji, se kterými bojoval dříve. Jediným krokem se ocitla znovu u něj a pěstí ho zasáhla do břicha tak, že přišel o všechen vzduch i o soustředění.
 Mladý čaroděj zavrčel a hodil magii za hlavu s úmyslem použít daleko přímočařejšího útoku. Stále ještě otřesen ranou do žaludku se prudce otočil do strany, chytil ženu za paži a prudce škubnul. Na zelené tváři se objevil výraz překvapení, ale jen na okamžik. Pak se pevně zapřela nohama do země, snadno se mu vyškubla ze sevření a naopak uchopila jeho paži tak, že nyní ho tahala k sobě ona..
 Jak se Khadgar přiblížil k jejímu obličeji, ucítil pach koření. V dalším okamžiku už doslova letěl chodbou. Když dopadl, ještě kousek klouzal po kamenné podlaze. Pak narazil do zdi a zastavil se u něčích nohou.
 Když zvedl hlavu, spatřil nad sebou kastelána s velice znepokojeným výrazem ve tváři.
 „Moroesi!" vykřikl Khadgar. „Běž zpátky! Přiveď Maguse! Máme ve věži orka!"
 Moroes se ani nepohnul. Místo toho mdlýma očima pohlédl na orkskou ženu. „Jste v pořádku, Vyslankyně?" Žena se povzneseně usmála, její zelené rty se při tom podivně odhrnuly směrem dozadu, a přetáhla si znovu přes sebe plášť. „Nikdy mi nebylo lépe. Potřebovala jsem si trochu zacvičit a to štěně bylo tak laskavo, že mi posloužilo."
 „Moroesi!" vyštěkl mladý čaroděj. „Ta žena je..."
 „Vyslanec. Magusův host," řekl Moroes a suše dodal:
 „Přišel jsem pro vás. Chce s vámi mluvit."
 Khadgar se zvedl na nohy a ostře se na Vyslankyni podíval. „Až se znovu uvidíte s Magusem, povíte mu, že tady čenicháte?"
 „Nechce mluvit s ní," opravil ho Moroes. „Chce vidět vás, učedníku."
 „Je to ork!" řekl Khadgar, hlasitěji a ostřeji než měl v úmyslu.
 „Ve skutečnosti jen z poloviny," řekl Medivh. Byl skloněný nad pracovním stolem a pohrával si s nějakým zlatým předmětem. S astrolábem. „Domnívám se, že v její domovině žijí i lidé, nebo téměř-lidé, nebo tam na ně alespoň existuje živá vzpomínka. Podej mi to měřidlo, učedníku."
 „Pokoušeli se vás zabít!" vykřikl Khadgar.
 „Myslíš orkové? Někteří skutečně ano," řekl Medivh klidně. „Někteří orkové se mě pokoušeli zabít. A stejně tak tebe. Garona mezi nimi nebyla. V žádném případě si to nemyslím. Je tu jako vyslanec svého národa. Nebo alespoň jedné jeho části."
 Garona. Takže ta čarodějnice má jméno, pomyslel si Khadgar. Nahlas však řekl: „Orkové na nás zaútočili. Měl jsem vidění, ve kterém orkové útočili. Četl jsem zprávy z celého Azerothu, ve kterých se píše o řádění a útocích orků. V každé z nich jsou detaily o jejich krutosti a zuřivosti. Jako by jich bylo každým dnem víc. Je to nebezpečná a krvežíznivá rasa."
 „A předpokládám, že si hravě poradila i s tebou," řekl Medivh a zvedl hlavu od práce.
 Khadgar si bezděčně sáhl na koutek úst, kde mu za tu chvíli zaschla krev. „To s tím nemá vůbec nic společného."
 „Vůbec ne," řekl Medivh. „A co s tím tedy něco společného má?"
 „Ona je ork. Je nebezpečná. A vy jste jí dovolil se jen tak procházet po věži."
 Medivh zabručel a v jeho hlase bylo skryto ledové ostří.
 „Je jen poloviční ork. Je zhruba stejně nebezpečná jako ty, vzhledem k okolnostem a vašim dispozicím. A je to můj host, takže se s ní bude jednat s patřičnou úctou. A čekám, že se tak k ní budeš chovat hlavně ty, Mladý Důvěro."
 Khadgar chvíli nic neříkal a pak to zkusil znovu. „Ona je ten Vyslanec."
 „Ano."
 „Čí je to vyslanec?"
 „Jednoho nebo několika klanů, které v současné době osidlují Černý močál," řekl Medivh. „Zatím si nejsem úplně jistý kterých. Tak daleko jsem se zatím nedostal." Khadgar překvapením zamrkal. „Vy jste ji pustil do naší věže a ona ani nemá oficiální pověření?"
 Medivh odložil měřidla a unaveně si povzdechl.
 „Představila se mi jako zástupce některých orkských klanů, které v současnosti řádí v Azerothu. Jestli se celá záležitost má vyřešit jakkoli jinak než ohněm a mečem, pak musí někdo začít rokovat. Tohle místo je stejně dobré jako kterékoli jiné. A, mimochodem, týká se to mé věže, ne naší. Ty jsi tu jako můj student, učedník, a jsi tady z mé vůle. A jako od svého učedníka od tebe očekávám, že budeš mít oči otevřené."
 Rozhostilo se ticho a Khadgar se snažil nechat emoce trochu vychladnout. „Takže vlastně zastupuje koho? Některé, žádné nebo všechny orky?"
 „V tuhle chvíli tu je hlavně sama za sebe," řekl Medivh a podrážděně si povzdechl. „Ne všichni lidé věří ve stejnou věc. A není důvod se domnívat, že u orků je tomu jinak. Má otázka pro tebe, i vzhledem k tvé přirozené zvědavosti, zní: proč se už v tuto chvíli nepokoušíš dostat z ní veškeré možné informace, místo toho abys mi neustále dokola opakoval, že to mám udělat já. Pokud ovšem nepochybuješ, že si dokážu poradit s jedním orkem."
 Khadgar mlčel a styděl se dvojnásobně. Za to, co udělal, i za to, že se nedokázal na celou věc podívat z druhé strany. Copak o Medivhovi pochyboval? Existovala snad možnost, že by Magus jednal proti Řádu? Jedna taková myšlenka stíhala druhou a energii jim dodávala Lotharova slova, vize démona i jeho znalosti o politice Rádu. Chtěl svého mistra varovat, ale cokoli, co by řekl, by se zřejmě obrátilo proti němu.
 „Někdy si o vás dělám starosti," řekl nakonec.
 „A já si zase někdy dělám starosti o tebe," řekl starší z obou čarodějů nepřítomně. „Poslední dobou mi dělá starosti spousta věcí."
 Khadgar to musel zkusit ještě jednou. „Pane, myslím, že tahle Garona je špion," řekl stručně. „Myslím, že je tady, aby o vás zjistila co nejvíce a pak to použila proti vám."
 Medivh se opřel o opěradlo židle a šibalsky se na Khadgara usmál. „Tak to říká ten pravý, mladý čaroděj íčku. Nebo už jsi zapomněl na seznam věcí, které jsi měl vyčmuchat pro své mistry z Kirin Tor, s nímž jsi do Karazhanu přišel?"
 Když Khadgar odcházel z místnosti, uši mu ještě stále rudě hořely.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář