16. kapitola Zlomení čaroděje
Zlomení čaroděje
„Musím přiznat, že to bylo působivé," řekl Medivh, který byl i nebyl Medivhem. „Velmi působivé, když jste vyvolali stín mé minulosti, který mi zabránil vás pronásledovat. Samozřejmě, že zatímco vy jste sbírali síly, dělal jsem já totéž."
Khadgar se podíval na Garonu a přikývl. Půl-orka se přesunula o několik kroků doprava. Jestli to bude nutné, budou schopni starého muže obklíčit.
„Mistře, co se s vámi stalo?" řekl Khadgar a udělal krok dopředu, aby na sebe upoutal Medivhovu pozornost.
Starší z obou čarodějů se zasmál. „Stalo se mnou? Nic se se mnou nestalo. Takový zkrátka jsem. Už od narození jsem byl poskvrněn, pošpiněn ještě dřív, než jsem začal chápat. Ze špatného sémě vyrostlo hořké ovoce. Ty jsi skutečného Medivha nikdy neviděl."
„Magusi, ať už se stalo cokoli, určitě to jde dát do pořádku," řekl Khadgar a pomalu se blížil k čaroději. Garona ho obcházela zprava, ale její dlouhá dýka zmizela - zdálo se, že má prázdné ruce.
„A proč bych to měl dávat do pořádku?" řekl Medivh se zlověstným úsměvem. „Všechno jde přesně tak, jak jsem si to naplánoval. Orkové vyhladí lidi a já je budu ovládat prostřednictvím nějakého takového černokněžníka, jako je Gul'dan. Zavedu ty netvory do ztracené hrobky, kde leží Sargerasovo tělo, chráněno proti démonům a lidem, ale nikoli proti orkům, a osvobodím i svou fyzickou podobu. Pak se konečně budu moci zbavit tohoto neohrabaného těla i slabého ducha a spálím tenhle svět tak, jak si to zaslouží."
Khadgar, zatímco mluvil, udělal krok směrem doleva.
„Ty jsi Sargeras."
„Ano i ne," řekl Magus. „Jsem, protože když Aegwynn zabila mé fyzické tělo, ukryl jsem se v jejím lůně a naplnil každou její buňku svou temnou myslí. Když se konečně rozhodla, že se spojí s lidským partnerem, byl jsem připraven. Medivhovo temné dvojče, dokonale skryto v jeho těle."
„Odporné," řekl Khadgar.
Medivh se zazubil. „Jen o trochu jiné, než Aegwynn původně plánovala, neboť skutečně přenesla moc Tirisfalen i na dítě. Byl malý zázrak, že ještě zbylo trochu místa pro samotného Medivha, a démon se musel o jeho duši poprat se světlem. Takže když se v něm konečně objevila moc, musel jsem ho na chvíli vypnout, dokud jsem nezařídil vše potřebné pro svůj plán."
Khadgar se neustále pomalu posouval doleva a snažil se nedívat na Garonu, která se už připlížila za Maguse. Místo toho řekl: „Je v tobě ještě něco ze skutečného Medivha?"
„Kousek," řekl Medivh. „Dost na to, abych mohl jednat s vámi, ničemná stvoření. Dost na to, abych mohl klamat krále a čaroděje. Medivh je maska - nechal jsem z něj to, co ukazuji ostatním. A jestli jsem jim někdy připadal divný, nebo dokonce šílený, připisovali to mému postavení a odpovědnosti i moci, které na mě přenesla má matka."
Medivh se usmál jako nějaký dravec. „Nejprve jsem byl jen nástrojem Magny Aegwynn a její politiky, pak nástrojem démonů. Dokonce i Řád ve mně neviděl o moc víc než jen zbraň proti démonům. Takže asi není moc překvapivé, že jsem vlastně jen kombinací všech těchto částí."
Garona už byla za čarodějem. Tasila dýku a neslyšně se pohybovala po lávové podlaze. V očích neměla jedinou slzu, spíš naopak, ocelově pevné odhodlání. Khadgar se dál soustřeďoval na Medivha a snažil se ji ani náznakem pohledu neprozradit.
„Pochop," pokračoval šílený čaroděj, „že nejsem nic víc než jen součástka v obrovském stroji, který funguje od doby, kdy byla zničena Studna věčnosti. Jediná věc, na které se zbytek původního Medivha i já shodneme, je to, že tenhle kruh musí být přerušen. Ujišťuji tě, že v tomhle jsme zajedno."
Garona byla jen jediný krok od démona, s dýkou připravenou udeřit. Pak ten poslední krok udělala.
„Omluv mě," řekl Medivh a máchl pěstí. Kolem prstů starého muže se roztančila magická energie a půl-orka dostala zásah přímo do tváře. Rána ji odhodila zpět. Khadgar zaklel a zvedl ruce, aby seslal kouzlo. Něco, čím by alespoň čaroděje vyvedl z rovnováhy. Něco jednoduchého. Něco rychlého.
Medivh byl rychlejší. Otočil se zpět k němu a zvedl ruku nyní připomínající strašlivý spár. Khadgar okamžitě ucítil, že se vzduch kolem něj proměnil v těsný plášť, ve kterém měl uvězněny ruce i nohy, takže se nemohl pohnout. Vykřikl, ale jeho hlas byl přidušený a přicházel z veliké dálky.
Medivh zvedl druhou ruku a Khadgarovým tělem projela strašná bolest. Jako by měl všechny kloubní jamky naplněné žhavou lávou, která mu dál vtékala do dutin kostí. Hruď měl sevřenou a měl pocit, že mu všechno maso na těle seschlo. Jako by mu někdo z těla vysával všechny tekutiny a nechal jen slupku. A zároveň cítil, že se vším ostatním z něj někdo vysává i všechnu magii a on, vysušený, není schopen soustředit v sobě ani minimum energie na to nejjednodušší kouzlo. Cítil se jako loď, kterou opouští posádka.
Stejně náhle, jako útok začal, tak i skončil. Khadgar se zhroutil na podlahu s vyraženým dechem. Každé nadechnutí ho nesnesitelně bolelo.
V tu chvíli se vzpamatovala Garona a tentokrát s bojovým výkřikem vyskočila s cílem zasáhnout Medivha dýkou do levé části hrudi. Místo toho, aby se však Medivh pokusil dostat se z jejího dosahu, udělal útočící půl-orce krok vstříc, pod oblouk jejího úderu. Zvedl ruku a chytil ji za čelo. Garona ztuhla uprostřed nedokončeného pohybu.
Pod Medivhovou rukou pulzovala magická energie nechutně žluté barvy a půl-orka jen bezvládně visela ve vzduchu.
„Chudinko Garono," řekl Medivh. „Myslel jsem, že s tvým komplikovaným původem ty nejlépe pochopíš, čím musím procházet. Že pochopíš, jak je důležité vybrat si svou vlastní cestu. Ale ty jsi prostě stejná jako všichni ostatní, že?"
Půl-orka se zmohla jen na přidušené zachrčení.
„Já ti ukážu svůj svět, Garono," řekl Medivh. „Když dovolíš, vpustím do tebe své vlastní pochybnosti a rozpory. Nikdy už nebudeš vědět, komu sloužíš a proč. Už nikdy nenajdeš pokoj a mír."
Garona se pokusila vykřiknout, ale její výkřik zahynul ještě hluboko v krku, neboť se nedostal přes zářící žlutou energii vycházející z Medivhovy dlaně.
Medivh se zasmál a nechal půl-orku spadnout na podlahu. Ta sípala, pokusila se vstát, ale znovu se zhroutila. Oči měla vytřeštěné, a přestože se tvářila divoce, bylo vidět slzy.
Khadgar už znovu mohl dýchat, i jeho dech však byl rychlý a sípavý. Klouby ho pálily a svaly bolely. Na lávové podlaze viděl svůj odraz...
Díval se na něj starý muž z vize. Unavené oči a ztěžklá víčka obklopené hlubokými vráskami a šedivými vlasy. I jeho vousy byly nyní bílé.
Khadgarovi se zastavilo srdce. Byl oloupen o svou magii, o své mládí. V žádném případě už se necítil, jako že může tuhle bitvu vyhrát.
„To bylo poučné," řekl Medivh, který se otočil zpátky ke Khadgarovi. „Jedna ze záporných věcí na téhle lidské podobě, ve které jsem uvězněn, je ta, že lidská část se neustále s někým setkává. Dělá si přátele. Pomáhá lidem. Je to tak složité je později zničit. Když jsem zabil Moroese a kuchařku, téměř jsem plakal, víš? Proto jsem musel jít sem dolů. Ale je to jako se vším. Jakmile si na to zvykneš, můžeš zabíjet přátele stejně snadno jako kohokoli jiného."
Medivh nyní stál jen pár kroků před Khadgarem, široká ramena a oči plné života. Vypadal víc jako Medivh, než si kdy Khadgar pamatoval. Vypadal sebevědomě. V pohodě. Vypadal děsivě, strašlivě příčetně.
„A teď se připrav umřít ty, Mladý Důvěro," řekl Magus.
„Zdá se, že nakonec byla tvá důvěra skutečně zklamána."
Medivh zvedl ruku zalitou magickou energií.
Z pravé strany se ozval hrdelní výkřik. „Medivhu!" zařval Lothar, První rytíř Azerothu.
Medivh zvedl hlavu a jeho tvář jako by na okamžik zjemněla, přestože ruka mu stále plála magickou energií.
„Anduin Lothar?" řekl. „Starý příteli, proč ty jsi tady?"
„Okamžitě to zastav, Mede," řekl Lothar a Khadgar v rytířově hlase slyšel bolest. „Zastav to, než bude pozdě. Nechci s tebou bojovat."
„Ani já s tebou nechci bojovat, příteli," řekl Medivh a zvedl ruku. „Nemáš ponětí, jaké to je dělat věci, které jsem udělal. Strašné věci. Nutné věci. Nechci s tebou bojovat. Tak slož zbraně, příteli. Skoncujeme s tím." Medivh otevřel dlaň a k rytíři vylétly kousky magie. Za chvíli se koupal ve hvězdách.
„Chceš mi přeci pomoci, příteli, nebo ne?" řekl Medivh a na tváři už měl znovu ten zlověstný úsměv. „Chceš se stát mým služebníkem. Tak mi pomoz zbavit se tohoto dítěte. Pak můžeme být znovu přáteli."
Zářící hvězdy vířící kolem Lothara pohasly a rytíř udělal pomalý sebejistý krok vpřed, pak druhý a ještě jeden a pak vyrazil. Zároveň vysoko nad hlavu zvedl svůj runami zdobený meč. Útočil na Medivha, ne na Khadgara. Z hrdla mu vyšla nadávka, nadávka plná smutku a slz.
Medivha překvapil, ale jen na okamžik. Čaroděj ucouvl a Lotharova první rána jen neškodně prošla místem, kde Medivh ještě před chvílí stál. Rytíř plynule přešel do dalšího výpadu a donutil Maguse ustoupit o další krok. Následovalo seknutí svisle dolů a další Medivhův ústup.
To už se však čaroděj vzpamatoval úplně a další rána zazvonila o magický štít. Zlaté světlo run na meči se proměnilo v neškodnou spršku jisker. Lothar se pokusil seknout zespodu, pak výpad a znovu rána vedená kolmo na Medivhovu hlavu. Pokaždé se však čepel zastavila o připravený štít.
Medivh zavrčel a zvedl dlaň, ve které už opět tančila soustředěná energie. Lothar vykřikl zděšením, když se jeho šaty najednou vzňaly. Medivh se spokojeně usmál a pak mávl rukou, čímž odhodil hořícího Lothara stranou jako nějakou hadrovou panenku.
„Čím. Dál. Tím. Lehčí," řekl Medivh, jako by každé slovo odsekl sekerou. Pak se otočil k místu, kde klečel Khadgar.
Až na to, že Khadgar se mezitím pohnul. Medivh se prudce otočil, aby zjistil, že už zdaleka ne mladý čaroděj je přímo za ním, v ruce meč, který mu dal Lothar ve Stormwindu. Jeho čepel mířila na Medivhovu hruď a runy na ní zářily jako miniaturní slunce.
„Ani se nehni," řekl Khadgar.
Chvíle ticha. Po Medivhově tváři stékala kapka potu.
„Tak až sem to muselo dojít," řekl Magus. „Myslím, že nejsi ani fyzicky, ani duševně schopen to udělat, Mladý Důvěro."
„Já si myslím," řekl Khadgar a jeho hlas zněl jako sípáni nějakého starce, „že tvá lidská část, Medivhu, si nehledě na tvé plány nechávala kolem sebe dostatek přátel. Jako zálohu. Jako nouzový plán, kdyby ses nakonec skutečně zbláznil. Aby tě tihle přátelé mohli zastavit. Přerušit kruh tam, kde ty už toho nebudeš schopen."
Medivh si tiše povzdechl a jeho rysy změkly. „Nikdy jsem nechtěl nikomu ublížit," řekl. „Jen jsem chtěl žít svůj vlastní život." Zatímco mluvil, zvedl ruku a v jeho dlani znovu zazářila magická energie. Měl v úmyslu zmocnit se Khadgarovy mysli, stejně jako to udělal s Garonou.
Nestihl to. Při jeho prvním pohybu se Khadgar vrhl vpřed a zabodl tenkou čepel runového meče Medivhovi do žeber, přímo do srdce.
Medivh vypadal překvapeně, téměř v šoku, jeho rty se však stále pohybovaly. Snažil se něco říct.
Khadgar zabodl meč až po jílec a jeho hrot na druhé straně projel Magusovým rouchem. Čaroděj klesl na kolena a Khadgar s ním, neboť v ruce stále pevně svíral meč. Magus zasípal a znovu se pokusil něco říct.
„Děkuji ti," dostal ze sebe nakonec. „Bojoval jsem s tím, dokud to šlo..."
Pak se tvář Khadgarova mistra začala měnit. Jeho vousy se už zcela proměnily v plameny, z čela vyrostly ohromné rohy. S Medivhovou smrtí se Sargeras mohl konečně projevit. Khadgar cítil, jak se jílec jeho meče zahřívá, jak se v Medivhově těle roztančily plameny a proměnily ho ve stvoření z ohně a stínu.
Za klečícím zraněným Magusem viděl Khadgar ožehnutou postavu Lothara. Rytíř se potácel směrem k němu a z jeho těla i zbroje ještě stále stoupal dým.
Naposled zvedl svůj runový meč a jistě a mocně sekl. V okamžiku, kdy ostří čepele projelo Medivhovým krkem, vybuchlo jako slunce a jediným plynulým pohybem oddělilo hlavu od těla.
Bylo to, jako by odzátkoval láhev, neboť vše, co v Medivhovi bylo, vytrysklo zbytkem krku. Ohromný gejzír energie a světla, stínu a ohně, hoře a zloby, vše se dralo ven jako nějaká monstrózní fontána, naráželo do stropu jeskyně a mizelo. Khadgarovi se zdálo, že v tom gejzíru energie rozeznává tvář s rohy, křičící zoufalstvím a vztekem.
A když byl všemu konec, nezůstalo víc než Magusova kůže a šaty. Vše, co bylo v něm, bylo zkonzumováno a jeho lidské tělo obrané o nezvaného hostitele nemělo už co vyplnit.
Lothar hrotem meče prohrábl zbytky šatů a těla, které bývalo Medivhem, a řekl: „Měli bychom jít."
Khadgar se rozhlédl. Po Garoně nebylo ani stopy. I z Magusovy hlavy zbyla jen bílá lebka se stopami rudé krve.
Bývalý učedník zavrtěl hlavou. „Já tu musím zůstat. Postarat se o pár věcí."
Lothar zabručel: „Největší nebezpečí jsme možná zažehnali, ale jedno tady ještě je. Musíme odrazit orky a zavřít portál."
Khadgar si vzpomněl na vizi s hořícím Stormwindem a na Llaneovu smrt. Vzpomněl si i na svou vizi, na své zestárlé tělo v rozhodující bitvě s orky. Nakonec však řekl: „Musím alespoň pohřbít to, co zbylo z Medivha. A měl bych najít Garonu. Nemůže být daleko."
Lothar souhlasně zamručel a vydal se k východu. Nakonec se ještě otočil a řekl: „Nešlo to jinak. Zkusili jsme to změnit, ale všechno to byla jen součást daleko většího plánu."
Khadgar pomalu přikývl. „Já vím. Součást ohromného cyklu. Koloběhu, který konečně může být přerušen."
Lothar nechal bývalého učedníka pod věží a Khadgar sebral vše, co zbylo z fyzické podoby Maguse. Ve stáji našel lopatu a dřevěnou truhlu. Dal do ní lebku i cáry kůže společně s roztrhanou Písní o Aegwynn a vše pohřbil na nádvoří před věží. Snad tu bude moci později postavit pomník, pro tuto chvíli bylo však lepší, aby nikdo nevěděl, že tady leží jeho mistr. Když dokončil Magusův hrob, vykopal ještě dva, větší, po stranách Medivhova, a uložil do nich Moroese a kuchařku.
Zhluboka si povzdechl a zvedl hlavu k věži. Karazhan, domov nejmocnějšího čaroděje Azerothu, posledního Strážce řádu Tirisfal, se tyčil téměř až k obloze. Ta se nyní rozjasňovala a slunce se blížilo k nejvyššímu patru věže.
Khadgarovo oko však padlo na něco jiného. Nad prázdnou vstupní síní, na terase nad hlavním vchodem. Neznatelný pohyb, útržek snu. Khadgar si znovu zhluboka povzdechl a pokynul hlavou přízračnému společníkovi, který pozoroval každý jeho krok. „Teď už tě vidím, víš?" řekl nahlas.