ŽIJEME WARCRAFTEM

 Karazhan
 Khadgar sevřel v ruce průvodní dopis s krvavě radou pečetí a zoufale se pokoušel vzpomenout si na své vlastní jméno. Byl na cestě už mnoho dní, přidal se k několika karavanám a nakonec prošel nekonečným hustým Elwynnským lesem až ke Karazhanu. Pak dlouhý výstup vysoko do hor k tomuto tichému prázdnému a opuštěnému místu. Dokonce i vzduch tu byl chladný a jakoby cizí. Zmlácený a vyčerpaný stál nyní mladík s několikadenními špinavými vousy na tváři na nádvoří, které pomalu halil soumrak, zděšen z toho, co musí udělat.
 Představit se nejmocnějšímu čaroději Azerothu.
 Učenci z Kirin Tor říkali, že je to čest. Příležitost, kterou zkrátka nemůže nevyužít. Khadgarovi moudří učitelé, konkláve vlivných učenců a čarodějů, mu tvrdili, že se sami léta pokoušeli vloudit se do přízně pána Karazhanské věže. Kirin Tor se toužili dozvědět, jaká vědění skrývá nejmocnější čaroděj v zemi ve své knihovně.
 Chtěli zjistit, co je za jeho výzkumem. A ze všeho nejvíce chtěli, aby tenhle krajně nespolečenský tvor začal myslet na to, komu svou moc odkáže, aby si velký a mocný Medivh už konečně vycvičil následovníka.
 Mezi velkým Medivhem a Kirin Tor byly už léta spory a až nyní se nechal jejich prosbami obměkčit. Až nyní souhlasil vzít do učení mladého muže. Jestli to bylo proto, že čaroděj postupně měkl, nebo spíše z diplomatických důvodů a nebo z uvědomění si vlastní smrtelnosti, Khadgarovy učitele nezajímalo. Skutečnost byla taková, že tenhle mocný a nezávislý (a pro Khadgara tím pádem tajemný) čaroděj zažádal o asistenta a Kirin Tor, kteří vládli magickému království Dalaranu, mu s radostí vyhověli.
 A tak byl vybrán mladý Khadgar a vyslán se seznamem příkazů, nařízení, zákazů, požadavků, návrhů, rad a jiných vzkazů svých pánů. Zeptej se Medivha na to, jak jeho matka bojovala s démony, požádal ho Guzbah, jeho hlavní instruktor. Zjisti z jeho knihovny vše, co bude možné, o historii elfů, žádala lady Delth. Podívej se, jestli mezi jeho knihami nejsou nějaké bestiáře, přikázala mu Alonda, která byla přesvědčená, že existuje pátý druh trola, o němž však v žádné její knize nebyla ani zmínka. Buď přímý, otevřený a čestný, radil Norlan, vrchní řemeslník. Zdá se, že velký Magus Medivh si takového chování váží. Buď přičinlivý a dělej, co ti řekne. Ale neohýbej záda. Vždy dávej najevo zájem. Stůj rovně. A hlavně, měj oči i uši otevřené.
 Khadgar si z tužeb a přání Kirin Tor moc těžkou hlavu nedělal - díky výchově v Dalaranu i svému brzkému přijetí do konkláve věděl až moc dobře, jak jsou jeho učitelé žhaví dozvědět se o magii ve všech jejích formách. Soustavné shromažďování, katalogizování a definování magie bylo vštěpováno studentům už odmalička a Khadgar nebyl výjimkou.
 Ve skutečnosti si uvědomoval, že ani jeho vlastní zvědavost nebyla o nic menší. Na nočních procházkách Fialovou citadelou Dalaranu odhalil nejedno tajemství, které by konkláve jistě raději na světlo nevytahovala. Například zálibu vrchního řemeslníka v ohnivém víně, lady Delth v mladých ctitelích nebo knihovníka Korrigana v tajné sbírce pamfletů popisujících (dost odporně) praktiky uctívačů démonů.
 A pak ještě něco týkající se jednoho z největších mudrců Dalaranu, ctihodného Arrexise, šedé eminence, kterou všichni respektovali. Zmizel, zemřel nebo se mu stalo něco hrozného a ostatní se rozhodli se o tom vůbec nezmiňovat. Dokonce to došlo tak daleko, že vyškrtli Arrexisovo jméno ze záznamů a víc o něm nemluvili. Khadgar se však o něm dozvěděl. Khadgar znal způsob, jak se dozvědět to, co potřeboval, jak navázat ten správný kontakt nebo promluvit si s tou správnou osobou ve správný čas. Byl to dar, který však stejně dobře mohl být i prokletím.
 Kterýkoli z jeho objevů mohl mít za následek to, že právě on dostal tenhle prestižní (a vzhledem ke všem přípravám a varováním možná smrtelně nebezpečný) úkol. Snad měli dojem, že Khadgar byl možná až příliš dobrý v odhalování tajemství a bude lepší ho poslat někam, kde by tahle schopnost mohla Kirin Tor být nějak užitečná. Nebo ho alespoň dostat co nejdál, aby už neměl příležitost šťourat v osobních životech ostatních obyvatel Fialové citadely.
 A Khadgar se díky svému umění naslouchat skutečně dozvěděl i o této teorii.
 A tak vyrazil s vakem plným poznámek, se srdcem plným tajemství a hlavou plnou příkazů a bezcenných rad. Poslední týden před odchodem z Dalaranu slyšel téměř od každého člena konkláve, jak je postava Medivha zajímá. Na to, že to byl čaroděj z konce světa, žijící uprostřed stromů a hor, se o něj Kirin Tor zajímali opravdu až příliš. Téměř dychtivě.
 Zhluboka se nadechl (což mu zároveň připomnělo, že je stále ještě příliš blízko stájím) a vykročil směrem k věži. Měl pocit, že svůj vak nenese na zádech, ale omotaný kolem kotníků, tak se musel do každého kroku nutit.
 Hlavní vchod připomínal otvor nějaké jeskyně, otevřený dokořán bez jakékoli brány nebo mříže. To dávalo smysl, protože jaká armáda by si asi prorazila cestu Elwynnským lesem až nahoru ke strmým stěnám kráteru, aby bojovala s Magusem Medivhem? Neexistoval jediný záznam o tom, že by byl Karazhan někdy obléhán. Vchod ukrytý ve stínu byl dost vysoký, aby jím prošel dospělý slon. Přímo nad ním byla široká terasa se zábradlím z bílého kamene. Člověk stojící na ní by byl zhruba na úrovni nižších vrcholků a musel mít nádherný výhled na ty nejvyšší hory za nimi. Khadgar za zábradlím spíš vycítil, než spatřil náznak pohybu. Jakoby nějaká postava v kápi, která zmizela zpět do temnoty věže. Copak už ho někdo sledoval? Přivítá ho někdo, nebo se od něj čeká, že se odváží vejít do věže sám?
 „Ty jsi ten Nový Mladý Muž?" řekl tichý, téměř záhrobní hlas a Khadgar s hlavou stále upřenou na terasu málem vyletěl z kůže. Podíval se před sebe a spatřil vysokou vyzáblou postavu vycházející z temnoty hlavního vchodu.
 Postava jen vzdáleně připomínala člověka a Khadgara na chvíli napadlo, jestli Medivh neproměňuje lesní tvory ve své služebníky. Tenhle připomínal lysou lasici, jejíž tvář z obou stran rámovaly jakési černé obdélníky.
 Khadgar si neuvědomoval, že by odpověděl, ale ta lasici podobná postava udělala další krok ven ze stínu a zopakovala otázku.
 „Ty jsi ten Nový Mladý Muž?" řekla. Každé slovo jako by bylo vysloveno samostatně, oddělené od ostatních a naservírované v uzavřené krabici. Postava nyní vystoupila ze stínu celá a Khadgar zjistil, že neskýtá větší ani menší nebezpečí než postarší muž v černém vlněném livreji. Sluha - člověk, ale sluha. Mělo to, nebo spíš měl, skutečně po stranách hlavy černé obdélníky, jako nějaké klapky na uši, které mu sahaly až k nosu.
 Mladíkovi došlo, že se dívá do tváře starého muže.
 „Khadgar," řekl a v další sekundě už k cizinci natahoval ruku, ve které pevně svíral průvodní dopis. „Z Dalaranu. Khadgar z Dalaranu, z království Lordaeron. Byl jsem vyslán Kirin Tor. Z Fialové citadely. Jsem Khadgar z Kirin Tor. Z Fialové citadely. Z Dalaranu. V Lordaeronu." Měl pocit, jako by házel kameny konverzace do hluboké prázdné studny ve víře, že ten stařec alespoň na jeden z nich zareaguje.
 „Jistě že jsi Khadgar," řekl starý muž. „Z Kirin Tor. Z Fialové citadely. Z Dalaranu. V Lordaeronu." Sluha si vzal nabízený dopis, jako by to nebyl papír, ale živý had, a poté, co narovnal zmuchlané okraje, ho neotevřený vložil do náprsní kapsy svého livreje. Po tolika mílích, kdy ho měl u sebe a střežil ho jako oko v hlavě, cítil Khadgar bolest z jeho ztráty. Tenhle průvodní dopis znamenal jeho budoucnost a vidět, jak mizí ze světa, přestože jen na chvíli, bylo zdrcující.
 „Kirin Tor mne posílají, abych se stal Medivhovým asistentem. Asistentem lorda Medivha. Čaroděje Medivha. Medivha z Karazhanu." Khadgar si uvědomil, že je jen krůček od pádu do propasti bezduchého žvanění, a rychle zavřel pusu.
 „Tím jsem si jistý," řekl sluha. „Tedy tím, že tě poslali." Sluha už prve letmo zkontroloval pečeť na dopise. Teď zajel hubenou rukou do záhybů pláště a vytáhl pár obdélníků spojených tenkým kovovým páskem.
 „Klapky?"
 Khadgar zamrkal. „Ne. Tedy, ne, děkuji."
 „Moroes," řekl sluha. Khadgar zavrtěl hlavou.
 „Jmenuji se Moroes," řekl sluha. „Správce věže. Medivhův kastelán. Klapky?" Znovu zvedl ruku s černými obdélníky, naprosto shodnými s těmi, jaké měl sám na propadlých tvářích.
 „Ne, děkuji vám... Moroesi," řekl Khadgar. Už nedokázal skrývat zvědavost, kterou nyní dával najevo každým svalem ve tváři.
 Sluha se otočil a chabým mávnutím ruky pokynul Khadgarovi, aby ho následoval.
 Khadgar zvedl ze země svůj vak a málem se musel rozběhnout, aby sluhovi stačil. Navzdory zdánlivé sešlosti se správce věže pohyboval velmi svižně.
 „Jste zde ve věži sám?" odvážil se Khadgar zeptat, když stoupali po širokých točitých schodech. Jednotlivé stupně byly uprostřed sešlapány nesčetnými kroky služebnictva a hostů.
 „Eh?" odpověděl sluha.
 „Jste sám?" opakoval Khadgar a uvažoval, jestli bude muset mluvit podobně jako Moroes, aby mu sluha rozuměl. „Žijete tady sám?"
 „Je tady Magus," odpověděl Moroes sípavým hlasem připomínajícím usazování prachu v hrobce.
 „Ano, jistě," řekl Khadgar.
 „Asi by nemělo moc veliký smysl, abyste tady byl, kdyby on ne," pokračoval správce. „Nebyl tady, chci říct." Khadgar přemýšlel, jestli starcův hlas zní tak mrtvolně, protože ho příliš nepoužívá.
 „Jistě," souhlasil Khadgar. „A ještě někdo?"
 „Víte, jak to je," pokračoval Moroes. „Vždy je snazší starat se o jednoho než o dva. Tedy, ne že by se mě někdo ptal."
 „Takže obyčejně jen vy a čaroděj?" řekl Khadgar a napadlo ho, zda tenhle sluha získal své místo (nebo snad byl vytvořen?) díky své málomluvné povaze.
 „A kuchařka," řekl Moroes, „ale kuchařka moc nemluví. Ale děkuji za optání."
 Khadgar se pokusil ovládnout, aby nezvedl oči v sloup, ale nepodařilo se mu to. Doufal, že sluha jeho reakci přes své klapky neviděl.
 Došli k rovnému místu, chodbě osvětlené loučemi.
 Moroes okamžitě pokračoval dál k dalším sešlapaným schodům na druhé straně. Khadgar se na chvíli zdržel, aby si prohlédl louče. Natáhl ruku jen několik centimetrů od mihotavého plamene, ale necítil teplo. Uvažoval, jestli je chladný oheň ve věži běžný. V Dalaranu používali fosforeskující krystaly, které vydávaly vytrvalou záři o neměnící se intenzitě, přestože on sám se dozvěděl o reflexních zrcadlech, duších přírodních živlů připoutaných k lucernám a v jednom případě i o ohromných světluškách. Tyhle plameny jako by však byly zmrzlé.
 Moroes, který už byl v polovině dalšího schodiště, se pomalu otočil a sípavě zakašlal. Khadgar přidal do kroku, aby ho dohonil. Ty klapky na očích očividně starci výhled zase tolik neomezovaly.
 „Proč ty klapky?" zeptal se Khadgar.
 „Eh?" odpověděl Moroes.
 Khadgar se dotkl jednoho z obdélníků. „Tyhle klapky. Proč?"
 Moroes zkroutil tvář do čehosi, o čem se Khadgar mohl jen domnívat, že to bude úsměv. „Magie je zde silná.
 Silná a někdy špatná. Uvidíte... věci... všude kolem. Pokud nebudete opatrný. Já jsem opatrný. Ostatní návštěvy, ty před vámi, byly méně opatrné. Teď jsou pryč."
 Khadgar si vzpomněl na přízrak, který možná viděl na terase, a přikývl.
 „Kuchařka má v brýlích čočky z růžového křemene," dodal Moroes. „Nadává na ně." Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Kuchařka je trochu pomatená."
 Khadgar doufal, že se Moroes časem rozpovídá. „A vy už jste v Magusových službách dlouho?"
 „Eh?" řekl znovu Moroes.
 „Už jste s Medivhem dlouho?" řekl Khadgar a doufal, že v jeho hlase nebyly stopy netrpělivosti.
 „Jo," řekl správce. „Dost dlouho. Příliš dlouho. Připadá mi to jako roky. Takový je tu čas." Stařec nechal doznít svá slova a oba pokračovali dál v tichosti.
 „Co o něm víte?" odhodlal se Khadgar nakonec zeptat.
 „Myslím o Magusovi."
 „Otázkou je," řekl Moroes a otevřel další dveře, jen aby se před nimi objevily další schody vzhůru, „co o něm víte vy?"
 Khadgarův vlastní výzkum v celé záležitosti byl překvapivě bez většího efektu a výsledky byly mizerné.
 Nehledě na povolený přístup do Velké knihovny Fialové citadely (a nepovolený přístup do několika soukromých knihoven a tajných sbírek), našel o tomhle velkém a mocném Medivhovi jen útržky informací. To bylo bezpochyby podivné, neboť se zdálo, že každý čaroděj v Dalaranu měl Medivha ve velké úctě a něco by od něj chtěl. Laskavost, pomoc, informaci.
 Medivh musel být mladý muž, alespoň za takového ho čarodějové měli. Mohlo mu být tak kolem čtyřiceti a za celý svůj život nedokázal ve svém okolí po sobě zanechat nějakou zřetelnější stopu. To Khadgara překvapilo. Ze všech těch zkazek, které slyšel či četl o nezávislých čarodějích, se dalo usoudit, že to byli extrémně extrovertní bytosti, beze strachu šťárající v tajemstvích, ke kterým se člověk nikdy neměl ani přiblížit. To mělo za následek, že byli většinou mrtví, zmrzačení nebo prokletí mocnostmi a energiemi, jež nedokázali pochopit nebo ovládnout. Většina z příběhů, které už jako malé dítě slýchal o nedalaranských čarodějích, končila podobně - bez sebekázně, sebeovládání a racionálního uvažování neměli ti divocí, neškolení samoukové šanci na nějaký dobrý konec (někdy bylo zároveň s nimi zničeno i vše v jejich okolí).
 Skutečnost, že Medivh ještě nedokázal nechat na sebe spadnout hrad, rozptýlit své molekuly po celém Zvráceném Nic, nebo přivolat draka, aniž by věděl, jak se drak ovládá, naznačovala, že má buď ohromnou sebekázeň, nebo strašlivou moc. Z rozruchu, který učenci vyvolali kolem jeho přijetí, a podle seznamu instrukcí, jež dostal, se Khadgar klonil spíš k druhé možnosti.
 Přes všechen svůj výzkum však nevěděl proč. Nic nenaznačovalo, že by tenhle Medivh na něco převratného přišel, žádný světoborný čin, jímž by si získal tu ohromnou úctu, kterou měl u všech z Kirin Tor. Žádná válka ani velkolepá bitva. I bardové byli velmi struční, když přišlo na téma týkající se Medivha, a jinak ochotní posli jen vrtěli hlavou, když se jich zeptal na nějaký jeho čin.
 A přesto, uvědomil si Khadgar, na něm bylo něco důležitého, něco, co vyvolávalo v učencích zvláštní směs strachu, úcty a závisti. Kirin Tor nepovažovali žádného z jiných čarodějů za jim rovného v magických schopnostech. Ve skutečnosti se jakýkoli náznak konkurence vně Fialové citadely snažili spíš zničit. A přesto tomuhle Medivhovi podlézali. Proč?
 Khadgar znal jen ty nejdrobnější střípky - zlomek o jeho původu (Guzbaha obzvláště zajímala Medivhova matka), několik okrajových poznámek v rodopisech vztahujících se k jeho jménu a zmínky o jeho občasné návštěvě Dalaranu. Všechny tyto návštěvy Twisting Nether (V některých překladech se o něm mluví jako o Spletitém podsvětí. Jedná se o prostor mezi světy, plný démonů a zla, kteří tam čekají na svou šanci dostat se právě na některý z těchto světů a vysát z něj veškerou magickou energii (pozn. překl)). podnikl během posledních pěti let a evidentně se stýkal jen se staršími čaroději, jako například s právě pohřešovaným Arrexisem.
 Shrnuto, podtrženo Khadgar o tomhle pravděpodobně mocném čaroději, pro kterého měl pracovat, věděl opravdu málo. A vzhledem k tomu, že vědění považoval za svou zbroj i meč, cítil se na blížící se střetnutí velmi nedostatečně vyzbrojený. Nahlas však řekl: „Moc ne."
 „Eh?" odpověděl Moroes a napůl se na schodišti otočil.
 „Říkal jsem, že toho moc nevím," řekl Khadgar hlasitěji, než ve skutečnosti chtěl. Jeho hlas se odrazil od holých zdí schodiště. To se nyní opět stáčelo a Khadgar přemítal, jestli je věž skutečně tak vysoká, jak se zdála. Z toho výstupu už ho bolela stehna.
 „Jistě že ne moc," řekl Moroes. „Myslím, že nevíte moc. Mladí lidé toho nikdy moc nevědí. To z nich činí mladé, předpokládám."
 „Já jsem myslel," řekl Khadgar rozzlobeně. Odmlčel se a zhluboka se nadechl. „Myslel jsem, že toho nevím mnoho o Medivhovi. Ptal jste se."
 Moroes se na chvíli zastavil s jednou nohou položenou na dalším schodu. „Předpokládám, že ano," řekl nakonec.
 „Jaký je?" zeptal se Khadgar, tentokrát téměř prosebně.
 „Jako kdokoli jiný, předpokládám," řekl Moroes. „Má své mouchy. Nálady. Dobré dny i špatné. Jako kdokoli jiný."
 „Kalhoty si obléká jednu nohavici po druhé," povzdechl si Khadgar.
 Khadgar si odkašlal a udělal krok vpřed, ale Moroes zvedl ruku. Khadgar ztuhnul, jako by ho někdo zastavil kouzlem.
 Starý sluha přešel tiše ke svému pánovi místo něho a čekal, až Medivh zaregistruje jeho přítomnost. Uběhla minuta. Drahá minuta. A pak ještě tolik času, že to Khadgarovi připadalo jako věčnost.
 Postava v plášti nakonec odložila astroláb a rychle zakreslila do knihy tři znaky. Pak knihu s hlasitým bouchnutím zavřela a podívala se na Moroese.
 Khadgar nyní poprvé uviděl Medivhovu tvář a pomyslel si, že ten muž musí být daleko starší než všemi předpokládaných čtyřicet. Jeho tvář byla opotřebovaná s hlubokými vráskami. Khadgar uvažoval, jakou asi magickou silou musí Medivh vládnout, že v jeho tváři zanechala takové stopy.
 Moroes sáhl do vesty a vytáhl zmačkaný průvodní dopis. Krvavě rudá pečeť nyní v matném světle loučí ohnivě zářila. Medivh se otočil a upřel pohled na mladíka. Čarodějovy oči ležely hluboko pod temným hustým obočím, ale Khadgar okamžitě vycítil jejich sílu. V těch tmavě zelených očích něco tančilo a třpytilo se, cosi mocného a snad i neovladatelného. Něco nebezpečného. Čaroděj se na něj zahleděl a Khadgar okamžitě ucítil, že odhaduje důležitost jeho existence, a výsledkem byl dojem srovnatelný s existencí brouka nebo mouchy.
 Medivh odvrátil od Khadgara zrak ke stále zapečetěnému průvodnímu dopisu. Khadgar se téměř okamžitě cítil uvolněněji, jako by kolem něj právě přešel hladový dravec, aniž by se obtěžoval na něj ještě jednou podívat.
 Jeho úleva netrvala dlouho. Medivh dopis neotevřel. Místo toho mírně svraštěl obočí a pergamen vybuchl v plamenech tak, že mladíka ovanul proud vzduchu. Oheň sahal přesně k rohu listiny, za který ho Medivh držel, a hořel mihotavým modrým plamenem.
 Když Medivh promluvil, jeho hlas byl hluboký, ale jakoby pobavený.
 „Tak," řekl Medivh, zcela nedbající skutečnosti, že mu v ruce hoří Khadgarova budoucnost. „Vypadá to, že náš mladý špion konečně dorazil."