ŽIJEME WARCRAFTEM

 Rozhovor s Magusem
 „Stalo se něco?" zeptal se Medivh a Khadgar na sobě znovu ucítil jeho pohled. Znovu si připadal jako brouk, ale tentokrát lezl napříč po stole vášnivého sběratele. Plameny už spořádaly polovinu průvodního dopisu, vosková pečeť se roztěkala a kapala na kamennou podlahu observatoře.
 Khadgar si uvědomil, že má oči dokořán vytřeštěné, tvář bledou, zcela bez krve, a ústa otevřená. Pokusil se dostat vzduch z plic, ale povedlo se mu jen vydat přidušený syčivý zvuk.
 Tmavé husté obočí se pobaveně zvedlo. „Jsi nemocný? Moroesi, je ten chlapec nemocen?"
 „Snad jen udýchaný," řekl Moroes bez výrazu. „Je to vysoko."
 Khadgarovi se konečně podařilo zmobilizovat všechny své smysly dostatečně na to, aby vyhrkl: „Ten dopis!"
 „Ááá," řekl Medivh. „Ano. Děkuji ti, málem jsem zapomněl." Přešel ke koši na oheň a nechal hořící pergamen spadnout na černé uhlíky. Modré plameny působivě vyšlehly až do výše jeho ramen a pak se opět uklidnily a proměnily v obyčejný oheň naplňující místnost teplou načervenalou září. Po průvodním dopisu ani po rudé pečeti se znakem Kirin Tor nebylo ani stopy.
 „Ale vy jste ho nečetl!" řekl Khadgar a hned se zarazil.
 „Chci říct, pane, se vší úctou..."
 Čaroděj se zasmál a posadil se do velkého křesla z vyřezávaného dřeva a rudého plátna. Oheň z koše mu ozařoval tvář, jejíž hluboké vrásky se roztáhly v širokém úsměvu. Nehledě na to se Khadgar nedokázal uklidnit. Medivh se v křesle naklonil a řekl: „Ó velký a ctihodný Magusi Medivhu, mistře čaroději z Karazhanu, přináším vám pozdravy Kirin Tor, největší a nejhonosnější z magických akademií, gild a společností, od rádců samotných králů, učitelů budoucích čarodějů a luštitelů tajemství. A tak to prostě pokračuje pořád dál a s každou větou se jenom víc nafukují. Jak si zatím vedu?"
 „Nedokážu to posoudit," řekl Khadgar, „dostal jsem instrukce..."
 „Neotevírat ten dopis," dokončil za něj Medivh větu.
 „Ale stejně jsi to udělal."
 Čaroděj zvedl k mladíkovi oči a Khadgarovi se znovu začalo těžko dýchat. V Medivhových očích něco zazářilo a Khadgar uvažoval, jestli je ten čaroděj schopen sesílat kouzla, aniž by si toho někdo všiml.
 Khadgar pomalu přikývl, ale jinak nedokázal odpovědět.
 Medivh se hlasitě zasmál. „Kdy?"
 „Na... na cestě z Lordaeronu do Kul Tirasu," řekl Khadgar, ne zcela si jistý, jestli ta slova jeho budoucího mistra pobaví nebo rozzlobí. „Byli jsme na cestě dva dny a..."
 „A zvědavost byla silnější," dokončil za něj Medivh znovu větu. Usmál se a v tom upřímném úsměvu mu pod prošedivělými vousy zasvítily bílé zuby. „Já bych ho zřejmě otevřel hned, jak bych se dostal z dohledu dalaranské Fialové citadely."
 Khadgar se zhluboka nadechl a řekl: „Také jsem to zvažoval, ale byl jsem toho názoru, že mají aktivována věštecká kouzla, alespoň na takovou vzdálenost."
 „A chtěl jsi být daleko od jakéhokoli kouzla nebo příkazu zakazujícího ti otevřít ten dopis. A pak jsi ho znovu pečlivě složil, aby nebylo nic poznat. Byl sis jistý, že pečeť hned rozlomím a nebudu ji zkoumat tak, abych si všiml tvého podvodu." Medivh se znovu zasmál, ale pak se jeho tvář protáhla a získala vážnější výraz. „Jak jsem to udělal?" zeptal se.
 Khadgar zamrkal. „Udělal co, pane?"
 „Jak jsem věděl, co je v dopise?" řekl Medivh a koutky úst mu nyní zcela poklesly. „V tom právě shořelém dopise stálo, že schopnost dedukce a inteligence mladého Khadgara na mne zcela jistě zapůsobí. Tak na mě zapůsob."
 Khadgar se na Medivha podíval, ale žoviální úsměv z jeho tváře už zcela vyprchal. Nyní připomínala spíše tvář primitivního kamenného boha, nesmiřitelného soudce. Oči, které ještě před okamžikem jiskřily veselím, jako by nyní skrývaly nějakou temnou zlobu.
 Okraje obočí se navzájem přiblížily jako dva temné bouřkové mraky.
 Khadgar chvíli koktal a pak odpověděl: „Čtete mé myšlenky."
 „To je možné," řekl Medivh. „Ale není to pravda. Právě teď je z tebe uzlíček nervů, a to četbu myšlenek značně ztěžuje. První špatně."
 „Už jste podobný dopis dostal dříve," řekl Khadgar.
 „Od Kirin Tor. Víte, co v takových dopisech píší."
 „Rovněž možné," řekl mistr čaroděj. „Neboť jsem skutečně už dostal podobné dopisy a ony se ve své nadutosti opravdu podobaly jeden druhému. Ale ty víš, že ta slova v dopise zněla přesně tak, jak jsem je řekl. Dobrý pokus, ale ani to není pravda. Druhé špatně."
 Khadgar sevřel rty do tenké čárky. V hlavě mu hučelo a srdce v hrudi divoce tlouklo. „Sympatie," řekl nakonec.
 Z Medivhových očí nebylo možné nic vyčíst a jeho hlas zněl chladně. „Vysvětli."
 Khadgar se zhluboka nadechl. „Jeden z magických zákonů. Když někdo manipuluje s předmětem, zanechá na něm část své magické aury nebo vibrací s předmětem spojených. Aura je pro každého člověka nezaměnitelná, je tedy možné se na ni napojit tak, že ovlivníte nějakou jinou. Pramen vlasů se tak může stát přísadou do kouzla lásky nebo můžete podle mince najít jejího původního majitele."
 Medivhovy oči se mírně přivřely a on si prstem přejel přes zarostlou bradu. „Pokračuj."
 Khadgar se na chvíli odmlčel, neboť na sobě cítil váhu Medivhova pohledu. Tohle znal z vyučování. Byl napůl cesty ke správné odpovědi. Ale jak se Medivhovi podařilo zjistit...
 „Čím více člověk nějaký předmět používá, tím silnější jsou ony vibrace," řekl Khadgar rychle. „Takže předmět, kterému byla věnována větší pozornost nebo který má s osobou mnoho společných zážitků, bude mít silnější sympatie." Slova se nyní nějak sama spojovala a přicházela stále rychleji. „Takže listina, kterou někdo popsal, má silnější auru než čistý list pergamenu, a ona osoba se navíc soustřeďuje na to, co píše, takže..."
 Khadgar na chvíli proud slov zadržel. „Četl jste myšlenky, ale ne moje - myšlenky pisatele, který napsal dopis, v okamžiku, kdy ho psal - četl jste slova, na která při psaní myslel."
 „Aniž bych musel listinu fyzicky číst," řekl Medivh a v očích se mu opět roztančilo světlo. „A jak může být takový trik učenci užitečný?"
 Khadgar několikrát zamrkal a odvrátil od čaroděje oči, aby se na chvíli vyhnul jeho upřenému pohledu. „Můžete číst knihy, aniž byste je musel číst."
 „Což je pro vědce velice cenná schopnost," řekl Medivh. „I ty patříš mezi učence. Proč to tak neděláte?"
 „Protože... protože..." Khadgar si vzpomněl na starého Korrigana, který dokázal v knihovně najít cokoli, i tu nejnepodstatnější zmínku o něčem. „Myslím, že děláme, ale jen starší členové konkláve."
 Medivh přikývl. „A to z toho důvodu, že..." Khadgar se na chvíli zamyslel a zavrtěl hlavou.
 „Kdo by se namáhal s psaním, kdyby veškeré vědění bylo možno vysát jediným magickým útokem?" nadhodil Medivh. Usmál se a Khadgar si uvědomil, že nedýchá.
 „Nejsi špatný. Vůbec ne. Znáš protikouzla?"
 „Do pátého soupisu," řekl Khadgar.
 „Dokážeš vytvořit mystickou střelu?" zeptal se Medivh rychle.
 „Jednu nebo dvě, ale je to vyčerpávající," odpověděl mladík, který si náhle uvědomil, že rozhovor se znovu prudce stočil novým směrem.
 „A tví primární elementálové?"
 „Nejsilnější jsem v ohni, ale znám je všechny."
 „Přírodní magie?" zeptal se Medivh. „Zrání, sběr, sklizeň? Dokážeš vzít semínko a vysát z něj mládí, až se z něj stane květ?"
 „Ne, pane. Učil jsem se ve městě."
 „Dokážeš vytvořit homunkula?"
 „Doktrína tomu není zrovna nakloněna, ale chápu, na jakém principu je jeho tvorba založena," řekl Khadgar.
 „Pokud jste zvědavý..."
 Medivhovy oči na okamžik zaplály a pak čaroděj řekl:
 „Doplul jsi sem z Lordaeronu lodí? Jaký to byl typ?" Khadgar byl tou opětovnou změnou tématu zaskočen.
 „Ano. Tedy... tirassijský škuner, Vděčná bríza" odpověděl.
 „Z Kul Tirasu," doplnil ho Medivh. „Lidská posádka?"
 „Ano."
 „Mluvil jsi s nimi?" Khadgar cítil, jak se z rozhovoru rychle stává výslech.
 „Pár slov," řekl Khadgar. „Myslím, že jim můj přízvuk připadal směšný."
 „Posádkám lodí z Kul Tirasu připadá k smíchu skoro všechno," řekl Medivh. „Byli v posádce nějací nelidé?"
 „Ne, pane," řekl Khadgar. „Tirassiané vyprávěli o rybích lidech. Říkali jim murlockové. Jsou skuteční?"
 „Ano, jsou," řekl Magus. „S jakými jinými rasami ses ještě setkal? Myslím s jinými než s různými druhy lidí."
 „V Dalaranu se jednou objevili nějací gnomové," řekl Khadgar. „A ve Fialové citadele byli trpasličí řemeslníci.
 Z legend znám draky; na jedné z akademií jsem jednou viděl dračí lebku."
 „A co trolové a skřeti?" řekl Medivh.
 „Znám troly," řekl Khadgar. „Jsou známy čtyři druhy trolů. Možná existuje i pátý."
 „Tak to je výsledek keců, co učí Alonda," zabručel Medivh, ale pokynul Khadgarovi, aby pokračoval.
 „Trolové jsou krvelační, větší než lidé. Velice vysocí a šlachovití s protáhlými rysy. Hmm..." na chvíli se zamyslel. „Žijí v kmenovém zřízení. Byli téměř naprosto vyhnáni z civilizovaných zemí a v Lordaeronu pravděpodobně už vyhynuli."
 „Skřeti?"
 „Mnohem menší, velikostí spíše podobní trpaslíkům. Stejně tak vynalézaví, ale mají destrukční sklony. Nebojácní. Četl jsem, že jako rasa jsou šílení."
 „Jen ti nejchytřejší," řekl Medivh. „Víš něco o démonech?"
 Samozřejmě, pane," řekl Khadgar rychle. „Tedy, chci říct z legend, pane. Stejně tak znám možné ochrany proti nim. To se v Dalaranu učí všichni čarodějové už od prvního dne."
 „Ale nikdy jsi žádného nevyvolal," řekl Medivh. „Nebo jsi nebyl přítomen, když démona vyvolával někdo jiný." Khadgar zamrkal a uvažoval, jestli je tahle otázka chyták. „Ne, pane. Ani by mě něco takového nenapadlo."
 „O tom nepochybuji," řekl Magus a v jeho hlase byla téměř neznatelná ironie. „Tedy, že by tě to ani nenapadlo. Víš, co je to Strážce?"
 „Strážce?" Khadgar zaregistroval další posun tématu konverzace. „Někdo, kdo hlídá, stráž? Snad jiná rasa? Druh nějakého netvora? Snad ochránce proti netvorům?" Medivh se usmál, poprvé po dlouhé době, a zavrtěl hlavou. „Nic si z toho nedělej. Tohle nemáš vědět. Byl to jen trik." Pak zvedl oči a řekl: „Tak dobře. A co víš o mně?"
 Khadgar hodil pohledem po správci Moroesovi, ale zjistil, že sluha zmizel, jako by se rozplynul ve stínu. Mladík chvíli koktal. „Čarodějové Kirin Tor vás mají ve velké úctě," podařilo se mu nakonec ze sebe dostat diplomatickou odpověď.
 „Patrně ano," řekl Medivh stroze.
 „Jste mocný a nezávislý čaroděj, s největší pravděpodobností rádce krále Llanea z Azerothu."
 „Jdeme zpátky," řekl Medivh a kývl na mladíka.
 „Mimo to..." zaváhal Khadgar a přemýšlel, jestli čaroděj skutečně dokáže číst jeho myšlenky.
 „Ano?"
 „Nic konkrétního, co by odůvodňovalo tuto úctu..." řekl Khadgar.
 „A strach," dodal Medivh.
 „A závist," dokončil Khadgar, který si přestal být jistý svými odpověďmi, jako by ho Medivhovy otázky svlékly do naha. Pak ještě rychle dodal: „Zkrátka nic konkrétního, co by přímo vysvětlovalo respekt, který u Kirin Tor máte."
 „Takhle to má být," vyštěkl Medivh podrážděně a třel si ruce nad košem s ohněm. „Takhle to má být."
 Khadgar nechápal, jak tu čaroději může být zima. Jemu samotnému stékal po zádech pot.
 Po delší odmlce zvedl Medivh hlavu a v očích měl znovu zlověstnou bouři. „Ale co víš o mně?"
 „Nic, pane," řekl Khadgar.
 „Nic?" Medivhův hlas byl nyní silnější, hlasitější a jako by ho ještě zesiloval odraz od stěn observatoře. „Nic? Celou tu cestu až sem jsi šel jen tak? Ani ses neobtěžoval něco si zjistit? Snad jsem byl jen výmluvou pro tvé mistry, kteří se tě potřebovali zbavit a doufali, že cestou zemřeš. Nebylo by to poprvé, kdy by někdo z nich něco podobného zkusil."
 „Nebylo co zjišťovat. Zase tak moc jste toho nedokázal," odpověděl Khadgar horkokrevně, ale pak se zhluboka nadechl, když si uvědomil, s kým mluví a co říká. „Chci říct, nedokázal jste nic, o čem bych dokázal něco zjistit, myslím..."
 Čekal, že starší čaroděj vybuchne vztekem, ale Medivh se jen zasmál. „A co jsi tedy zjistil?" zeptal se.
 Khadgar si povzdechl a řekl: „Pocházíte z rodu čarodějů. Váš otec byl čaroděj z Azerothu, nějaký Nielas Aran. Vaše matka byla Aegwynn, což však může být nejen jméno, ale i titul. Podobný se používal před více než osmi sty lety. Vyrostl jste v Azerothu a odmalička jste se znal s králem Llaneem a lordem Lotharem. Mimo to..." Khadgar se však rozhodl nepokračovat. „Nic."
 Medivh se zadíval do ohně a přikývl: „Dobře. To je alespoň něco. Víc, než se většině lidí podaří zjistit."
 „A vaše jméno znamená Strážce tajemství" dodal Khadgar. „V řeči vysokých elfů. Ještě to jsem zjistil."
 „Taky pravda," řekl Medivh a vypadal najednou unaveně. Delší chvíli hleděl do ohně. „Aegwynn není titul," řekl po dlouhé odmlce. „Je to skutečně jméno mé matky."
 „Aegwynn však bylo několik. Musí to tedy být příjmem," uvažoval nahlas Khadgar.
 „Jen jediná," řekl Medivh temně.
 Khadgar se nervózně zasmál. „Ale to by znamenalo, že byla..."
 „Přes sedm set padesát let stará, když jsem se narodil," řekl Medivh s překvapivým odfrknutím. „Ale je daleko starší. Měla mě dost pozdě. Což může být důvod, proč Kirin Tor tolik zajímá, co schovávám v knihovně. Což je důvod, proč tě poslali, abys to zjistil."
 „Pane," řekl Khadgar, jak nejpevněji dokázal. „Abych byl upřímný, každý z čarodějů kromě nejvyššího Kirin Tor chce, abych o vás něco zjistil. Posloužím jim, jak nejlépe budu umět, ale jestli si chcete některé informace nechat pro sebe, plně to chápu..."
 „Kdybych chtěl, nikdy by ses nedostal přes les až sem," řekl Medivh, náhle znovu vážný. „Potřebuji někoho, kdo mi uspořádá knihovnu, pro začátek, pak se dáme do chemických laboratoří. Ano, myslím, že jsi ten pravý. Abys pochopil, znám význam tvého jména, stejně jako ty znáš význam mého. Moroesi!"
 „Zde, pane," řekl sluha, který se najednou vynořil ze stínu. Khadgar leknutím poskočil.
 „Vezmi toho chlapce do jeho pokoje a postarej se, aby něco snědl. Měl dlouhý den."
 „Jistě, pane," řekl Moroes.
 „Jedinou otázku, mistře," řekl Khadgar. Pak si uvědomil, že se přeřekl, a opravil se. „Chtěl jsem říct, lorde Magusi, pane."
 „Od nynějška mi říkej Medivh. Slyším taky na Strážce tajemství a pár dalších jmen, ne všechna jsou však známá."
 „Co jste myslel tím, že znáte význam mého jména?" zeptal se Khadgar.
 Medivh se usmál a celá místnost byla opět o něco teplejší a přátelštější. „Ty nerozumíš jazyku trpaslíků," spíš konstatoval Medivh, než že by se ptal.
 Khadgar zavrtěl hlavou.
 „Mé jméno ve vysoké elfštině znamená Strážce tajemství. Tvé jméno znamená ve starém jazyce trpaslíků Důvěra. Beru tě tedy za jméno, mladý Khadgare. Mladý Důvěro."
 Moroes mladíka zavedl do jeho pokoje zhruba uprostřed věže, a zatímco sestupovali po schodech, svým sípavým hlasem mu dával další instrukce. Jídlo v Medivhově věži bylo jednoduché - kaše a klobásy na snídani, studený oběd a bohatá sytá večeře, obvykle dušené nebo pečené maso se zeleninou. Po večerním jídle má kuchařka volno, ale v chladící místnosti jsou vždy nějaké zbytky. Medivh dodržoval harmonogram, který by vzdáleně šel popsat jako „proměnlivý", a Moroes i kuchařka se už naučili, jak mu vyhovět, aby je to nestálo příliš mnoho sil a času.
 Moroes mladému Khadgarovi oznámil, že jako pomocník, nikoli sluha, takový luxus mít nebude. Čeká se od něj, že bude mistrovi k dispozici, kdykoli ho bude potřebovat.
 „To jsem jako učedník docela čekal," řekl Khadgar. Moroes se uprostřed chůze otočil (právě procházeli kolem horní galerie postavené nad tím, co se zdálo být vstupní halou nebo velkým sálem). „Ještě ne učedník, chlapče," zasípal Moroes. „Ani z poloviny."
 „Ale Medivh říkal..."
 „Že můžeš uspořádat knihovnu," řekl Moroes. „Práce pro pomocníka, ne učedníka. I jiní už byli pomocníky. Žádný se nestal učedníkem."
 Khadgar se zamračil a zároveň ucítil, jak se mu do tváří hrne krev. Nečekal, že bude v čarodějově žebříčku stupeň pod učedníkem. „Jak dlouho..."
 „Nedokážu říct, opravdu," vydechl sluha. „Nikdo se tak daleko ještě nedostal."
 Khadgara okamžitě napadly dvě otázky. Zaváhal, pak se zeptal: „Kolik ,pomocníků' už tu bylo?"
 Moroes se podíval přes zábradlí a pohled měl jakoby rozostřený. Khadgar uvažoval, jestli sluha přemýšlí nebo jestli ho svou otázkou vyvedl z míry. V galerii pod nimi byl jen jediný stůl s židlemi. Byl překvapivě obyčejný a Khadgara napadlo, že Medivh asi žádné bankety nepořádá.
 „Tucty," řekl nakonec Moroes. „Nejméně. Většina z Azerothu. Jeden elfling. Ne, dva elflingové. Vy jste první z Kirin Tor."
 „Tucty," opakoval Khadgar a byla v něm malá dušička při představě, kolikrát už Medivh do svých služeb přijal budoucího čaroděje.
 Položil druhou otázku: „Jak dlouho vydrželi?"
 Tentokrát si Moroes odkašlal a řekl: „Dny. Někdy hodiny. Jeden elf dokonce nevyšel ani nahoru po schodech." Ukázal si na klapky po stranách obličeje.
 „Viděli věci, chápete?"
 Khadgar si vzpomněl na postavu na terase u hlavního vchodu a přikývl.
 Konečně dorazili do Khadgarova pokoje, po straně chodby, ne příliš daleko od velkého sálu. „Dejte se trochu do pořádku," řekl Moroes a podal Khadgarovi lucernu. „Umývárna a vše ostatní je na konci chodby. Pod postelí je nočník. Přijďte do kuchyně. Kuchařka vám něco teplého připraví."
 Khadgarův pokoj byl ve skutečnosti úzký výklenek trčící ven z věže, který by jistě daleko lépe uspokojil potřeby mnicha žijícího v naprostém odloučení než potřeby mladého čaroděje. U jedné zdi stála úzká postel a u druhé stejně úzký stůl a nad ním holá police. A skříň na šaty. Khadgar hodil do skříně svůj vak, aniž by ho otevřel, a přešel k oknu.
 To tvořila úzká tabulka skla s příměsí olova usazená na jediném čepu uprostřed. Khadgar se do horní poloviny opřel a ta se pomalu otevřela. Téměř ztvrdlý maz na čepu okno jako by nechtěl pustit.
 Vzhledem k tomu, že byl stále ještě dost vysoko, měl dobrý výhled na okolní hory. Ve světle měsíčních dvojčat byly holé a šedé. Z téhle výšky bylo i Khadgarovi hned jasné, že ty skály tvořily kdysi celistvou stěnu kráteru, nyní zvětralou a popraskanou časem. Copak odtud někdo vytáhl celou horu jako děravý zub? Nebo se snad tohle místo zvedlo pomaleji než okolní hory a zanechalo zde dokonalý úkryt pro centrum moci?
 Khadgar přemýšlel, jestli Medivhova matka mohla být u toho, když se okolní hory zvedly nebo toto místo propadlo či bylo zasaženo kusem padající oblohy. Osm set let byla dlouhá doba i na čaroděje. Už po dvou stech letech byla většina lidských čarodějů vyzáblá a seschlá. Mít sedm set padesát let a porodit dítě! Khadgar zavrtěl hlavou a napadlo ho, jestli ho Medivh netahal za nos. Khadgar ze sebe shodil cestovní plášť a navštívil zmíněnou místnost na konci chodby. Byly to spartánské podmínky, ale našel konev se studenou vodou, umyvadlo a dobré zrcadlo beze skvrn stáří. Khadgara napadlo, že by mohl použít menší kouzlo, aby si vodu ohřál, ale pak si to rozmyslel.
 Voda byla osvěžující a Khadgar se cítil daleko lépe, když se převlékl do poněkud méně zaprášených šatů - pohodlné košile sahající mu téměř ke kolenům a pevných kalhot. To byl jeho pracovní oděv. Vytáhl z vaku tenký nůž a po chvíli rozmýšlení ho vsunul do vysoké boty.
 Vyšel ven na chodbu a uvědomil si, že nemá ani ponětí, kde je kuchyně. U stájí nebyl žádný přístřešek sloužící jako místo na vaření, takže vše muselo být někde uvnitř věže. Zřejmě v přízemí nebo někde poblíž, protože tam musela sahat pumpa ze studny. A dobrý přístup do velkého sálu, ať již se používal, či ne.
 Khadgar snadno našel galerii nad banketní místností, ale musel dlouho hledat schody vedoucí dolů. Byly úzké a točité. Ze sálu měl několik možností, kam se dát. Khadgar si zvolil tu nejpravděpodobnější a skončil ve slepé chodbě se spoustou prázdných pokojů po stranách, velice podobných tomu jeho. Druhá volba přinesla stejný výsledek. Ta třetí zavedla mladíka doprostřed bitvy.
 To nečekal. V jednom okamžiku kráčel po nízkých schodech a uvažoval, jestli by pro navigaci ve věži byla lepší mapa, zvonek nebo lesní roh. V dalším okamžiku se střecha nad ním otevřela do zářivé oblohy barvy čerstvé krve a on byl obklíčen ozbrojenými muži.
 Khadgar ustoupil, ale chodba za ním zmizela a zůstala po ní jen nerovná pustá zem, nepřipomínající mu žádné místo, které znal. Ti muži cosi řvali a ukazovali, ale jejich hlasy, nehledě na skutečnost, že stáli přímo vedle Khadgara, byly nevýrazné, tlumené, jako by byli pod vodou.
 Sen? pomyslel si Khadgar. Snad si na chvíli lehl a usnul a tohle všechno byla jen nějaká strašlivá noc způsobená jeho obavami. Ale ne, vždyť téměř cítil na kůži teplo skomírajícího velkého slunce a vítr a pohyb lidí kolem sebe.
 Bylo to, jako by ho někdo vyrval ze zbytku světa, izoloval na nějakém malém ostrově a nechal mu jen tenké spojení s realitou kolem něj. Jako by se z něj stal duch.
 A skutečně, vojáci ho zjevně ignorovali, jako nějaký přízrak. Khadgar zkusil vzít jednoho za rameno a oddechl si, když mu ruka neprošla skrz oprýskaný nárameník. Cítil nějaký odpor, ale jen takový amorfní - cítil hmotu té zbroje, a kdyby se soustředil, i ostré hrany zkrouceného kovu.
 Khadgar si uvědomil, že ti muži bojovali. Nedávno a krutě. Jen každý třetí byl bez nějakého obvazu a krví potřísněné odznaky bitvy trčely ze špinavých zbrojí a promáčklých helmic. I jejich zbraně byly potřísněné zaschlou krví. Spadl přímo na bitevní pole.
 Khadgar se rozhlédl, aby lépe zjistil, kde vlastně jsou. Byli na vrcholku malého pahorku, jen nepatrného záhybu na mírně zvlněné pláni rozprostírající se kolem. Jestli tu někdy byly nějaké stromy, byly pokáceny a proměněny v hrubé hradby, které nyní strážili tihle zlověstně se tvářící muži. Tohle nebyla žádná pevnost ani hrad. Vybrali si tohle místo, protože jiné zkrátka neměli.
 Vojáci se rozestoupili a mezi nimi se prodral urostlý bělovlasý muž, zřejmě jejich velitel. I jeho zbroj byla na mnoha místech odřená, nicméně tvořil ji kyrys oblečený přes rudé roucho učenců, takové, za jaké by se nemusel stydět žádný z Kirin Tor. Lem, rukávy a vesta rudé róby byly popsány magickými runami - některé z nich dokonce Khadgar poznal, ale jiné viděl poprvé v životě. Velitelovy sněhobílé vousy mu sahaly téměř až k pasu a částečně zakrývaly zbroj jako nějaký závoj. Na hlavě měl rudou helmici s jediným zlatým drahokamem nad čelem. V jedné ruce měl hůl s velkým kamenem na konci a v druhé tmavě rudý meč.
 Velitel na své vojáky cosi křičel a jeho hlas Khadgarovi připadal jako rozbouřené moře. Zdálo se však, že válečníci ví, co říká, neboť se hned začali stavět kolem barikád a vyplňovat volná místa v řadě.
 Bělovousý velitel přešel těsně kolem Khadgara a mladík mu rychle uhnul z cesty. Velitel by si ho však neměl všimnout o nic víc než ostatní vojáci.
 A přesto tomu tak nebylo. Jeho hlas na chvíli utichl, noha špatně došlápla na nějaký kámen na zemi a on málem upadl. Místo toho se však otočil a podíval se na Khadgara.
 Ano, podíval se na Khadgara a budoucímu učedníkovi bylo jasné, že ho starý čaroděj - válečník zřetelně viděl. Velitelovy oči se zadívaly hluboko do mladíkových a Khadgar se chvíli cítil stejně jako při pohledu Medivhových planoucích očí. Tohle však bylo daleko intenzivnější. Khadgar nedokázal uhnout pohledem.
 A z toho, co uviděl, se mu zatajil dech. Musel se odvrátit, musel se do těch očí přestat dívat.
 Když pak znovu zvedl hlavu, velitel na něj kývnul. Bylo to letmé, téměř neznatelné přikývnutí a rty toho starého muže byly sevřené do tenké čárky. A pak se bělovousý velitel znovu otočil, řval na své muže a zapřísahal je, aby se bránili.
 Khadgar chtěl jít za ním, dohonit ho a zjistit, jak to, že on ho viděl a ostatní ne, ale všude kolem něj byl nyní řev, tlumený řev unavených mužů, povolaných ještě jednou, naposled, do boje. Meče a kopí bojovně vztyčené k obloze barvy nyní už spíše sražené krve a ruce ukazující k nedalekému pahorku, kde stékající voda vymlela v rezavé hlíně fialové stružky.
 Khadgar se podíval směrem, kterým muži ukazovali, a uviděl, jak se kolem pahorku i přes něj valí zelenočerná vlna. Khadgara napadlo, že by to mohla být nějaká řeka, ale pak mu došlo, že je to útočící armáda. Černá byla barva zbroje a zelená byla jejich těla.
 Byly to zrůdy z těch nejstrašnějších snů, výsměch všemu, co bylo lidské. Na jejich zuřivě rozšklebených tvářích byla nejvýraznější dolní čelist s tesáky. Nosy měly zploštělé a skrčené jako psi a oči malé, podlité krví a plné nenávisti. Černé zbraně a zbroj se leskly ve skomírajícím slunci tohoto světa a v okamžiku, kdy začali sbíhat ze svahu, vydali řev, při kterém se chvěla zem.
 I vojáci kolem něj zařvali a jak se ti zelení netvorové blížili k jejich pozicím, posílali jim na pozdrav jednu salvu rudě opeřených šípů za druhou. První řada těch monstrózních netvorů padla a byla okamžitě nahrazena těmi, kdo běželi za ní. Další salva a další řada nelidských zrůd padla, jejich místo však okamžitě zaujali další a celá zelenočerná masa se rychle přibližovala.
 Po Khadgarově pravé ruce se cosi blýskalo, ale blesky tančily po zemi a ty ohavnosti řvaly, neboť jim z kostí doslova odkapávalo rozpuštěné maso. Khadgar si vzpomněl na velitele, čaroděje - válečníka, ale zároveň si uvědomil, že ani tyhle střely nedokáží nijak drasticky ztenčit řady útočníků.
 A pak se ty zelené stvůry přiřítily nahoru. Eben bušící a sekající do hrubé palisády. Hrubé kmeny nebyly v téhle bouři ničím víc než suchými větvičkami a Khadgar cítil, jak se lámou. Jeden z vojáků vedle něj se skácel na zem probodnut temným kopím. Na jeho místě nyní stál zelený netvor s černou zbrojí a vítězoslavně vyl.
 Khadgar o dva kroky ustoupil, ale pak se otočil a rozběhl se.
 A téměř vrazil do Moroese, který stál za ním.
 „Vy," zasípal Moroes klidně, ,jste se opozdil. Možná jste se ztratil."
 Khadgar se znovu otočil a uviděl, že za ním už není svět krvavého nebe a těch zelených zrůd, ale prázdná odpočívárna s vychladlým krbem a židlemi zakrytými nějakou látkou. Vzduch byl cítit prachem, který právě někdo vyrušil z mnohaletého odpočinku.
 „Byl jse..." zalapal Khadgar po dechu. „Byl jsem... byl jsem..."
 „Přemístěn?" pomohl mu Moroes.
 Khadgar polkl, rozhlédl se kolem sebe a tiše přikývl.
 „Pozdní večeře je připravena," zavrčel Moroes. „Raději už se znovu nepřemisťujte."
 Temně oděný sluha se otočil a tiše vyklouzl z místnosti. Khadgar se ještě naposledy podíval na slepý konec chodby, ve kterém se ztratil. Nikde nebylo ani stopy po nějakém tajném vchodu nebo magických dveřích. Ta vize (jestli to byla vize) skončila s náhlostí, které se vyrovnalo jen její objevení.
 Nikde žádní vojáci. Žádné zelené zrůdy. Žádná armáda připravená padnout. Jen vzpomínka, která Khadgara k smrti děsila. Bylo to skutečné. Cítil, že je to skutečné.
 Cítil, že je to pravda.
 Nebyla to ani ta monstra nebo krveprolití, co ho děsilo. Byl to ten čaroděj - válečník, bělovousý velitel, který ho, jak se zdálo, viděl. To on se Khadgarovi zavrtal až do morku kostí a probudil v něm touhu.
 A co bylo nejhorší, ta postava ve zbroji a rouchu měla Khadgarovy oči. Tvář byla stará, vousy i vlasy sněhově bílé, v jeho chování byla moc, a přesto měl ten velitel stejné oči, jaké Khadgar viděl před chvílí (nebo snad před stoletím) ve vyleštěném zrcadle.
 Khadgar vyšel z odpočívárny a přemýšlel, jestli ještě není příliš pozdě sehnat si pár klapek na oči.