ŽIJEME WARCRAFTEM

 Zabydlování
 Ze začátku tě nebudu přetěžovat," řekl starší čaroděj z protější strany stolu. „Mrkni se na knihovnu. Zkus přijít na to, jak ji zorganizuješ."
 Khadgar s hlavou nad kaší a klobásami přikývl. Hlavní náplní konverzace u snídaně byl Dalaran obecně. Co bylo v Dalaranu populární a co je nového v Lordaeronu. O čem se diskutuje v síních Kirin Tor. Khadgar se zmínil, že aktuální filozofická otázka v okamžiku, kdy odjížděl, byla, jestli když vyvoláváte magický oheň, vytváříte ho nebo ho jen přivoláváte z jiné, paralelní existence.
 Medivh se nad snídaní úplně rozohnil. „Hlupáci. Nepoznali by alternativní dimenzi, ani kdyby za nimi přišla a hryzla je do... A co si myslíš ty?"
 „Myslím..." a Khadgar si najednou uvědomil, že už je znovu vyslýchán. „Myslím, že by to mohlo být ještě něco úplně jiného."
 „Skvělé," řekl Medivh a usmál se. „Když dostaneš dvě možnosti, vždycky si vyber tu třetí. Chtěl jsi samozřejmě říct, že když vyvoláváš oheň, zkrátka jen soustřeďuješ samotnou podstatu ohně obsaženou ve svém okolí na jedno místo a přivádíš ho tak na svět?"
 „Ano," řekl Khadgar a dodal: „Kdybych o tom přemýšlel. Nějaký čas. Asi tak pár let."
 „Dobře," řekl Medivh a utřel si ubrouskem vousy. „Máš bystrý úsudek a jsi schopen sám sebe ohodnotit. Uvidíme, jak si poradíš s knihovou. Moroes ti ukáže cestu."
 Knihovna zabírala dvě patra a byla umístěna asi v první třetině výšky věže. Schodiště v této části obtáčelo citadelu zvenčí a uvnitř tak vznikla ohromná dvoupatrová místnost. Horní galerii ve druhém patře tvořila tepaná železná plošina. Úzká okna místnosti byla zakryta spletenými železnými pruty, které dokázaly zabránit přístupu přirozeného světla natolik, že místnost i ve dne vypadala jako osvětlena pouze loučí. Na masivních dubových stolech v prvním patře modrošedě zářily křišťálové koule pokryté silnou vrstvou prachu.
 Místnost sama o sobě byla jedna velká spoušť. Všude ležely knihy, náhodně otevřené, na židlích rozvinuté svitky a všechno bylo skryto pod příkrovem zaprášených papírů připomínajících spadané listí v hlubokém lese. Další starobylé knihy byly přikovány řetězem k policím a visely ze svých dřevěných cel jako vězni v nějaké podzemní kobce.
 Khadgar letmým pohledem odhadl škody a hluboce si povzdechl. „Tak tedy, hlavně se ze začátku nepřetěžovat," řekl.
 „Vaše věci mohu mít sbaleny za hodinu," řekl Moroes z chodby. Sluha do knihovny nevstoupil.
 Khadgar zvedl list pergamenu ležící u jeho nohou. Na jedné straně byl požadavek Kirin Tor, aby čaroděj odpověděl na jejich poslední úřední dopis. Na druhé straně byly rudé skvrny, které Khadgar nejprve považoval za krev, ale pak přišel na to, že to je jen roztopená pečeť.
 „Ne," řekl Khadgar a poplácal dlaní svůj váček s psacími potřebami. „Je to zkrátka jen větší výzva, než jsem původně očekával."
 „To už jsem někde slyšel," řekl Moroes.
 Khadgar se otočil, aby požádal o vysvětlení té poznámky, ale sluha už byl pryč.
 S opatrností lupiče se Khadgar prodíral knižními sutinami. Bylo to, jako by v knihovně vypukla bitva. Polámané hřbety, natržené desky, stránky přeložené v půli, jména autorů kompletně vytržená. A to se týkalo knih, které byly alespoň v jednom kuse. Daleko více jich bylo vyrváno z vazby a v prachu na stole se kupily stohy listin a korespondence. Některé obálky už někdo otevřel, ale jiné evidentně ne a jejich poselství zůstávalo skryto pod voskovou pečetí.
 „Ten Magus nepotřebuje asistenta," mumlal si Khadgar, když si udělal na jednom stole trochu místo a vytáhl z pod něj židli. „Potřebuje služku." Hodil pohledem po dveřích, aby se ujistil, že sluha je skutečně pryč.
 Khadgar si sedl a židle se povážlivě zakývala. Znovu se postavil a všiml si, že jedna kratší noha se sesula z tlusté knihy v kovových deskách. Čelní strana byla bohatě zdobená a rohy stran skryty ve stříbře.
 Khadgar ji otevřel a ve stejnou chvíli ucítil, jak se v knize něco pohnulo. Jako by se skleněnou trubicí pohybovala kapka rtuti. Ve hřbetě knihy se uvolnilo cosi kovového. Kniha začala tikat.
 Khadgar ji rychle zavřel a kniha s ostrým zaskřípáním a klapnutím ztichla, jak se její mechanismus vrátil do původní polohy. Mladík opatrně položil knihu na stůl. Teprve v tu chvíli si všiml stop ožehnutí na židli, na které seděl, i na podlaze pod ní.
 „Už chápu, proč se tu vystřídalo tolik asistentů," řekl Khadgar, když pomalu procházel místností.
 Situace se nezlepšila. Otevřené knihy visely i nad kovovým zábradlím schodů. Jak se pohyboval dál do středu knihovny, stohy korespondence byly vyšší a vyšší. V rohu jedné police si něco udělalo hnízdo, a když ho Khadgar vytáhl, vypadla z něj malá lebka a roztříštila se o podlahu. Horní patro nebylo nic jiného než skladiště. Knihy tu už ani náznakem nebyly v policích, ale tvořily na zemi vysoké hory, jejichž úpatí se vzájemně překrývala.
 Bylo tam jediné prázdné místo, ale to vypadalo, jako že tam někdo založil oheň v zoufalém pokusu zmenšit množství přítomného papíru. Khadgar se rozhlédl a zavrtěl hlavou. Muselo tu hořet ještě něco jiného, protože kolem spáleného místa ležely kousky látky, zřejmě z roucha nějakého čaroděje.
 Khadgar znovu zavrtěl hlavou a vrátil se k místu, kde nechal své psací potřeby. Vytáhl tenké dřevěné pero, hrst kovových hrotů, nůž s pružnou čepelí na škrábání pergamenu, kostku sušeného inkoustu z chobotnice, malou mističku, ve které inkoust rozpustí, svazek tenkých plochých klíčů, zvětšující čočky a to, co na první pohled vypadalo jako kovový cvrček.
 Vzal do ruky cvrčka, obrátil ho na záda a s použitím zvláštně tvarované násady na pero ho začal natahovat jako klíčkem. Dárek od Guzbaha ke Khadgarovu ukončení prvního stupně písařských studií. Ukázal se naprosto nenahraditelným při jeho procházkách síněmi Kirin Tor. Byl v něm ukryt jednoduché, ale účinné kouzlo, které varovalo, pokud byla v blízkosti nějaká past.
 V okamžiku, kdy se hrot ve cvrčkově těle poprvé otočil, ozvalo se pištivé zaskřípění. Khadgar překvapením málem detekčního brouka upustil. Pak si uvědomil, že ho pouze varuje před intenzitou blízkého nebezpečí.
 Khadgar se rozhlédl po stozích knih kolem sebe a vyslovil slabé kouzlo. Ustoupil směrem ke dveřím a dotáhl mechanismus v cvrčkovi. Pak ke dveřím přinesl první knihu, která ho napadla, tu tikající.
 Cvrček slabě zacvrkal. Khadgar odložil knihu, ve které byla očividně past, na jednu stranu chodby a přinesl ke dveřím druhou. Cvrček se neozýval.
 Khadgar zadržel dech a s vírou, že cvrček je očarován tak, aby odhalil skutečně jakoukoli past, knihu otevřel. Bylo to nějaké pojednání o politice elfů z doby před třemi staletími, napsané jemnou ženskou rukou.
 Khadgar odložil rukopis na opačnou stranu než první knihu a šel pro další.
 „Tebe znám," řekl Medivh příštího rána nad talířem kaše a klobásou.
 „Khadgar, pane," řekl mladík.
 „Ten nový asistent," řekl čaroděj. „No jistě. Odpusť, ale moje paměť už není, co bývala. Děje se toho tolik, omlouvám se."
 „Potřebujete s něčím pomoci, pane?" zeptal se Khadgar.
 Medivh se zřejmě na chvíli nad tou otázkou zamyslel a pak odpověděl: „Knihovna, Mladý Důvěro. Jak to vypadá s knihovnou?"
 „Dobře," řekl Khadgar. „Velmi dobře. Jsem uprostřed fáze třídění knih a listin."
 „Ááá, podle obsahu? Autora?" zeptal se starší čaroděj . Smrtelně nebezpečné a pouze nebezpečné, pomyslel si Khadgar. „Myslím, že je to lepší podle obsahu. U mnoha z nich není autor zmíněn."
 „Hmrnmm," řekl Medivh. „Nikdy nevěř ničemu, k čemu autor nepřidá své jméno. Dobře, pokračuj. Řekni mi, jaký je názor Kirin Tor na krále Llanea? Mluví o něm někdy?"
 Práce pokračovala s rychlostí pohybujícího se ledovce, ale Medivh si čas zřejmě neuvědomoval. Ve skutečnosti každé ráno začínal rozhovor s překvapením, že je Khadgar stále ještě s nimi, a po krátkém zhodnocení jeho dosavadní práce změnil téma.
 „Když už mluvíme o knihovnách," říkal, „na co se nyní soustřeďuje knihovník Kirin Tor, Korrigan?"
 „Jak vnímají obyvatelé Lordaeronu elfy? Existuje ještě někdo, kdo si pamatuje, že by se v království objevili?"
 „Je možné ve Fialové citadele nalézt nějaké zmínky o legendách o lidech s býčí hlavou?"
 A jednoho rána, asi týden po Khadgarově příchodu, Medivh dokonce ráno u snídaně vůbec nebyl.
 „Odešel," řekl Moroes jednoduše, když se ho zeptal.
 „Kam odešel?" zeptal se Khadgar. Starý kastelán pokrčil rameny a Khadgar téměř slyšel, jak mu v těle chrastí kosti. „Není nikdy dlouho na jednom místě."
 „A co dělá?" naléhal Khadgar. „Nejsem oprávněn sdělit."
 „Kdy se vrátí?"
 „Nejsem oprávněn sdělit."
 „A to mě tu ve věži nechá samotného?" zeptal se Khadgar. „Bez dozoru, se všemi těmi záhadnými texty?"
 „Mohu přijít a hlídat vás," nabídl se Moroes. „Jestli si to přejete."
 Khadgar zavrtěl hlavou, ale řekl: „Moroesi?"
 „Ano, mladý pane?"
 „Ty vize..." začal mladík.
 „Klapky na oči?" nabídl sluha.
 Khadgar znovu zavrtěl hlavou. „Ukazují budoucnost nebo minulost?"
 „Obojí, pokud jsem si mohl všimnout, ale obvykle ne," řekl Moroes. „Chci říct, obvykle si nevšímám."
 „A ty, co ukazují budoucnost, skutečně se stanou?" řekl mladík.
 Moroes vydal zvuk, o kterém Khadgar předpokládal, že to byl hluboký povzdech, ale daleko slyšitelnější bylo chrastění kostí. „Soudě podle vlastních zkušeností ano, mladý pane. V jedné vizi kuchařka viděla, jak jsem rozbil jeden kus z jejího oblíbeného křišťálu, a všechen jej schovala. Přešly měsíce a pán mi přikázal křišťálový pohár přinést. Vyndala ho ze skrýše a já ho za dvě minuty rozbil. Zcela neúmyslně." Znovu si povzdechl. „Příští den si sehnala ty růžové brýle. Ještě něco, mladý pane?" Khadgar řekl, že ne, ale do knihovny odcházel značně znepokojený. V třídění knih byl tak daleko, že se neodvažoval dál pokračovat sám, a Medivhovo náhlé zmizení ho nechalo na holičkách, beze stopy, jak dál.
 Mladý rádoby učedník vstoupil do knihovny. Na jedné straně místnosti byly knihy (a zbytky knih), které cvrček označil jako „bezpečné", zatímco druhá strana byla plná těch (z velké části neporušených), ve kterých byly pasti. Velké stoly byly pokryty volnými listy a nerozpečetěnými dopisy srovnanými ve dvou napůl uspořádaných hromadách. Police byly nyní zcela prázdné. I vězňům se nakrátko podařilo uniknout ze svých řetězů.
 Khadgar by dokázal roztřídit listiny, ale lepší by bylo narovnat knihy do polic. Většina jich neměla název, a pokud ano, byly jejich desky tak odřené, že písmo na nich bylo zcela nečitelné. Jediný způsob, jak se dozvědět něco o jejich obsahu, bylo je otevřít.
 Což by mohlo spustit pasti. Khadgar se podíval na vypálenou skvrnu na zemi a zavrtěl hlavou.
 Pak začal hledat. Nejprve mezi knihami s pastí, pak mezi těmi bezpečnými, až našel, co hledal. Knihu se symbolem klíče.
 Byla zamčená, zajištěná silnou kovovou petlicí s kladkou. Během práce v knihovně Khadgar nikde nenarazil na skutečný klíč, i když tohle ho vzhledem k organizaci místnosti příliš nepřekvapovalo. Vazba knihy byla silná a desky byly ve skutečnosti kovové pláty potažené rudou kůží.
 Khadgar vytáhl z váčku svazek plochých klíčů, ale na tak velký zámek byly příliš slabé. Nakonec se mu podařilo strčit dovnitř špičku nože a zámek se s uspokojujícím cvaknutím otočil.
 Khadgar se podíval na cvrčka položeného na stole, ten však byl zticha.
 Mladý čaroděj zadržel dech a knihu otevřel. K nosu mu zavanul nakyslý pach rozkládajícího se papíru.
 „O Pastech a zámcích," četl nahlas a lámal si jazyk na archaických a kudrnatých slovech. „Rukověť podstaty všelikých nástrojů k zamykání a zajišťování užívaných."
 Khadgar si přisunul židli (nyní o něco nižší, protože uřezal tři delší nohy, aby stála rovně) a začal číst.
 Medivh byl pryč celé dva týdny a za tu dobu si Khadgar knihovnu zcela podmanil. Každé ráno vstal, šel na snídani, formálně oznámil Moroesovi, jak pokračuje s prací (o což ani kastelán, ani kuchařka ve skutečnosti ani jednou neprojevili zájem), a ponořil se hluboko do stohů knih. Oběd a večeři mu nosili a on často pracoval až dlouho do noci za matného světla zářících koulí.
 Zvykl si i na povahu samotné věže. Často vídal koutkem oka obrazy, stíny postav v potrhaných pláštích, které se rozplývaly v okamžiku, kdy se na ně podíval zpříma. Jen napůl vyslovená slova plující vzduchem. Náhlý chlad, jako by někdo otevřel dveře nebo okno, pokles tlaku, jako by se někde otevřel tajný vchod. Věž někdy sténala ve větru, jak se staletí staré kameny nepatrně posouvaly jeden po druhém.
 Pomalu se učil chápat povahu, když už ne přesný obsah, knih v knihovně a obcházet pasti i na těch nejvzácnějších z nich. Zejména v tom posledním případě se mu nesmírně hodil jeho výzkum. Brzy se stal expertem na vyhýbání se systému ochranných kouzel a pastí stejně, jako tomu bylo u tajných a zamčených dveří v Dalaranu. Vtip u většiny z nich spočíval v tom, přesvědčit mechanismus zámku (ať již magický nebo mechanický v pravém slova smyslu), že se zámkem nikdo nemanipuloval, i když ve skutečnosti už byl odemčený. Polovinou úspěchu bylo určit, co danou past aktivuje, ať již to byla váha, posunutí nějakého kousku kovu, nebo dokonce kontakt se slunečním světlem či čerstvým vzduchem.
 Byly tam i knihy, které přesahovaly jeho schopnosti, a odolávaly dokonce i jeho upraveným paklíčům a noži s pružným ostřím. Ty umisťoval do nejvyšších pater, dozadu, ale Khadgar byl pevně rozhodnutý odhalit jejich tajemství buď sám, nebo tak, že ho vymámí z Medivha.
 O druhé možnosti však pochyboval a často uvažoval, jestli mistr čaroděj vůbec kdy používal knihovnu jako něco jiného než skladiště pro všechny získané texty a staré dopisy. Většina čarodějů Kirin Tor měla alespoň nějakou představu o řádu ve svých archivech a ty nejvzácnější texty velice dobře ukrývala. Ale Medivh prostě všechno naházel na jednu hromadu, jako by to už nikdy neměl potřebovat.
 Pokud to ovšem nebyla zkouška, napadlo Khadgara. Zkouška, která měla zaměstnat jeho potenciální učedníky. Nyní ležely knihy na policích a ty nejcennější (a zároveň nečitelné) byly zajištěny řetězem v jejich horní části, zatímco ty obyčejnější, pojednávající například o historii vojenství, almanachy a deníky, umístil všechny do spodního patra. Tady rovněž seřadil svitky od obyčejných seznamů věcí nakoupených a prodaných ve Stormwindu, až po záznamy epických básní. Obzvláště ty poslední byly nesmírně zajímavé, neboť několik z nich bylo o Aegwynn, Medivhově údajné matce.
 Kdyby žila víc než osm set let, musela by být skutečně mocná čarodějka, uvažoval Khadgar. Více informací o ní bude bezpochyby v těch lépe chráněných knihách, které umístil dozadu. Tyto knihy zatím odolávaly všem jeho prosbám i fyzickým pokusům o obejití zámků a pastí a detekční cvrček téměř řval hrůzou, kdykoli se je pokoušel otevřít.
 I tak měl ještě spoustu práce s katalogizováním volných listů, opravováním těch knih, které stáří téměř zničilo, a s tříděním (nebo alespoň čtením) většiny korespondence.
 Některé dopisy byly psány elfským písmem a ještě více bylo těch, které byly nějakým způsobem zašifrované. Ty na sobě měly různé pečeti. Z Azerothu, Khaz Modanu a Lordaeronu stejně jako z míst, která Khadgar nedokázal najít ani v atlase. Zdálo se, že touto šifrou mezi sebou komunikovala velká skupina, do které patřil i Medivh. Existovala velká řada starobylých klíčů k luštění šifer, většina z nich používala záměnu písmen či ustálené fráze. Kódu použitému v těchto šifrách však nic neodpovídalo. Snad zde byla použita kombinace několika metod a tím vytvořena nějaká zcela nová.
 Výsledkem bylo, že Khadgar měl zrovna na stole rozevřeny soupisy kódovacích klíčů společně se slovníky elfského a trpasličího jazyka, když se najednou do věže vrátil Medivh.
 Khadgar ho ani tak neslyšel, jako spíš jen cítil jeho přítomnost stejně, jako když se změní vzduch ve chvíli, kdy se k farmě blíží bouře. Mladík se otočil na židli a uviděl Medivhovu rozložitou postavu vyplňovat celé dveře a jeho plášť volně vát v mírném průvanu.
 „Pane, já..." začal Khadgar, usmál se a napůl vstal ze židle. Pak si všiml, že mistrovy vlasy jsou rozcuchané a jeho zelené oči jsou doširoka otevřené a plné vzteku.
 „Zloději!" zařval Medivh a ukázal na Khadgara.
 „Vetřelče!" Čaroděj stále ukazoval prstem na mladého pomocníka a začal pomalu vyslovovat sérii nesrozumitelných slabik, slov, která nebyla původně určena pro lidská ústa.
 Khadgar zvedl ruku a nakreslil do vzduchu před sebou ochranný symbol, ale vzhledem k tomu, jaký měl efekt na Medivhovo kouzlo, mohl stejně tak jen ukazovat nějaká neslušná gesta. Do mladíka udeřila stěna zpevněného vzduchu a povalila ho i se židlí, na které seděl. Slovníky a kódy poskakovaly po stole jako lodě zaskočené náhlou bouří a jeho poznámky se zvedly v divokém víru vysoko do vzduchu.
 Překvapený Khadgar byl nárazem odhozen až na jednu z polic za sebou. I samotná police se silou kouzla rozkývala a mladík se bál, že se zhroutí a spousta jeho tvrdé práce přijde vniveč. Knihovna se však uklidnila, přestože tlak na Khadgarovu hruď způsobený čarodějovým útokem sílil.
 „Kdo jsi?" zahřměl Medivh. „Co tady děláš?"
 Mladý čaroděj se vzepřel váze drtící mu hruď a podařilo se mu promluvit: „Khadgar," zasípal. „Asistent. Uklízím knihovnu. Váš příkaz." Část jeho mysli najednou začala přemýšlet, jestli tohle není důvod, proč někdy Moroes mluví v podobně krátkých větách.
 Medivh při Khadgarových slovech zamrkal a napřímil se jako člověk, který se právě probudil z hlubokého spánku. Mírně pohnul rukou a vlna zpevněného vzduchu se najednou rozplynula. Khadgar padl na kolena a lapal po dechu.
 Medivh k němu přešel a pomohl mu na nohy.
 „Omlouvám se, chlapče," začal. „Zapomněl jsem, že jsi ještě tady. Měl jsem tě za nějakého zloděje."
 „Zloděje, který trvá na tom, že musí místnost opustit ve větším pořádku, než ji našel," řekl Khadgar. Když dýchal, trochu ho to bolelo.
 „Ano," řekl Medivh, když se rozhlédl po místnosti, a přikývl, nehledě na nepořádek, který napáchal svým kouzlem. „Ano. Nemám pocit, že by se někdo před tebou dostal až takhle daleko."
 „Seřadil jsem je podle typu," řekl Khadgar, stále sehnutý a na kolenou. „Historie, včetně epických básní napravo. Přírodní vědy nalevo. Legendy uprostřed, spolu s jazykovými příručkami. Těžší kalibr - alchymistické poznámky, popisy kouzel a teorie šly na balkón, společně s několika knihami, které jsem nedokázal identifikovat a které se zdají být až příliš mocné. Na ty se budete muset podívat sám."
 „Ano," řekl Medivh, jenž si mladíka přestal všímat a rozhlížel se po místnosti. „Skvělé. Skvělá práce. Velmi dobře." Rozhlédl se a vypadal jako člověk, který našel své ztracené věci. „Opravdu velmi dobře. Vedl sis výborně. A teď pojď se mnou."
 Mistr čaroděj zamířil ke dveřím, a když už byl téměř venku, otočil se. „Tak jdeš?"
 Khadgar se cítil, jako by ho srazilo na zem další kouzlo.
 „Jestli jdu? A kam jdeme?"
 „Nahoru," řekl Medivh odměřeně. „Pojď nebo přijdeme pozdě. Nemáme času nazbyt!"
 Na postaršího muže kráčel Medivh po schodech velmi svižně a často je bral po dvou.
 „A co je nahoře?" udýchaně se zeptal Khadgar, který čaroděje dohonil až téměř u vrcholku věže.
 „Transport," vyštěkl Medivh a pak chvíli váhal. Otočil se na místě a svěsil ramena. Na chvíli to vypadalo, jako by oheň v jeho očích vyhasl. „Musím se omluvit. Za tamto."
 „Pane?" řekl Khadgar, který měl hlavu plnou téhle mistrovy nové změny.
 „Má paměť už není, co bývala, Mladý Důvěro," řekl Magus. „Měl jsem si pamatovat, že jsi ještě ve věži. Předpokládám, že jsi musel mít s tím vším..."
 „Pane?" přerušil ho Khadgar. „Nemáme času nazbyt?"
 „Čas," řekl Medivh a přikývl. Do jeho tváře se vrátilo odhodlání. „Máš pravdu, nemáme. Tak dělej, nelelkuj!" S těmi slovy starý čaroděj vyskočil na nohy a znovu bral schody po dvou.
 Khadgar si uvědomil, že strašidelná věž a rozházená knihovna zřejmě nebyly jediný důvod, proč lidé odcházeli z Medivhových služeb, a vyrazil za mistrem. Vyzáblý kastelán už na ně čekal v observatoři.
 „Moroesi," zahřměl Medivh, když vběhl do dveří nejvýše položeného místa ve věži. „Zlatou píšťalku, kdybys byl tak laskav."
 „Jóó," řekl sluha a podával mu tenký váleček. Na jeho boku byly vytepány trpasličí runy, ve kterých se odráželo světlo lamp. „Už jsem si dovolil, pane. Jsou tady."
 „Jsou?" opakoval Khadgar. Nad jejich hlavami se ozvalo šumění ohromných křídel. Medivh zamířil ke hradbám a Khadgar zvedl hlavu.
 Z oblohy sestupovali obrovští ptáci a jejich křídla odrážela světlo měsíců. Ne, nejsou to ptáci, uvědomil si
 Khadgar - gryfoni. Tvorové s tělem obrovských koček, ale s hlavou a předními spáry stejnými, jaké mají orli. Jejich křídla byla zlatá.
 Medivh už držel v rukou sedlo a uzdu. „Zastav si jednoho a jedeme."
 Khadgar si obrovské zvíře vyděšeně prohlížel. Druhý nejbližší gryfon vydal hlasitý ptačí skřek a chytil se předními spáry kamenné hradby.
 „Nikdy jsem..." koktal mladík. „Nevím, jak..."
 Medivh se zamračil. „To vás Kirin Tor nic neučí? Na tohle nemám čas." Zvedl prst a vyslovil několik slov. Zároveň se prstem dotkl Khadgarova čela.
 Khadgar uskočil a překvapením vykřikl. Čarodějův dotyk pálil, jako by mu někdo do mozku zarazil rozžhavené železo.
 Medivh řekl: „Tak, teď už víš. Vezmi to sedlo, dělej." Khadgar si sáhl na čelo a překvapením vyjekl. Opravdu věděl. Věděl, jak osedlat gryfona i jak na něm letět - v sedle, ale i po trpasličím způsobu, bez něj. Věděl, jak nasednout, jak nabrat výšku, a hlavně, jak se připravit na náhlé přistání.
 Khadgar gryfona osedlal. V hlavě mu mírně hučelo, jako by si nově nabyté vědomosti musely nejprve najít vhodné místo.
 „Připravený? Za mnou!" řekl Medivh a ani nečekal na odpověď.
 Oba se vznesli do vzduchu. Ohromná zvířata se napjala a zuřivě bušila křídly do vzduchu, aby nabrala výšku. Tihle létající obři dokázali unést i trpaslíky v plné zbroji, ale dospělí lidé ve volných róbách byli na hranici jejich možností.
 Khadgar zručně přiměl svého gryfona zatočit a následoval Medivha, který se už dostal přes temné vrcholky stromů. Bolest v hlavě se rozšířila z místa, kde se ho Medivh dotkl, a nyní měl celé čelo ztěžklé a hlavu plnou zmatených myšlenek. Přesto se mu podařilo se soustředit a přesně kopírovat mistrovy pohyby, jako by na gryfonu létal celý život.
 Mladý čaroděj se pokusil dohonit staršího, aby se ho mohl zeptat, kam vlastně letí a proč, ale nedokázal získat takovou rychlost. A i kdyby, uvědomil si Khadgar, v tom řevu proudícího větru nemohlo být slyšet nic kromě nějakých hlasitých výkřiků. A tak následoval svého mistra mezi vysokými horskými vrcholky tyčícími se nad nimi směrem na východ.
 Khadgar nedokázal odhadnout, jak dlouho letěli. Klidně si na gryfonově hřbetu mohl zdřímnout, jeho ruce pevně držely uzdu a gryfon držel tempo se svým druhem.
 Teprve v okamžiku, kdy Medivh strhl své zvíře prudce doprava, setřásl ze sebe Khadgar dřímotu (pokud to byla pouze dřímota) a následoval svého mistra dál na jih. Bolest hlavy, s největší pravděpodobností vedlejší produkt mistrova kouzla, téměř zcela ustoupila. Zbyly po ní jen stopy nebo spíš vzpomínka na ni.
 Khadgar si všiml, že letí nad otevřenou krajinou a pohoří nechali daleko za sebou. Měsíční světlo se pod nimi tříštilo a odráželo od tisíců malých vodních ploch. Asi nějaký obrovský močál, pomyslel si Khadgar. Muselo být už blízko k ránu, protože horizont po jejich pravé ruce se již začínal rozjasňovat příslibem nového dne.
 Medivh klesl a zvedl obě ruce nad hlavu. Připravuje se na sesednutí, došlo Khadgarovi, a přestože ho jeho mysl ujišťovala, že i on ví, jak to udělat, měl pocit, že nikdy nedokáže to zvíře řídit pouze stiskem kolen.
 Gryfoni dál klesali a Medivh se najednou koupal ve světle vycházejícím z obrovské koule obklopující jeho i gryfona, Khadgar se svým zvířetem vypadali jako jejich stín. Pod sebou spatřil mladý čaroděj opevněný tábor obklopený všudypřítomnou bažinou. Klesli přímo nad tábor a Khadgar slyšel volání a řinčení zbroje i zbraní, kterých se vojáci ve spěchu chápali. Co to Medivh dělal? Přeletěli nad táborem a Medivh strhl svého gryfona do prudké otáčky. Khadgar jeho pohyb kopíroval. Vrátili se nad tábor, který jako by někdo osvětlil. Ohromné ohně, prve jen udržované při životě a téměř zakryté, dostaly najíst a nyní zářily do skomírající noci. Khadgar odhadoval, že je to velký průzkumný oddíl nebo snad něčí početný doprovod. Velitelský stan byl velký a bohatě zdobený a Khadgar na něm rozpoznal vlajku Azerothu. Takže spojenci, neboť Medivh byl zřejmě v úzkém kontaktu jak s králem Llaneem z Azerothu, tak s královým Prvním rytířem. Khadgar čekal, že Medivh přistane, ale namísto toho čaroděj kopnutím pobídl svého gryfona a zvedl mu hlavu. Obrovská křídla zvířete prudce rozrazila noční vzduch a oni znovu začali stoupat, tentokrát k severu. Khadgar neměl jinou možnost než je následovat, neboť jejich postavy se rychle ztrácely ve tmě a mistr čaroděj se znovu chopil otěží.
 Zpět nad močál a Khadgar pod sebou spatřil tenkou stužku, příliš rovnou, než aby to byla řeka, a příliš širokou na nějaký zavlažovací kanál. Tedy silnice, vedoucí skrz bažinu a spojující kousky suché země.
 Pak se země poněkud zvedla a na dalším suchém pahorku uviděl další tábor. I zde byly ohně, ale tentokrát to nebyly ty jasné vojenské. Tyhle byly rozesety po celém prostranství, a když se letci přiblížili, uvědomil si Khadgar, že jsou to hořící vozy, mezi nimiž bylo vidět temné lidské postavy rozházené po tábořišti jako malé dětské panenky.
 Stejně jako prve Medivh přeletěl nízko nad táborem a prudce zatočil, aby se stejnou cestou vrátil. Khadgar ho následoval a přitom se nahnul na stranu, aby lépe viděl.
 Vypadalo to, jako by někdo zapálil karavanu, ale zboží z vozů leželo rozházené na zemi. Copak by lupiči nechali svou kořist jen tak ležet? A přežil vůbec někdo?
 Odpověď na druhou otázku přišla s hlasitým voláním a sprškou šípů vystřelených z křoví obklopujícího celé prostranství.
 Vedoucí gryfon vydal hlasitý skřek, jak mu Medivh přitáhl uzdu a přinutil ho ostře zatočit. Khadgar se pokusil o stejný manévr a ještě teplé, falešné a uklidňující vzpomínky v hlavě mu říkaly, že je to ten správný způsob, jak se vyhnout šípům. Na rozdíl od Medivha seděl však Khadgar příliš vepředu a nedokázal za uzdu zatáhnout dostatečně silně.
 Gryfon zatočil, ale ne tak prudce, aby se vyhnul všem šípům. Jeden z nich proťal peří v jeho pravém křídle a obrovské zvíře vydalo zvuk podobný bolestivému zamečení. Zároveň se zatřásl a zoufale se mácháním křídel snažil dostat z dostřelu šípů.
 Khadgar ztratil rovnováhu a nebyl schopen kopírovat gryfonovy pohyby. Ve zlomku sekundy jeho ruce pustily uzdu a kolena sklouzla z boků zmítajícího se zvířete. Jakmile gryfon ucítil, že ho nikdo neovládá, začal sebou škubat a vyhodil Khadgara ze sedla.
 Khadgar se pokusil chytit se uzdy. Proužek kůže se mu prosmýkl mezi prsty a pak zmizel v tmavé noci i se zvířetem.
 A Khadgar zamířil do temnoty plné zbraní a nepřátel pod sebou.