4. kapitola Bitva a následky
Bitva a následky
Když Khadgar dopadl na zem, z plic mu najednou zmizel všechen vzduch. Zem pod jeho prsty byla písčitá a on si uvědomil, že musel dopadnout na nějakou dunu navátou na okraji suché planiny.
Mladý čaroděj se nejistě postavil na nohy. Z oblohy vypadal pahorek jako posetý malými ohýnky, tady na zemi připomínal spíš bránu do samotného pekla.
Vozy byly už ohněm téměř zcela pohlceny a jejich obsah hořel rozesetý kolem. V prachu ležely kusy šatstva, z popraskaných sudů vytékal jejich obsah a jídlo bylo zadupáno do země. Všude kolem ležela lidská těla oděná do lehké zbroje. V záři ohně se občas zaleskla helmice nebo meč. Zřejmě ochranný doprovod karavany, který svůj úkol nesplnil. Poslední Strážce Khadgar si promnul bolavé rameno, ale zdálo se, že je spíš jen naražené než zlomené. I navzdory tomu písku mohl dopadnout hůř. Zavrtěl hlavou. Veškerá bolest způsobená Medivhovým kouzlem byla nyní pryč. Přehlušila ji silnější bolest z jiných míst jeho těla.
Mezi troskami se něco pohnulo a Khadgar se přikrčil. Odevšad se ozývalo štěkání hlasů v nějakém cizím jazyce. Jazyce, který Khadgarovým uším připadal hrdelní a ohavný. Hledali ho. Viděli, jak spadl ze svého gryfona i kam přibližně dopadl. Hleděl na shrbené postavy prohledávající trosky, a kdykoli se přiblížily k plamenům, vrhaly hrůzostrašné stíny.
Hluboko v Khadgarově hlavě se něco ozvalo, ale on to nedokázal lokalizovat. Místo toho vyrazil pryč z otevřeného prostranství ve víře, že ho temnota před těmi stvořeními dokáže skrýt.
Ale nebylo mu přáno. Za ním praskla větvička nebo něčí těžká bota šlápla do díry zasypané listím či se kožená zbroj zamotala do křoví. V každém případě bylo Khadgarovi jasné, že není sám, a on se otočil, aby se podíval...
Před očima mu stálo cosi ohavného. Výsměch všemu lidskému, barvy zelené a černé.
Nebylo to tak vysoké jako ta zrůda v jeho vidění ani tak urostlé, ale i tak to bylo stejné stvoření jako z jeho zatím největší noční můry. Z obrovské dolní čelisti trčely tesáky ohnuté směrem nahoru. Všechny ostatní rysy té tváře byly naopak malé a zlé. Khadgar si poprvé uvědomil, že to má velké uši mířící směrem vzhůru. Zřejmě ho to slyšelo dřív, než spatřilo.
Mělo to černou zbroj, ta však byla z kůže, nikoli kovová jako v jeho snu. Netvor držel v jedné ruce louč, která ozařovala hluboké rysy jeho obličeje a dělala je ještě monstróznějšími. V druhé ruce mělo to stvoření kopí zdobené šňůrou z malých bílých předmětů. Khadgar si vyděšeně uvědomil, že jsou to lidské uši, trofeje z masakru, jenž se zde odehrál.
Tohle všechno Khadgarovi proběhlo hlavou v kratičkém okamžiku, kdy se na sebe s netvorem podívali. Zrůda namířila na mladíka nechutně ozdobené kopí a zlověstně zařvala.
Její řev však byl v okamžiku přeťat čarodějovým slovem, zvednutou rukou a následnou magickou střelou, která zasáhla zrůdu do hrudi. Netvor se tiše zhroutil.
Jedna část čarodějovy mysli byla vyděšena tím, co právě udělal, druhá však z vidění v Karazhanu věděla, čeho jsou tahle monstra schopná.
Ten tvor varoval ostatní členy své družiny a v odpověď na jeho řev se táborem ozvaly válečné výkřiky. Dva, čtyři, tucet podobných zrůd nyní mířilo směrem k němu. A co hůř, další výkřiky se ozývaly i z okolní bažiny.
Khadgar věděl, že není v jeho silách odrazit je všechny. Už ta jedna magická střela stačila na to, aby ho značně oslabila. Po další už by hrozilo, že omdlí. Měl by se snad pokusit proklouznout?
Ale tahle monstra zřejmě znala tmavou bažinu kolem daleko lépe než on. Když se bude držet písečného pásu, najdou ho. Jestli zamíří do močálu, nebude ho schopen objevit ani Medivh.
Khadgar zvedl zrak k obloze, ale po Magusovi nebo gryfonech nebylo ani památky. Že by Medivh někde přistál a plížil se směrem k nim? Nebo se vrátil k lidskému táboru, aby sem přivedl vojáky?
Nebo, pomyslel si Khadgar a ušklíbl se, že by se Medivhova nálada zase jednou změnila a on naprosto zapomněl, že vůbec s někým letěl?
Khadgar se rychle podíval směrem do tmy a pak zpět na místo přepadení. Kolem ohňů se nyní pohybovalo ještě více stínů a rovněž zlověstné vytí nabylo na intenzitě.
Khadgar zvedl ohavné kopí a vydal se přímo k ohni. Nebude schopen vystřelit více než jednu magickou střelu, ale to ta monstra nevěděla.
Snad jsou tak tupá, jak vypadala. A snad mají s čaroději tolik zkušeností, kolik měl on s nimi.
Když už nic, alespoň je překvapil. Poslední věc, kterou čekali, byla, že jim jejich kořist, oběť, kterou se jim podařilo sundat ze sedla toho létajícího oře, přijde přímo k největšímu ohni a v rukou bude mít zbraň jednoho z nich.
Khadgar hodil kopí do ohně a z toho vylétla sprška žhavých jisker.
Mladý čaroděj vyvolal malou ohnivou kouli a držel ji v ruce. Doufal, že ozáří jeho tvář stejně děsivě jako prve louče toho strážného. Bylo by dobře, kdyby ano.
„Odejděte z tohoto místa," zahřměl Khadgar a modlil se, aby jeho hlas neselhal. „Odejděte nebo zahynete!"
Jeden z větších netvorů udělal dva kroky směrem k němu a Khadgar rychle vyslovil kouzlo. Mystické energie soustředěné kolem jeho planoucí ruky zavířily a zasáhly nelidskou zrůdu přímo do tváře. Netvor ještě stačil zvednout ke spálenému obličeji ruku, než se zhroutil.
„Prchněte," zařval Khadgar a snažil se, aby jeho hlas byl co nejhlubší. „Prchněte nebo vás čeká stejný osud." Žaludek měl jako na vodě a snažil se nedívat na popáleného tvora.
Z temnoty vylétlo kopí a Khadgar v sobě musel sebrat poslední zbytky energie, aby ho dokázal přivolaným poryvem větru odklonit. Cítil, že omdlí. Tohle byla poslední kapka, kterou ze sebe dostal. Byl naprosto vyždímaný. Bylo by načase, aby jeho lest začala mít nějaký efekt.
Netvoři, ve světle ohně jich viděl asi tucet, o krok ustoupili a pak ještě o jeden. Jediný výkřik, uvědomil si Khadgar, a dají se na útěk zpátky do bažiny, což mu poskytne dostatek času, aby rovněž zmizel. Už byl rozhodnutý, že to zkusí na jih, směrem k tomu vojenskému táboru.
Místo toho se však ozval hlasitý smích, při kterém Khadgarovi tuhla krev v žilách. Řady zelených válečníků se rozestoupily a na scéně se objevila další postava. Byla hubenější a shrbenější než ostatní a měla na sobě roucho barvy sražené krve. Barvu oblohy z Khadgarovy vize. Obličej toho tvora byl zelený a stejně znetvořený jako u ostatních, ale oči tohohle zářily inteligencí.
Natáhl ruku dlaní vzhůru, druhou uchopil dýku a hrotem si dlaň rozřízl. Přirozená miska jeho ruky s ohromnými drápy se naplnila krví.
To stvoření v rudém hábitu vyslovilo slovo, které Khadgar nikdy v životě neslyšel, slovo, které ho bolelo v uších a proměňovalo mu krev v těle ve žhavou lávu.
„Člověk si chce hrát?" řekla ta zrůda hrubě artikulovaným lidským jazykem. „Chce si hrát na kouzla? Nothgrin umí hrát taky!"
„Odejděte," zkusil to naposledy Khadgar. „Odejděte nebo zemřete!"
Ale hlas mladého čaroděje byl slabý a ten výsměch lidskosti v rudém rouchu se jen zasmál. Khadgar pohledem přeletěl své okolí, hledal nejvhodnější místo kudy proklouznout a uvažoval, jestli by se mu nepodařilo zmocnit se jednoho z mečů ležících na zemi vedle mrtvých lidských stráží. Přemýšlel, jestli Nothgrin neblafuje stejně jako on.
Nothgrin udělal krok směrem ke Khadgarovi a dvě zelené zrůdy po čarodějově pravé ruce najednou vybuchly v plamenech. Stalo se to tak náhle, že všichni, včetně Khadgara, byli naprosto šokováni. Nothgrin se prudce otočil směrem ke svým hořícím druhům, ale v tu chvíli vzpláli jako louče další dva netvorové. Zařvali, podlomila se jim kolena a zhroutili se na zem.
Na místě, kde ještě před chvílí stáli, byl nyní Medivh. Zdálo se, jako by sám silně zářil a vstřebával do sebe světlo všech ohňů kolem, hořících vozů i těl zelených netvorů. Vypadal uvolněně a vyrovnaně. Obdarovával okolní monstra zářivým úsměvem, vražedným úsměvem.
„Můj učedník vám říkal, abyste odešli," řekl Medivh.
„Měli jste jeho příkazu poslechnout."
Jedno z monster zařvalo a Magus ho jediným mávnutím ruky utišil. Něco neviditelného, ale bezpochyby nesmírně tvrdého, zasáhlo netvora do tváře a prostranstvím se ozvalo křupnutí, jak se zelená hlava oddělila od krku a kutálela se směrem od těla, které dopadlo do písku jen o okamžik později.
Zbytek netvorů o krok ustoupil a pak rychle prchl do noci. Jen jejich velitel, Nothgrin, zůstal stát, neuvěřitelně velkou dolní čelist svěšenou překvapením. „Nothgrin tě zná, člověče," zasyčel. „Jsi ten..." Všechno ostatní, co netvor chtěl říct, zaniklo v uši trhajícím řevu. Medivh mávl rukou a monstrum zvedl ze země výbuch ohně a zhmotněného vzduchu. Netvor stoupal vzhůru, řval, až nakonec jeho plíce nevydržely strašlivý tlak a zbytky jeho spáleného těla se pomalu snesly dolů jako černé sněhové vločky.
Khadgar se podíval na Medivha a čaroděj mu odpověděl zářivým úsměvem dávajícím najevo, že je sám se sebou spokojený. Úsměv však zmizel v okamžiku, kdy si čaroděj všiml Khadgarovy popelavé tváře.
„Jsi v pořádku, chlapče?" zeptal se.
„V pořádku," řekl Khadgar a cítil, jak ho zmáhá váha jeho vlastního vyčerpaného těla. Chtěl si sednout, ale prostě jen padl na kolena. Hlavu měl těžkou a zároveň prázdnou.
Medivh byl v mžiku u něj a položil mu dlaň na čelo. Khadgar se pokusil mu ruku odstrčit, ale neměl dost síly.
„Odpočívej," řekl Medivh. „Naber sílu. Nejhorší je za tebou."
Khadgar přikývl a zamrkal. Rozhlédl se po kolem ležících tělech. Stejně snadno ho mohl Medivh zničit prve v knihovně. Co mu zadrželo ruku? Nějaký vnitřní hlas, který Khadgara poznal? Nějaký útržek vzpomínky nebo lidskosti?
Mladý čaroděj ze sebe nakonec vypravil: „Ty věci." Neměl ani sílu pořádně artikulovat. „Co byly..."
„Orkové," řekl Magus. „To byli orkové. A teď už žádné otázky."
Obloha na východě se rozjasňovala. Směrem od jihu se ozývaly zvuky rohů a kopyt.
„Konečně vojsko," řekl Medivh s úlevou. „Příliš hluční a příliš pozdě, ale neříkej jim to. Můžou posbírat mrtvé. A teď odpočívej."
Hlídka projela táborem, polovina z nich sesedla z koní a ostatní pokračovali dál po cestě. Jezdci začali prohledávat těla. Dali si záležet, aby pohřbili všechny členy karavany. Těch několik mrtvých orků, které nezapálil Medivh, naházeli do velkého ohně a jejich těla se rychle změnila v popel.
Khadgar si neuvědomoval, kdy Medivh odešel, ale vrátil se s velitelem hlídky. Velitel byl robustní starší muž s rysy ztvrdlými bojem a dlouhým tažením. V jeho vousech už bylo více bílých pramenů než černých a rovněž čelo už bylo na ústupu. Byl to obrovský muž a jeho zbroj a helmice ho činily ještě impozantnějším.
Khadgar si za jedním ramenem všiml jílce obrovského meče zdobeného drahokamy.
„Khadgare, tohle je lord Anduin Lothar," řekl Medivh.
„Lothare, tohle je můj učedník, Khadgar z Kirin Tor." Khadgarovi zmateně vířily hlavou různé myšlenky a on si jako první uvědomil to jméno. Lord Lothar. Králův První rytíř, už od dětství druh a přítel krále Llanea i Medivhův. Ten meč na jeho zádech musel být Velký královský meč vyvolený k obraně Azerothu a... Neřekl právě Medivh, že je jeho učedník? Lothar poklekl na koleno, aby se mohl mladíkovi dívat zpříma do očí, a usmál se. „Takže sis konečně našel učedníka. Musel jsi jít až do Fialové citadely, abys nějakého sehnal, co, Mede?"
„Našel takového s odpovídajícími přednostmi, ano," řekl Medivh.
„A jestli se z toho místním čarodějům sevře strachem prdel, taky dobře, že? Ale, nedívej se tak na mě, Medivhu. Co tenhle tvor udělal tak převratného, že to na tebe udělalo dojem?"
„Mmm, nic zvláštního," řekl Medivh a divoce se zašklebil. „Dal do pořádku mou knihovnu. Napoprvé zkrotil gryfona. Sám si poradil se všemi těmi orky včetně šamana."
Lothar tiše hvízdl. „On udělal pořádek v tvojí knihovně? Tak to tedy udělalo dojem i na mě." Pod prošedivělými vousy zazářil úsměv.
„Lorde Lothare," podařilo se Khadgarovi ze sebe dostat. „Vaše schopnosti jsou známy i v Dalaranu."
„Ty odpočívej, chlapče," řekl Lothar a položil mladíkovi na rameno ruku v těžké rukavici. „My se postaráme o zbytek těch potvor."
Khadgar zavrtěl hlavou. „To asi ne. Tedy ne, pokud zůstanete na silnici."
Králův První rytíř překvapením zamrkal a Khadgar si nebyl jistý, zda to nebylo kvůli tomu, že zvolil špatná slova.
„Obávám se, že ten hoch má pravdu," řekl Medivh. „Ti orkové se rozprchli do bažiny. Zdá se, že znají Černý močál lépe než my, proto se jim tu tak daří. My se pohybujeme jen po silnicích a oni můžou klidně běhat kolem nás."
Lothar se poškrábal na zátylku. „Třeba bychom si mohli půjčit pár těch tvých gryfonů a podívat se na ně shora."
„Trpaslíci, co je vycvičili, by mohli na jejich půjčování mít svůj názor," řekl Medivh. „Ale třeba pomůže, když si s nimi promluvíš. A taky s těmi gnomy. Mají pár těch svých nebeských strojů, které by se mohly pro pozorování hodit víc."
Lothar přikývl a poškrábal se ve vousech. „Jak jsi věděl, že jsou tady?"
„Narazil jsem na jednoho jejich zvěda blízko své věže," řekl Medivh tónem klidným, jako by se bavil o počasí.
„Podařilo se mi z něho vymáčknout, že se tu pohybuje velká družina, která má v úmyslu řádit u Močálové cesty. Doufal jsem, že je stihnu varovat," rozhlédl se po spoušti kolem nich.
Denní světlo okolnímu prostranství na kráse nepřidalo. Menší ohně už dohořely a vzduch páchl seškvařenými orkskými těly. Nad místem nedávného přepadení se vznášel mrak hustého kouře.
Přiběhl k nim jakýsi mladý voják, ne o mnoho starší než Khadgar. Našli někoho, kdo přežil. Nebyl na tom moc dobře, ale žil. Mohl by se jít Magus hned podívat?
„Zůstaň s chlapcem," řekl Medivh. „Ještě z toho má pořád trochu v hlavě zmatek." S těmi slovy mistr čaroděj odkráčel po spálené a krví zbarvené zemi a jeho dlouhý plášť za ním vál jako prapor.
Khadgar se pokusil vstát a jít za ním, ale králův První rytíř mu položil těžkou ruku na rameno a přinutil ho si znovu sednout. Khadgar se dlouho nebránil.
Lothar se na něj s úsměvem podíval. „Takže ten starý neřád si konečně našel pomocníka."
„Učedníka," řekl Khadgar slabě, přestože v hrudi cítil ohromný pocit pýchy. Dodával jeho mysli i svalům novou sílu. „Měl spoustu pomocníků. Nevydrželi. Nebo tak jsem to alespoň slyšel."
„Ehrm," odkašlal si Lothar. „Sám jsem mu jich pár doporučil a oni se vrátili s historkami o strašidelné věži a šíleném tyranském čaroději. Co si o něm myslíš?"
Khadgar zamrkal. Během posledních dvanácti hodin na něj Medivh zaútočil, vpravil mu do hlavy vědomosti, vláčel ho s sebou na hřbetě gryfona a nechal ho čelit tlupě orků, aby ho v nejvhodnější chvíli přišel zachránit. Na druhou stranu z Khadgara udělal svého učedníka. Svého studenta.
Khadgar si odkašlal a řekl: „Je v něm víc, než jsem čekal."
Lothar se znovu usmál a v tom úsměvu byla nepředstíraná sympatie. „Je v něm víc, než by čekal kdokoli. To je jedna z jeho lepších stránek." Lothar se na chvíli zamyslel a dodal: „To byla velmi diplomatická a zdvořilá odpověď."
Khadgarovi se podařilo vykouzlit slabý úsměv.
„Lordaeron je velmi diplomatická a zdvořilá země."
„Tak toho jsem si všiml v králově Radě. Dalaranští velvyslanci mohou říkat zároveň ano i ne a vlastně neříkat vůbec nic. Bez urážky."
„Ani by mne nenapadlo brát si to osobně, můj pane," řekl Khadgar.
Lothar se na mladíka podíval. „Kolik ti je, chlapče?" Khadgar se na staršího muže rovněž zadíval. „Sedmnáct. Proč?"
Lothar zavrtěl hlavou a zavrčel: „To by mohlo dávat smysl."
„Dávat smysl?"
„Med, myslím lord Magus Medivh, byl ještě mladík, o několik let mladší než jsi ty, když onemocněl. Výsledkem bylo, že nikdy nejednal s lidmi ve tvém věku."
„Onemocněl?" řekl Khadgar. „Magus byl nemocný?"
„Vážně," řekl Lothar. „Upadl do hlubokého spánku, říkali tomu kóma. Llane a já jsme ho převezli do Northshireského opatství a svatí bratři ho udržovali při životě silným vývarem z masa. Byl takhle roky a pak se najednou vzbudil, jen tak, zdravý jako ryba. Nebo vlastně téměř."
„Téměř?" zeptal se Khadgar.
„No, přišel o většinu let dospívání a o pár dalších desetiletí. Usnul jako chlapec a probudil se jako dospělý muž. Pořád si myslím, že ho to nějak poznamenalo."
Khadgar se zamyslel nad mistrovou nestálou povahou, náhlými změnami nálad i nad dětskou radostí, s jakou bojoval s orky. Dávalo by jeho chování větší smysl, kdyby byl Medivh mladší?
„To jeho kóma," řekl Lothar a zavrtěl nad vzpomínkami hlavou. „Bylo nepřirozené. Med tomu říká, že si dal šlofíka, jako by to dokonale dávalo smysl. Ale my jsme nikdy nezjistili, proč se to vlastně stalo. Magus na to možná přišel, ale dělá, že ho to nezajímá, dokonce i když se ho zeptám."
„Jsem Medivhův učedník," řekl Khadgar. „Proč mi to říkáte?"
Lothar si hluboce povzdechl a rozhlédl se po bitvou poznamenaném prostranství. Khadgar si uvědomil, že králův První rytíř je zkrátka čestný muž, který by v Dalaranu nevydržel ani půl dne. Všechny emoce byly v jeho větrem ošlehané tváři dokonale čitelné.
Lothar se kousl do rtu a řekl: „Abych byl upřímný, mám o něj starost. Žije v té věži sám..."
„Má kastelána. A je tam ještě kuchařka," nadhodil Khadgar.
„...se všemi těmi kouzly," pokračoval Lothar. „Připadá mi prostě osamělý. Zastrčený uprostřed hor. Opravdu mám o něj strach."
Khadgar přikývl a sám k sobě si dodal: a proto jsi se snažil dostat tam učedníky z Azerothu. Aby tvého přítele špehovali. Děláš si o něj starosti, ale starosti ti dělá i jeho moc. Nahlas pak řekl: „Máte strach, jestli je v pořádku." Lothar pokrčil rameny, čímž dal najevo, jak velké starosti si dělal i jak moc byl ochoten předstírat opak. „A jak vám můžu pomoci?" zeptal se Khadgar. „Pomoci jemu i vám."
„Dávej na něj pozor," řekl Lothar. „Jestli jsi učedník, měl by s tebou trávit víc času. Nechci, aby..."
„Upadl do dalšího kómatu?" nadhodil Khadgar. V dobách, kdy jsou tihle orkové najednou všude. Lothar mu odpověděl dalším pokrčením ramen.
Khadgar vykouzlil na tváři nejlepší úsměv, jakého byl schopen. „Bylo by mi ctí pomoci vám oběma, lorde Lothare. Věřte, že v prvé řadě budu vždy loajální ke svému mistrovi, ale pokud by se stalo něco, co by měl vědět jeho přítel, nebudu nic skrývat."
Další poplácání těžkou rukavicí na rameno. Khadgar žasl, jak těžko dokázal Lothar skrývat své obavy. Byli všichni obyvatelé Azerothu tak otevření a bezelstní? Khadgar dokonce okamžitě poznal, že mu Lothar chce říct ještě něco.
„Už s tebou Magus mluvil o Strážci?" zeptal se. Khadgara napadlo, že by mohl předstírat, že ví víc, než ve skutečnosti věděl, aby z toho upřímného muže dostal další informace. Ale zavrhl tu myšlenku téměř hned, jakmile se mu objevila v hlavě. Nejlepší bude třeba říct pravdu.
„Už jsem to jméno z Medivhových úst slyšel," řekl Khadgar. „Ale nevím žádné detaily."
„Ach," řekl Lothar. „Tak to tak necháme. Jako bych nic neřekl."
„Jsem si jistý, že o tom časem mluvit budeme," dodal Khadgar.
„Bezpochyby," řekl Lothar. „Zdá se, že jsi důvěryhodný."
„Koneckonců, jsem jeho učedníkem jen několik dní," řekl Khadgar jen tak, jakoby nic.
Lothar zvedl obočí. „Několik dní? Kolik dní přesně jsi Medivhovým učedníkem?"
„Mám to počítat k zítřejšímu východu slunce?" řekl Khadgar a dovolil si úsměv. „Tak to bude jeden." Tenhle okamžik si vybral pro svůj návrat Medivh a vypadal ztrhanější než kdy dřív. Lothar zvedl obočí v nevyřčené otázce, ale Magus jen zavrtěl hlavou. Lothar si zhluboka povzdechl a poté, co si vyměnili několik vtípků, odešel dohlédnout na úklid celého prostranství. Polovina hlídky, která prve pokračovala dál, se nyní vrátila, ale nic nenašla.
„Jsi připravený na cestu?" zeptal se Medivh. Khadgar se zvedl na nohy a písčitý pahorek uprostřed Černého močálu mu najednou připadal jako loď uprostřed rozbouřeného moře.
„Celkem ano," řekl. „Ale nevím, jestli zvládnu ukočírovat gryfona, ani s tím..." nedokončil větu, ale místo toho si sáhl prstem na čelo.
„To je v pořádku," řekl Medivh. „Tvé zvíře se z těch šípů vyděsilo a odletělo do hor. Budeme muset letět ve dvou." Zvedl ke rtům runami zdobenou píšťalku a několikrát ostře krátce hvízdl. Z oblohy se ozval vřískot gryfona kroužícího vysoko nad nimi.
Khadgar zvedl hlavu a řekl: „Takže jsem váš učedník."
„Ano," řekl Medivh a jeho tvář byla nečitelná. „Prošel jsem vašimi zkouškami," řekl mladík. „Ano," řekl Medivh. „Jsem poctěn, pane," řekl Khadgar. „To jsem rád," řekl Medivh a přes tvář mu přelétl stín úsměvu.
„Protože teď to teprve začne být těžké."