5. kapitola Písek v přesýpacích hodinách
Písek v přesýpacích hodinách
„Už jsem je jednou viděl," řekl Khadgar. Bylo to sedm dní po bitvě v močálu. S jejich návratem do věže (a po jednom dni zotavování ze strany Khadgara) učednická léta mladého čaroděje začala už doopravdy. První hodinu dne, před snídaní, cvičil vždy Khadgar pod Medivhovým vedením kouzla. Od snídaně do oběda a od oběda do večeře pomáhal Khadgar svému mistrovi s různými úkoly. To znamenalo, že zapisoval čísla, která mu Medivh diktoval, běhal do knihovny hned pro tuhle knihu, hned zase pro jinou, nebo jen držel nástroje, zatímco Magus pracoval.
Což rovněž dělal právě teď, když konečně nabyl dojmu, že by mohl čaroději povědět všechno, co věděl o svém střetu s orky.
„Koho už jsi viděl?" odpověděl učitel a nepřestával hledět soustavou velkých čoček na svůj poslední experiment. Na prstech měl čaroděj malé špičaté náprstky, zakončené jehlami tenkými tak, že je nebylo téměř ani vidět. Dával dohromady cosi, co nejvíce připomínalo malého mechanického čmeláka, který roztahoval křídla pokaždé, když se ho jehly dotkly.
„Ty orky," řekl Khadgar. „Ty orky, se kterými jsme bojovali, jsem už jednou viděl."
„Nezmínil ses o nich, když jsi poprvé přišel," řekl Medivh nepřítomně a jeho prsty tančily s podivnou přesností a zabodávaly jehly do různých míst zařízení.
„Vzpomínám si, že jsem se tě ptal na jiné rasy. O orcích jsi nemluvil. Kde jsi je viděl?"
„Měl jsem vidění. Krátce poté, co jsem přijel," řekl Khadgar.
„Jo ták. Měl jsi vidění. Těch tady budeš mít spousty. Moroes už ti o nich určitě říkal. Je tak trochu drbna."
„Měl jsem jedno, možná dvě. To, kterým jsem si jistý, bylo z nějakého bitevního pole a tahle stvoření, ti orkové, tam byli. Utočili na nás. Chci říct, útočili na lidi, se kterými jsem tam byl."
„Hmmm," řekl Medivh a pod vousy se mu objevila špička jazyka, jak pomalu pohyboval jehlami po měděném čmelákově bříšku.
„A já jsem nebyl tady," pokračoval Khadgar. „Ani v Azerothu, ani v Lordaeronu. Ať už jsem byl kdekoli, obloha byla rudá jako krev."
Medivh sebou škubl, jako by dostal nějaký elektrický šok. Malý mechanismus pod jeho jehlami jasně zazářil, jak se čaroděj dotkl nějakých špatných částí, vypískl a zemřel.
„Rudá obloha?" řekl, otočil se od pracovního stolu a ostře se na Khadgara zadíval. Pod tmavým obočím postaršího čaroděje jako by tančila energie, intenzivní a neovladatelná, a Magusovy oči byly zelené jako rozbouřené moře blízko pobřeží.
„Rudá. Jako krev," řekl Khadgar. Mladík už si myslel, že si zvykl na Medivhovy náhlé změny nálad, ale tahle poslední ho zasáhla, jako by ho někdo skutečně udeřil. Starší čaroděj zasyčel. „Tak povídej. O tom světě, o orcích, o obloze," přikázal Medivh a hlas měl jako kámen.
„Řekni mi všechno."
Khadgar si vybavil vizi, kterou měl první noc po svém příchodu, a snažil se na nic nezapomenout. Medivh ho neustále přerušoval - co měli orkové na sobě, jaký byl svět kolem. Co bylo na obloze, co na horizontu. Jestli měli orkové nějaké vlajky. Khadgar měl pocit, jako by jeho myšlenky byly pod přísnou kontrolou. Medivh bez jakékoli námahy tahal z Khadgara veškeré informace. Khadgar mu řekl úplně všechno.
Všechno, kromě těch divných, známých očí čaroděje - velitele. Nemyslel si, že by bylo správné o nich mluvit, a Medivhovy otázky se soustřeďovaly spíš na svět s rudou oblohou a orky než na lidské obránce. Když konečně Khadgar svou vizi popsal, zdálo se, že se starší čaroděj uklidnil, ale pod jeho hustým obočím stále ještě zuřila bouře. Khadgar neviděl důvod, proč Maguse ještě více rozzuřit.
„Podivné," řekl Medivh pomalu a zamyšleně poté, co Khadgar skončil. Mistr se opřel o opěradlo židle a přitiskl si prst se špičatým náprstkem na rty. Rozhostilo se ticho, které viselo nad místností jako mrak. Nakonec řekl: „Tak tahle je nová. Úplně nová."
„Pane," začal Khadgar. „Medivhu," připomněl mu čaroděj. „Medivhu, pane," začal znovu Khadgar. „Odkud se tahle vidění berou? Je to nějaká minulost nebo předzvěst budoucnosti?"
„Obojí," řekl Medivh a zhoupl se na židli. „A ani jedno. Skoč do kuchyně pro džbánek vína. Obávám se, že pro dnešek jsem skončil. Stejně už je čas na večeři a vysvětlení asi bude trvat trochu déle."
Když se Khadgar vrátil, Medivh už zapálil oheň v krbu a uveleboval se do jedné z větších židlí. V rukou držel dva větší poháry. Khadgar nalil a sladká vůně červeného vína se smísila s kouřem hořícího cedrového dřeva.
„Piješ, ne?" zeptal se Medivh opožděně. „Občas," řekl Khadgar. „Ve Fialové citadele je zvykem podávat k večeři víno."
„Ano," řekl Medivh. „Nemuseli byste, kdybyste se zbavili toho olověného potrubí z akvaduktu. A teď, ptal ses na to vidění."
„Ano, viděl jsem, co jsem vám popsal, a Moroes..." Khadgar na chvíli zaváhal. Doufal, že ještě víc neočerní kastelánovu pověst drbny. Nakonec se rozhodl pokračovat. „Moroes říkal, že nejsem sám. Že lidé tu takové věci občas vídají."
„Moroes má pravdu," řekl Medivh, zhluboka se napil vína a našpulil rty. „Pozdní sběr, vůbec není špatné. To, že tahle věž je mocné místo, tě asi nepřekvapí. Čarodějové jsou takovými místy přitahováni. Podobná místa se většinou nacházejí tam, kde se vesmír ošoupe, je tenčí a následně se zdvojí, nebo dokonce umožní přístup Zvrácenému Nic nebo jiným světům."
„Takže to jsem viděl?" přerušil ho Khadgar. „Jiný svět?"
Medivh zdvihl ruku, aby mladíka utišil. „Říkám jenom, že existují místa, která se z různých důvodů mohou stát sídlem obrovské moci. Jedno takové místo je tady, v Redridgeských horách. Kdysi dávno zde vybuchlo něco mocného, vyhloubilo tohle údolí a oslabilo realitu kolem něj."
„A proto jste ho našel," poznamenal Khadgar.
Medivh zavrtěl hlavou a řekl: „To je jen jedna z teorií."
„Říkal jste, že tohle údolí kdysi dávno vytvořil nějaký výbuch a udělal z něj místo s velkou mocí. Pak jste přišel..."
„Ano," řekl Medivh. „To je všechno pravda, když se na to díváš zjednodušeně. Ale co když ten výbuch nastal proto, že jsem sem měl přijít a tohle místo na mě chtělo být připravené."
Khadgar měl ve tváři popletený výraz. „Ale takhle se věci nestávají."
„V normálním světě ne, to opravdu ne," řekl Medivh.
„Ale magie je umění obcházet to, co je normální. Proto jsou filozofické debaty v síních Kirin Tor jenom snůškou žvástů. Snaží se ze světa udělat racionální místo a ovládat jeho pohyb. Hvězdy na obloze se pohybují v předem určených drahách, roční období střídají jedno druhé s železnou pravidelností a muži i ženy se rodí a umírají. Pokud se to děje jinak, jsou to kouzla, první zakřivení vesmíru. Pár podlahových desek, které se ohnou a ruce nějakého šikovného řemeslníka je musí narovnat."
„Ale aby se na vás nějaké místo připravovalo..." začal Khadgar.
„Svět by musel být o dost jiný, než se zdá," odpověděl Medivh, „což ve skutečnosti opravdu je. Jak funguje čas?"
Khadgara Medivhova očividná změna tématu nezaskočila. „Čas?"
„Používáme ho, věříme mu, měříme ho, ale co je to?" Medivh se nad pohárem vína usmál.
„Čas je pravidelný posun jednotlivých okamžiků. Jako když se v přesýpacích hodinách přesypává písek," řekl Khadgar.
„Skvělá analogie," řekl Medivh. „Sám jsem ji chtěl použít a pak porovnat přesýpací hodiny s mechanickými. Vidíš ten rozdíl mezi nimi?"
Khadgar pomalu zavrtěl hlavou a Medivh se znovu napil vína.
Nakonec čaroděj řekl: „Ne, nejsi hloupý, chlapče. Pro lidský mozek je tohle na pochopení velké sousto. Hodiny jsou mechanickou simulací času, každý jejich úder je způsoben pohybem ozubených koleček. Na hodiny se můžeš podívat a zjistit, že všechno se jediným posunem kolečka o něco posunulo. Víš, co přijde potom, protože takhle je hodinář udělal."
„Dobře," řekl Khadgar. „Takže čas jsou hodiny."
„Aáá, ale čas jsou taky přesýpací hodiny," řekl čaroděj, sáhl pro jedny ležící na krbové římse a obrátil je. Khadgar se podíval na hodiny, pak na krb a snažil se vzpomenout si, jestli tam byly, než přinesl víno, nebo spíš než pro ně Medivh sáhl.
„Přesýpací hodiny také měří čas, že?" řekl Medivh.
„Ale tady nikdy nevíš, které zrnko písku se v příštím okamžiku přesune z horní části do spodní. Kdybys měl zrnka očíslovat, jejich pořadí by bylo pokaždé jiné. Ale výsledný efekt je pokaždé stejný - všechen písek se přesype z horní části do dolní. V jakém pořadí se tak stane, na tom nezáleží." Oči starého muže se na chvíli rozzářily. „Takže?" zeptal se.
„Takže," řekl Khadgar. „Vy říkáte, že nemusí záležet na tom, jestli jste tu postavil věž, protože exploze vytvořila tohle údolí a oslabila realitu kolem něj, nebo jestli ta exploze nastala, protože jste tu měl přijít a přirozenost vesmíru vám potřebovala dát důvod, abyste chtěl zůstat."
„To je dost blízko," řekl Medivh. „Takže tyhle vize jsou jen zrnka písku?" řekl Khadgar. Medivh se mírně zamračil, ale mladík pokračoval. „Jestli tahle věž jsou přesýpací hodiny, a ne mechanické, pak se tu neustále pohybují zrnka písku, samotného času. Prolínají se nebo překrývají, takže je vidíme, ale ne zřetelně. Některá jsou z minulosti. Některá z budoucnosti. Mohou některá být i z jiných světů?"
Medivh se nyní sám hluboce zamyslel. „Je to možné. Máš výbornou. Dobrý úsudek. Nejdůležitější je však si pamatovat, že všechny ty vize jsou jen to. Vidiny. Přijdou a zase odejdou. Být tahle věž obyčejné hodiny, pohybovaly by se pravidelně a bylo by snadné je vysvětlit. Ale vzhledem k tomu, že tohle jsou přesýpací hodiny, není tomu tak. Pohybují se vlastní rychlostí a snaží se nám vysvětlit svou chaotickou podstatu." Medivh se opět opřel o opěradlo židle. „Což alespoň mně naprosto vyhovuje. Nikdy bych nedokázal žít v pravidelném, přesně naplánovaném vesmíru."
Khadgar dodal: „Ale našel jste někdy nějakou konkrétní vizi? Nedala by se z nich nějak vyčíst budoucnost a pak se postarat o to, aby se skutečně stala?"
Medivhova nálada se opět změnila a jeho hlas potemněl. „Nebo se postarat o to, aby se naopak nikdy nestala," řekl. „Ne, jsou věci, které respektují i mistři čarodějové a nezasahují do nich. Tohle je jedna z nich."
„Ale..."
„Žádná ale," řekl Medivh, vstal a položil prázdný pohár na krbovou římsu. „A teď, když sis dal trochu vína, podíváme se, jak to může ovlivnit tvé magické schopnosti. Přiměj můj pohár levitovat."
Khadgar svraštil obočí a uvědomil si, že se mu trochu plete jazyk. „Ale my jsme pili."
„Přesně," řekl čaroděj. „Nikdy nevíš, jaké zrnko písku ti vesmír vmete do tváře. Můžeš být buď nepřetržitě ostražitý a připravený a vyhnout se životu, jak ho známe, nebo si život vychutnávat a přijmout cenu, kterou za to musíš zaplatit. A teď zvedni ten pohár."
Až do této chvíle si Khadgar neuvědomoval, jak moc toho vypil. Pokusil se dostat ze své mysli bláto zpomalující jeho myšlenky a zvednout těžký keramický pohár z krbové římsy.
O pár okamžiků později už byl na cestě do kuchyně pro koště.
Večer míval Khadgar čas jen pro sebe, pro svůj výzkum a cvičení, protože Medivh měl jinou práci. Khadgara zajímalo, co to ta jiná práce vlastně je, ale předpokládal, že to zahrnovalo vyřizování korespondence, neboť dvakrát v týdnu na vrcholek věže přiletěl trpaslík na gryfonu s vakem a po chvíli odlétal s poněkud větším vakem.
Medivh dal mladíkovi naprostou volnost pro studium v knihovně, a dovolil mu dokonce vyhledat i odpovědi na tu spoustu otázek, kterými ho zásobili čarodějové z Fialové citadely.
„Jediný požadavek, který mám," řekl Medivh s úsměvem, "je, abys mi ukázal, co napíšeš, dřív než jim to pošleš." Na Khadgarovi muselo být vidět, jak se cítí trapně, protože Medivh dodal: „ne protože bych se bál, že přede mnou něco tajíš, Mladý Důvěro, ale protože bych nesnesl, kdyby věděli něco, co já jsem už zapomněl."
A tak se Khadgar ponořil do knih. Pro Guzbaha našel starobylý dobře čitelný svitek s epickou básní, jejíž nesčetné sloky detailně popisovaly bitvu mezi Medivhovou matkou Aegwynn a nejmenovaným démonem. Pro lady Delth vytvořil soupis všech, mnohdy rozpadajících se elfských knih, které v knihovně byly. A kvůli Alondě prolistoval všechny bestiáře, jejichž písmo a jazyk dokázal přečíst. V počtu druhů žijících trolů se však nedokázal dostat přes číslovku čtyři.
Khadgar rovněž trávil čas se svými paklíči a osobními otevíracími kouzly. Stále se ještě snažil přijít na kloub knihám, jež odolaly jeho dřívějším pokusům o odemčení. Většina z nich měla v sobě silná kouzla a většinou mu trvalo celý večer, než přišel na stopu, jakého druhu je vůbec kouzlo, které chrání obsah tvrdých desek.
Byla tu rovněž ještě otázka toho Strážce. Medivh se o něm zmínil. Lord Lothar předpokládal, že se Magus o celou záležitost s mladíkem podělil, a pak hned vycouval, když zjistil, že tak čaroděj dosud neučinil.
Zdálo se, že Strážce je nějaký přízrak, nic víc ani nic méně než ty vize, které se pohybovaly věží. V téhle elfské knize byla o Strážci (vždy psaném s velkým písmenem) zmínka. Pak se také ještě objevoval v historii královského rodu Azerothu, kde se zřejmě účastnil tam nějaké svatby, tam zase pohřbu, nebo dokonce stál v první linii útoku. Vždy tam byl, ale nikdy o něm nebylo psáno víc. Byl tenhle Strážce jen titul nebo, stejně jako Medivhova údajná a téměř nesmrtelná matka, jen jediná osoba?
Kolem tohohle Strážce kroužily i jiné přízraky. Nějaký řád, organizace - byl Strážce jakýsi svatý rytíř? A v jednom spise bylo jako poznámka dopsáno slovo „Tirisfal" a pak vymazáno tak zručně, že Khadgar to poznal jen díky svým výjimečným schopnostem podle rýhy, která zůstala v pergamenu po hrotu pera. Jméno konkrétního Strážce, organizace nebo něčeho zcela jiného?
Bylo to toho večera, kdy Khadgar objevil to slovo, čtyři dny po příhodě s pohárem, když mladý čaroděj měl nové vidění. Nebo spíše, vidění ho do sebe vtáhlo, obklopilo ho a pohltilo.
Jako první si uvědomil podivnou vůni. Jemné rostlinné teplo nad rozkládajícími se texty a vůni pomalu se vkrádající do místnosti. Bylo stále tepleji, ale nebylo to nepříjemné, spíš to připomínalo teplou, trochu navlhlou deku. Stěny potemněly a zezelenaly, po stranách polic šplhaly úponky popínavých rostlin, vkrádaly se dovnitř a nahrazovaly knihy širokými plochými listy. Mezi srovnanými svitky se objevily bílé kopretiny a rudé orchideje.
Khadgar se zhluboka nadechl, ale spíš očekáváním než strachem. Tohle nebyl ten drsný svět a orkská armáda, kterou viděl poprvé. Tohle bylo něco jiného. Byla to džungle, ale džungle z tohoto světa. Tahle skutečnost ho uklidňovala.
Stůl zmizel i kniha na něm a Khadgar seděl u táborového ohně s dalšími třemi mladými muži. Byli zhruba v jeho věku a zřejmě vyrazili na nějakou výpravu. Kolem ležely roztažené rohože na spaní a nad skomírajícím ohněm se sušil prázdný a umytý kotlík. Všichni tři byli oblečeni pro cestování na koních, ale jejich šaty byly kvalitní a dobře střižené.
Všichni tři muži se smáli a plácali se do kolen, zatímco ten s plavými vlasy vyprávěl nějaký příběh. Své vyprávění doplňoval širokými gesty a jedním z nich právě dokresloval nějakou ženu s velmi výraznými křivkami.
Mladík po jeho pravé ruce se upřímně smál. Prohrábl si rukou tmavé vlasy a Khadgar si všiml, že už mu ustupují z čela. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že je to lord Lothar. Oči i nos byly jeho, i úsměv, ale tvář nebyla ještě vrásčitá a ve vousech ani stopa po šedinách. Nicméně to musel být on.
Khadgar se podíval na třetího a okamžitě mu došlo, že to musí být Medivh. Měl na sobě tmavě zelený lovecký oblek a velkou kapuci stáhnutou dozadu, takže bylo dobře vidět jeho mladou veselou tvář. Jeho oči se v záři ohně leskly jako dva smaragdy a na příběh plavovlasého reagoval rozpačitým úsměvem.
Blonďák uprostřed zřejmě vyslovil pointu svého vyprávění a otočil se na Medivha, který jen pokrčil rameny, evidentně se cítil trapně. Budoucí Magus byl očividně součástí příběhu.
Plavovlasý mladík musel být Llane, současný král Azerothu. Ano, dávné příběhy o těchhle třech si našly cestu i do archivů Fialové citadely. Všichni tři se toulali kolem hranic království a zbavovali je všech lupičů i monster.
Llane dopověděl svůj příběh a Lothar se téměř smíchem svalil ze špalku, na kterém seděl. Medivh udusil smích v dlani, takže to vypadalo, jako by si jen odkašlal.
Lothar se poněkud uklidnil a Medivh něco řekl a dlaně přitom otočil směrem vzhůru, aby svým slovům dodal na důrazu. Nyní se Lothar skutečně svalil na zem a Llane si skryl tvář v dlaních a třásl se smíchem. Ať již Medivh řekl cokoli, muselo to nasadit Llaneovu příběhu korunu.
Pak se v okolní džungli něco pohnulo. Všichni tři okamžitě zvážněli - museli to slyšet. Khadgar, duch uprostřed prostranství, to spíš jen cítil; na hranici světla z ohně se plížilo cosi zlého.
Lothar pomalu vstal a sáhl pro obrovský meč se širokou čepelí, který ležel v pochvě u jeho nohou. Llane se postavil, sáhl za špalek pro dvousečnou sekeru a pokynul Lotharovi, aby šel na jednu stranu a Medivhovi na druhou. Medivh už rovněž stál na nohou, a přestože jeho ruce byly prázdné, musel být ze všech tří přítomných nejsilnější.
Llane se sekerou přikrčeně přeběhl k okraji tábořiště. Zřejmě si myslel, že je nenápadný, ale Khadgarovi připadalo, že je nesmírně hlučný. Chtěl, aby se to, co se před nimi skrývalo, konečně objevilo.
Ta věc jako by poslechla a vyskočila ze svého úkrytu. Byla o polovinu větší než kterýkoli z mladíků a na krátký okamžik Khadgarovi připadala jako obrovský ork.
Pak ji poznal díky bestiářům, které procházel kvůli Alondě. Byl to trol, druh žijící v džungli, a jeho namodralá kůže se v měsíčním světle mírně leskla. Dlouhé šedivé vlasy tvořily chochol sahající od čela až dozadu na krk. Stejně jako orkům i jemu z dolní čelisti trčely tesáky, tyhle však spíš připomínaly nahoru zahnuté kly, neboť byly daleko silnější, než jaké mají orkové. Uši i nos byly protažené a na holé hrudi tomu stvoření tančily řetězy z lidských prstů.
Trol vydal bojový pokřik, odhalil zuby a hruď se mu mocně vzedmula. Pak naznačil výpad kopím. Llane po natažené zbrani sekl, ale jen promáchl. Lothar zaútočil z jedné strany a Medivh z druhé, mezi konečky prstů mu už jiskřila koncentrovaná energie.
Trol se Lotharovu meči vyhnul úkrokem do strany a pak znovu o krok ustoupil, když vzduch rozčísla Llaneova obrovská sekera. Každý z těch kroků byl více než metr dlouhý a oba válečníci trola dál tlačili před sebou. Ten používal své kopí spíše jako štít než jako zbraň. Držel ho oběma rukama a odrážel všechny útoky.
Khadgar si uvědomil, že ten tvor nebojuje s úmyslem ty muže zabít. Alespoň ne zatím. Chtěl je jen dostat o kus dál.
Mladý Medivh si v tu chvíli musel uvědomit to samé, protože na své přátele něco volal.
To však už bylo příliš pozdě, neboť z úkrytu po stranách bojujících vyskočili další dva trolové.
Llane se nechal překvapit a jeho pravou ruku probodlo trolovo kopí. Ostří sekery se zaťalo do země a budoucí král zařval a zaklel bolestí.
Druzí dva se soustředili na Lothara a nyní to byl on, kdo ustupoval a širokým mečem zručně odrážel jeden výpad za druhým. Trolové však dál dodržovali předem stanovenou strategii - hodlali oba muže rozdělit a přinutit Medivha, aby si vybral jen jednoho soupeře.
Medivh si vybral toho, se kterým bojoval Llane. Khadgar ze své „pozorovatelny" hádal, že to bylo proto, že jeho přítel byl zraněný. Medivh zaútočil a jeho ruce zaplály ohněm...
A do tváře ho zasáhl tupý konec kopí, jak se trolovi v jediném pohybu podařilo zasáhnout čaroděje a zároveň zraněného Llanea. Medivh se svalil na zem a stejně tak Llane, jemuž z rukou vypadla sekera.
Trol chvíli váhal a snažil se rozhodnout, koho zabít jako prvního. Vybral si Medivha ležícího na zemi u jeho nohou blíže než budoucí král. Trol zvedl kopí a jeho obsidiánový hrot se v měsíčním světle zlověstně zaleskl.
Mladý Medivh vyhrkl sérii slabik. Ze země se zvedl malý vír prachu a zaútočil na trolovu tvář, takže ho na chvíli oslepil. Trol znovu zaváhal a protíral si jednou rukou oči.
Ta krátká chvíle Medivhovi stačila, aby zaútočil. Ne dalším kouzlem, ale obyčejným nožem, který zabodl zezadu do trolova stehna. Tmavou nocí se ozval trolův řev a netvor zuřivě naslepo bodl kopím. Rána šla přesně do místa, kde Medivh ještě před chvílí byl, ale mladý čaroděj se stačil odvalit a nyní už vstával na nohy a konečky prstů mu znovu jiskřily.
Jediné slovo a jiskření se změnilo v kouli, která vystřelila vpřed. Trol sebou škubl a na chvíli jen nehybně stál obklopen modrými blesky. Pak padl na kolena, ale stále ještě nebyl poražen, neboť se pokoušel znovu vstát. Jeho krví podlité oči plály nenávistí k mladému čaroději. Trol však nedostal šanci na odplatu, neboť přímo za ním se vztyčil stín a ve svitu měsíce se krátce zaleskla Llaneova sekera, která vzápětí oddělila trolovu hlavu od zbytku těla. Netvor se zhroutil do prachu a oba muži se otočili směrem k druhým dvěma trolům bojujícím s Lotharem.
Budoucí králův První rytíř se držel, ale jen s vypětím všech sil, a trolové ho zatlačili téměř na druhou stranu tábořiště. Oba slyšeli smrtelný výkřik svého bratra a jeden z nich se otočil, aby se postavil dvěma mladíkům. Vydal neartikulovaný výkřik a rozběhl se přímo proti nim s kopím před sebou jako nějaký rytíř při turnaji.
Llane se rovněž rozběhl, ale v poslední chvíli uhnul do strany a obtočil se kolem trolova kopí. Trol udělal ještě dva kroky, kterými se dostal až k ohni, kde na něj čekal Medivh.
Zdálo se, že čaroděj je plný energie, a ozářen žhavými uhlíky vypadal jako nějaký démon. Ruce měl široce roztažené a odříkával něco znějícího velmi drsně a rytmicky.
Oheň před ním se zdvihl do výše, na chvíli na sebe vzal podobu obrovského lva, který skočil na útočícího trola. Trol zařval, jak jej zahalily uhlíky, nedohořelé špalky i popel jako nějaký plášť, který už nikdy nebude schopen svléknout. Trol se vrhl na zem a válel se na obě strany v zoufalé snaze uhasit oheň, ale nepomohlo to. Nakonec trol znehybněl a plameny ho celého pohltily.
Llane mezitím už zaťal ostří své sekery do boku posledního trola. Netvor zavyl, ale i ten krátký okamžik zaváhání Lotharovi stačil. Jedním máchnutím odrazil kopí namířené na svou hruď a druhou přesnou ranou uťal trolovi hlavu z ramen. Hlava zmizela ve křoví.
Llane, přestože krvácel, poplácal Lothara po zádech a očividně ho popichoval, že mu souboj s trolem trval tak dlouho. Lothar mu však položil ruku na hruď, aby ho utišil, a ukázal na Medivha.
Mladý čaroděj ještě stále stál nad ohněm s rukama široce rozpaženýma, ale s prsty zkroucenými v křeči a připomínajícími zvířecí spáry. Jeho oči se ve světle skomírajícího ohně skleněně leskly a zuby měl pevně zatnuté. Ve chvíli, kdy se k němu oba mladíci (a přízračný Khadgar) rozběhli, se čaroděj zhroutil.
Když k němu doběhli, těžce dýchal a v rozšířených zorničkách se zrcadlil měsíc. Oba válečníci i nezvaný host se nad ním sklonili, protože mladík se zřejmě pokoušel něco říct.
„Dávej si na mě pozor," řekl, ale nedíval se ani na Lothara, ani na Llanea, nýbrž na Khadgara. Pak se oči mladého čaroděje převrátily a on znehybněl.
Lothar a Llane se pokoušeli přítele přivést zpět k životu, ale Khadgar jen ustoupil. Copak ho Medivh skutečně viděl, stejně jako ten drahý čaroděj, ten s jeho očima tehdy na tom bitevním poli? Ta slova byla vyslovena tak čistě, že ho zasáhla hluboko v duši.
Khadgar se otočil a celý výjev zmizel, jako by někdo jen odhrnul nějaký magický závěs. Byl zpět v knihovně a téměř padl do náručí skutečnému Medivhovi.
„Mladý Důvěro," řekla daleko starší verze Medivha než ta, kterou viděl ještě před chvílí ležet na zemi. „Jsi v pořádku? Volal jsem na tebe, ale neodpovídal jsi mi."
„Omlouvám se Med... pane," řekl Khadgar a zhluboka se nadechl. „Měl jsem vidění. Úplně jsem se v něm ztratil, omlouvám se."
Medivhovo husté obočí se nad kořenem nosu téměř spojilo. „Ale už ne orkové a rudá obloha, že?" zeptal se vážně a Khadgar si v jeho zelených očích všiml záchvěvu bouře.
Khadgar zavrtěl hlavou a snažil se pečlivě volit slova.
„Trolové. Modří trolové a bylo to uprostřed džungle. Myslím, že na tomto světě. Obloha byla stejná jako tady." Medivhovy obavy se rozptýlily a on jen řekl: „Trolové z džungle. Jednou jsem se s nimi setkal, daleko na jihu, ve Stranglethornském údolí..." Čarodějovy rysy změkly, jako by se nyní on sám ztratil v nějaké vizi. Pak zavrtěl hlavou.
„Ale mimo to žádní orkové, jsi si jistý."
„Ne, pane," řekl Khadgar. Neměl v úmyslu zmiňovat se, že právě Medivhovu bitvu s troly viděl. Byly to pro Medivha nepříjemné vzpomínky? Nemohl to být ten okamžik, kdy upadl do kómatu?
Když se nyní Khadgar zadíval na staršího čaroděje, viděl v něm mnoho z toho mladíka, se kterým se právě setkal v džungli. Byl poněkud vyšší, ale rovněž trochu přihrblý po letech studia a výzkumu. V tomhle starém těle však přebýval mladík z jeho vize.
Medivh řekl: „Máš Píseň o Aegwynn?"
Khadgar ze sebe setřásl všechny ostatní myšlenky.
„Píseň?"
„O mé matce," řekl Medivh. „Musí to být už dost starý svitek. Přísahám, že od doby, co jsi tu uklidil, nemůžu nic najít!"
„Je v oddělení s epickou poezií, pane," řekl Khadgar.
Měl jsem mu o tom vidění říct, pomyslel si. Byla to náhoda, nebo to způsobil jeho rozhovor s Lotharem? Nemohly se tyhle vize dávat do pohybu snahou něco zjistit?
Medivh přešel ke zmíněné polici, přejel prsty po svitcích a vytáhl hledanou báseň, starou a zřejmě velmi často čtenou. Trochu svitek rozvinul, porovnal s kusem papíru, který vytáhl z kapsy, a znovu jej vrátil na místo.
„Musím odjet," řekl náhle. „A obávám se, že ještě dnes v noci."
„Kam jedeme?" zeptal se Khadgar.
„Tentokrát jedu sám," řekl čaroděj, který už byl na cestě ke dveřím. „Nechám u Moroese pokyny pro tvé další studium."
„Kdy se vrátíte?" zavolal ještě Khadgar za odcházejícím mistrem.
„Až se vrátím!" zahřměl Medivh a bral schody po dvou. Khadgara napadlo, že kastelán je jistě už na vrcholku věže a čeká na svého pána s osedlaným gryfonem.
„Fajn," řekl Khadgar a rozhlédl se po knihách. „Tak já si tady zatím sednu a přijdu na to, jak zkrotit přesýpací hodiny."