ŽIJEME WARCRAFTEM

 Aegwynn a Sargeras
 Medivh byl pryč týden a byl to pro Khadgara týden velmi plodný. Usadil se v knihovně a nechal si tam nosit i jídlo. Několikrát se dokonce ani večer nevrátil do svého pokoje, ale dal přednost noci strávené na jednom z velkých stolů. Čekal na vizi.
 Odpovědi na dopisy, které velmi brzy přišly z Fialové citadely, musely nyní počkat, neboť Khadgar se ponořil do starobylých svazků pojednávajících o čase, světle a magii. Guzbah chtěl přepis epické básně o Aegwynn. Lady Delth tvrdila, že nenašla jediný z titulů, které jí poslal, a jestli by jí nemohl poslat seznam znovu, tentokrát s prvním odstavcem z každé z knih, aby je podle něj mohla najít. A Alonda se nehodlala rozloučit s názorem, že musí existovat pátý druh trola, Poslední Strážce a tvrdila, že Khadgar zřejmě zatím nenašel ten správný bestiář. Mladý čaroděj jejich požadavky s radostí odložil stranou a hledal způsob, jak ovládnout podivné vize.
 Zdálo se, že klíčem k tomu by mohlo být obyčejné kouzlo dalekého vidění, které propůjčovalo čaroději schopnost vidět velmi vzdálené předměty i místa. V jedné knize s kněžskou magií ho autor popisoval jako zaklínadlo svatého vidění, ale Khadgarovi by mohlo posloužit stejně dobře jako svatým klerikům. I když tohle kněžské kouzlo pracovalo s prostorem, mohla by mu malá úprava dát schopnost ovládnout čas. Khadgar usoudil, že za normálních okolností by to bylo nemožné, zejména ve světě, kde tok času řídil přesný hodinový stroj vesmíru.
 Ale ve zdech Karazhanu, jak se zdálo, byl čas skutečně řízen spíše přesýpacími hodinami a identifikovat jednotlivá zrnka písku by nemuselo být neuskutečnitelné. A v okamžiku, kdy se soustředí na jedno zrnko, bude snadnější přesunout se k jinému.
 V knihovně nebyla ani stopa po tom, jestli se o něco podobného v Medivhově věži někdo pokoušel, tedy pokud nebyly zmínky o takovém pokusu v jedné z těch přísně střežených knih uložených na železném balkóně. Bylo zvláštní, že v poznámkách psaných Medivhovou rukou nebyla o vizích ani zmínka, což bylo v ostrém kontrastu s poznámkami všech návštěvníků, pro které to bylo prvořadé téma. Že by Medivh veškeré informace o viděních skrýval někde jinde, nebo ho skutečně zajímaly události za zdmi jeho věže více než to, co se dělo uvnitř? Přizpůsobit kouzlo novému účelu nebylo jen otázkou pozměnění několika slov nebo pohybů. Vyžadovalo to hluboké a přesné porozumění toho, jak celé zaklínadlo funguje, co je schopno odhalit a jak. Když se změní pohyb ruky nebo typ použitého kadidla, je výsledek s největší pravděpodobností vždy nulový a soustředěná energie jen bezcílně vyšumí do prostoru. Výjimečně se dokonce tahle energie může splašit a vymknout kontrole, ale nejvážnějším následkem zkaženého kouzla obyčejně bývá jen zklamání čaroděje.
 Khadgar pečlivým výzkumem zjistil, že když kouzlo nevyjde určitým, navenek velmi působivým způsobem, znamená to, že ke správnému výsledku nescházelo mnoho. Čarodějové se při hledání nových kouzel často zaměřují právě na tuto skutečnost, ale je také pravda, že někdy se šance na druhý pokus nedožijí.
 Khadgar měl největší strach z toho, že se může Medivh kdykoli vrátit, vtrhnout do knihovny a hledat tu svou jistě tisíckrát čtenou báseň nebo něco jiného. Řekl by pak svému mistrovi, o co se snaží? A pokud ano, pomohl by mu Medivh, nebo by mu další pokusy zakázal?
 Po pěti dnech měl Khadgar pocit, že je kouzlo hotové. Jeho podstata zůstala zachována z kouzla dalekého vidění, přidal však do něj faktor nahodilosti, který měl kouzlu umožnit vyhledat chyby v časové posloupnosti, které zřejmě ve věži byly všudypřítomné. Tyhle kousíčky špatně zařazeného času budou poněkud jasnější, teplejší nebo zkrátka jen podivnější než vše ostatní, a tak k sobě přitáhnou plnou sílu celého kouzla.
 To, pokud bude vše fungovat, by mělo vizi vyladit tak, aby byla zřetelnější. Zejména zvuky v ní by se měly soustředit na jediné místo podobně, jako když si starý člověk přikládá ruku k uchu, aby lépe slyšel. Nebude se to týkat zvuků mimo zobrazenou scénu, ale mělo by to stačit, aby čaroděj slyšel, o čem se například postavy ve vizi baví.
 Večer pátého dne dokončil Khadgar výpočty a všechny magické příkazy a formule ležely v jediném řádku na svitku před ním. Kdyby se něco hodně pokazilo, Medivh bude alespoň vědět, co se stalo.
 Medivh měl samozřejmě plně vybavený sklad všech přísad ke kouzlům, včetně zásoby aromatických a halucinogenních bylin a lapidária drcených polodrahokamů. Khadgar si z nich vybral ametyst, ze kterého vytvořil uprostřed knihovny magický kruh, jenž popsal runami z růžového křemene. Znovu si zopakoval všechny součásti kouzla (většinu z nich znal, už když odcházel z Dalaranu) a prošel si všechny pohyby (z nichž byla naopak většina zcela nových). Oděn do roucha určeného k provádění kouzel (spíš pro štěstí než kvůli efektu) se postavil doprostřed kruhu.
 Khadgar zcela očistil svou mysl a uklidnil se. Tohle nebylo žádné narychlo seslané bojové kouzlo nebo pouťový trik. Daleko víc se to podobalo velmi mocnému kouzlu, po kterém, být to vše ve Fialové citadele, by se k němu přihnali všichni ostatní čarodějové s ne příliš přívětivými výrazy ve tvářích. Zhluboka se nadechl a začal odříkávat. Hluboko v jeho mysli se začalo formovat kouzlo, horká koule čisté energie. Cítil, jak se někde uvnitř něj zhmotňuje, jak se na jejím povrchu objevují duhové výboje. To byl základ celého kouzla, který byl obvykle ihned vypuštěn do skutečného světa, aby ho nějakým způsobem změnil.
 Khadgar však kouli dál plnil vlastnostmi, které potřeboval, aby byla schopna vyhledat kousky času, které zřejmě bez cíle bloudily věží, a soustředila je do jediné vize zobrazené přímo před ním. Všechny myšlenky jako by nyní byly vtahovány do imaginární koule v jeho mysli a s jejich vzrůstajícím počtem se stával tón jejího hučení vyšším a intenzivnějším. Jako by se už nemohla dočkat, kterým směrem bude vypuštěna.
 „Přines mi vizi," řekl mladý čaroděj. „Přines mi vizi mladého Medivha."
 Se zvukem rozbitého vejce magická koule z jeho mysli zmizela a vydala se do reálného světa vykonat jeho příkaz. Zvedl se vítr, a když se Khadgar rozhlédl kolem sebe, zjistil, že se knihovna začala měnit stejně jako prve, když její místo v tomto čase zaujala vize s třemi mladými muži.
 Teprve až když se náhle citelně ochladilo, došlo Khadgarovi, že přivolal špatnou vizi.
 V knihovně byl cítit ledový průvan, jako by někdo nechal otevřené okno. Průvan se pomalu měnil v ledový arktický blizard a Khadgar se navzdory vědomí, že je to jen iluze, třásl zimou.
 Stěny knihovny zmizely a všude kolem se rozprostřela sněhová pláň. Ledový vítr se proháněl mezi knihami a svitky a zanechával na nich tvrdou vrstvu námrazy. Stoly, police i židle zprůsvitněly a pak se rozplynuly v tisíce těžkých sněhových vloček.
 Khadgar stál na úbočí kopce, nohy po kolena zabořené do sněhu, ve kterém však nezanechal sebemenší stopu. Znovu byl jen duch uprostřed tajemné vize.
 Nicméně když se kolem sebe rozhlížel, zůstávala po jeho dechu ve vzduchu pára, kterou rychle rozfoukával vítr. Po jeho pravé ruce byl shluk stromů, tmavě zelených jehličnanů ohnutých pod náporem sněhové bouře. Daleko směrem doleva byl velký bílý útes. Khadgarovi se nejprve zdálo, že musí být z nějaké křídové horniny, ale pak si uvědomil, že je to kus ledu, jako by někdo nechal zmrznout řeku a vyzdvihl ji z koryta. Ledová řeka byla vysoká jako některé hory v Dalaranu a nad ní se pohybovaly malé tmavé body. Zřejmě jestřábi nebo orli, ovšem pokud skutečně byli někde v blízkosti ledové hory, museli být obrovští.
 Přímo před ním leželo údolí a údolím k němu přicházela armáda.
 Sníh pod kroky vojáků tál a za nimi zůstávala černá stopa jako od nějakého slimáka. Vojáci byli oblečeni do rudé, na hlavách měli ohromné helmy s rohy a přes ramena přehozené vyztužené černé pláště. Museli to být lovci, neboť u sebe měli všechny možné typy zbraní.
 Velitel v čele armády nesl vlajku a nad ní, napíchnutá na žerdi, se šklebila čerstvě uťatá hlava. Khadgar ji nejprve považoval za hlavu nějakého zvířete se zelenými šupinami, ale pak se zděsil, když si uvědomil, že je to dračí hlava.
 Lebku takového stvoření už viděl ve Fialové citadele, ale nikdy ho nenapadlo, že by měl kdy možnost spatřit hlavu zvířete, které bylo živé ještě před několika okamžiky. Jak daleko do minulosti se ve své vizi ve skutečnosti přenesl?
 Armáda těch obřích bytostí řvala cosi vzdáleně připomínajícího pochodovou píseň, přestože to stejně tak mohly být jen nadávky a hádky. Hlasy byly tlumené, jako by se ozývaly hluboko z nějaké studny, ale aspoň je Khadgar slyšel.
 Jakmile se k němu přiblížili, uvědomil si Khadgar, co jsou zač. To, co jim zdobilo hlavy, nebyly helmy, spíš jim rohy vyrůstaly přímo z hlavy. Ty podivné pláště ve skutečnosti také nebyly kusy oblečení, nýbrž ohromná křídla podobná netopýřím. Onu rudou zbroj tvořila hrubá kůže těch stvoření, která navíc zářila podivným žárem vycházejícím zevnitř. To byl důvod, proč za touhle děsivou armádou zbyly ze sněhu jen kaluže a bláto.
 Byli to démoni, stvoření známá Khadgarovi z Guzbahových hodin a Korriganových pečlivě ukrytých poznámek. Strašlivé bytosti, které ve své hrůznosti a krvežíznivosti předčily dokonce i orky. Jejich ohromné meče se širokým ostřím byly bezpochyby kaleny v krvi a Khadgar nyní rozeznával skvrny zaschlé krve i na tělech démonů.
 Byli tu, ať již byl kdekoli nebo kdykoli, a lovili draky.
 Za ním se ozval slabý, podivně zkreslený zvuk, ne hlasitější než došlápnutí chodidla na měkký koberec. Khadgar se otočil a zjistil, že není sám, kdo z pahorku pozoruje pochodující armádu démonů.
 Objevila se za ním zničehonic, a pokud ho viděla, nevěnovala mu žádnou pozornost. Stejně jako se zdálo, že z démonů vychází záře spalující zemi kolem nich, i z ní vyzařovala nějaká forma energie. Tahle však byla nádherná a zdálo se, že nabírá na síle s každým jejím pohybem, neboť ona ve skutečnosti nekráčela, jen klouzala po sněhovém příkrovu. Byla skutečná, ale její kožené boty zanechávaly ve sněhu jen nepatrnou stopu. Byla vysoká a mocná a naprosto beze stopy strachu ze zla pohybujícího se údolím pod ní. Její šaty byly stejně bílé a neposkvrněné jako sníh kolem nich a přes ně měla vestu ušitou z malých stříbrných šupin. Přes ramena měla přehozený široký bílý kožešinový plášť s kapuci lemovanou zelenou hedvábnou stuhou. Na krku jej držela spona z velkého zeleného kamene, kterému se mohly barvou vyrovnat snad jen její oči. Plavé vlasy měla stažené dozadu a sepnuté jediným diadémem. Zdálo se, že zima se jí dotýká ještě méně než Khadgara.
 Byly to však její oči, které upoutaly Khadgarovu pozornost nejvíce - zelené jako letní les, zelené jako vybroušený smaragd, zelené jako oceán po bouři.
 Khadgar ty oči poznával, neboť podobnému vše prostupujícímu pohledu už několikrát čelil. Stejně se dívaly oči jejího syna.
 Byla to Aegwynn. Medivhova matka, mocná, téměř nesmrtelná čarodějka, která se stala legendou už za svého života.
 Khadgar si zároveň uvědomil, kde musí být. Tohle byla bitva Aegwynn proti armádě démonů, dochovaná jen ve zlomcích legendy v části epické básně uložené v Medivhově knihovně.
 Jako by Khadgarovi někdo v hlavě zapálil svíci, si náhle uvědomil, kde udělal ve svém kouzlu chybu. Než Medivh odešel, vyžádal si svitek s onou básní. To bylo naposled, co svého mistra viděl. Mohlo se kouzlo kvůli tomu špatně zaměřit a zobrazit představu Medivha o legendě, kterou četl?
 Aegwynn se zamračila, když zkoumavým zrakem přehlédla démonickou loveckou výpravu, a obočí spojené do jediné linky dávalo najevo její nelibost. Ve smaragdových očích se zablesklo a Khadgar hádal, že hluboko v ní zuří strašlivá bouře.
 Netrvalo dlouho a čarodějka dala svému vzteku volný průchod. Zvedla ruku, vyslovila krátkou úsečnou větu a z konečků jejích prstů vyšlehl blesk.
 Nebyl to však blesk seslaný obyčejným čarodějem ani ten nejsilnější blesk nejprudší letní bouřky. Byla to samotná podstata blesků sršící ledovým vzduchem a sjíždějící po zbroji překvapeného démona. Jak blesk rozčísl vzduch, roztříštil ho na ty nejmenší částečky a zanechal za sebou ostrý nahořklý pach. V dalším okamžiku se obě rozdělené poloviny vzduchu znovu spojily, aby vyplnily díru po tom strašlivém útoku ještě strašlivějším zahřměním. Nehledě na to, že Khadgar věděl, že je jen přízrak, nehledě na svou neustálou snahu přesvědčit sebe sama, že je jen součástí představy, nehledě na tohle všechno i na skutečnost, že hrom byl vlastně tlumený stejně jako všechny ostatní zvuky, se Khadgar snažil s vyděšeným výrazem ve tváři někam skrýt před jasem i hlukem čarodějčina útoku.
 Blesk zasáhl démona, který nesl vlajku, nad níž se šklebila uťatá hlava zeleného draka. Démon na místě v jediném okamžiku shořel na popel a ti, kdo byli v jeho blízkosti, se rozlétli jako žhavé uhlíky, aby ze syčením dopadli do bílého sněhu. Někteří z nich už nevstali.
 Většina netvorů strašlivého průvodu však byla dost daleko a kouzlo je nezasáhlo, ať již to bylo náhodou nebo způsobem jejich rozestavění. Démoni, každý z nich větší než deset dospělých mužů, chvíli v šoku pobíhali sem a tam. To však netrvalo dlouho. Největší z nich zařvali cosi v jazyce připomínajícím zvuk rozbitých kovových zvonů. Polovina z démonů roztáhla křídla a vyrazila směrem k místu, kde stála Aegwynn (a Khadgar). Ostatní vytáhli těžké luky z černého dubu a nasadili na tětivy železné šípy. Když vystřelili, šípy se vzňaly a na oba lidi se snášel ohnivý déšť.
 Aegwynn udělala jediný pohyb. Téměř nedbale mávla rukou, jako by odháněla mouchu. Celá obloha mezi ní a ohnivým deštěm vybuchla a změnila se ve stěnu namodralého ohně, která rudooranžové střely pohltila, jako by spadly do řeky.
 Pravým účelem šípů bylo však jen krýt útočníky, kteří právě prorazili zesláblou stěnou modrého ohně a vrhli se na Aegwynn shora. Muselo jich být nejméně dvacet, každý z nich obrovský tak, že společně svými křídly zastínili oblohu.
 Khadgar se podíval na Aegwynn a spatřil, že se usmívá. Byl to vědoucí sebejistý úsměv, stejný jako mladý čaroděj viděl na Medivhově tváři při jejich střetnutí s orky. Ona si však byla sama sebou snad ještě jistější.
 Khadgar znovu obrátil zrak do údolí na lučištníky. Ti už zahodili evidentně neúčinné zbraně a nyní společně vydávali hluboký bzučivý tón. Vzduch kolem nich se zavlnil a v realitě se objevila díra, temné zlo na pozadí bělostného sněhu. A z té díry začali vycházet další démoni - stvoření všech tvarů, se zvířecími hlavami, planoucíma očima a hmyzími, netopýřími a supími křídly. Tihle démoni se okamžitě přidali k zlověstnému chorálu a díra se otevřela ještě více, takže z ní do ledového větru padalo stále více prodloužených spárů samotného Zvráceného Nic.
 Aegwynn si zpěváků ani posil nevšímala a místo toho se s klidem soustředila na ty útočící z oblohy.
 Udělala gesto rukou, dlaní nahoru. Polovina létajících zrůd se proměnila ve sklo a všechny byly okamžitě sraženy z oblohy na zem. Ty, které se proměnily ve sklo, se po dopadu roztříštily na tisíce kousků. Ty, jež stále žily, znovu vstaly a tasily krví potřísněné zbraně. Zbylo jich deset.
 Aegwynn udeřila do otevřené pravé dlaně pěstí levé ruky a čtyři z démonů se doslova rozpustili. Maso jim steklo z kostí a vpilo se do sněhových závějí. Jejich řev zanikl až v okamžiku, kdy se jim rozpustilo i maso na hrdle. Zbývalo ještě šest.
 Aegwynn jako by stiskla v ruce vzduch a další tři démoni vybuchli, neboť jejich vnitřnosti se proměnily v hmyz, který je sžíral zevnitř. Tihle ani neměli čas řvát, neboť jejich těla se během okamžiku proměnila v hejna komárů, včel a vos a zamířila k lesu. Ještě tři.
 Aegwynn udělala pohyb rukama od sebe, jako by trhala cosi neviditelného, a paže i nohy jednoho z démonů byly skutečně neviditelnou rukou odtrženy od zbytku těla. Ještě dva. Aegwynn zvedla dva prsty a jeden se proměnil v písek. Jeho smrtelný výkřik se ztratil v závanu ledového vzduchu.
 Poslední. Tenhle byl největší, velitel, až do této chvíle hřmící rozkazy. Byl tak blízko, že Khadgar dokázal rozeznat na jeho holé hrudi spleť jizev a prázdný oční důlek. Drahé oko planulo nenávistí.
 Nezaútočil. Ale ani Aegwynn. Místo toho oba na chvíli znehybněli, zatímco údolí pod nimi se plnilo démony.
 Obří démon nakonec zavrčel. Jeho hlas zněl v Khadgarových uších vzdáleně, ale zřetelně.
 „Jsi hloupá, Strážkyně Tirisfalu," řekl. Musel zkroutit rty, aby se dokázaly přizpůsobit pro ně nezvyklému lidskému jazyku.
 Aegwynn se zasmála, ostře a čistě jako skleněná dýka.
 „Opravdu, zrůdo? Přišla jsem vám překazit lov. Zdá se, že se mi to podařilo."
 „Jsi hloupá a příliš sebejistá," zaskřípal znovu démon.
 „Zatímco ty jsi bojovala jen s hrstkou, mí bratři přivedli spoustu dalších. Armádu dalších. Do poslední malé noční můry a toho nejbezvýznamnějšího démona, každého temného pána a kapitána Planoucí legie. Zatímco ty jsi bojovala s několika, všichni přišli."
 „Vím," řekla Aegwynn klidně.
 „Ty to víš?" vybuchl démon hrdelním smíchem. „Ty víš, že jsi sama v divočině proti všem démonům. Ty to opravdu vis?"
 „Vím," řekla Aegwynn a jako by se svým hlasem usmála. „Věděla jsem, že sem přivedete tolik spojenců, kolik jen bude možné. Strážce je pro vás příliš silný protivník."
 „Tys to věděla?" zařval démon znovu. „A přesto jsi přišla, sama, na tohle zatracené místo?"
 „Věděla," řekla Aegwynn. „Ale nikdy jsem neřekla, že jsem tady sama."
 Aegwynn luskla prsty a obloha najednou potemněla, jako by někdo vyplašil ohromné hejno ptáků, kteří na chvíli zastínili slunce.
 Až na to, že tohle nebyli ptáci. Byli to draci. Daleko více draků, než kdy Khadgara napadlo, že by mohlo vůbec existovat. Kroužili na místě s ohromnými křídly široce roztaženými a čekali na signál Strážce.
 „Shnilý spáre Planoucí legie," řekla Aegwynn. „To ty jsi hlupák."
 Velitel démonů zařval a pozvedl krví potřísněný meč. Aegwynn však byla na něj příliš rychlá a zvedla ruku s třemi prsty namířenými na démona. Netvorova zjizvená hruď se vypařila a zbyl po ní jen oblak krvavého dýmu.
 Obě paže odpadly a nohy opuštěné tělem se poskládaly na zem. Nakonec spadla do tajícího sněhu hlava, která měla ve tváři výraz šoku a překvapení.
 To byl signál pro draky, neboť ti se jako jeden otočili na hordu přivolaných démonů. Ohromná létající stvoření se na ně nyní snášela ze všech stran a z otevřených tlam jim šlehaly plameny. Přední řady démonů se v okamžiku proměnily v popel, zatímco ostatní se rychle chápali zbraní, chystali kouzla nebo vyděšeně prchali.
 Uprostřed hrůzostrašné armády se znovu ozval rytmický zpěv, tentokrát připomínající úpěnlivé prosby. Byli to ti nejmocnější z démonických čarodějů, kteří se snažili soustředit veškerou energii, zatímco jejich druhové se vlastními životy pokoušeli udržet od nich draky co nejdál. Démoni se přeskupili a začali se bránit. Draci začali padat z oblohy a jejich těla byla plná železných šípů, hořících střel a spálená strašlivými jedy. Kruh kolem středu démonické armády se však i nadále zužoval, jak další a další draci přilétali pomstít své dříve ulovené druhy, a výkřiky v řadách démonů se stávaly stále zoufalejšími a zmatenějšími.
 Khadgar se zadíval na Aegwynn, která pevně stála ve sněhu se zaťatými pěstmi, se zelenýma očima planoucíma strašlivou mocí a zuby zatnutými ve vražedné grimase. I ona odříkávala kouzla, temná, nelidská a pro Khadgara naprosto neznámá. Bojovala proti kouzlu, které vytvářeli démoni, ale zároveň z něj zřejmě odčerpávala energii a obracela mystickou sílu v něm skrytou zpět, stejně jako se jednotlivé vrstvy oceli při kutí meče ohýbají jedna přes druhou, aby byl meč silnější.
 Volání démonů uprostřed armády nabylo na intenzitě a také Aegwynn nyní křičela a kolem ní se pomalu zhmotňovala aura čisté energie. Rozpuštěné vlasy jí zuřivě vlály a ona zvedla obě ruce a vypustila z úst poslední slova svého zaklínadla.
 Uprostřed démonické hordy ze zablesklo, přesně v místě, odkud se ozýval ten zvrácený zpěv a volání. Vesmír se v tom místě znovu roztrhl, ale tentokrát ta trhlina zářila, jako by někdo otevřel tunel vedoucí do samotného slunce. Z otvoru se v podobě zářící spirály vyřítila energie a démoni neměli ani čas vykřiknout, když je pohltila, spálila a proměnila v pouhé stíny, které jako jediné zůstaly coby připomínka jejich nedávné existence. Záře pohltila všechny démony, ale i některé draky, kteří v onen okamžik byli až příliš blízko středu démonické armády. Všichni zmizeli jako můry přilákané plamenem, který je vzápětí pozřel.
 Aegwynn sípavě vydechla a usmála se. Byl to úsměv vlka, dravce, vítěze. Na místě, kde ještě před chvílí zuřila démonická horda, zbyl jen sloup kouře stoupající k nebesům.
 Khadgar však viděl, že kouř se začíná zplošťovat a shlukovat na jednom místě, tmavne a nabývá na hustotě jako nějaký bouřkový mrak. Nyní téměř zdvojnásobil svůj objem a zároveň ve svém srdci ještě více zčernal a na okrajích se objevily temně fialové stíny.
 A pak z toho temného mraku vyšel bůh.
 Byla to gigantická postava, větší než kterákoli postava z dávných mýtů, větší než jakýkoli drak. Jeho kůže jako by byla ukovaná z bronzu a na ní černá zbroj z roztaveného obsidiánu. Dlouhé vousy a rozcuchané vlasy byly ze zmítajících se plamenů a z místa nad hustým obočím vyrůstaly ohromné rohy. Oči měly barvu nekonečné propasti. Vyšel z temného mraku a jak se jeho nohy dotkly půdy, země se zachvěla. V ruce držel obrovské kopí zdobené vyrytými runami, ze kterých kapala vařící se krev, a ze zadku mu vyrůstal dlouhý ocas zakončený ohnivou koulí.
 Všichni draci, kteří zůstali naživu, okamžitě zamířili k temnému lesu a vzdáleným útesům. Khadgar se jim nedivil. Všechna Medivhova moc, veškerá moc, kterou právě předvedla jeho matka, to vše bylo jako dvě malé svíčky v porovnání se surovou silou tohoto pána démonů.
 „Sargerasi," zasyčela Aegwynn.
 „Strážkyně," zahřměl obrovský démon hlasem hlubokým jako oceán. Ledové útesy v dálce, místo aby vrátily ozvěnu toho hlasu, se raději zhroutily.
 Aegwynn se napřímila v celé své kráse a velikosti, odhrnula si z tváře pramen zlatých vlasů a řekla: „Rozbila jsem ti hračky. Tady jsi skončil. Uteč, dokud jsi stále ještě alespoň naživu."
 Khadgar se zadíval na Strážkyni, jako by se zbláznila. I on na ní poznal, že je z předchozího měření sil vyčerpaná, téměř tolik, jako byl Khadgar po souboji s orky. Tahle epická báseň však jistě popisovala Aegwynn jako vítěze. Nebude on místo toho svědkem její smrti?
 Sargeras se nesmál, ale jeho hlas se valil přes zem a jeho síla sevřela i Khadgara. „Čas Tirisfalu se téměř naplnil," řekl démon. „Tento svět se již brzy skloní před nájezdem mé Legie."
 „Ne, dokud tu bude Strážce," řekla Aegwynn. „Ne, dokud žiju já nebo ti, kdo přijdou po mně." Její prsty se slabě ohnuly a Khadgar poznal, že v sobě sbírá zbytky síly, důvtipu, vůle i energie pro jeden poslední útok. Khadgar mimoděk o krok ustoupil, pak ještě o jeden a ještě. Jestli ho jeho starší já mohlo v představě vidět, jestli ho viděl mladý Medivh, nemohou ho vidět i tihle dva, čarodějka a netvor?
 Nebo byl příliš malý, než aby si ho všimli?
 „Vzdej se," řekl Sargeras. „Dokázal bych pro tvou moc nalézt lepší využití."
 „Ne," řekla Aegwynn s rukama nyní sevřenýma v pěst.
 „Tak zemřeš, Strážkyně, a tvůj svět zhyne s tebou," řekl gigantický démon a pozvedl zkrvavené, runami pokryté kopí.
 Aegwynn zvedla obě ruce a vykřikla napůl kletbu, napůl modlitbu. Z jejích dlaní vyrazila duha barev na tomto světě dosud nespatřených a zamířila vzhůru jako jakýsi blesk schopný vlastního rozhodování. Pak se duha zabořila hluboko do Sargerasovy hrudi.
 Khadgarovi to připadalo, jako by někdo zaútočil na ohromný koráb jediným šípem, tak malé a neúčinné se kouzlo zdálo být v porovnání s démonem. Sargeras však po zásahu zavrávoral, udělal krok dozadu, aby nespadl, a pustil obrovské kopí. To dopadlo na zem se silou meteoritu a vrstva sněhu pod Khadgarovýma nohama popraskala jako sklo. Čaroděj padl na koleno, ale hned zvedl hlavu, aby se podíval, co pán démonů.
 Jakmile jej zasáhlo Aegwynnino kouzlo, začala se jím šířit temnota. Ne, nebyla to temnota, spíše chlad způsobující, že horké bronzové tělo démona umíralo a nahrazovala ho studená celistvá hmota. Ta hmota chladně zářila z rány na hrudi, šířila se jako lesní požár a nechávala za sebou ledové spáleniště.
 Sargeras si prohlížel šířící se zhoubu nejprve s překvapením, pak znepokojeně a nakonec vyděšeně. Zvedl ruku, aby se toho studeného ohně dotkl, ale i jeho paže už jím byla zasažena a proměněna v kus chladného černého kovu. Nyní začal cosi mumlat i Sargeras a snažil se sebrat veškerou energii, kterou v sobě měl, aby celý proces zvrátil, aby zastavil postup Aegwynnina kouzla, aby uhasil onen ledový, vše spalující oheň. Jeho slova nabírala na plamennosti a vášni a místa na jeho těle dosud nezasažená zazářila s novou intenzitou. Nyní zářil jako samo slunce a řval nadávky, jak se temný chlad blížil k místu, kde by měl mít srdce.
 A pak se objevil další blesk, tentokrát stejně intenzivní jako ten, co spálil démonickou armádu, a zasáhl Sargerase. Khadgar odvrátil zrak a podíval se na Aegwynn, která sledovala, jak oheň i temnota spalují jejího nepřítele. To světlo bylo tak jasné, že zastínilo i samotný den kolem nich a za čarodějkou se objevily dlouhé stíny.
 A pak byl konec. Khadgar zamrkal, jak se jeho oči přizpůsobovaly šeru jasného dne. Obrátil se zpět k údolí, kde stál gigantický Sargeras, nehybný jako železná socha, v níž veškerá síla žhavého kovu už vychladla. Zahřátá, arktická půda neunesla jeho váhu a on začal pomalu padat, až se neporušený zhroutil na zem. Vzduch kolem nich se však ani nepohnul.
 Aegwynn se smála. Khadgar se na ni podíval a zjistil, že vypadá vyčerpaná námahou i šílenstvím. Mnula si ruce, smála se a pomalu sestupovala dolů k padlému titánovi. Khadgar si všiml, že se už nevznáší po vločkách sněhu, ale boří se hluboko do závějí na úbočí kopce.
 Jak se od něj vzdalovala, začala se k němu vracet knihovna. Sníh se vypařoval v hustých oblacích páry a kolem se pomalu zhmotňovaly stíny polic, balkónu i židlí.
 Khadgar se otočil k místu, kde měl stát stůl. Vše bylo zpět v normálu. Knihovna rychle a s jistotou získávala zpět svou podstatu.
 Khadgar si oddechl a protřel si kůži. Chladnou, ale nikoli studenou. Kouzlo fungovalo výborně, alespoň co se týkalo obecných výsledků. Přivolalo vizi, nikoli však tu, kterou chtěl. Otázkou zůstávalo, co udělal špatně a jak to nejlépe napravit.
 Mladý čaroděj sáhl pro svůj váček s psacími potřebami, vytáhl čistý list pergamenu a pero. Nasadil na špičku kovový hrot, nechal v misce rozpustit kousek inkoustu z chobotnice a rychle si začal dělat poznámky o všem, co se stalo, jak přesně postupoval při vyvolávání kouzla i jak se Aegwynn bořila po svedené bitvě do sněhu, když od něj odcházela.
 O hodinu později ještě stále pracoval, když se ode dveří ozvalo strašidelné zakašlání. Khadgar byl tak zabrán do vlastních myšlenek, že si ho všiml, až když Moroes zakašlal podruhé.
 Khadgar zvedl hlavu, mírně rozladěn. Zrovna se chystal napsat něco velmi důležitého, ale teď zapomněl co. Už to měl přímo na jazyku.
 „Magus se vrátil," řekl Moroes. „Chce vás nahoře v observatoři."
 Khadgar se na Moroese chvíli prázdně díval, pak si teprve sluhova slova našla v jeho hlavě místo. „Medivh je zpátky?" řekl nakonec.
 „To přesně říkám," zavrčel Moroes a každé slovo jako by odsekl zvlášť. „Máte s ním letět do Stormwindu."
 „Do Stormwindu? Já? Proč?" vykoktal ze sebe mladý čaroděj.
 „Jste učedník. Proto," zamračil se Moroes. „Observatoř, poslední patro. Už jsem zavolal gryfony."
 Khadgar se zadíval na svou práci - řádek za řádkem úhledného rukopisu zabývajícího se každým nepatrným detailem předešlé vize. Ještě chvíli myslel na něco jiného, ale pak řekl: „Ano, ano. Nech mě si alespoň zabalit věci.
 A dokončit tohle."
 „Máte čas," řekl kastelán. „Vždyť na vás čeká jen Magus, abyste s ním letěl do stormwindského hradu. Nic důležitého." S těmi slovy zmizel Moroes v šeru chodby.
 „Poslední patro," ozval se jeho hlas spíš připomínající vzpomínku na něj.
 Stormwind! pomyslel si Khadgar, hrad krále Llanea.
 Co asi bylo tak důležité, aby tam musel letět? Snad zpráva o orcích?
 Khadgar se zadíval na své poznámky. Zpráva, že Medivh se vrátil a že brzy odletí, ho vyrušila a jeho myšlenky se nyní už ubíraly jiným směrem. Přečetl si poslední slova, která napsal.
 Stálo tam: Aegwynn má dva stíny.
 Khadgar zavrtěl hlavou. Ať již chtěl dojít k jakémukoli závěru, nedokázal už na své myšlenky navázat. Opatrně vysušil přebytečný inkoust, aby písmo nerozmazal, a odložil poznámky stranou. Pak posbíral psací potřeby a rychle zamířil do svého pokoje. Bude se muset převléknout do cestovních šatů, jestli má letět na gryfonu, a přibalit si nejlepší hábit, jestli se má setkat s králem.