ŽIJEME WARCRAFTEM

 Stormwind
 A do té chvíle byla největší budova, kterou kdy Khadgar viděl, Fialová citadela na ostrově Cross, čnící nad branami města Dalaran. Majestátní věže a ohromné síně Kirin Tor pokryté silnou břidlicí barvy lazuritu, podle jehož barvy získala citadela své jméno, na to vše byl Khadgar nesmírně pyšný. Během svého putování Lordaeronem a Azerothem se nesetkal s ničím, včetně Medivhovy věže, co by se alespoň přiblížilo starobylé vznešenosti citadely Kirin Tor.
 Až nyní dorazil do Stormwindu.
 Letěli celou noc, stejně jako prve, a tentokrát byl mladý čaroděj zcela přesvědčený, že zatímco jeho ruce řídily let gryfona v chladném nočním větru, on sám spal. Ať již mu Medivh do mysli uložil jakékoli vědomosti, stále tam byly, neboť on si byl naprosto jistý svou schopností řídit tohoto okřídleného dravce pouhým stiskem kolen. Jako by to dělal odmalička. Tentokrát už ho část mozku, kde se nová schopnost a vědomosti usadily, nebolela, spíš cítil jen cosi jako stopu po dávném zranění, jakoby jizvu, která držela všechny ty vědomosti uvnitř, ale zároveň mu neustále připomínala, že nejsou jeho skutečnou součástí. Probudil se, když za ním slunce šplhalo na obzor, a na chvíli zpanikařil, což způsobilo, že ohromné zvíře mírně zatočilo a odklonilo se od kurzu, který udával Medivh. Přímo před ním naprosto neočekávaně zazářil v ranním slunci Stormwind.
 Byla to pevnost ze zlata a stříbra. Její zdi jako by v ranním světle samy vydávaly nádhernou záři, vyleštěné jako pohár z rukou Medivhova kastelána. Střechy se třpytily, jako by skutečně byly pokryty ryzím stříbrem, a Khadgara na okamžik napadlo, jestli rovněž nejsou posázeny nesčetnými drahokamy.
 Mladý čaroděj si protřel oči a zakroutil hlavou. Zlaté stěny se proměnily v obyčejný kámen, přestože na mnoha místech skutečně dokonale hladký, ovšem na jiných zase mistrně otesaný do různých tvarů. Stříbrné střechy byly ve skutečnosti z tmavé břidlice a to, co považoval za drahokamy, byla jen ranní rosa třpytící se v úsvitu.
 I tak byl však Khadgar omráčený velikostí města. I z výšky, ve které letěli, se rozkládalo téměř přes celé jeho zorné pole, větší než jakékoli jiné město v Lordaeronu.
 Kolem tvrze uprostřed napočítal tři řady hradeb a další, nižší, ještě rozdělovaly jednotlivé městské čtvrti. Kamkoli se podíval, bylo jen město.
 Dokonce i nyní, při východu slunce, bylo všude plno života. Z ranních ohňů stoupal kouř a na tržištích i v ulicích se hemžili lidé. Z hlavní brány vyjížděly velké vozy plné farmářů mířících k pravidelně rozděleným políčkům, které lemovaly město jako jakási pestrobarevná sukně sahající téměř až k obzoru.
 Polovinu staveb ve městě nedokázal Khadgar vůbec identifikovat. Ty velké věže by mohly stejně dobře být univerzitou jako sýpkami. Kaskády prudké řeky valící se městem byly posety ohromnými vodními koly, k jakému však sloužily účelu, nedokázal čaroděj odhadnout. Dál po pravé straně se náhle objevil oheň, pro mladíka však zůstávalo záhadou, zdali byla jeho zdrojem nějaká slévárna, drak nebo snad nějaké neštěstí.
 Bylo to největší město, jaké kdy viděl, a v jeho středu stál hrad krále Llanea.
 Nic jiného to být nemohlo. Tady byly zdi snad skutečně z ryzího zlata se stříbrnými lemy kolem oken. Královská střecha byla pokryta modrou břidlicí, svou barvou a vznešeností však spíš připomínala broušený safír, a z nesčetných věžiček vlály vlajky se lví hlavou Azerothu, znakem krále Llanea a symbolem celé země.
 Hradní komplex sám o sobě jako by byl samostatným městem s nesčetnými menšími budovami, věžemi a síněmi. Mezi domy se táhla klenutá podloubí a délka jednotlivých oblouků byla taková, že Khadgar považoval za nemožné, aby držela pohromadě bez pomoci magie.
 Snad byla celá stavba vytvořena kouzly, pomyslel si Khadgar a napadlo ho, že tohle by mohl být důvod, proč je tu Medivh tolik vážený.
 Starší z obou čarodějů zvedl ruku a zakroužil nad jednou z věží, která měla na samotném vrcholku širokou římsu. Medivh ukázal dolů - jednou, dvakrát, třikrát. Chtěl, aby Khadgar přistál jako první.
 Khadgar sáhl do svých implantovaných vzpomínek a mistrně se s gryfonem snesl dolů. Ohromné zvíře s orlí hlavou složilo křídla, jako by loď skasala hlavní plachty, zpomalilo a čistě přistálo.
 Na římse už na ně čekala hotová delegace. Skupina sluhů v modrých livrejích ihned přiskočila, chopila se uzdy a zakryla gryfonovi hlavu těžkou kapuci. Falešná paměť Khadgarovi řekla, že podobně se chovají sokolníci, kteří rovněž zakrývají dravcům zrak. Jiný sluha již v rukou držel připravený džber s teplými kravími vnitřnostmi, které nyní opatrně přistavil gryfonovi přímo před cvakající zobák.
 Khadgar sklouzl z gryfonova hřbetu a byl ihned vřele přivítán samotným Lotharem. V bohatě zdobeném rouchu, na kterém se mu leskl kyrys zdobený runami, a s pláštěm přehozeným přes jedno rameno se zdál být ještě mohutnější.
 „Učedníku!" řekl Lothar a čarodějova ruka doslova zmizela v jeho medvědí tlapě. „Rád vidím, že jsi ještě nezměnil zaměstnavatele!"
 „Můj pane," řekl Khadgar a snažil se neucuknout před drtivým stiskem rytířovy ruky. „Letěli jsme celou noc. Já ne..."
 Zbytek Khadgarových slov zmizel v šumění křídel a zběsilém skřeku gryfona. Medivhovo zvíře se řítilo z oblohy a Magusovo přistání zdaleka nebylo tak elegantní jako Khadgarovo. Ohromný dravec sklouzl po celé délce římsy a na druhé straně téměř přepadl dolů. Medivh prudce zatáhl za uzdu. Gryfonovy drápy se zaryly do kamene a čaroděj málem vyletěl ze sedla.
 Khadgar nečekal na komentář lorda Lothara a následován modře oděnými sluhy i samotným lordem vystřelil Medivhovi na pomoc.
 V okamžiku, kdy k čaroději doběhli, stál už pevně na zemi a podával otěže nejbližšímu ze sluhů. „Zatracený boční vítr!" řekl čaroděj nasupeně. „Říkal jsem vám, že tohle je přesně to nejhorší místo pro voliéru, ale tady čaroděje nikdo neposlouchá. Dobré přistání, chlapče," dodal, zatímco se sluhové pokoušeli uklidnit vyděšeného gryfona.
 „Mede," řekl Lothar a podával čaroději ruku. „Jsem rád, že jsi mohl přiletět."
 Medivh se jen zamračil. „Přiletěl jsem, jak nejdříve to šlo," vyštěkl čaroděj odpověď na obvinění, které Khadgar vůbec nezaregistroval. „Občas se budete muset obejít i beze mě."
 Jestli byl i Lothar překvapen čarodějovou odpovědí, nebylo možno rozeznat. „I tak tě rád vidím. Jeho Výsost..."
 „Bude muset počkat," dokončil za něj Medivh. „Zaveď mě okamžitě do síně otázek. Ne, znám cestu sám. Říkal jsi, že to byl Huglar a Hugarin. Takže tudy." S těmito slovy Magus vyrazil k točitému schodišti lemujícímu věž.
 „Pět pater dolů, pak přes most a tři patra nahoru! Strašné místo pro voliéru!"
 Khadgar se podíval na Lothara. Rytíř se ohromnou rukou poškrábal na temeni, kde se mu již začínaly ztrácet vlasy, a zavrtěl hlavou. Pak vyrazil za čarodějem následován Khadgarem.
 Než dorazili na spodní konec schodiště, zmizel jim Medivh z očí, přestože před sebou ještě slyšeli rychle se vzdalující bručení a nadávky.
 „Má dobrou náladu," řekl Lothar. „Zavedu tě do komnat pro čaroděje. Určitě ho najdeme tam."
 „Včera v noci byl úplně vyvedený z míry," řekl Khadgar spíš jako omluvu. „Byl dlouho pryč a vaše zpráva dorazila do Karazhanu jen krátce poté, co se vrátil."
 „Ale řekl ti přece, o co jde, učedníku?" zeptal se Lothar. Khadgar musel zavrtět hlavou.
 První rytíř Anduin Lothar se hluboce zamračil. „Dva z největších čarodějů Azerothu jsou mrtvi. Jejich těla ohořela tak, že je téměř nebylo možné poznat, a někdo jim z hrudi vyrval srdce. V jejich komnatách. A existuje důkaz..." lord Lothar chvíli váhal, jako by se snažil zvolit ta nejvhodnější slova. „Našly se stopy činnosti démonů.
 Proto jsem poslal svého nejrychlejšího posla, aby přivedl Maguse. Snad nám dokáže říct, co se vlastně stalo."
 „Kde jsou ta těla?" křičel právě Medivh, když ho Lothar s Khadgarem konečně dohonili. Byli téměř na vrcholku další z hradních věží a v otevřeném okně naproti dveřím bylo hluboko pod nimi vidět město.
 Místnost byla v dezolátním stavu a vypadala, jako by ji prohledávali hodně rozzuření orkové. Knihy byly do poslední vyházeny z polic, všechny svitky rozvázány a spousta skříní na kusy. Alchymistické pomůcky rozbité, jemné prášky rozsypané na podlaze i na zbytcích nábytku. Uprostřed místnosti byl magický kruh, nápis vyrytý přímo do podlahy. Kruh tvořily dvě soustředné kružnice a prostor mezi nimi vyplňovaly magické formule. Hluboce vyrytá písmena a znaky byly plné tmavé lepkavé tekutiny. Na podlaze mezi oknem a kruhem byla dvě ožehnutá místa velikosti lidských těl.
 Podle toho, co Khadgar věděl, měly takové kruhy vyryté do podlahy jediný účel. Knihovník ve Fialové citadele je před nimi neustále varoval.
 „Kde jsou ta těla?" opakoval Medivh a Khadgar byl rád, že se odpověď nečeká od něj. „Kde jsou zbytky Huglara a Hugarina?"
 „Odnesli jsme je hned potom, co jsme je našli," řekl Lothar klidně. „Nechtěli jsme je tu nechávat. Nevěděli jsme, kdy přijdeš."
 „Chceš říct, nevěděli jsme, jestli přijdeš," vyštěkl Medivh. „Dobře, dobře. Ještě se možná dá něco zachránit. Kdo tady všechno byl?"
 „Mistři čarodějové Huglar a Hugarin," začal Lothar.
 „No jasně," řekl Medivh ostře. „Asi tu museli být, když tu umřeli, ne? Kdo ještě?"
 „Jeden z jejich sluhů, který je našel," pokračoval Lothar. „A pak já, když mě zavolali. Vzal jsem s sebou několik stráží, aby těla odnesly. Ale ještě jsme je nepohřbili, kdyby sis je chtěl prohlédnout."
 Medivh byl už ale zabrán hluboko do svých myšlenek.
 „Hmmm? Ta těla nebo ty stráže? To je jedno, na to se podíváme později. Takže to máme: sluha, ty a asi čtyři strážní, souhlasí? A teď já a můj učedník. Už nikdo?"
 „Nikdo mě už nenapadá," řekl Lothar.
 Magus zavřel oči a zamumlal pod vousy několik slov. Mohla to být stejně dobře nadávka jako kouzlo. Pak oči doslova vytřeštil. „Zajímavé. Mladý Důvěro!"
 Khadgar se zhluboka nadechl. „Lorde Magusi."
 „Potřebuji tvé mládí a nezkušenost. Mé smaragdové oči by mohly vidět to, co čekám, že uvidím. Potřebuji čerstvý zrak. Neboj se zeptat, na co chceš. Pojď sem a postav se doprostřed místnosti. Ne, nechoď přes ten kruh. Nevíme, jestli na něm není nějaké zaklínadlo. Postav se sem. Tak. Co cítíš?"
 „Vidím rozmlácený pokoj," začal Khadgar.
 „Neřekl jsem vidíš," řekl Medivh ostře. „Řekl jsem cítíš."
 Khadgar se zhluboka nadechl a seslal malé kouzlo, které mu zbystřilo smysly a často pomáhalo najít ztracené texty v knihovně. Bylo to jednoduché kouzlo, které ve Fialové citadele sesílal snad stokrát. Bylo výborné hlavně na hledání věcí, které chtěli mít ostatní dobře schované.
 Ale teď už od prvních slabik Khadgar cítil, že tentokrát je kouzlo jiné. Magie v téhle místnosti jako by se jen líně táhla. Z magie šel většinou pocit energie a lehkosti, teď mu však připadala skoro tekutá a hustá. Khadgar takový pocit ještě nikdy nezažil a uvažoval, jestli je to kvůli těm kruhům na podlaze nebo kvůli nějakým skrytým zaklínadlům mrtvých čarodějů.
 Byl to pocit těžkého dusna, jako nehybný vzduch v místnosti, která byla několik let neprodyšně uzavřená. Khadgar se pokusil svázat jednotlivé proudy energie, ale jako by se mu bránily a následovaly jeho příkazu jen s největším odporem.
 Svaly v Khadgarově tváři se napjaly, jak se snažil dostat z místnosti do sebe více síly, více magie. Tohle bylo jednoduché kouzlo. Když už nic, čekal by, že na místě, kde kouzla byla na denním pořádku, půjde naopak ještě snadněji než obvykle.
 A pak mladého čaroděje najednou zaplavila hustá koncentrovaná magie. Byla všude, dokonale ho zahltila, jako by vytáhl základní kámen a strhl na sebe celou zeď. Síla temné hutné magie na něj dolehla jako těžká deka, rozdrtila začátek kouzla, o které se pokoušel, a fyzicky ho srazila na kolena. Překvapením vykřikl.
 Medivh stál v okamžiku vedle něj a pomáhal mu na nohy. „Tady, tady," řekl Magus. „Nečekal jsem, že se ti povede až tak dobře. Dobrý pokus. Skvělá práce!"
 „Co to je?" dostal ze sebe Khadgar, když znovu popadl dech. „Ještě jsem nic takového necítil. Těžké. Odolné. Dusilo mě to."
 „Tak to mám pro tebe dobrou zprávu," řekl Medivh. „Je dobře, že jsi to cítil. A ještě lépe, že jsi tomu odolal. Magie je tu částečně zvrácená, je to důsledek toho, co se tu stalo."
 „Myslíte jako duchové, oživlé představy?" řekl Khadgar. „Ani v Karazhanu jsem ale nikdy..."
 „Ne, to není to," řekl Medivh. „Je to něco daleko horšího. Ti dva mrtví čarodějové tu vyvolávali démony. A to, co jsi cítil, ta těžká magie, to byl ten hnus, co po nich zbyl. Byl tu démon. To on zabil Huglara a Hugarina, ty ubohé, ale mocné idioty."
 Chvíli bylo ticho a pak Lothar řekl: „Démoni? V královském hradu? Nevěřím..."
 „Klidně věř," řekl Medivh. „Nezáleží na tom, jak učení a moudří, jak skvělí a rozumní ani jak mocní a silní byli. Vždycky někde existuje ještě další špetka moci, střípek vědomostí, jedno tajemství, které by se čaroděj ještě mohl naučit. Myslím, že tihle dva se chytili právě do takové pasti a vyvolali síly ze Zvráceného Nic a zaplatili za to. Idioti. Byli to přátelé a kolegové, ale byli to idioti."
 „Ale jak?" řekl Lothar. „Musely tu přece být ochrany. Zaklínadla. Tohle je magický kruh."
 „Který není problém prolomit," řekl Medivh a naklonil se nad kruh lesknoucí se zaschlou krví obou čarodějů. Pak natáhl raku a zvedl stéblo zapadlé ve spáře mezi kameny.
 „Aha! Stéblo z koštěte. Jestli tu bylo, už když začali s vyvoláváním, nezachránily by je ani všechny amulety a ochranná kouzla na světě. Pro démona nebyl ten kruh víc než obyčejný most, brána na tento svět. Vyšel ven, chrlil oheň a sežehl ty dva blázny, kteří ho sem přivedli. Tohle už jsem viděl."
 Khadgar zavrtěl hlavou. Ta hustá temnota, která jako by ho svírala ze všech stran, se trochu zvedla a on se pokoušel trochu vzpamatovat. Rozhlédl se po místnosti.
 Byla to hotová spoušť - démon tu zřejmě všechno zničil v jediném strašlivém útoku. Jestli magický kruh přerušovalo stéblo z koštěte, pak by se během bitvy mělo přinejmenším posunout. „Jak našli ta těla?" zeptal se Khadgar. „Cože?" řekl Medivh tak ostře, že Khadgar málem poskočil.
 „Omlouvám se," odpověděl Khadgar rychle. „Říkal jste, abych se ptal."
 „Ano, ano, jistě," řekl Medivh, ale jeho hlas zněl jen o něco klidněji. Směrem k Prvnímu rytíři pak řekl: „No, Anduine Lothare, jak našli ta těla?"
 „Když jsem sem přišel, ležela na zemi. Sluha s nimi nehýbal," řekl Lothar.
 „Na zádech nebo na břiše, pane?" řekl Khadgar, jak jen nejklidněji dokázal. Cítil na sobě ledový pohled svého mistra. „A hlavou ke kruhu nebo k oknu?"
 Lotharova tvář se zamračila, jak se snažil si vzpomenout. „Ke kruhu. A na břiše. Ano, určitě. Celí byli strašně popálení a my jsme je museli otočit, abychom se přesvědčili, že to jsou opravdu Huglar s Hugarinem."
 „K čemu směřuješ, Mladý Důvěro?" zeptal se Magus, který se nyní posadil u otevřeného okna a škrábal se ve vousech.
 Khadgar se zadíval na dva ožehnuté fleky mezi nefungujícím ochranným kruhem a oknem a pokusil se je představit jako mrtvá těla, ne jako kdysi živé čaroděje.
 „Když někoho zasáhnete zepředu, spadne na záda. Když ho ale udeříte zezadu, spadne dopředu. Bylo to okno otevřené, když jste přišel?"
 Lothar se podíval na otevřené okno, za kterým se rozkládalo město. „Ano. Ne. Ano, myslím, že bylo. Ale mohl ho otevřít některý ze sluhů. Byl tu strašný zápach - to nás sem vlastně přivedlo. Ale můžu se zeptat."
 „Není třeba," řekl Medivh. „To okno bylo s největší pravděpodobností otevřené, když tvůj sluha vstoupil." Magus vstal a přešel k ožehnutým místům. „Takže ty si myslíš, Mladý Důvěro," řekl, „že Huglar a Hugarin stáli tady, pozorovali magický kruh a něco přišlo od okna a udeřilo je do zad." Aby demonstroval svá slova, udeřil se hranou raky do zátylku. „Oni spadli na břicho a pak je to spálilo."
 „Ano, pane," řekl Khadgar. „Tedy, je to jen teorie."
 „A dobrá," řekl Medivh. „Ale obávám se, že mylná.
 Za prvé, oba čarodějové by museli stát tady a hledět do prázdna, pokud se nedívali na magický kruh. Proto jsem si jistý, že vyvolávali démona. Jinak by kruh k ničemu nepotřebovali."
 „Ale..." skočil mu do řeči Khadgar, ale Magus svým přísným pohledem všechna jeho další slova zmrazil.
 "A hlavně," pokračoval Medivh, „tvoje teorie by fungovala pro osamoceného útočníka s kladivem nebo palicí, ale pro temné síly démonů platí jiná pravidla. Jestli ta zrůda plivala oheň, je pravděpodobné, že zasáhla oba muže ještě vestoje, zabila je a těla se zhroutila, teprve až když hořela. Říkal jsi, že těla byla popálená z obou stran?" Ta otázka byla určena Lotharovi.
 „Ano," řekl králův První rytíř.
 Medivh natáhl ruku s dlaní otočenou vzhůru. „Démon vychrlí oheň. Spálí muže zepředu. Huglar (nebo Hugarin) spadne na obličej, plameny se rozšíří i na jeho záda. Pokud tedy démon nezasáhl Hugarina (nebo Huglara) do zad a pak ho neotočil, aby se přesvědčil, že je popálený z obou stran. To asi těžko - démoni se nechovají systematicky."
 Khadgar cítil, jak v obličeji rudne studem. „Omlouvám se. Byla to jen teorie."
 „A já znovu opakuji, že dobrá," řekl Medivh rychle.
 „Jen chybná, to je vše. Máš pravdu, že okno muselo být otevřené, protože jím démon unikl z věže. Právě teď je někde ve městě."
 Lothar vyplivl nadávku a řekl: „Jsi si jistý?"
 Medivh přikývl. „Naprosto. Ale zatím se asi bude držet při zemi. I zabití takových hlupáků jako Huglar a Hugarin stojí každého démona, až na ty nejmocnější, spoustu sil."
 „Jsem schopen do hodiny zorganizovat pátrací oddíly," řekl Lothar.
 „Ne," řekl Medivh. „Chci to udělat sám. Nemělo by smysl přijít po špatných lidech ještě o ty dobré. Samozřejmě že se chci podívat na ty ostatky. Ty mi řeknou, s čím tady máme tu čest."
 „Odnesli jsme je do chladné místnosti ve vinném sklepě," řekl Lothar. „Zavedu tě tam."
 „Za okamžik," řekl Medivh. „Chci se tu ještě trochu porozhlédnout. Nechal bys mě a mého učedníka chvilku o samotě?"
 Lothar zaváhal a pak řekl: „Jistě, budu venku." S posledními slovy se na Khadgara ostře podíval a odešel. Klika cvakla a v pokoji se rozhostilo ticho. Medivh procházel od jednoho stolu k druhému a prohraboval se rozervanými knihami a útržky papírů. Zvedl kus nějakého dopisu s temně fialovou pečetí a zakroutil hlavou. Pak papír pomalu zmačkal.
 „V civilizovaných zemích," řekl a jeho hlas zněl mírně podrážděně, „učedníci svým mistrům neoponují. Alespoň na veřejnosti." Obrátil se ke Khadgarovi a mladík viděl ve starcově tváři blížící se bouři.
 „Omlouvám se," řekl Khadgar. „říkal jste, že se mám ptát, a poloha těch těl se mi nezdála, ale když jste pak připomenul, že byla popálená z obou stran..."
 Medivh zvedl ruku a Khadgar zmlkl. Na chvíli bylo znovu ticho a pak si Medivh pomalu oddechl. „Dost. Udělal jsi správnou věc, opravdu jsem to po tobě chtěl. A kdybys nic neřekl, neuvědomil bych si, že ten démon zřejmě zmizel oknem a pak musel nějaký čas pobíhat hradem. Ale ty ses ptal, protože toho o démonech moc nevíš, a to je ignorantství. A to ti nebudu tolerovat."
 Magus se na Khadgara podíval, ale koutky úst mu cukaly úsměvem. Khadgar, jistý si tím, že bouře se už přehnala, se sesul na židli. Nedokázal se však ovládnout, aby neřekl: „Lothar..."
 „Počká," řekl Medivh a přikývl. „Anduin Lothar umí čekat velmi dobře. A teď mi řekni, co ses o démonech naučil ve Fialové citadele?"
 „Slyšel jsem pár legend," řekl Khadgar. „V Prvních dnech démoni chodili po zemi a všude povstávali velcí hrdinové, kteří je vyháněli." Vybavil si obraz Medivhovy matky, která rozprášila celou armádu démonů, aby se následně utkala s jejich pánem, ale nic neřekl. Bylo by zbytečné Medivha znovu rozzuřit teď, když se konečně uklidnil.
 „To je základ," řekl Medivh. „Tímhle krmíme nevzdělance. Co víš mimo to?"
 Khadgar se zhluboka nadechl. „Oficiální učení ve Fialové citadele, v Kirin Tor, se snaží démonologii vyhnout, vyvarovat, předstírat, že neexistuje. Jakýkoli pokus vyvolat démona musí být okamžitě odhalen a zastaven a všichni, kdo se ho zúčastnili, jsou vyloučeni. Nebo ještě něco horšího. Mezi mladými studenty kolovaly historky."
 „Historky založené na faktech," řekl Medivh. „Ale ty jsi velmi zvědavý hoch. Předpokládám, že ses dozvěděl víc."
 Khadgar zamyšleně sklopil hlavu a opatrně volil slova:
 „Korrigan, náš akademický knihovník, měl ukrytou slušnou sbírku... materiálů."
 „A potřeboval někoho, kdo by mu v ní udělal pořádek," řekl Medivh suše. Khadgar musel leknutím poskočit, protože Medivh ještě dodal: „Jenom hádám, Mladý Důvěro."
 „Ty materiály byly většinou jenom lidové pověsti a zprávy místním úřadům o uctívačích démonů. Většina z nich zahrnovala jen jednotlivce, kteří páchali zločiny ve jménu nějakého démona ze starých legend. Nic, co by skutečně popisovalo vyvolávání démonů. Žádná kouzla ani tajemné rukopisy." Khadgar udělal krok směrem k ochrannému kruhu. „Žádné obřady."
 „Samozřejmě," řekl Medivh. „Ani Korrigan by se s něčím takovým nesvěřil studentovi. Jestli něco podobného má, schovává to někde odděleně."
 „Z toho, co jsem se dočetl, jsem vytušil, že obecně se věří, že démoni byli poraženi a navěky vyhnáni z tohoto světa. Vypuzeni ze světa světla a života do své temné říše."
 „Do Velké Vzdálené Temnoty," řekl Medivh a vyslovil ta slova jako nějakou modlitbu.
 „A tam žijí dodnes, alespoň podle legend," řekl Khadgar, „a celou dobu se chtějí dostat zpět sem. Někdo říká, že ve spánku přichází k těm, kdo mají slabou vůli, a nutí je hledat stará zapomenutá kouzla a dělat oběti. To jim má umožnit vrátit se úplně na tento svět. Jiní zase tvrdí, že potřebují uctívače a oběti, aby znovu změnili svět na takový, jako byl kdysi, plný krve a násilí. Teprve pak se budou moci vrátit."
 Medivh chvíli nic neříkal, škrábal se ve vousech a nakonec se zeptal: „Ještě něco?"
 „Něco ano. Detaily a jednotlivé příběhy. Viděl jsem rytiny démonů, obrázky, diagramy." Khadgar znovu ucítil rostoucí nutkání povědět Medivhovi o svém vidění, o armádě démonů. Místo toho však řekl: „A existuje stará epická báseň, ta o Aegwynn, jak bojuje v nějaké vzdálené zemi s armádou démonů."
 Tahle poslední zmínka vyvolala na Medivhově tváři jemný, vědoucí úsměv. „No ovšem, Píseň o Aegwynn. Víš o tom, že tuhle báseň bys našel v komnatách spousty mocných čarodějů?"
 „Můj učitel, lord Guzbah, se o ni velmi zajímal," řekl Khadgar.
 „A teď už ne?" řekl Medivh s úsměvem. „Při vší úctě, nemyslím si, že Guzbah je na tuhle báseň připraven. Alespoň ne v její skutečné podobě." Čaroděj zvedl obočí.
 „Cos mi tady říkal, je v podstatě pravda. Spousta lidí vše balí do podoby legend a pohádek, ale já doufám, že víš stejně dobře jako já, že démoni jsou skuteční, že existují a že opravdu znamenají hrozbu pro ty z nás, kdo chodí po tomto sluncem zalitém světě, stejně jako po světech jiných. Myslím, tedy, rozhodně si myslím, že ten tvůj svět s rudým sluncem byl jiné místo, nějaký jiný svět na druhé straně Velké Vzdálené Temnoty. Tahle Temnota je pro tyhle démony vězením, bezútěšným místem bez světla, a oni nám náš svět hrozně závidí a strašně si přejí vrátit se sem."
 Khadgar přikývl a Medivh pokračoval: „Ale tvůj předpoklad, že jejich oběti jsou jen lidé se slabou vůlí, je mylný, přestože jsi uvažoval dobře. Existuje víc než dost úplatných lidí, kteří jsou ochotni využít démonických sil, aby se pomstili bývalé lásce, nebo blbých obchodníků, kteří si zahrávají se jménem nějakého starobylého démona, aby dostali z dlužníků své peníze. Ale stejně tak existují ti, kdo jsou ochotni sestoupit do propasti naprosto dobrovolně, kdo se cítí tak bezpečně, neohroženě a hlavně mocně, že si lehkovážně zahrávají s démonickými silami a nakonec je přivedou na tento svět. Tihle jsou většinou daleko nebezpečnější než ti obyčejní. Nemusím ti přece říkat, že částečný neúspěch je v magii často daleko horší než naprostý neúspěch."
 Khadgar mohl jen přikývnout a uvažovat, jestli má Medivh schopnost číst myšlenky. „Ale tohle byli mocní čarodějové - myslím Huglar a Hugarin."
 „Nejmocnější v Azerothu," řekl Medivh. „Nejmoudřejší a nejlepší z čarodějů, poradci ve věcech magie samotného krále Llanea. Moudří, spolehliví a neomylní!"
 „Tak přece museli vědět, co dělají, nebo ne?" zeptal se Khadgar.
 „Člověk by řekl, že ano," řekl Medivh. „A přesto teď stojíme v tom, co zbylo z jejich komnaty, a jejich těla spálená ohněm nějakého démona leží dole ve vinném sklepě."
 „Ale proč by něco takového měli dělat?" Khadgar se snažil tvářit tak, aby Medivha nerozzlobil. „Když toho tolik věděli, proč se pokoušeli vyvolat démona?"
 „Je spousta důvodů," řekl Medivh a povzdechl si.
 „Arogance, falešná pýcha, která předchází pád. Přílišné sebevědomí každého z nich, zdvojnásobené tím, že pracovali spolu. A předpokládám, že i strach, ten asi ze všeho nejvíc."
 „Strach?" Khadgar se na Medivha tázavě podíval.
 „Strach z neznámého," řekl Medivh. „Strach ze známého. Strach z věcí mocnějších, než byli oni sami." Khadgar zavrtěl hlavou. „Co by mohlo být mocnějšího než dva nejvzdělanější a nejzkušenější čarodějové Azerothu?"
 „Ach," řekl Medivh a pod vousy mu vyrašil slabý úsměv. „Tak to budu asi já. Zabili se při snaze o vyvolání démona, když si hráli s věcmi, se kterými není radno si zahrávat, protože měli strach ze mě."
 „Z vás?" řekl Khadgar a překvapení v jeho hlase bylo znatelnější, než zamýšlel. Na okamžik dostal strach, že staršího čaroděje znovu rozzlobil.
 Ale Medivh se jen zhluboka nadechl a pak hodně pomalu a dlouho vzduch z plic zase vypouštěl. Nakonec řekl: „Já. Byli to blázni, ale na vině jsem i já. Pojď, chlapče, Lothar může ještě chvíli počkat. Asi je načase, abych ti pověděl o Strážcích a o řádu Tirisfal, který je tím jediným, co stojí mezi námi a Temnotou."