ŽIJEME WARCRAFTEM

 Lekce
 „Abys pochopil Řád," řekl Medivh, musíš nejdřív porozumět démonům. A taky musíš porozumět magii." Usadil se do jedné ze židlí, které ještě držely pohromadě. Tahle měla na rozdíl od ostatních dokonce i neroztrhané čalounění.
 „Lorde Medivhu... Magusi," řekl Khadgar. „Jestli tady po Stormwindu běhá nějaký démon, měli bychom se soustředit na něj, a ne na lekce z dějepisu. Ty mohou počkat."
 Medivh sklonil hlavu a zadíval se na vlastní hruď. Khadgar dostal strach, že vyvolal v čaroději další výbuch hněvu. Ale mistr čaroděj jen zavrtěl hlavou, usmál se a řekl: „Tvé obavy budou mít opodstatnění, až bude ten démon někoho ohrožovat. Dej na mě, že teď tomu tak není. Ten démon, i kdyby to třeba byl některý z vyšších velitelů Plamenné legie, bezpochyby vydal většinu své energie na to, aby si poradil s těmi dvěma mocnými čaroději, kteří ho vyvolali. Ten není důležitý. Alespoň ne v tuto chvíli. Důležité je, abys pochopil, co je vlastně Řád, čím jsem já a proč to ostatní tak hluboce zajímá."
 „Ale Magusi..." nadechl se znovu Khadgar.
 „A čím dřív skončím, tím dřív budu vědět, jestli ti můžu věřit, a tím dřív se budu moci vydat vyřídit si to s tím démonkem, takže jestli opravdu chceš, abych ho šel chytit, měl bys mě nechat mluvit, co ty na to?"
 Khadgar otevřel ústa, aby znovu protestoval, ale rozmyslel si to. Dřepl si a opřel se o široký, nízko položený parapet otevřeného okna. Nehledě na snahu sluhů dostat obě mrtvá těla co nejdříve z věže, byl ve vzduchu stále cítit těžký vtíravý pach jejich smrti.
 „Tak tedy, co je to magie?" zeptal se Medivh jako nějaký učitel.
 „Všudypřítomné energetické pole, které prostupuje vším na tomto světě," řekl Khadgar téměř bezmyšlenkovitě. Byl to katechismus, jednoduchá odpověď na jednoduchou otázku. „Na některých místech je silnější než jinde, ale je všudypřítomná."
 „Ano, to je," řekl starší čaroděj, „alespoň nyní. Ale představ si čas, kdy tomu tak nebylo."
 „Magie je součástí světa," řekl Khadgar, ale hned věděl, že se asi brzy dozví, že tomu tak není. „Stejně jako voda nebo vzduch."
 „Ano, jako vzduch," řekl Medivh. „A teď si představ dobu na počátku všech věcí, kdy všechna voda světa byla na jediném místě. Všechen déšť, řeky, potoky i moře, všechny bouřky, horské říčky i slzy, vše na jediném místě, jako v jediné studni."
 Khadgar pomalu přikývl.
 „A teď si místo vody představ magii," řekl Medivh.
 „Studnu plnou magie, zdroj, bránu do jiných dimenzí, mihotavý otvor vedoucí do zemí za Velkou Vzdálenou Temnotou, za hranice světa. První lidé, kteří začali čarovat, se usadili kolem téhle studny a proměnili její surovou sílu v magii. Tehdy se jmenovali Kaldorei. Jak se jmenují dnes, netuším." Medivh se podíval na Khadgara, ale mladý čaroděj nyní jen tiše poslouchal.
 Medivh pokračoval: „Kaldorei se díky magii stávali stále mocnějšími, nechápali však její podstatu. Nechápali, že ve Velké Vzdálené Temnotě existují jiné síly, mocnější, pohybující se v prostoru mezi světy a lačnící po magii i po těch, kdo ji využívají ve svůj vlastní prospěch. Tyhle síly byly ztělesněné noční můry, zvěrstva a zvrácenosti ze stovek jiných světů, ale my jim říkáme jednoduše démoni. Snaží se dostat do každého světa, kde jeho obyvatelé dokáží ovládnout magii, zničit ji a využít všechnu její energii pro sebe. A největší z nich, pán Plamenné legie, byl démon jménem Sargeras."
 Khadgar si vybavil vizi s Aegwynn a snažil se nedat na sobě znát, že se zachvěl.
 Pokud si Medivh reakce mladého čaroděje všiml, nechal ji bez komentáře. „Pán Plamenné legie byl mocný a lstivý a snažil se zkazit Kaldorei, první uživatele magie.
 Podařilo se mu to, neboť na jejich srdce dolehl temný stín a oni si zotročili ostatní rasy, vznikající lidstvo stejně jako ostatní. Kaldorei začali budovat ohromnou říši."
 Medivh si povzdechl: „V časech, kdy zemi vládli krutí Kaldorei, se však našli i tací, kdo byli prozíravější než jejich bratři a kdo byli ochotni postavit se jim, přestože věděli, že za to zaplatí. Tihle odvážlivci z řad Kaldorei, ale i z jiných ras, viděli, že srdce jejich vládců chladnou a zahaluje je tma, a viděli také, jak roste síla démonů."
 „A tak se stalo, že Kaldorei byli tak zkaženi Sargerasem, že téměř přivedli tento svět do zkázy hned při jeho zrodu. Kaldorei zcela přehlíželi všechny, kdo se jim postavili, a otevřeli bránu pro nejmocnějšího z démonů, Sargerase, i pro jeho armádu. Jen díky činům několika hrdinů byla brána do Velké Temnoty zavřena a Sargeras s jeho nohsledy zůstali uvězněni za hranicemi tohoto světa. Za vítězství však zaplatili strašlivou cenu. Když se brána zavřela, studna věčnosti explodovala a ten obrovský výbuch rozerval srdce tohoto světa a zničil zemi Kaldorei i celý kontinent, na kterém se rozkládala. Ty, kdo zavřeli bránu, už nikdo nikdy neviděl."
 „Kalimdor!" neudržel se Khadgar.
 Medivh se na něj podíval a Khadgar pokračoval: „To je stará lordaeronská legenda! Kdysi existovala zlá rasa, která si lehkomyslně zahrávala s ohromnými silami. Jako trest za hříchy byla jejich země zničena a vše, co bylo na ní, smyto mořskými vlnami. Říkalo se tomu Štěpení světa. Ta země se jmenovala Kalimdor."
 „Kalimdor," opakoval Medivh. „I když tohle je spíš verze pro děti, kousíček celé skutečnosti, který říkáme mladým čarodějům, abychom je upozornili, jak může být nebezpečné zahrávat si s mocí. Kaldorei byli pošetilí a zničili nejen sebe, ale málem i celý svět. A když explodovala Studna věčnosti, magické síly z ní byly rozptýleny do všech čtyř světových stran v podobě věčného magického deště. Proto je magie všudypřítomná - je to zbytek moci ze Studny."
 „Ale Magusi," řekl Khadgar, „to bylo před tisíci lety."
 „Před deseti tisíci lety," řekl Medivh. „Plus mínus."
 „A jak je možné, že se ta legenda dochovala až dodnes? Historie Dalaranu sahá jen asi dva tisíce let zpátky a i z legend z jeho počátků jsou už jen zbytky."
 Medivh přikývl a vrátil se k příběhu. „Při potopení Kalimdoru přišlo o život mnoho Kaldorei, ale někteří přežili a s nimi i vědění. Někteří z přeživších Kaldorei založili řád Tirisfal. Jestli byl Tirisfal nějaká osoba, místo, věc nebo nějaké učení, to ani já nedokážu říct. Zaznamenali veškeré vědění o tom, co se stalo, a přísahali, že udělají cokoli, aby se to neopakovalo. To je základní princip Rádu."
 „I rase lidí se podařilo tyhle temné časy přežít. Brzy, jakmile byla vlákna magie zapředena do samotné podstaty světa, začali i oni škrábat na dveře reality a volat tvory z Velké Temnoty škemrající u zavřené brány Sargerasova vězení. To byl čas, kdy ti Kaldorei, kteří přežili a změnili se, poprvé přišli s vyprávěním, jak jejich předkové téměř zničili svět."
 „První lidští čarodějové zvážili, co jim Kaldorei řekli, a uvědomili si, že i kdyby oni sami odložili magické hůlky, grimoáry a šifry, najdou se jiní, kdo budou hledat způsob, jak znovu přivést démony do našeho zeleného světa. A tak se přidali k Řádu, ze kterého se nyní stala tajná společnost tvořená těmi nejmocnějšími z čarodějů. Řád Tirisfal vybral ze svých řad vždy toho nejmocnějšího, který se stal Strážcem Tirisfalu. Tenhle strážce vždy dostal největší moc a stal se dveřníkem u vstupu do naší reality. Tahle brána však už nebyla tvořená jedinou studnou. Spíš to byl nekonečný déšť, který padá až dodnes. Není to nic míň než ta největší odpovědnost na světě."
 Medivh se odmlčel a jeho oči se na chvíli upřely do prázdna, jako by se i on sám ztratil někde v minulosti. Pak zatřepal hlavou a vrátil se do reality. Ani teď však nemluvil.
 „Vy jste Strážce," řekl Khadgar jednoduše.
 „Ano," řekl Medivh, Jsem dítě největšího Strážce všech dob a brzy po svém narození jsem zdědil všechnu její moc. Bylo to pro mne... příliš mnoho a já jsem za to zaplatil velkou částí svého mládí."
 „Ale říkal jste, že čarodějové Strážce ze svých řad vybírají," řekl Khadgar. „Nemohla Magna Aegwynn vybrat někoho staršího? Proč dítě, a k tomu své vlastní?" Medivh se zhluboka nadechl. „První Strážci, pro první tisíciletí, byli vybírání z úzkého okruhu kandidátů. Samotná existence Řádu byla utajována, takové bylo přání jeho zakladatelů. Časem se ale do všeho přidala politika a osobní zájmy a ze Strážců se stali jen něco víc než sluhové, čarodějní poskokové. Někteří z mocnějších čarodějů si mysleli, že hlavním úkolem Strážce je starat se, aby se nikdo jiný nemohl těšit z moci, kterou on sám vládl. Stejně jako tomu bylo u Kaldorei před námi, začal se mezi členy Řádu šířit stín zkaženosti. Na svět se dostávalo stále více démonů, a dokonce i Sargerasovi se dařilo dostávat sem malé části sebe sama. Jen zlomky své moci, ale dost na to, aby dokázal ničit armády a vyhlazovat národy."
 Khadgar si vybavil obraz Sargerase tak, jak ho viděl ve své vizi bojovat s Aegwynn. Že by to byl jen zlomek jeho skutečné moci?
 „Magna Aegwynn," řekl Medivh a zarazil se. Bylo to, jako by nebyl zvyklý tohle jméno vyslovovat. „Ta, která mne porodila, byla sama narozena téměř před tisíci lety. Byla nesmírně nadaná a vyvolená ostatními členy Řádu, aby se stala Strážcem. Mám za to, že si ti nejstarší ze starších té doby mysleli, že ji snadno ovládnou a Strážce bude dál jen jejich prodlouženou rukou ve všemožných politických hrách."
 „Překvapila je," a Medivh se při těch slovech usmál.
 „Nedala se zmanipulovat. Naopak sama bojovala proti nejmocnějším čarodějům své doby, když se i oni nechali zlákat našeptáváním démonů. Někteří si mysleli, že její nezávislost je jen chvilková záležitost, že až přijde její čas, bude muset předat žezlo schopnějšímu. Ale ona je znovu překvapila, když využila svou ohromnou magickou sílu, aby si prodloužila život na tisíc let, a vládla moudře a důstojně. A tak se Řád a Strážce oddělili. Řád může Strážci radit, ale Strážce musí mít volnost kdykoli se Řádu postavit, aby se už neopakovalo to, co se stalo Kaldorei."
 „Po tisíc let bojovala s Velkou Temnotou, a dokonce se postavila i fyzické podobě samotného Sargerase, kterému se podařilo vloudit se na tento svět, zničit mýtické draky a vzít si jejich moc. Magna Aegwynn se s ním utkala, přemohla ho a uzamkla jeho tělo na místě, které nikdo nezná, aby ho navždy oddělila od Velké Temnoty, kde leží jeho síla. Tak to stojí v epické básni Píseň o Aegwynn, v té, co Guzbah tak chce. Ale ani ona nemohla svou práci vykonávat navždy a svět nesmí být bez Strážce."
 „A pak..." a Medivhovi znovu selhal hlas. „Měla ještě jedno eso v rukávu. Byla mocná, ale stále pouze smrtelná. Všichni čekali, až o svou moc přijde. Místo toho zplodila potomka s jedním čarodějem přímo z azerothského dvora a svého syna ustanovila nástupcem. Vyhrožovala Řádu, že když její volbu nebude ctít, neodstoupí a raději bude vykonávat povolání Strážce až do své smrti, než aby ji nahradil někdo jiný. Mysleli si, že by mohli být schopni zmanipulovat dítě... mě... a tak jí ustoupili."
 „Té moci bylo příliš mnoho," řekl Medivh. „Když jsem byl mladý, mladší než ty, probudila se ve mně a já jsem prospal dvacet let. Magna Aegwynn měla tolik života a já jsem o většinu svého přišel." Znovu mu selhal hlas.
 „Magna Aegwynn... má matka..." začal, ale pak zřejmě zjistil, že už nemá co říct.
 Khadgar chvíli jen tiše seděl. Pak Medivh vstal, odhrnul si vlasy z čela a řekl: „A zatímco jsem spal, vplížilo se na tento svět zlo. Je tu více démonů i více těchhle orků. A příslušníci mého Řádu se znovu dali na špatnou cestu. Ano, Huglar a Hugarin byli členové Řádu, stejně jako další, jako třeba starý Arrexis z Kirin Tor. Ano, tomu se stalo něco podobného, a i když se všechny stopy pěkně uhladily, zřejmě jsi o tom slyšel alespoň něco. Báli se moci mé matky a bojí se i mne a já musím zabránit, aby je jejich strach zničil. Takový je úděl Strážce Tirisfalu."
 Starší čaroděj se postavil na nohy. „Musím vyrazit!" řekl.
 „Vyrazit?" řekl Khadgar překvapen náhlým výbuchem energie v těle svého mistra.
 „Jak jsi správně poznamenal, venku se toulá démon," řekl Medivh a na tvář se mu vrátil úsměv. „Zatrub začátek honu, musím ho najít, než sebere své síly a zabije ostatní!"
 Khadgar se rychle zvedl: „A kde začneme?"
 Medivh se zarazil, otočil se a poněkud rozpačitě se na mladíka podíval. „No, my nezačneme nikde. Já jdu. Ty jsi talentovaný, ale na démony máš ještě čas. Tohle je má bitva, mladý učedníku Důvěro."
 „Magusi, jsem si jistý, že můžu..."
 Ale Medivh ho zdviženou paží utišil.
 „A taky tě potřebuji tady, s očima i ušima otevřenýma," řekl Medivh tišším hlasem. „Nepochybuji, že starý Lothar strávil posledních deset minut s uchem přilepeným na dveřích tak, že bude mít na tváři obtisknutou klíčovou dírku," zašklebil se Medivh. „Ví toho hodně, ale ne všechno. Proto jsem ti to musel povědět, aby toho z tebe příliš mnoho nedostal. Potřebuji někoho, kdo bude strážit Strážce."
 Khadgar se na Medivha zadíval a čaroděj na něj mrknul. Pak Magus odkráčel ke dveřím a prudce je otevřel.
 Lothar nevpadl do místnosti, ale byl tam, hned za dveřmi. Mohl stejně dobře poslouchat jako jen čekat.
 „Mede," řekl Lothar s hraným úsměvem. „Jeho Veličenstvo..."
 „Jeho Veličenstvo pochopí," řekl Medivh a proletěl kolem svého urostlejšího přítele. „Že bych se raději setkal s rozzuřeným démonem než s vůdcem národa. Priority a všechno ostatní. Dáš zatím pozor na mého učedníka?"
 To všechno řekl na jedno nadechnutí a pak zmizel do haly a po schodech dolů a nechal Lothara jen užasle stát. Starý válečník si pohladil ustupující čelo a vyčerpaně si povzdechl. Pak se podíval na Khadgara a povzdechl si podruhé, ještě víc zhluboka.
 „Byl vždycky takový, víš," řekl Lothar, jako by to Khadgar skutečně věděl. „Předpokládám, že už máš hlad. Podíváme se, jestli ještě seženeme nějaký oběd."
 Oběd se skládal ze studeného bažanta vytaženého z chladící místnosti, kterého Lothar držel pod paží, a dvou korbelů piva, připomínajících dva džbery. Každý z nich svírala jedna svalnatá rytířova ruka. Králův První rytíř byl překvapivě klidný, navzdory celé situaci, a zavedl Khadgara na vysoký balkón, ze kterého byl nádherný výhled na celé město.
 „Můj pane," řekl Khadgar. „Nehledě na Magusovu žádost, předpokládám, že máte i jiné povinnosti."
 „Jo," řekl Lothar, „a o většinu z nich už jsem se postaral, zatímco jsi mluvil s Medivhem. Jeho Výsost král Llane je ve svých komnatách, stejně jako většina dvořanů, všichni hlídaní, kdyby se démon rozhodl ukrýt se někde v hradu. Už jsem taky poslal do města zvědy s rozkazy hlásit cokoli podezřelého, ale zároveň být co možná nenápadní. Poslední věc, co bychom mohli potřebovat, je panika. Všichni mají své rozkazy a nám teď už nezbývá nic než čekat." Otočil se na mladíka. „A mí poručici ví, že jsem tady na balkóně, mimochodem stejně jako pokaždé, když obědvám takhle pozdě."
 Khadgar si v hlavě srovnal Lotharova slova a napadlo ho, že První rytíř je velmi podobný Medivhovi - nejenže plánuje o několik kroků dopředu, ale navíc se vyžívá v tom, když může o svém plánování někomu říct. Učedník si vzal kus prsíček, zatímco Lothar se zakousl do stehna. Oba dlouho mlčky jedli. Bažant chutnal jako cokoli, jen ne jako bažant. Pod kůží byl ještě před upečením potřen směsí rozmarýnu, slaniny a ovčího másla. I studený se v ústech doslova rozpadal. A co se týkalo piva, bylo voňavé se spoustou chmele.
 Pod nimi se rozkládalo město. Samotná citadela stála na vrcholku skalnatého pahorku, který už sám o sobě odděloval krále od jeho poddaných, a z výšky věže vypadali občané Stormwindu jako nějaké panenky pobíhající plnými ulicemi. Zřejmě se tam dole odehrával nějaký trh, protože ulice byly plné zářivě barevných plachet a vyvolávání (Khadgarovi z té výšky připadalo velmi tiché) kvalit nabízeného zboží.
 Khadgar na chvíli zapomněl, kde je, co viděl a proč tady vůbec je. Bylo to nádherné město. Zpátky do reality ho vrátilo až Lotharovo hlasité mlaskání.
 „Takže," řekl králův První rytíř tázavě. „Co Medivh?" Khadgar se na chvíli zamyslel a odpověděl: „Je zdravý. To jste viděl sám, mylorde."
 „Fuj," odplivl si Lothar a Khadgar si chvíli myslel, že se rytíř dusí velkým kusem masa. „To vidím, a stejně tak vím, že Med dokáže oblafnout každého. Myslel jsem, jaký je?"
 Khadgar se znovu zadíval na město a uvažoval, jestli má stejný talent jako Medivh vykecat se ze všech otázek tak, aby na ně neodpověděl a nikoho neurazil.
 Ne, rozhodl se, Medivh využíval přátelství staršího, než byl Khadgar sám. Bude muset najít nějakou odpověď. Povzdechl si a řekl: „Náročný. Je strašně náročný. A inteligentní. A plný překvapení. Někdy mám pocit, že dělám učedníka vzdušnému víru." Podíval se na Lothara a zvedl obočí ve víře, že to bude stačit.
 Lothar přikývl. „Vzdušný vír, to teda jo. A taky pořádná bouřka, co?"
 Khadgar rozpačitě pokrčil rameny. „Zkrátka má občas špatnou náladu, jako každý."
 „Hmmmf," řekl králův První rytíř. „Když má špatnou náladu nějaký štolba, nakopne psa. Když to sedne na čaroděje, zmizí město. Bez urážky."
 „Neurazil jste mne, mylorde," řekl Khadgar a myšlenky mu odběhly k mrtvým čarodějům ve věži. „Ptal jste se, jaký je, tak jsem vám to pověděl."
 „Hmmmf," řekl znovu Lothar. „Je to velice mocný muž."
 Khadgar si pomyslel: a tobě to dělá starosti stejně jako ostatním čarodějům. Místo toho však řekl: „O vás mluví jen dobře."
 „Co říkal?" zeptal se Lothar snad o něco rychleji, než měl v úmyslu.
 „Jen to," volil Khadgar opatrně slova, „že jste mu hodně pomohl, když byl nemocen."
 „Tak to je pravda," zabručel rytíř a pustil se do druhého stehna.
 „A že jste velmi všímavý," dodal Khadgar s pocitem, že se mu podařilo Medivhův názor na rytíře dostatečně profiltrovat.
 „To jsem rád, že to zaregistroval," řekl Lothar s plnou pusou. Chvíli bylo ticho, Lothar žvýkal a polkl. „Zmínil se ti už o Strážci?"
 „Mluvili jsme o tom," řekl Khadgar s pocitem, že stojí na velice tenkém slovním ledě. Medivh mu neřekl, jak se o tom Lothar dozvěděl. Rozhodl se, že nejlepší odpovědí bude mlčení, a nechal svou větu chvíli jen tak viset ve vzduchu.
 „A pro učedníka se nehodí, aby probíral s cizími lidmi činy svého mistra, že jo?" řekl Lothar s úsměvem, který se zdál být až příliš vynucený. „No tak, jsi z Dalaranu. V tom hnízdě čarodějných zmijí je na čtverečním metru více tajemství než na celém zbytku kontinentu. Ještě jednou, bez urážky."
 Khadgar nad tou poznámkou pokrčil rameny a diplomaticky prohlásil: „Všiml jsem si, že rivalita mezi čaroději tam není tak okatá jako v Lordaeronu."
 „A ty mi chceš namluvit, že tě učitelé neposlali se seznamem věcí, které máš z Maguse dostat?" Lotharův úsměv se ještě rozšířil a nyní vypadal téměř sympaticky. Khadgar cítil, jak ho polilo horko. Ten rytíř na něj střílel šípy otázek a ty se čím dál víc blížily středu terče.
 „Všechny žádosti z Fialové citadely musí zvážit sám Medivh. Ale myslím, že byl velice vstřícný."
 „Hmmmf," odfrkl si Lothar. „To musí znamenat, že se neptají na to pravé. Vím, že místní čarodějové, včetně Huglara a Hugarina, ať se všichni svatí starají o jejich duše, ho neustále obtěžovali se vším možným a stěžovali si Jeho Výsosti nebo mně, když nedostali, co chtěli. Jako bychom mu mohli poručit!"
 „Tak to asi nemůže nikdo," řekl Khadgar a utopil poznámku, kterou se chystal utrousit, v korbelu s pivem.
 „Předpokládám, že ani jeho matka," řekl Lothar. Bylo to jen tak, jakoby mezi řečí, ale ta poznámka bodla jako dýka. Khadgara se okamžitě zmocnila touha zeptat se na ni Lothara, ale ovládl se.
 „Obávám se, že jsem příliš mladý, než abych mohl znát detaily," řekl. „Něco jsem o ní četl. Zdá se, že to byla mocná čarodějka."
 „A její moc je teď v něm," řekl Lothar. „Měla ho s jedním čarodějem odtud ze dvora, odkojila ho magií a přelila do něj všechnu svoji moc. Ano, vím o tom všechno, dal jsem si to dohromady, když byl v tom kómatu. Příliš mnoho. Příliš mladý. I teď si ještě dělám starosti."
 „Myslíte, že je příliš mocný," řekl Khadgar a Lothar ho zmrazil náhlým pronikavým pohledem. Mladý čaroděj se v duchu pohlavkoval, že to řekl nahlas a vlastně urazil svého hostitele.
 Lothar se však usmál a zavrtěl hlavou. „Úplně naopak, chlapče, bojím se, že není dost mocný. Do našich království se pomalu plíží strašlivé věci. Ti orkové, které jsi viděl před několika měsíci, se množí jako králíci po dešti. I troly, kteří už málem vyhynuli, je teď vidět pořád častěji. A i teď vlastně Medivh honí démona. Jdou na nás zlé časy a já doufám, ne, modlím se, aby to zvládnul. Byli jsme bez Strážce nějakých dvacet let, když byl v kómatu. Už bych nechtěl zažít dalších dvacet takových, a už vůbec ne v době, jako je tahle."
 Khadgar se cítil trapně. „Takže, když se ptáte, jaký je, máte na mysli..."
 „Jak je na tom?" dokončil Lothar. „Nerad bych, aby zeslábl právě teď. Orkové, trolové, démoni a pak je tu ještě..." Lothar větu nedokončil a podíval se na Khadgara.
 Nakonec řekl: „Mohu předpokládat, že o Strážci už víš?"
 „Můžete to předpokládat," řekl Khadgar.
 „I o Řádu?" řekl Lothar a usmál se. „Nemusíš nic říkat, mladý muži, všechno ti je vidět na očích. Neradil bych ti se mnou hrát někdy karty."
 Khadgar měl pocit, že je na šikmé ploše a rychle klouže dolů. Medivh ho varoval, aby před rytířem držel jazyk na uzdě, ale ono se zdálo, že toho Lothar ví tolik co Khadgar. Snad i víc.
 Lothar tichým hlasem řekl: „Neposílali bychom pro Meda, kdyby prostě jen nějaký čaroděj šlápl vedle. Ani kdyby se dva obyčejní čarodějové chytili do vlastních kouzel. Huglar a Hugarin byli dva z našich nejlepších, dva z nejmocnějších. Existovala ještě jedna čarodějka, dokonce mocnější než oni, ale tu potkala před dvěma měsíci nehoda. Domnívám se, že všichni tři byli členy vašeho Rádu."
 Khadgar cítil mrazení v zádech. Podařilo se mu ze sebe vypravit: „Necítím se moc na to, abych o tomhle mluvil."
 „Tak nemluv," řekl Lothar a jeho obočí vytvořilo na čele útvar podobný dvěma spojeným kopcům na začátku nějakého prastarého pohoří. „Tři mocní čarodějové, nejmocnější v Azerothu. Jen stíny v porovnání s mocí Meda nebo jeho matky, ale přesto mocní a velcí čarodějové. Všichni mrtví. Být to jeden, řeknu, že měl smůlu nebo nebyl dost opatrný, ale všichni tři? Válečníci na takovou souhru náhod nevěří."
 „A to není všechno," pokračoval První rytíř. „Mám své způsoby, jak zjistit, co potřebuju. Do města přijíždějí karavany obchodníků, kupci a dobrodruhové a v Lotharovi vždy najdou dobrého posluchače. Z Ironforge a Alteracu, dokonce i z Lordaeronu se šíří zvěsti o obrovském počtu nehod. Myslím si, že někdo, nebo hůř něco loví velké čaroděje tohohle tajného Řádu. Tady i v Dalaranu. Vlastně jsem o tom přesvědčený."
 Khadgar si uvědomil, že ten muž, zatímco mluví, bedlivě zkoumá jeho tvář, a zděsil se, když mu došlo, že rytířova slova zapadají do toho, co slyšel už ve Fialové citadele. Starobylí čarodějové nenadále mizeli a vedení se to všechno snažilo ututlat. Velké tajemství Kirin Tor, jen část daleko většího problému.
 Khadgar mimoděk obrátil zrak na město. „Ano, zdá se, že i v Dalaranu," řekl Lothar. „Odtamtud moc zpráv nechodí, ale vsadil bych se, že je tam situace podobná, co?"
 „Vy si myslíte, že lord Magus je v nebezpečí?" zeptal se Khadgar. Touha nic rytíři nepovědět byla náhle podlomena zcela zřejmou válečníkovou starostí o jeho mistra.
 „Myslím, že Medivh sám je ztělesněné nebezpečí," řekl Lothar. „A obdivuji každého, kdo je ochotný spát s ním pod jednou střechou." Znělo to jako žert, ale První rytíř se ani neusmál. „Ale ano, něco tu je a mohlo by to být nějak spojeno s démony, orky nebo něčím ještě daleko horším. A já bych v těchhle časech velmi nerad přišel o svou největší zbraň."
 Khadgar se na Lothara podíval a pokoušel se z vrásek na tváři staršího válečníka něco vyčíst. Dělal si tenhle rytíř starosti o svého přítele, nebo o případnou ztrátu magické ochrany? Týkaly se jeho obavy Medivhova bezpečí uprostřed divočiny, nebo spíš něčeho, co ohrožovalo všechny lidi? Ale rytířova tvář byla jako maska a ani v jeho hlubokých modrých očích nebylo stopy po tom, co si skutečně mysli.
 Khadgar čekal jednoduchého válečníka, rytíře oddaného svým povinnostem, ale králův První rytíř byl něco daleko víc. Útočil na Khadgara, hledal jeho slabiny, hledal informace, ale proč?
 Potřebuji někoho, kdo bude strážit Strážce, říkal Medivh.
 „On se o sebe postará," řekl Khadgar. „Děláte si o něj starosti a já sdílím vaše obavy, ale on je velmi schopný a pochybuji, že by mu něco dokázalo ublížit."
 Lotharovy neproniknutelné oči jako by na chvíli potemněly, ale opravdu jen na krátký okamžik. Chtěl říci ještě něco, vrátit se k přátelskému výslechu, ale pozornost obou debatujících mužů upoutal povyk, který se náhle ozval z věže. Okamžitě zapomněli na rozhovor i na prázdné korbely a kosti, které zbyly z bažanta.
 Uviděli Medivha následovaného zástupem služebnictva a stráží. Všichni si stěžovali na jeho přítomnost, ale nikdo (což bylo moudré) na něj nevztáhl raku, takže výsledkem bylo, že se za ním všichni táhli jako chvost komety. Čaroděj energicky vyšel na terasu.
 „Věděl jsem, že jsi strašně konzervativní tvor, Lothare," řekl Medivh. „Přesně jsem věděl, že budeš tady popíjet svůj odpolední čaj!" Magus zářil přátelským úsměvem, ale Khadgar si všiml, že se při chůzi mírně kolébal, jako by byl opilý. Jednu ruku držel Medivh za zády, zřejmě něco schovával.
 Lothar vstal a v hlase měl obavy. „Medivhu, jsi v pořádku? Ten démon..."
 „Oh, ano, ten démon," řekl Medivh rozjařeně a ukázal zkrvavenou trofej, kterou schovával za zády. Líně, jakoby bez zájmu ji hodil před Lothara a Khadgara.
 Rudá koule se ve vzduchu otočila a kolem se rozstříkly poslední zbytky krve a mozku. Byla to lebka démona, na které ještě stále byly zbytky masa, s ohromným hřebenem táhnoucím se od čela po temeno přesně mezi beraními rohy. Khadgar si pomyslel, že démonův výraz dává najevo něco mezi vztekem a úctou.
 „Třeba si to budeš chtít nechat vycpat," řekl Medivh, zvážněl a napřímil se. „Zbytek jsem musel samozřejmě spálit. Nemusím ti říkat, co by nějaký začátečník mohl způsobit s kapkou krve démona."
 Khadgar si všiml, že Medivhova tvář je ztrhanější než obvykle a pod očima měl kruhy. Lothar, který si toho zřejmě všiml také, poznamenal: „Chytil's ho celkem rychle."
 „Byla to hračka!" řekl Medivh. „V okamžiku, kdy tady Mladého Důvěra napadlo, jak se démon dostal z hradu, nebylo problém ho vystopovat od věže až k malé skále. Byl konec dřív, než jsem si to stačil uvědomit, tedy spíš, než si to stačil uvědomit on." Magus znovu mírně zavrávoral.
 „Tak pojď," řekl Lothar s vřelým úsměvem. „Měli bychom to říct králi. Vypadá to na velkou oslavu na tvou počest, Mede!"
 Medivh zvedl ruku. „Obávám se, že budete muset slavit beze mě. Musíme se vrátit. Máme před sebou dalekou cestu, že, učedníku?"
 Lothar na Khadgara upřel znovu ten tázavý, prosebný pohled. Medivh vypadal klidný, ale unavený. Taky to vypadalo, že tentokrát čeká od svého učedníka podporu. Mladý čaroděj si odkašlal. „Jistě, nechali jsme na stole rozdělaný experiment."
 „No ano!" řekl Medivh, který se okamžitě té malé lži chytil. „V tom spěchu jsem na to úplně zapomněl. Měli bychom si pospíšit." Magus se otočil na podpatku a zahřměl směrem k zástupu svých pronásledovatelů:
 „Připravte nám zvířata! Okamžitě odlétáme." Sluhové se rozprchli jako hejno křepelek. Medivh se otočil zpátky k Lotharovi. „Ty nás samozřejmě omluvíš u Jeho Výsosti."
 Lothar se podíval na Medivha, pak na Khadgara a znovu na Medivha. Nakonec si povzdychl a řekl:
 „Samozřejmě. Nechte mě, abych vás alespoň doprovodil do věže."
 „Až po tobě," řekl Medivh. „A nezapomeň si tu lebku. Nechal bych si ji pro sebe, ale už jednu podobnou mám."
 Lothar jednou rukou zvedl hlavu, ne nepodobnou beraní, a zamířil kolem Medivha do věže. Když prošel kolem čaroděje, z Maguse jako by někdo vypustil vzduch.
 Vypadal unavenější než dřív a šedivější, než byl před několika okamžiky. Těžce si oddechl a zamířil za rytířem. Khadgar spěchal za ním a chytil čaroděje za loket. Byl to jen letmý dotyk, ale Magus se mu ihned vytrhl a zavrávoral, jako by ho někdo udeřil. Obrátil se na Khadgara a jeho oči jako by najednou zahalila hustá mlha.
 „Magusi," řekl Khadgar.
 „Co zase?" zasyčel tiše Medivh.
 Khadgar přemýšlel, co má říct, jak co nejméně riskovat čarodějův výbuch. „Není vám dobře," řekl jednoduše. Zřejmě svá slova zvolil správně. Medivh unaveně přikývl a řekl: „Už mi bylo i lépe. Lothar to zřejmě taky poznal, ale nikdy mi to do očí neřekne. Raději ale budu doma než tady." Na chvíli se odmlčel a jeho rty se pod vousy sevřely do tenké čárky. „Byl jsem tady dost dlouho nemocný, nerad bych si to zopakoval."
 Khadgar nic neříkal, jen přikývl. Lothar se zastavil ve dveřích a čekal na ně.
 „Budeš nás muset do Karazhanu zavést ty," řekl Medivh ke Khadgarovi tak hlasitě, aby to všichni slyšeli.
 „Tenhle městský život člověka úplně vyčerpá. Celkem bych si i zdříml!"