Úvod
Poslední Strážce
Jeff Grubb
Aegwynn jako by stiskla v ruce vzduch a další tři démoni vybuchli, neboť jejich vnitřnosti se proměnily v hmyz, který je sžíral zevnitř. Tihle ani neměli čas řvát, neboť jejich těla se během okamžiku proměnila v hejna komárů, včel a vos a zamířila k lesu. Ještě tři.
Aegwynn udělala pohyb rukama od sebe, jako by trhala cosi neviditelného, a paže i nohy jednoho z démonů byly skutečně neviditelnou rukou odtrženy od zbytku těla. Ještě dva. Aegwynn zvedla dva prsty a jeden se proměnil v písek. Jeho smrtelný výkřik se ztratil v závanu ledového vzduchu.
Slovo Překladatele
Jestli jste dočetli až sem, máte již zřejmě za sebou celou knihu (ne, skutečně jste na začátku, není to chyba redaktora). Dočetli jste, a ještě se vám nechce opustit atmosféru světa Warcraft, takže hledáte jakýkoli další kousek textu, který by Medivhův příběh ještě chvíli udržel při životě. Vrátili jste se na začátek, k tomu, co jste původně přeskočili. A teď začnete číst znovu. Proč? Protože musíte. Abyste pochopili. Abyste to vše zažili ještě jednou se všemi detaily, které pro vás při prvním čtení byly zahaleny mlhou nevědomosti. Abyste začali znovu, stejně jako Medivh. Protože všechny ty střípky informací rozeseté po celé knize vám až nyní dají dohromady obraz, který jste tolik chtěli spatřit už napoprvé. To však nebylo možné. Některé z nich jste našli příliš brzy a netušili, kam patří. Teď je poznáte. Jako puzzle, které skládáte podruhé za sebou.
Medivh chtěl přerušit nekonečný koloběh, dostat se z něj. Nejde to. Museli byste vystoupit a dívat se, jak se ten kruh točí pod vámi. A z toho by se vám udělalo špatně.
Musíte se točit s ním. Má to i svou výhodu. Při druhém kole už se vám nebude motat hlava a vy uvidíte to, co bylo ještě před chvílí jen rozmazanou šmouhou.
I tato kniha je jen kruh. Napsána tak, aby vám druhé čtení přineslo daleko silnější zážitek. Budou se před vámi samy otevírat dveře prve zamčené. Už se vám nebude točit hlava. Nejde to popsat, musíte to zažít.
Jan Netolička
Chrisi Metzenovi, který měl vizi
Prolog
Osamocená věž
Větší z obou měsíců dnes večer vyšel jako první a nyní jeho plné tělo stříbrně zářilo na hvězdami poseté obloze. Jeho matné světlo dopadalo na vrcholky Redridgeských hor tyčících se až k nebi. Za dne se slunce odráželo od třpytivých zrníček slídy a zbarvovalo žulový masív tisíci odstíny, ve světle měsíce však hory nebyly ničím víc než vysokými majestátními duchy. Na západ od nich ležel Elwynnský les, jehož zelený koberec tvořený korunami dubů a saténů se táhl od úpatí prvních vrcholků až k moři. Na východ byl jen Černý močál, země plná bahna, nízkých pahorků, mrtvých ramen řek, rozpadlých obydlí a všudypřítomného nebezpečí. Přes tvář měsíce se krátce mihl stín ve tvaru havrana a zamířil do temné díry v samotném srdci hor.
Jako by tu někdo ze žulového masívu vytáhl obrovské kamenné poleno, po kterém zůstala jen černá díra. Snad to bylo místo v prehistorických dobách zasažené nějakou ránou z nebes nebo památka na zemětřesení, ale zub času proměnil miskovitý kráter v několik prudce se svažujících skalních stěn obklopených ještě strmějšími horami. Sem žádný ze starobylých stromů Elwynnského lesa nedosáhl a kromě plevele a úponků plazivých rostlin zde život neexistoval.
Uprostřed tohoto horského prstence ležel kámen, hladký stejně jako hlava vrchního představitele obchodnického cechu v Kul Tirasu. Dokonce i tvarem se podobal lidské lebce. Pahorek zprvu prudce stoupal a nahoře tvořil jen mírně se svažující plošinu. Té podobnosti si všimlo už mnoho lidí, ale jen pár z nich bylo tak odvážných, mocných nebo zkrátka jen netaktních, aby se o ní před dotyčnou osobou zmínili.
Na samotném vrcholku hladkého pahorku se tyčila starobylá věž. Silná, masivní stavba z bílého kamene a černé malty, výtvor lidské pýchy lehce sahající nad okolní štíty až k nebi, který nyní ve světle měsíce zářil jako maják. U paty věže stála nízká zeď a za ní to, co zbylo ze stájí a kovárny. Samotná věž však neochvějně dominovala celým horám.
Kdysi se tohle místo nazývalo Karazhan. Kdysi bylo domovem posledního z tajemných Strážců Tirisfalu. Kdysi bylo tohle místo živé. Nyní opuštěné a ztracené v čase.
Kolem věže bylo ticho, nikoli však nehybné. Od okna k oknu se pod pláštěm noci tiše pohybovaly stíny a na balkónech a římsách tančily přízraky. Méně než duchové, ale více než vzpomínky. Byly to útržky minulosti, které tu vyvrhl na břeh proud času. Tyhle stíny minulosti byly přivedeny na svět šílenstvím majitele věže a nyní byly odsouzeny znovu a znovu přehrávat v tichu opuštěného pomníku historii. Odsouzeny hrát, avšak bez publika, které by jejich výkon ocenilo.
A pak se do ticha ozvalo zaskřípání těžké boty na kameni. A další. Záblesk pohybu v matném světle měsíce, stín na bílém kameni, krátké vzedmutí roztřepeného rudého pláště ve studeném nočním větru. Po nejvyšší římse, po jakémsi náznaku cimbuří, které dříve sloužilo jako observatoř, kráčela postava.
Panty dveří do observatoře zaskřípaly a pak se zastavily, ztuhlé rzí a nekonečnými roky. Postava v plášti se na chvíli rovněž zastavila, pak položila na jeden z pantů prst a tiše zašeptala několik dobře zvolených slov. Dveře se tiše dokořán otevřely, jako by panty někdo vyměnil za nové. Tichý návštěvník si dovolil neznatelný úsměv. Observatoř byla nyní prázdná. Nástroje v ní rozbité a opuštěné. Nezvaný návštěvník tiše jako duch vzal do ruky rozbitý astroláb, jehož ryska byla zkroucena nějakou, nyní už zapomenutou zlobou. Už to nebylo víc než těžký kus zlata, naprosto zbytečný.
V observatoři se pohnulo ještě něco a postava zvedla hlavu. Nedaleko ní stála u jednoho z mnoha oken přízračná postava. Ten duch - neduch byl urostlý muž, jehož vlasy a vousy kdysi musely být černé, ale nyní na konečcích předčasně šedivěly. Byl to jeden ze střípků minulosti, vytržený z proudu času a odsouzený donekonečna opakovat svou roli, ať již měl diváky, či ne. Na krátký okamžik muž uchopil astroláb, neporušené dvojče toho, který stále ještě držela v ruce postava v kápi, a pohnul knoflíkem na jedné straně. Černé husté obočí nad zelenými přízračnými zorničkami se svraštělo.
Další pokus a další zamračení. Nakonec si muž zhluboka povzdechl, vrátil astroláb na stůl, který už tam nebyl, a zmizel.
Cizinec přikývl. Takové přízraky byly obvyklé i v dobách, kdy byl ještě Karazhan obydlený, přestože nyní, bez vlády (a šílenství) svého pána, byly daleko smělejší. Tyhle střípky minulosti sem však patřily, zatímco on nikoliv. To on tu byl vetřelcem, ne ony.
Nezvaný návštěvník přešel místností ke schodišti vedoucímu dolů, zatímco za ním se znovu objevil onen muž a zaměřoval astroláb na nějakou planetu, která se mezitím dávno přesunula na jinou část oblohy.
Cizinec scházel do nižších pater věže, procházel dalšími a dalšími chodbami a sestupoval po dalších a dalších schodech. Žádné dveře pro něj nebyly zavřené, ani ty zamčené, zatarasené či zapečetěné rzí a časem. Několik slov, dotek, pohyb ruky a všechny překážky mizely, rez se rozsypávala na prach a zámky a panty zářily novotou. Na jednom nebo dvou místech ještě zářily magické zámky, navzdory věkům stále mocné. Na chvíli se před nimi zastavil, zvažoval, vnímal, prohledával paměť a vybíral vhodné protikouzlo. Pak vyslovil to správné slovo, udělal rukou potřebné gesto, roztříštil magii držící dveře a pokračoval dál.
Jak procházel věží, stávaly se přízraky minulosti smělejšími a aktivnějšími. Nyní, když konečně měly své vytoužené obecenstvo, jako by chtěly předvést, co dokáží.
Jestli kdysi vládly i zvukem, ten již dávno utichl, a chodbami se pohybovaly jen neslyšné obrazy.
Vetřelec prošel kolem vrchního sluhy v tmavém livreji. Chatrný stařec se pomalu belhal prázdnou chodbou se stříbrným podnosem a klapkami na očích. Cizinec prošel knihovnou, kde k němu zády stála mladá žena se zelenou kůží skloněná nad nějakou starobylou knihou. Prošel banketní místností, ve které na jednom konci neslyšně hráli muzikanti a na parketu vířili tanečníci. Na druhé straně hořelo obrovské město a plameny bezmocně olizovaly kamennou zeď a shnilou tapisérii. Vetřelec prošel skrz tiché plameny, ale rysy v obličeji se mu napjaly, když znovu viděl hořet mocné město Stormwind. V jedné místnosti seděli u stolu tři mladí muži a říkali lži, dnes již zapomenuté. Na stole i pod ním ležely kovové korbele. Cizinec na ten výjev dlouho hleděl, až dokud přízračný hostinský nedonesl další rundu. Pak zavrtěl hlavou a kráčel dál.
Došel až do přízemí a vyšel na terasu, která byla nejistě přilepená ke zdi nad hlavním vchodem jako nějaké vosí hnízdo. Tam, v otevřeném prostoru před věží, mezi hlavním vchodem a zbořenými stájemi, stála jediná přízračná postava, samotná a opuštěná. Nepohybovala se jako ostatní, nýbrž jen stála, čekajíc plná napětí. Čekala na něj.
Ten nehybný obraz byl mladý muž s bílým pramenem uprostřed černých rozcuchaných vlasů. Na tváři dvoudenní vousy. U mladíkových nohou ležel roztrhaný vak a v rukou držel v jakoby smrtelném sevření dopis s rudou pečetí.
Cizinec věděl, že tohle není duch, přestože majitel toho obrazu už může být po smrti, zabit v boji pod cizím sluncem. Tohle byla vzpomínka, střep minulosti, chycena jako hmyz v jantaru, čekající na své vysvobození.
Čekající na jeho příchod.
Nezvaný návštěvník se posadil na studený kámen terasy a zadíval se do dálky. Za nádvoří, za pahorek, za okolní hory. Svítil měsíc a kolem bylo ticho, jako by samy hory v očekávání zadržely dech.
Cizinec zvedl raku a vyslovil několik slov. Rýmy a rytmus zazněly nejprve tiše, pak hlasitěji a nakonec tak nahlas, že okolní ticho se roztříštilo jako skleněná váza. Někde v dálce zaslechli jeho slova vlci a vraceli mu je v podobě hlasitého vytí.
Obraz přízračného mladíka, jakoby lapen v blátě, se zhluboka nadechl, hodil si vak se svým tajemstvím na rameno a vydal se ke vchodu Medivhovy věže.
